Mizernej vejlet

některý výlety jsou horší než jiný

Jeseníky jsem měl vždycky rád. Hlavně takový ty nenáročný trasy z Šeráku na Keprník a tak. Z Vozky býval prímovej rozhled a pak další cesta k Červenohorskýmu sedlu.

Ale dnes to žádná pohoda nebyla.

Turisti – veškeří žádní.

Počasí? Mlha, déšť a zima.

Na Šeráku v nálevně bylo taky prázdno. Jen chlapík za barem, dva chlapíci z horský služby a čtyři myslivci. Nebo strážci rezervace... co já vím. Prostě lovci. A měli pušky, kulovnice pěkný ráže.

Už v Ostružné jsem zaslechl nějaký zvěsti o tom, že teď je tady rušno. Několik turistů bylo rozsápaných asi prý medvědem. Nikdo nevěděl nic určitého.

Já tam dojel s partou děcek a pár dalšíma vedoucíma. Na tábor v Branné jsem se nachomítl náhodou a tak když už hlavní vedoucí Hela oznámila že kvůli poplašným řečem nahoru nepůjdeme, řekl jsem, že já půjdu a do večera su zpátky v Branné.

A tím jsem se dostal, jak nečekaně, do průseru.,

 

Noha mě sjela na mokré skále. Tady v horách se léto moc neprojevuje. Naštěstí ještě nejsu úplně z formy, dokázal jsem se ještě odrazit a doskočit bez nehody o téměř dva metry níže.

A to mě zachránilo kejhák.

Už tak jsem byl v panice, věděl jsem že po mě něco jde.

Jakési syčení z mlhy, drápání po skále.

A tak jak jsem dopadl do mechu, slyšel jsem to dívný skrábání nad sebou na stezce ze který sem sklouzl.

Kurva!

V mlze sem viděl jen obrysy dlouhýho těla.

Potvora se zastavila, byla přímo nade mnou.

Vytáhl jsem svůj revolver, magnumka 357. Kumpáni se mě často smáli proč tahám bubínkáč, ale já holt vyrostl na westernech.

Spíše jsem cítil než viděl, že se potvora podívala přímo na mě.

Prásk, prásk, obě kulky museli zasáhnout, zvláštní, sykavý řev. Hned sem skočil do boku a dobře udělal. Dopad těžkého těla. Prásk, napálil sem to do tmavého obrysu. Ohlušující rány v revolveru mě napůl ohlušili.

Skoro sem se posral. Hlava velká jak koňská, ale zelená, pokrytá šupinami a v tlamě zubů jak krokodýl. Šupinatý bylo i tělo.

Napálil jsem to z metru a půl přímo do hlavy, ale zásah byl mizernej. Viděl jsem jak se kulka od lebky odrazila a nechala na hlavě jen krvaví šrám.

Další kulka minula.

Měl jsem poslední kulku jak jsem si chladně uvědomil.

Přebít nestihnu.

Stvůra zařvala a na fleku se otočila. Zmizela v mlze.

Mechanicky jsem vysypal prázdné nábojnice a doplnil bubínek.

Pak jsem sedl na zadek do mokrého mechu.

Kolem mě byla mlha a spustil se déšť.

Třásl jsem se jako osika.

 

Vstávej ty sráči, řekl jsem si po nějaké době. Dal sem se zase dohromady, ať ta svině bylo cokoli, krvácelo to, takže to musí jít zabít. Zalitoval jsem že nemám jednu z těch pušek co měli chlapíci na Šeráku. Ale třeba slyšeli výstřeli... těžko. Byl jsem v nějakým údolíčku a i mlha tlumí zvuky...

Rána. Vzdálená, ale určitě výstřel.

A nebo se blíží bouřka.

Ale ani hromy neduní třikrát během pár vteřin.

Strašlivý výkřik. Ale to už jsem se hrabal na stezku. Bouchačku v pouzdře a náhradní bubínek tentokrát v kapse. Šest nábojů v revolveru, šest v náhradním bubínku a jeden plonkovní. Třináct výstřelů na jakousi šupinatou svini. Nijak sem se nezabýval tím co to může být ani proč se to potlouká v našich krásných horách.

Ale co, když do Evropy může migrovat spousta arabášů, proč by nemohli šupinatý příšery.

A nebo šupinatí arabáši.

Začínal jsem mít dojem, že má psychika nebude asi tak v pořádku jak sem si myslel. Když si člověk jdoucí po úzké, mokré stezce v mlze a dešti představuje...

Další výstřel. To už jsem běžel. Teda spíše to zkoušel. Mám malinko nadváhu, necvičil jsem léta a moje rovnováha je po hektolitrech piv taky malinko mimo.

A nemluvě o orientaci v horách kde je vidět na dva metry a kde to neznám.

Náhle jsem zastavil. Pár kroků z rozšiřující se stezky do lesa.

Šumění deště.

Praskot větví na stromech, skřípání kmene.

Bouchačku jsem měl v ruce.

Všude kolem mě bílo.

Kurva!

Dupot. Po cestě se řítil obrys vzpřímené postavy. A ním se něco hnalo.

„Za tebou!“ zařval jsem a začal mačkat spoušť. Rány mě zase ohlušili, chlap sebou plácl na zem, špupináč změnil směr na mě. Obrys v mlze, tři další rány, minimálně jedna šla do stromu, to bylo slyšet.

Vrhnul jsem se na zem, řev potvory.

Převalil jsem se v tom mokru, jakási větev mě bodla do žeber. Panicky jsem odklopil rám kvéru. Bubínek vypadnul, nehledal jsem jej. Zaklapl jsem do bouchačky druhý.

Výstřel, ten chlap co předtím zdrhal teď klečel, u ramene flintu.

Další zuřivé syčení.

Klap, natáhl jsem kohout, a dostal se na nohy.

Kde ta kurva je?

„Sem!“ zařval chpalík.

Další rána. Chlap zlomil pušku a začal ji ládovat. Ta zelená mrcha se v tu chvíli vyřítila zpod ochrany stromů.

To už jsem střílel. Jestli jsem trefil nevím. Poslední skok na chlapa. Puška zaduněla a tělo ještěráka dopadlo na střelce. Klopýtal jsem k nim, velká hlava se zvedla ke mě. Svaly tý svině vypovídali asi službu protože po mě hned neskočila. Žluté oči doslova plály. Z metru jsem vystřelil poslední dvě kulky. Jedna proša okem, druhá skočila v lebce, asi lepší úhel než u prvního střetu.

Šupináč se zhroutil na chlapa.

Ticho.

„Kurva“ zachrčel chlapík co byl zavalenej. „Nechceš mě pomoct?“

Stál jsem... ne, klečel. Revolver mě vypadl z ruky. Tmělo se mě před očima a nevěděl jsem, jestli stres ze mě půjde spodem nebo horem.

Chlap ze sebe tu mrchu svalil a hrabal se na kolena. Byl to mohutnej vousáč, jeden z těch co byli na Šeráku.

„Kurva hejbni se a pomož mě“ zachrčel a omdlel. Až teď mě došlo, že ta krev co z něj crčí je jeho.

Hlasy v mlze.

„Tady“ chtěl jsem zařvat ale z hrdla se mě vydralo jen jakési zaskřehotání.

 

Moc jsem si toho nepamatoval. Horská služba a pár chlapíků se zbraněmi.

Mlha zmizela a objevilo se slunce.

Doktor který mě prohlédl a uznal v pořádku.

O podivné nestvůře nikdo nepromluvil.

Ve zprávách bylo že v Jeseníkách byl zastřelen medvěd který má na svědomí několik lidských životů.

Sedím doma. Koukám na ty podělaný zprávy.

V hlavě mám prázdno.

V ruce pivo.

---