Kdyby se m někdo zeptal, co si to tam píšeš?

Kdyby se mě „kdosi“,

ne snad, že by „kde kdo“,

ale prostě „někdo“,

zeptal:“Kdo jsi, brachu?

„A co tam píšeš, hochu?“

„Ukaž mi to trochu.“

 

Řek´ bych hned a jasně:

„To nic, to jen básně

o tom, jak je krásně.

A jak dobře je mi

zde na naší zemi.“

 

A kdyby někdo „zábavný“

a snad i autorita navíc

řek´: „to je sic´ bezvadný,

ale mimo reality krajíc

neboli úplně na nic,

je to jenom trapas,

vždyť pro tenhle svůj pocit,

nemáš žádnej důkaz,

radši bys´ měl končit.“

 

Ach, musel bych říct:

„Hele, (Vole,)

já nemusím si brousit hole

na důkaz něčeho, co je moje.

 

A jestli ti to vadí vstoje,

tak sedni si, třeba do hnoje,

táhněme si dál každý svoje voje,

svoji káru skrz žití nepokoje,

 

poněvadž jestli snad nějaký texty někoho promění,

pak musí následovat normální lidský souznění,

a to je důvod mýho psaní:

 

Abychom v trablích, co každý tak jako tak máme,

vzájemně si vyšli vstříc bez urážek, co známe,

ale abychom vyšli i na pole pro nás neznámé,

že podáme si ruku i tam, kde záruky nejsou žádné.

 

Bez nadávek a bez lhaní.

Bez stachu a bez klení.

Znavení, ale přece chtění.

Ztraceni, ale znovu hledáni.

 

---