Za městem, zhruba uprostřed průmyslové zóny...

Za městem, zhruba uprostřed průmyslové zóny, stála jedna nenápadná budova. Byly v ní kanceláře místního podniku. Prostě takový ten klasický kurník. Snad každá z přítomných dam si o sobě myslela, že je chytrá a emaptická. Většina z nich by dokonce vsadila boty na svou zcela výjimečnou osobnost.

Nemá sebemenší význam je blíž popisovat. Rovnou se zaměřím na dvojici excelující v tomto příběhu. Jmenovaly se Radka a Karolína. Ty dvě se nikdy neměly moc v lásce. Ta první si o druhé myslela, že je arogantní, hrubá, labilní a musí být za každou cenu vidět. Druhá o první zase, že je to nezajímavá, nepříliš chytrá, falešná nána, co alpinistuje u vedení, aby vyfasovala co nejvíc svorek na papír.

Jednou zas takhle přišla Karolína do práce v nových šatech. Jen co spustila Windows, už se hlasitě chlubila, jak si je včera pořídila ve slevě a to doslova za babku. Radka se nechala slyšet, že jsou sice hezké, ale vůbec se jí k nim nehodí obuv. Navíc poďobaná Květa z kantýny předloni nosila skoro stejné a letos budou v módě kalhoty. Přesně takové, jaké si zrovna objednala.

Když se o přestávce Karolína přechytrale zmiňovala o různých druzích čaje, co má doma, a důležitě kolegyním předváděla, jak se v nich vyzná, Radka na její proslov naváza tím, že její nejoblíbenější a ten vůbec nejzdravější čaj je čistá voda. Nedávno prý dokonce viděla přímo šílenou reportáž z plantáží čajovníků, na kterých musely pracovat děti v odporných, otrockých podmínkách.

Do dveří vzápětí nakoukl jeden kravaťák z vedení.

"Zdravím vás, dámy. Jakou barvu nových židlí mám teda nechat dát nahoru do zasedačky?" zeptal se jich.

Všechny zmkly, krčily rameny. Koukaly jedna na druhou.

"Objednejte třeba světle zelené. Vždyť to je jedno, ne?" odpověděla po chvilce trapného ticha Karolína.

"Zrovna světle zelené rozhodně ne. Jakoukoli jinou barvu klidně, ale zelenou? To by to tam vypadalo úplně jako někde ve čtvrté cenové. Tak si tyhle podniky aslepoň představuji, protože na taková místa pochopitelně nechodím. Ale třeba v královsky modré, jak jsi ty sám včera navrhoval. Kryštofe..." Měla okamžitě jasno Radka.

Odpoledne chtěla Karolína přerovnat květiny na parapetu, protože by podle ní sloní ucho v rohu vypadalo líp. Jenže Radka byla proti. Hned si vzpomněla, že by Zdena musela chodit otvírat okno o dva kroky dál, a tam kde je, se jí zrovna tenhle květináč odjakživa líbil. Karolína se jí zeptala, jestli to náhodou nedělá schválně, a Radka se dušovala, že to tak rozhodně není, a jak jí vůbec mohlo něco tak neskutečně hloupého napadnout.

Další den ráno chtěla jít Karolína zhasnout. Radka se ošem ozvala s tím, že dle jejího mínění je ještě dost šero a ona si rozhodně nechce kazit zrak. Karolína toho ale měla plný brejle. Došla do úklidové komory a pak Radku prostě praštila přes držku mopem.

The end.