Melassa

Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem bilančním účetním. Někdo se touží stát námořníkem, jiný prezidentem. Já mám rád pořádek. 

Vlak zrovna stojí v Pardubicích a já se dívám na tu červenou funkcionalistickou nádražní budovu. Několik lícových keramických obkladů poblíž západního nároží je oprýskaných. Copak to nemůžou opravit?

V Pardubicích je i vězení. Z vlaku ho není vidět, ale já tam dobře znal jednoho trestance. Copak nemohl alespoň na chvíli sdílet západoevropské hodnoty? Pokládal mě za ještě většího blbce, než vypadám? Ne, ne, chlapče! Udělal jsi chybu!

Ale začněme popořádku: Před několika lety jsem si uvědomil, že jsem už všech svých životních cílů dosáhl. Toho slunného jara už mi zbýval jen jediný. Vydat můj román „Zežloutlé pastviny“. Na čtyřicáté třetí návštěvě nakladatele se na mě usmálo štěstí. Trampotský (přátelé mu říkali, nevím proč, Barchánek) se rozhodl, že "Zažloutlé pastviny" vydá ve svém nakladatelství Dobré romány s. r. o.. Abych nemusel čekat, až na mě dojde řada, nabídl mi, že za spoluúčast 75% může moje kniha vyjít do pěti měsíců. To bylo pro mě to nejmenší, Jako úspěšný burzovní obchodník jsem se té směšné částce jen ušklíbl, a tak jsme si plácli. Lépe řečeno podepsali smlouvu nakladatelskou k vydání knihy, komisní o distribuci knihy a skladištní o uložení výtisků v Barchánkově skladu v Karlíně.

Každé čtvrtletí jsem měl obdržet emailem výkaz prodeje a následně do 60 dnů peníze. 84 korun z každého kusu. Korektury i obálka byly schválené rychle, tisk se trochu opozdil. Dneska už se nezjistí, jestli Trampotský použil moje peníze na staré dluhy.

Je to povznášející pocit, když se kniha s vaším jménem najednou objeví v e-shopech i v Neoluxoru. A když Národní knihovna informuje, že zařadila povinný výtisk do seznamu, máte pocit, že můžete tykat  Josefu Václavu Raisovi. Nicméně peníze nepřicházely. Věty:

"Přece jste to nevydal pro peníze, " mě uklidňovaly jenom prvních dvanáct měsíců. Zvlášť mě znepokojovalo, že jsem na počítači v Neoluxoru mohl sledovat, jak výtisky mizejí jeden za druhým. Trampotský si ode mě dokonce vyžádal zpátky i těch třicet výtisků. které jsem chtěl prodávat já. Když jsem mu je do Karlína vezl, byl zrovna nemocný, jako potom ještě mnohokrát, nicméně přece jen mi předal hotově (děj se odehrává v době, kdy se ještě platilo hotovými penězi) prvních dvanáct tisíc. Toho večera jsem se rozšoupl a objednal si u našeho stánkaře nejdražší pizzu, co měl. Trval jsem na pravém parmazánu.   

Uplynulo dalších šest měsíců. Výkazy prodeje byly pěkné, peníze nepřicházely žádné. Nevadil by mi ani bankovní převod. Trampotského výmluva, že pro špatný psychický stav nedojde ani k bankomatu, mě měl varovat. Z počítače peníze převést nemohl, protože měli špatný signál (Karlín je poměrně nepřístupná část Prahy). Pak zase musel zaplatit těm, kterým vyšla kniha přede mnou. Jindy zapomněl v tramvaji boty a musel si koupit nové. Hlavní příčinou všeho zla ale byl knižní velkoobchod. Ten vymámil peníze z knihkupců obratem, ale nakladateli je odmítal převést. Po všech těch historkách, které mi vyprávěl, bych žádnému knižnímu velkobchodníkovi ani ruku nepodal!!! 

Když mi Trampotský jednou dlouho po půlnoci přes Whatsapp oznámil, že prodává ledvinu, aby uspokojil věřitele, poradil jsem mu, že si musí najít někoho, kdo rozumí obchodu. 

"Vždyť já už někoho mám. Založili jsme novou firmu a na tu všechno převedeme," vyhrkl a zapomněl, že takové praktiky dobře znám z naší fakturační účtárny.

Finanční management měl zajistit nějaký Brkl. Naše jednání se přesunula z Karlína do QCafe v Opatovické. Než jsem do tohoto podniku přišel, nevěděl jsem, proč zrovna QCafe umístilo můj román "Zažloutlé pastviny" na regál pro návštěvníky. Důvod byl, že můj hlavní hrdina je bisexuál. V Qcafe by uplatnil tu vzácnější složku své sexuality. Nicméně obchod je obchod. Bylo mi jedno, kdo si moji knihu koupí, hlavně když zaplatí.

Stejného názoru byl i Brkl. Asi dvacetiletý štíhlý suverén, který mě oslovoval:

"Vy jste přece chytrej kluk!" 

Nabídl mi, že nová s. r. o. Romanopisecká Produkční převezme mou smlouvu a "od vánoc začneme platit". 

Mému upozornění, že vymáhání pohledávek profesně zvládám, se jen usmíval, a tak jsem zavedl hovor na méně kontroverzní téma:

"Čím se vlastně živíte?"  

Dozvěděl jsem se, že vodka se vyrábí z melasy a to že je svinstvo. Brkl se chystá vyrábět ji zase poctivě z pšenice.

Když avizovaná smlouva s Romanopiseckou nedorazila, šlo už všechno ráz na ráz.

Nejprve žaloba, potom exekuční příkaz. Když se ukázalo, že účty jsou prázdné, obstavily se pohledávky za velkoobchodem. Velkoobchod ukončil s Trampotským/Barchánkem veškerou spolupráci.

Trampotský se urazil a vypověděl mi všechny smlouvy. Znamenalo to pro něho povinnost vrátit mi zbylé výtisky. Nevrátil mi je ani po několikeré výzvě. Nevydání věci je trestný čin. Převádění smluv na jinou společnost s úmyslem poškodit věřitele je také trestný čin. Naděje, že dostane jenom podmínku, pohasla u odvolacího soudu. Pardubická věznice je mírná. Pořádek musí být. Dluhy se musejí platit. Na takových zásadách spočívá naše civilizace.

...

(Následujících 32 stran povídky je zpoplatněno 19,-Kč. Pro šetřílky shrnu, že se tam popisuje rozklad mezilidských vztahů kolem Trampotského, Brklovy peripetie s prodejem kvalitní vodky a mizerná živnostenská morálka v kultuře ve středních Čechách a na Jindřichohradecku)

...

Toho jarního dne byl vzduch ještě ostrý. Na vyšehradských hradbách pořádně profukovalo. Krčil jsem hlavu v límci montgomeráku a málem jsem ho přehlédl. Trampotský si mě ale dobře všiml.

Poznal jsem ho až tehdy, když vykřikl:

"Ježišmarjá" a dal se na útěk směrem k Libušině lázni.

Tak už ho pustili, pomyslel jsem si. Jistě za dobré chování. Trampotský se nezastavil, ale škobrtal dál, až konečně mohl skočit do řeky. Měl štěstí. Dopadl do hloubky. Nezranil se. Kdyby měl obě ledviny, možná by ke břehu doplaval.