Ohře

Sedíce při Ohři, a sledujíce ten klidný proud,
kde na okamžik všichni opomeneme, jak čas neúprosně běží,
jen si zkus vzpomenout,
kdy prvně střetl se můj pohled s věží.

Tehdy, má lounská premiéra,
my láskou nedočkaví,
ta sladká atmosféra,
polibky ani čas nezastaví…

Dnes, sedíme a vzpomínáme,
jako by to bylo včera,
to prvně spolu se ocitáme,
v milostném spojení onoho večera.

Veslař, svými tempy čeří vzpomínkový tok,
nám v očích leskne se slza,
chvilky krásna v milionech slok,
tak hřejivé, že cestička teskná nezamrzla.

A když zvony rozezní se okolím,
oznámí, že už nastává čas,
srdce své chlácholím,
že již brzičko, uzřím Tě zas…

A tak, dívám se,
dívám se lásce do očí,
a mlčky pozoruji ji,
ona stále jen mile zvedá obočí,
když nevím, kde je jih,
jak se usmívá…

a pak si rázem uvědomím,
jak moc je mi krásně,
on stále chybí žal,
tak nezdravo spásně,
s nulovou šancí, kde by se vzal…