Nečekaná cesta (část 2/3)

Druhá část příběhu navazuje v místě, kdy se Vratislavovi a Janovi otevřel pohled na Vlčí Doupě a ves Pod Pevností. ... Shodou okolností se oba muži dostali ke zprávě, kterou nesl zavražděný posel. Je třeba varovat adresáta před nebezpečím.

Na hradbách a věžích pevnosti vlály Tiborovy bílé praporce s modrým květem sedmicípé růže uprostřed. Jeden takový sebou plácal v mírném větru na vysokém stožáru ve středu vsi. Vratislav se k ní rozjel tryskem. Následován Ryzákem se vřítil mezi domy. Zastavilo ho až několik stráží u řezbářovy dílny, malého dřevěného domu s doškovou střechou a prostorným vchodem. Stráže se postavily jezdcům do cesty.

„Stůjte!“ zvolaly.

Vratislav zarazil koně ještě dřív, než to vyslovily. „Kde je váš pán Tibor?“ vypálil na ně vážným hlasem otázku. „Mám pro něj důležitou zprávu.“

Než stráže stačily odpovědět, ze dveří řezbárny vyšel černovlasý Simon, Tiborův přítel a strážce, jeden z princů Lesního lidu noci. Přeměřil si oba jezdce rychlým pátravým pohledem hnědé barvy. Díky jeho dlouhým vlasům, tmavým očím a antracitovému oděvu působila jeho pleť téměř bíle.

„Zdravím tě, Vratislave!“ promluvil pomalu. „Rád tě opět vidím. Podle vašich tváří soudím, že jde o něco důležitého. Co se stalo? To je Baltazarův ryzák, že?“

„Také tě zdravím!“ Vratislav seskočil z Rona a podal Simonovi list. „Posel byl zavražděn, nestihl mi sdělit, pro koho má zprávu. Musel jsem porušit pečeť, abych to zjistil. Je pro tebe a Tibora.“

Simon si list mlčky převzal a zahleděl se znepokojeně do jeho obsahu. „Stráže, okamžitě obejděte každého ve vsi, ať se ihned vydají do pevnosti! Všichni!“ přikazoval, sotva dočetl. „Hrozí nám útok.“

Stráže se překotně snažily vyplnit rozkaz. Rozprchly se do všech koutů vsi a svolávaly lidi. „Do pevnosti! Všichni! Hned!“ rozléhalo se uličkami.

„O pomoc jsem již volal,“ poznamenal Vratislav.

Simon přikývl a ohlédl se, neboť se na prahu řezbárny objevil Tibor v modrém oděvu. Plavé krátké vlasy měl prokvetlé stříbrem, tvář poněkud přísnou s orlím nosem a jeho modrý pohled sršel životem. Byl spíš střední výšky a robustní stavby těla, což kontrastovalo se Simonovou štíhlou vysokou šlachovitou postavou a téměř křehkými rysy ve tváři.

Vratislav s Janem, který už také sesedl, pozdravili uctivým pokývnutím hlavou. Tibor pozdrav opětoval.

„Co se děje?“ chtěl Tibor vědět. Simon mu to tedy vylíčil. „Tomu nevěřím! Evžen by mi to nikdy neudělal.“

„Zavřít se pro jistotu v pevnosti nám přeci neuškodí. Sáva by s tím jistě souhlasila,“ podotkl Simon zdánlivě klidně. Jeho pevně sevřené čelisti však svědčili o opaku. „Nebo chceš dát v sázku její život?“

Tibor zamračeně přešlápl. Mnul si rozčileně bradu s týdenním strništěm prošedivělých světlých vousů. „Pravda, prevence neuškodí,“ zahučel. „Nakonec může jít o někoho jiného. Proč riskovat? Jeďte varovat Vlčí Doupě!“ zvolal.

„My pojedeme také,“ pravil Simon k Tiborovi.

„Já ne!“ zarazil svou odpovědí Simona otáčejícího se po svém koni, uvázaném u ohrady na protější straně ulice. „Dohlédnu, aby byli všichni vesničané odvedeni do bezpečí.“

„Nesouhlasím, odvedeni budou i tak,“ mračil se Simon. „Vystavuješ se zbytečnému riziku.“

Vratislav je nechal dohadovat a vyšvihl se na koně. Tiborovu odpověď už nevnímal, letěl i s Janem do pevnosti. Uhájit tajnou chodbu bylo přednější. Simon je dohonil dřív, než dojeli k mohutné bráně s padacím pevným mostem.

„Vrátíme se pro ně,“ poznamenal na Vratislavův tázavý pohled.

Noční chodec přikývl. Jan si připadal jako jejich mlčenlivý stín. Celý vykulený pozoroval, jak Simon už v bráně rozdává příkazy a strážní je rychle a organizovaně plní. Než se nadál byl všude kolem ruch a horečné přípravy na útok.

„Je tu dostatek vojska a zásob, abychom nějakou dobu vydrželi,“ konstatoval Simon k Vratislavovi, zatímco tryskem projeli pevností až k citadele. „Snad náš lid přijde včas.“

Vratislav přikývl. „Jdi za Sávou, varuj ji a postarej se o obranu! Já pro Tibora a vesničany dojedu.“

Po krátkém zaváhání Simon souhlasil. Než však stačil něco říci, ozvaly se na prostorných schodech do citadely rozrušené hlasy místních a klapot kopyt dvacítky koní.

Jan zíral, jak místní prchají na všechny strany a z citadely vyjíždí dvacet jezdců, kteří zastavují těsně před Simonem a Vratislavem. Byl to Benedikt, Noční chodec, Danielin věrný společník. Ostatní jezdci patřili také k Nočním chodcům. Sem je dovedla tajná chodba. Jestli Vratislava a Simona překvapili, Jan nepoznal, z jejich nehybných tváří to ani vyčíst nešlo. Mladík mlčky přihlížel rychlé výměně pozdravů a smutnému výrazu na Benediktově tváři, když se dozvěděl o Baltazarově smrti. Benedikt působil jako vznosná bytost štíhlé vysoké postavy. Krásně tvarované pravidelné rysy světlé perfektně oholené tváře vypadaly téměř nadpozemsky. Jeho hnědé oči kontrastovaly s takřka platinově plavými dlouhými vlasy.

„Co je s Danielou?“ ptal se Simon.

Benedikt se ztěžka nadechl. „Nestihl jsem ji zachránit,“ pravil tiše, a tak smutně, že se to popsat nedalo. „Sám jsem unikl jen o vlásek. Do Arly jsme jeli tajnou chodbou. Bylo to rychlejší… Danielu zabili vojáci, které z příkazu Evžena poslal Móric, jeho věrný služebník a majordomus. Říkal jejímu mrtvému tělu: „Tak zněly pokyny.“ Věděl, že se k němu blížím a že ho slyším. Poslal na mě její vrahy.“

„To nás mrzí, příteli,“ pronesl soustrastně Simon a pohlédl přitom na Vratislava, který pokývl hlavou na souhlas.

„Vyzbrojíme se a doprovodíme sem vesničany i s Tiborem,“ oznámil Vratislav Simonovi. „Pojďte!“ vybídl Benedikta a jeho doprovod. „Jane, ty zůstaň se Simonem!“ Bylo třeba spěchu.

Jan chtěl protestovat, ale Vratislavův přísný pohled mu to nedovolil. Následoval tedy Simona do citadely. Jejich koní se ujali sloužící.

Vratislav s Benediktem a doprovodem opustili hlavní bránu nedlouho poté. Chráněni kroužkovou zbrojí i lesklými pláty, kryjícími ramena, hruď a další části jejich těl. Sluneční paprsky se odrážely od pevných helmic na jejich hlavách. Také koně nesli svou plátovou zbroj, která se blyštěla.

Chvátali. Spěchu bylo třeba, neboť když opouštěli bránu, zahlédli v dálce mezi posledními stromy lesa lesknoucí se postavy. Ve vsi Pod Pevností žilo kolem osmi set obyvatel. Přibližně polovina toho počtu již byla na úpatí kopce s pevností. Jezdci je míjeli a volali, ať si pospíší, že nepřítel přišel.

Sáva, drobná štíhlá brunetka s hnědýma očima v kulatém obličeji, sledovala z vrcholu citadely činorodé přípravy k obraně, které někde v pevnosti řídil Simon. Mírný vítr ji tahal za lem dlouhých přiléhavých šatů v barvách manželova praporce. Vojáci byli na svých místech. Stejně tak různé katapulty, kameny a další ničivé střely, také balisty a samostříly pro jednotlivce. Někteří bojovníci svírali dalekonosné luky. Rozhlédla se na všechny strany do dálky. Spatřila hranu lesklé řeky, která se začínala rozlívat z lesů všude kolem Vlčího Doupěte. Obklíčili nás! Sáva vrátila pohled k vesnici Pod Pevností. Noční chodci právě vjeli do vsi. Odtud se zdáli být malými lesknoucími se titěrnostmi. Děsil ji počet nepřátel, kteří se k nim blížili. Útočníci jistě jako první smetou ty, kdo jsou ve vsi, aby se dostali dál k pevnosti. S nervy najatými k prasknutí sledovala, co se bude dít. Nad krajem se rozlehlo volání Evženova válečného rohu.

Vratislav se společníky ve vsi našel Tibora, jak vyprovází poslední obyvatele. Vesničané běželi, seč jim síly stačily. Cestou ztráceli některé věci, co jim překážely v běhu. Ves již opustili všichni. Tibor je odmítl předjet a být v pevnosti první. Jeho stráže z toho moc velkou radost neměli, on ale nedal jinak. Tibor a stráže vzali k sobě na koně některé obyvatele, kteří se nemohli tak rychle pohybovat. Noční chodci uzavřeli celý běžící průvod lidí. K sobě na koně však nevzali nikoho. Překáželi by jim v boji.

„Neměl jsem Evženovi věřit!“ slyšel Vratislav Tibora, který spílal sám sobě, že byl tak slepý. Viděl nepřátele i jejich červený praporec se zlatým klasem obilí. Opravdu to byl Evžen! On a jeho barvy.

Vsí právě proletěla jízda nepřátel. Noční chodci ani Lesní lidé noci se mezi nimi nenacházeli. Tím si byli Vratislav a Benedikt jistí, protože by se snažili útoku zabránit. Vesničané a Tibor již zatím stoupali k bráně Vlčího Doupěte. Vratislav a ostatní Noční chodci se sešikovali čelem proti nepřátelské jízdě. Nevnímali sluneční svit tančící na lesklé zbroji. Ani svěží podzimní vzduch. Viděli smrtonosnou přesilu, která je chce smést a dostat se do pevnosti. To nesmějí dopustit! Vratislav tasil meč. I ostatní sevřeli své zbraně a štíty.

„Jen pojďte!“ zamumlal nejeden Noční chodec.

Útočníci sklonili svá kopí a kvapem se blížili. Obránci vyrazili proti nim. Někteří měli v rukou kopí, jiní meče a všichni štíty. Jejich koně k vedení uzdu nepotřebovali, oni sami byli cvičenými zabijáky pro případ boje. Kopyta rozrývala vlhkou půdu, až létala do všech stran. Dva ocelové proudy se s řinčením střetly. Vratislav s Benediktem jeli v čele. Benedikt svým kopím pronikl zbrojí nepřítele, zatímco to nepřátelské neškodně sklouzlo po Benediktově štítu. Benedikt rychle tasil meč, protože jeho kopí uvízlo v mrtvém těle. Vratislav vedle něj kopí nepoužil, místo toho se oháněl velmi ostrým mečem. Svému prvnímu soupeři kopí rozsekl a uťal muži hlavu. Krev stříkala a třísnila své okolí. Ulpěla na mužích i koních. Koně Vratislava a prvního soupeře se srazili, ale Ron si s tím poradil a nesl svého pána dál. Noční chodci snadno sráželi jednoho soupeře za druhým, byli silnější a rychlejší než lidé. Jenže jich právě teď bylo mnohem méně.

Zadrželi první nápor útočící jízdy, ale další už byla u nich. Vratislav se rychle ohlédl. Čtyři jezdci se dostali za ně. Mířili k Tiborovi. Ron se vzepjal, aby kopyty srazil pánova soupeře. Čepel nepřítele sklouzla po koňské zbroji, zato Ronova kopyta muže shodila pod nohy ostatních koní. Ti ho zadupali do země. Vratislav se opět musel soustředit na své nejbližší okolí. Tiborovy stráže se o ty čtyři postarají.

Zadrželi i druhou vlnu jízdy. Vratislav pohlédl k pevnosti. Vesničané mizeli v bráně, ale na cestě ležela asi desítka mrtvých a postávali tam tři koně. Noční chodci nyní zakolísali. Evženových lidí bylo náhle příliš. Mnozí mířili k pevnosti, aby stihli zastavit zavírající se bránu. Další přivlekli obléhací stroje, jiné zas teprve začali stavět. Noční chodci utvořili kruh, vzájemně si kryli záda. Někteří byli ranění jen lehce, ale další vážně. Pět již padlo. Benedikt byl raněn vážně, stěží se držel v sedle svého hnědáka uprostřed přáteli vytvořeného kruhu. Kopí nepřítele mu prošlo pravým ramenem a jeho levá noha silně krvácela. Hluboká sečná rána otvírala nohu téměř na kost. Vratislav patřil mezi ty šťastnější. Měl jen šrám na pravé tváři a na pravém stehně. Levou stranu těla si dobře chránil štítem. Ronovy nohy také nesly nějaká lehká zranění, jinak byl ale v pořádku. Benedikt nebyl uprostřed kruhu sám, zůstali s ním i ostatní těžce ranění. Ti zdravější, včetně Vratislava, stáli jako jejich obranná hradba.

Vratislav vše vnímal zpomaleně, jako naprogramovaná loutka rozdával a odrážel rány. Perfektně naučené pohyby a reakce ho udržovaly naživu. Zároveň horečně přemýšlel, jak by se z toho mohli dostat. Neviděl, že jejich obrana pomohla vesničanům k tolik potřebnému času, aby se dostali do bezpečí i s Tiborem. Vlčí Doupě nyní bylo pevně uzavřené. Nepřátelé se k němu dostali příliš pozdě. Pevnosti zbývalo jen vydržet, než přijde pomoc. Vratislav se snažil najít nějakou možnost k úniku z obklíčení, ale žádná pro ně nebyla. Nepřátelé se kolem nich rozlili jako povodeň. Zůstávalo otázkou času, kdy je smete.

Jízda nepřátel kolem nich kroužila, neschopna se dostat mezi ně. Noční chodci vzdorovali, ale blížili se k nim pěšáci s luky a samostříly. Vratislav pohlédl na své druhy. Z jejich očí čišela únava i vzdor. Odmítali dát svou kůži zadarmo. Jenže proti dešti šípů toho moc nezmohou. Vratislav řekl rychle pár slov v Tajné řeči. Ostatní přikývli.

„Přátelé?“ oslovil je nahlas v obecné řeči. „Kdo chce žít věčně?“ Pobodl Rona a vyrazili vpřed.

Ostatní se na jeho slova hořce zasmáli a vylétli za ním skrz nepřátelskou jízdu k lesu a menší skupině střelců. Tam měli šanci, sice mizivou, ale šanci. Ti, kteří k Vratislavovi stáli zády, otočili své koně na místě, podepřeli v sedlech raněné a následovali své druhy. Využili tak krátkého okamžiku, kdy od nich útočníci něco takového nečekali.

„Štíty!“ zvolal Vratislav a zakryl se před sprškou střel.

Nepřítel, zdá se, nedbal na to, zda zasáhne i vlastní jezdce.

Noční chodci neujeli daleko, když se z týlu útočníků, z lesa, vynořili Lesní lidé noci. Sto jezdců s luky odstranilo z cesty pěšáky a pak i jízdu, aby uvolnili cestu Nočním chodcům, z nichž zatím padli další čtyři včetně znovu zasaženého Benedikta. Lesní lidé noci se i s Nočními chodci stáhli do lesa. Útočníci je chvíli pronásledovali, ale odvolal je zvuk rohu zpět k pevnosti.

Vratislav zarazil koně, zasunul meč do pochvy a rozhlížel se po svých druzích. Někteří Lesní lidé noci už sesedali a jali se je ošetřovat. Jiní zůstávali ve střehu, aby mohli čelit útoku. Vratislav cítil bolest i vztek. Smrt přátel mu rvala duši. Za svůj „dlouhý život“ to již několikrát zažil. Pokaždé to bylo hrozné. A nikdy to nedokázal vymazat z paměti, i když mu čas rány trochu zacelil.

„Jsi raněn,“ vytrhl ho ze strnulosti něžný ženský hlas.

Vratislav shlédl. Po jeho pravici stála ona. Při pohledu do těch zářivě zelených očí znehybněl, jako uhranutý. Dlouhé rovné tmavě hnědé vlasy jí stékaly po lesklé zelené zbroji se stříbrným stromem na hrudi. Byla vysoká, štíhlá a její světlá tvář měla pravidelné jemné rysy. Tak kouzelné! Byla prostě nádherná. Vypadala na pětadvacet let, ale slavila jich už dvě stě. Princezna Lesního lidu noci. Simonova sestra. Nepochyboval o tom, že těmto Lesním lidem noci velela.

„Rád tě vidím, Eriko,“ vypravil ze sebe trochu zhrublým hlasem, než jak mluvil obvykle. „Děkuji za pomoc. Bylo to na poslední chvíli.“

Přikývla. „Také tě ráda vidím,“ pousmála se. „Ze zad ti trčí šíp.“

„Necítím ho,“ konstatoval, sundal z ruky štít a sesedl.

„Kouknu se na to.“ Dřív než dořekla, tak učinila. Rychlým pohybem vytrhla šíp z lesklého zprohýbaného zadního pancíře. „Pancířem prošel, ale zastavila ho tvá vyztužená vesta a drátěná košile,“ usmála se.

„Je zajímavé, jak vždycky víš, co mám na sobě,“ uculil se.

Zakřenila se. „V tvém případě to není nic složitého.“

„Přijdou posily? Pevnost by to zatím měla vydržet. Nikdy nebylo snadné ji dobýt.“

„Proč se ptáš, když víš, že přijdou?“ Odhodila šíp na zem. V druhé ruce svírala plátno potřené šťávou z takového keře, do jakého předtím spadl Jan. „Nehýbej se!“ poručila mu a přiložila plátno na zraněnou tvář.

Krátce sykl. „Pro tebe cokoliv,“ zvlnil rty a upřel na ni planoucí ocelově modrý pohled. Její oči byly téměř tak vysoko jako jeho. Nemusel se shýbat, aby na něj snadněji dosáhla.

„To neříkej dvakrát,“ zazubila se, „nevíš, co si budu přát.“

„Jo, to je fakt, občas máš šílené nápady,“ žertoval.

Zpražila ho pohledem. V koutku úst jí vesele cukalo. „Učila jsem se od odborníka,“ opáčila na jeho adresu.

„Tak to ti děkuji,“ pronesl s dalším syknutím, jak ho při čištění v ráně zaštípalo.

„Pojď! Támhle si sedni a ukaž nohu!“ Odtáhla plátno od Vratislavovy tváře.

Vydal se k velkému kameni u kmene buku. „Zašiješ to později, jen mi tam prosím vetři tu šťávu a stáhni to plátnem. Posily mohou každou chvíli dorazit.“

Přikývla. „Za jiných okolností bych řekla, že přede mnou nechceš sundávat kalhoty.“

Otočil se u kamene. Už zas si z něj utahovala. Vratislav se na ni zakřenil. „Jasně, co kdybys mi je pak nechtěla vrátit?“

„To je celkem možné,“ strčila do něj a on zprudka dosedl na kámen.

„Trochu něžnosti k raněnému prosím,“ vydechl pobaveně.

Poranění mu provizorně ošetřila skrz díru v oděvu tak, jak chtěl. Šklebil se přitom, když to štípalo. Měl pocit, že strčil stehno do ohně.

„Tak! Hotovo,“ oznámila. „Prozatím.“

Zazubil se. „Já vím, že se pak na mě vrhneš a nedáš si pokoj, dokud to řádně neošetříš.“

„Správně,“ políbila ho rychle na tvář, než stačil vůbec zareagovat.

Uslyšeli padající kamení. Údery těžkých střel do hradeb následoval křik raněných či vyděšených lidí.

„Trebuchety přinesli rozložené na díly,“ řekla Erika. „Už je asi sestavili.“

Vzápětí se ozval další zvuk. Zvuk, který mohli slyšet jen Lesní lidé noci a Noční chodci. Vzduch nad krajem rozechvěly tóny z rohu krále Lesního lidu noci.

„Jsou tady!“ zaradovala se Erika.

Vratislav se na ni usmál. „Právě včas. Ještě že existují tajné chodby!“

„Nasedat!“ zavelela Erika.

Královský roh se ozval znovu. Zpíval, že jsou všichni lidé obklíčeni. Vratislav z toho radost neměl. Ano, byl rád, že bude zachráněna pevnost. Jenomže to znamená, že zemře mnoho jiných lidí. Evženových mužů. Zajetí Evžena samotného a hlavních velitelů by mohlo ušetřit hodně životů. Kde však je Evženovi konec?

Lesní lidé noci a Noční chodci vyjeli. Sotva se octli na dostřel ze svých luků, vyslali na nepřátele déšť šípů. A ne pouze jeden. Vratislav se krátce ohlédl. Jejich počet narostl o další Lesní lidi noci a Noční chodce.

„Už nás není jen dvacet či sto, ale mnohem víc,“ mumlal sám k sobě.

Než se stačil nadát, znovu se střetl s lidmi. Jeho přátelé je sevřeli a tlačili k hradbám, odkud útočili obránci pevnosti. Vratislav věděl, že jeho lid odřízl Evžena od možnosti získat zásoby či pomoc. Tady byla jen část Lesního lidu noci a Nočních jezdců, ostatní jako vždy jezdili a hlídkovali po okolí. Zažil to už mockrát. Když byl dvacetiletým mužem, jezdíval s těmi hlídkami. Pokud některý Evženův člověk zůstal mimo obklíčení, jistě raději prchl.

Evžen se odmítal vzdát. Zuřil. Nadával. Štěkal příkazy. Jenže s počtem přibývajících mrtvých, začali jeho velitelé uvažovat o přijetí nabídky krále Lesního lidu noci. Ten nabízel bezpečný odchod těm, co se vzdají. Podmínkou bylo doživotní opuštění Wikaru. Druhou možností zůstávala smrt.

Evženovi lidé byli uvězněni mezi hradbou a Vratislavovými přáteli. Ti se zastavili. Utvořili řadu a udržovali nepřátele na místě střelbou z luků. Stejně tak činili lidé z hradeb Vlčího Doupěte. Vratislav viděl poškození, které na hradbách způsobili útočníci. Pak zaregistroval zmatený pohyb mezi Evženovými lidmi. Něco se tam dělo. Vypadalo to, jako by měli spor mezi sebou.

„Hej! Slyšíte mě?“

Vratislav pozoroval muže, který volal. Měl pozlacenou zbroj a světlé vlasy. Vratislav si ho pamatoval z dřívějších setkání. Jmenoval se Robert a byl Evženovým zástupcem, tedy pokud se jednalo o velení vojsku.

„Slyšíme vás. Mluvte!“

Tenhle hlas znal Vratislav velmi dobře. Patřil Connorovi, králi Lesního lidu noci. Rozhlížel se, zda ho nezahlédne. Doufal, že je nezraněn. Díval se také po Erice, tu zahlédl téměř okamžitě. Velmi se mu ulevilo, byla v pořádku. Jejich pohledy se na okamžik střetly.

„Souhlasíme s vašimi podmínkami,“ řval Robert. „Vydáme vám Evžena.“

„Dobře. Přiveďte ho!“ odpověděl Connor. „Nikdo ale nebude mít u sebe zbraně!“

„Souhlasíme.“

Vratislav viděl, jak odkládají nejen zbraně, ale i zbroj. Pak jim někdo přivlekl zmítajícího se Evžena. Byl jen v rudozlaté košili, černých kalhotách a svázaný. To mu však nebránilo nadávat a vyhrožovat. Nikdo ho však nemínil poslouchat, a tak došlo i na roubík, který mu bývalý zástupce s chutí narval mezi zuby. Evžen si ho nenávistně měřil vzteklým pohledem, načež se mu dostalo jen pohrdlivého úsměšku. Robert a další tři muži ho uchopili a pomalu s ním šli k řadám svých protivníků. Chvílemi ho museli táhnout, protože se vzpouzel. Nebylo to snadné. Evžen byl vysoké mohutné postavy a velké síly. Potem slepené černé vlasy mu padaly přes opálený obličej a černé oči metaly blesky na všechny strany. Čtyři Lesní lidé noci postoupili o čtyři koňské délky a setkali se s nimi. Převzali si vězně a odvedli ho. Nemínili se s ním vybavovat, měli od Connora přikázáno odvést ho k Laně, královně Wikaru, což se jali okamžitě plnit. Pouze královna má právo odsoudit svého poddaného.

Na bitevním poli zůstalo ležet mnoho mrtvých a raněných. Z větší části to byli lidé. Ztráty na druhé straně však také nebyly zanedbatelné. Hořkou pachuť vítězství si s sebou odnesl každý Noční chodec i Lesní člověk noci. Nebylo snadné dusit v sobě vztek na „Evženovy“ lidi. Ti svou zlost neskrývali, tedy někteří. Jiní „Evženovi“ lidé se cítili otupěle a byli rádi, že vůbec přežili. Smíšené pocity cloumaly většinou z nich.

O nějakou dobu později nezůstal u Vlčího Doupěte jediný živý „Evženův“ člověk. Většina Lesních lidí noci a Nočních chodců je vyprovodí až na hranice Wikaru. Mezitím vjel Connor s malým doprovodem do pevnosti.

„Tady jsi!“ vytrhla Erika Vratislava z úvah, zatímco ošetřoval Ronovy nohy. „Co děláš Pod Pevností? Myslela jsem, že jsi jel do Vlčího Doupěte.“ Překvapilo ji, když ho zahlédla vjíždět mezi domky.

„Dokud byl v rozrušení z boje, bylo to … dobré. Jenže později pochopil, že bude mít klid, a tak začal pajdat,“ vysvětloval. „Rány mu krvácejí a nechci, aby se zanítily.“

„Přestal ignorovat bolest,“ řekla, jako by chtěla naznačit, že rozumí, co měl na mysli.

„No tak, vydrž, Rone!“ chlácholil koně. Rona léčivá látka štípala, nelíbilo se mu to, ale nechal se přemluvit. Erika se k Vratislavovi v ošetřování připojila.

„Jsi na řadě,“ oznámila Vratislavovi, když s Ronem skončili.

Změřil si ji podezřívavým pohledem.

„Nekoukej tak na mě!“ napomínala ho s náznakem veselí. „Já tě neukousnu.“

„To u tebe není nikdy jisté,“ škádlil ji. Mezitím se přesunul k lavici u stěny řezbárny a začal sundávat plátno omotané přes nohavici.

„Snad se nebojíš drobného kousnutí?“ pravila na oko vážně. „Bylo by jen úplně maličké,“ ujišťovala ho, tón hlasu však říkal opak.

„Tak pojď, ty zubatko!“ vybídl ji se smíchem. „Ať už to mám za sebou.“

„Strašně nerada ti působím bolest,“ pohlédla na něj vážně.

„Já vím,“ usmál se mile do jejích kouzelných očí.

Tak ráda se na něj dívala! „Pokusím se, aby to šití příliš nebolelo.“

Mimoděk protočil panenky. „Už jsi mi zašívala horší rány. Tohle vydržím,“ ubezpečil ji.

„Hm,“ zamručela. „To je možné, ale neprotáčej na mě oči!“ Vzala jeho podávané kalhoty, odložila je vedle kousků sundané zbroje, pak se chopila plátna a jehly, které s sebou přivezla.

Zazubil se a mlčel. V duchu si říkal, že si nyní raději ukousne jazyk, než aby do něj vrazila jehlu za drzé poznámky. Na druhou stranu… stejně ten drobný kus kovu použije.

 „Do toho, zelenoočko!“ přejel jí prstem něžně po tváři.

Povzdechla si a pustila se do práce. Vratislav statečně zatínal zuby a v sevřených pěstech drtil okraj lavice. Za nic na světě by nepřiznal, jak moc to bolí.

„A je to,“ oddychla si Erika. „Ještě očistím tu krev, ovážu to a můžeš se obléct.“

„Děkuji,“ vydechl trochu trhaně. „Musím do pevnosti. Nechal jsem tam Jana. Snad na něj nespadlo kamení či tak!“

Zvědavě nadzdvihla obočí. „Kdo je Jan?“ vyzvídala.

„Vzpomínáš na bratra mé matky?“ oblékal se.

„Ano. Jan je z jeho rodu?“ dovtípila se.

„Přesně tak,“ krátce po ní přejel pohledem. „Ve vsi, odkud je, musím očistit jeho jméno. Pravděpodobně si tam myslí, že posla zabil on. Anebo já.“

„Vrah už bude za horami, toho nenajdeš,“ uvažovala. „Ve světle nedávných událostí bys ho očistit mohl. Nebýt tebe a Jana, kdo ví, co by se stalo? Pomohu ti.“

Chvíli jí hleděl do očí. „Děkuji,“ promluvil, ale pohled neodtrhl.

Rychle Eriku políbil a vydal se pěšky k pevnosti. Ron ho velice pomalu následoval. Vratislav se krátce ohlédl. Brzy se zas uvidí, utěšoval se. Erika se za ním mlčky dívala, zmítaná přívalem radostných emocí, pak ale nasedla na koně a odcválala k lesu. Jejím cílem bylo Danielino sídlo a Móric. Chtěla ho chytit dřív, než bude varován a prchne, pokud to už neudělal preventivně. Domyslela si, že on stojí za vraždou posla.

Vratislav prošel bránou citadely. Doufal, že tam Jana najde. Ještě předtím však poručil pacholkovi, aby odvedl Rona do stáje, sundal z něj sedlo s věcmi a dal mu najíst. Slunce již zapadalo a barvilo vše měkkou nazlátlou září. Do nitra citadely však jeho paprsky nemohly. Vratislav se pobíhajících služebných ptal po Simonovi a tom hochovi, se kterým předtím přišel. Někteří vrtěli hlavou, nevěděli, narazil také na dva, co ho poslali do dřevem vykládané hodovní síně. Zamířil tedy tam. Temné kamenné chodby ho vedly k rozlehlé síni, odkud slyšel Sávu, jak zve své hosty k večeři. Tibor jí přizvukoval.

„Vratislave!“ vykřikl Jan, sotva ho zahlédl ve dveřích. Chtěl se k němu rozeběhnout, ale netroufal si před tolika lidmi.

Vratislavovi se ulevilo. „Jsem rád, že ti nic není.“ Rozhlédl se po místnosti. Na vyřezávaném obložení stěn visely zdobně rozmístěné různé zbraně a štíty. Velký stůl a mnoho židlí kolem osvětlovalo několik velkých mnohoramenných svícnů, plných zářících svic. Simon stál kousek od Tibora a Sávy. Connor mířil k němu. Usmál se na ně. „Rád vás vidím všechny živé a zdravé.“

„My tebe také,“ objal Connor Vratislava. „Synu, vypadáš hrozně!“

Vratislav se vesele ušklíbl. „Trochu jsem se opozdil,“ pravil k otci. „Vzal jsem to oklikou.“

Connor se zasmál. „Příště vol klidnější způsob cesty na návštěvu.“

„Vynasnažím se.“

Jan na celý výjev hleděl s otevřenými ústy. Jen pomalu si dával dvě a dvě dohromady. Když mu konečně došlo, že Connor, král Lesního lidu noci, je Vratislavovým otcem, vykulil oči a čelist mu klesla snad až na zem. Všiml si značné podoby mezi otcem a synem. Stejné oči, vlasy, postava… jen ten nos měl Vratislav o něco hezčí, patrně ho zdědil po matce. Oba působili majestátně, i když Connor byl oděn o něco skvostněji. Na tmavě zeleném prošívaném kabátci viděl Jan stejný stříbrný strom, jaký měl král předtím na zbroji i na plášti. Mladík moc dobře věděl, že stříbrný strom na zeleném poli je symbolem Lesních lidí noci a Nočních chodců obecně. Otec a syn vypadali skoro stejně staří. Jen odhadoval Connorův věk. Nemohl vědět, že králi je již tisíc dvacet pět let. Ani se k tomu číslu nepřiblížil.

Tu noc spal Jan neklidně, celý rozrušený z předchozích událostí. Občas naslouchal pravidelnému Vratislavovu dechu, který se k němu nesl z druhé strany nevelké útulné místnosti. Šedé kamenné stěny byly pokryté kožešinami. Uprostřed pokoje stál skvostný dřevěný stůl a čtyři židle. U úzkého okna bylo dřevěné sedátko a vysoký železný svícen se třemi rameny. Štíhlé svíce dávno nehořely. Jen proskleným oknem pronikalo bledé měsíční světlo. Rozlévalo se na podlaze po bílých mramorových dlaždicích. Sunulo se až k posteli s nebesy u protější stěny, kde pod vrstvou kožešin odpočíval Noční chodec. Ta postel byla stejná jako Janova.

Mladík k ránu na chvíli usnul. Házel sebou a nahlas nesrozumitelně mumlal. Vratislav jím zatřásl, aby ho té noční můry zbavil. Connor a Tibor se Simonem slíbili, že v Doubku dosvědčí hochovu nevinu a vypoví, co se stalo. Válka byla díky připravenosti Connorova lidu zažehnána, ale Vratislav nějak nemohl nalézt klid. Janovo mumlání ho probudilo stejně snadno jako kterýkoliv zvuk, jenž mohl znamenat nebezpečí. Jen jednou se neprobudil, nezareagoval na podezřelý zvuk a jeho přítel to odnesl. Pravda, byl tehdy vážně raněný, ale i tak cítil vinu.

Musel s Janem zatřást znovu a o něco víc, aby se vůbec probral. Povedlo se mu to. Jan se s trhnutím probudil a zprudka se posadil. Třeštil oči před sebe a přerývaně oddechoval.

„Byl to sen,“ tišil ho Vratislav mírným hlasem.

Jan na něj upřel prázdný zelený pohled. „To bylo příšerné! Ten křik! A ty strašné zuby! A… a… syčení!“

Vratislav zpozorněl. „O čem se ti zdálo? Pamatuješ si to?“

Jan zamrkal. „A… ano,“ přikyvoval. „O baziliškovi. Byl děsivý, rychlý a nešlo mu uniknout… Byl to jen sen, že ano?“ ujišťoval se se zrakem upřeným na Vratislava.

„Ano, určitě to byl sen,“ potvrdil suše. Sám si tím však vůbec nebyl jistý. „Klidně spi dál, pokud můžeš.“

Jan pomalu přikývl a zachumlal se do kožešin. Vratislav si sedl na svou postel a přemýšlel. Sám často předem věděl, zda něco bude či nebude dobré. Na ten svůj „divný pocit“ se mohl téměř na sto procent spolehnout. Ten instinkt ho vedl a varoval. Už tolikrát! Neklid, který nyní cítil, opět přinášel varování. Jenže jaké? Obával se Janova snu. Viděl baziliška. Co když se některý hadí vládce vzbudí? Nechtěl tomu pocitu uvěřit, ale on na něj volal, že to znamená přesně tohle.

S bušícím srdcem se opřel o kožešinu na stěně za postelí. Strnule hleděl na matné světlo na podlaze. To se postupně měnilo. Červenalo, a pak zlátlo. Vratislav se konečně pohnul. Oblékl se a vyšel z pokoje. Jana nechal spát. Šel za otcem. Jeho instinkt ho vedl na cimbuří. Connor rád pozoroval východ slunce. Téměř nikdy si to nenechal uniknout.

Král za sebou vycítil synovu přítomnost. Dál hleděl k východu. Pousmál se. „Dnes bude krásný den.“

„To ano,“ upíral Vratislav pohled na jeho záda.

„Z tvého hlasu cítím obavy.“ Odmlčel se. „Vždy jsi měl předtuchy. Tak jako tvá matka.“

„Ano,“ přisvědčil.

„Slyšel jsem Jana, jak mumlá ze spaní,“ otočil se. „Také má předtuchy?“ Upíral ocelově modrý pohled na „svou mladší vousatou verzi“.

„Zdá se, že má,“ potvrdil pochmurně.

„Jsou špatné?“ V jeho tváři nebylo stopy po obavách či veselí. Naučil se nebrat synovy rady na lehkou váhu. A když o ně žádal, zvykl si nedat na sobě znát žádný pocit. Co kdyby tím syna zmátl a on špatně určil svou předtuchu?

Vratislav neznatelně přikývl. „Obávám se, že jsou. Zdálo se mu o hadích vládcích. Myslím si, že bude třeba uspávací kouzlo.“

Connor se zamračil. „To opravdu není dobré.“ Nemohli tušit, ani odhadnout, kdy, kde a který bazilišek se probere. Bylo jich tolik! „Musíme s takovou hrozbou počítat. Nejdříve očistíme tvé a Janovo jméno v té malé vsi. Pak se uvidí, zda bude příprava na hady jen vykonanou prací navíc.“

---