Psychospirituální krize - 1. část - Dvířka se otevírají

zpráva o změněných stavech vědomí a české psychiatrii (všechny postavy jsou reálné, ale jejich identita byla pozměněna, stejně jako místa děje)

Já našel klíč od stařičkých vrátek
pokrytých prachem
z pavučin krajek a rzí
ukrytých v křoví

Chtěl jsem tě zvát do zahrady kouzel
za starými dvířky,
co se tak málo otevírají
a ty jsi řekla:
že jsem jen lhář…

(Lhář – Znouzectnost)

Prolog

K napsání těchto vzpomínek jsem se odhodlával několik let. Dva dny před Vánocemi jsem si koupil v krajském městě pěkný silný blok, kam zapisuji první rukopis snad budoucí knihy. A je možná symbolické, že právě 24. prosince 2015 jsem se vrhl do vlastního psaní a napsal první čtyři kapitoly. Důvodů k psaní mám několik. Jedním z nich, i když nikoliv tím hlavním, je osobní katarze. Potřeba vyplivnout ven a vyrovnat se s docela neobvyklými změněnými stavy vědomí, kterými jsem si prošel i bez vnějších vlivů drog, meditace či holotropního dýchání. U mne stačily jako spouštěče spánková deprivace a stres v práci.

Chtěl bych tímto textem současně ubezpečit další lidi s podobnou zkušeností, že v tom nejsou sami. Rád bych také přispěl k jisté „osvětě“ … brr to je slovo že? … o pojmu psychospirituální krize, kterou si prošlo a prochází stále více lidí. Stávající oficiální česká psychiatrie a náš diagnostický medicínský systém totiž s pojmem psychospirituální krize vůbec nepracuje. Na rozdíl například od USA. Byť se této oblasti v šedesátých letech u nás velmi věnoval například světoznámý psychiatr a psycholog Stanislav Grof.

Bohužel pro mnohé i řada špičkových domácích psychiatrů tuto možnost stavu duše odmítá a sahá k tomu nejjednoduššímu. Člověka prožívajícího neobvyklé stavy vědomí onálepkuje jako psychotika či schizofrenika, nacpe ho psychofarmaky, které se postarají o vnitřní svěrací kazajku a hotovo, šmytec. Současně bych rád pomohl k jisté destigmatizaci problematiky a natevření dvířek od tajemné komnaty, které se většině lidí tak málo otevírají…

Velkou inspirací k tomu, že jsem se rozhodl toto vše sepsat, mi byli, jsou a vždy budou ti, kteří mé zkušenosti se změněnými stavy vědomí a poznání o tomto dalece přesahují a jejichž práce si nesmírně vážím… C. G. Jung (a především jeho pojednání v Červené knize), Stanislav Grof (Za hranice mozku) a Pjér la Šé´z (a jeho knihy Cesta a Den svatého Ignora).

A také proto, že mě psát neskutečně baví…

 

Nikdo do nás nevidí,

můžem se zdát i pro svý známý,

že vůbec nic nám nechybí,

a přesto v nás jsou skrytý rány

můžem se zdát úplně normální

a přesto v nás je skrytej pláč,

můžeme být navenek morální

a přesto kdo ví, co jsme zač.

 

Jak bárka ztracená bloudící mořem

jak v poušti beduín, co hledá stín.

Jak poutník bez jména sám se svým hořem

životem proplouváš a hledáš cíl.

Nikdo do nás nevidí…

 

Láska odvěká staletí prochází

jednomu pomáhá, druhého bodá.

Láska odvěká hledá a nachází

hledá člověka, ruku mu podá.

Nikdo do nás nevidí…

 

V čem hledat podstatu lidského bytí

co pro nás znamená slovíčko žít.

Hledat a nalézat chudí i sytí

hledat a nalézat, skutečně být.

Nikdo do nás nevidí…

(Nikdo do nás nevidí – Václav Novák: muzikál Bůh anebo Ďábel)

 

Dvířka se otevírají

Snad čtrnáct dní nemůžu pořádně zabrat a vyspat se. Antidepresiva ani hypnotika předepsaná paní primářkou Koubkovou nezabírají. Totálně se míjí účinkem. Chodím jako mátoha, zato hlava jede jako odbržděná mašina. Myšlenka střídá myšlenku, jedna vize střídá další až je z toho duševní bramboračka., kterou ovšem kromě mě nemůže nikdo ochutnat. Mozek je jako odjištěný granát, rozpíná se – jen vybuchnout. Stav, který bych nepřál ani největšímu nepříteli, trvá prostě už moc dlouho. A co je horší – nevidím žádné východisko, úlevu nebo pomoc. Terapie s mou známou – psycholožkou se točí v kruhu stejně jako moje mysl. Žádná příčina objektivních potíží se nenachází. Zoufalí rodiče ve svých snahách mi pomoci jen nevědomky přilévají olej do ohně nepředstavitelných duševních muk.

Je večer. TV Nova dává jednu limonádu za druhou. Tou nejvypečenější je pěvecká soutěž zvaná Doremi. Chodím po bytě a jakoby se mi cosi usadilo za krkem. Masáže nepomáhají. Ztuhlá šíje a na ní hlava, která tryskem pádí kdovíkam. Na prahu obýváku se zastavím a sleduju tu nováckou estrádu. Více či méně zdatní pěvci zkoušejí své štěstí uspět v soutěži a získat přízeň herecké poroty. Já to však příliš nevnímám. Co ovšem k mému velkému překvapení vnímám naprosto zřetelně, jsou neskutečně živé výjevy jinak statické scény s anděly. Ti se usmívají a snad i mávají křídly. Rozhodně to je plastický 3D oživlý obraz. Aspoň v mém mozku. Zpozorním. To, co mi ještě zbývá k rozlišování, se poněkud lekne a vystřelí do hlavy výklad toho všeho. „Ty blázníš, chlapče!“ Tak takhle to vypadá? Tohle se děje šílencům? Odmítám tomu uvěřit, ale iracionálno mně dostává na lopatky a nehodlá mě už ze svých pařátů pustit. Přecházím po bytě celý nervózní s myšlenkou na anděly. V zoufalství, že ani ti mi zřejmě v mém rozpoložení mysli nepomohou. Ptám se rodičů, jestli už nepůjdou spát. „Co máš furt s tím spaním?“, ptá se mamka. „Nic, jen že už to končí,“ kroužím kolem otázky. Dveře ložnice se zavírají. Dvířka mého nevědomí se právě otevřely dokořán…

Útěk ze světa

Když v bytě vše utichne, odplížím se do kuchyně, vezmu rychle všechna balení psychofarmak, co najdu, natočím si vodu do sklenice a rychle zpět do svého pokoje. To, co člověk cítí, když nevidí východisko z šíleného stavu duše, která nenachází klidu a pokoje, nedokážu k ničemu přirovnat. Snad k tomu, že si připadáte jako napnutá struna, které každou chvíli hrozí, že se přetrhne. Jste dost možná jako muniční sklad se zápalnou šňůrou, kterou právě někdo zapálil. Zdravé uvažování je to tam, nadhled a pud sebezáchovy mizí. A v hlavě se usadí jediná a neodbytná myšlenka na skoncování toho všeho duševního marastu a utrpení. Myšlenka je tak naléhavá a všudypřítomná, že si dovedu představit, že se stává něčím podobným jako je puzení po droze. Víte, že vás může zabít, ale nemůžete jí odolat a pomoct si. Tenhle stav feťáka smrti je omamný, omračující a fatální. Těžko říct, kdyby v tento moment kdosi zasáhl a podal pomocnou ruku, promluvil na vás s pochopením a porozuměním, jestli by se celý proces zastavil a myšlenky na odchodnou ze světa by zmizely. Spíš si myslím, že by se znovu dříve nebo později objevily s patřičnou intenzitou, pokud by člověk měl všeobjímající strach o svém stavu mluvit a nespatřil by prostřednictvím někoho alespoň záblesk naděje. Tomu tak ale většinou nebývá, že by měl člověk štěstí na někoho, kdo by mu mohl být průvodcem. Tedy tím, který ví, o co jde, a komu by v tu chvíli důvěřoval.

Bohužel jsem nikoho takového neměl a zároveň neměl žádnou tomu podobnou zkušenost. Tak jsem v tu chvíli dospěl k jedinému závěru, že mi není pomoci, chci odejít a zbavit se toho pekla v hlavě. Volil jsem pro mne ten nejpřijatelnější způsob, a sice intoxikaci prášky. Když jsem je celý rozechvělý do sebe nasypal a zapil, něco mi v tu chvíli řeklo, že to nemusí stačit. Řešení leželo na stole. Ostrý skalpel – modelářský nožík, který jsem používal na papírové modely. V tu chvíli se náramně hodil. Způsobená zranění na obou zápěstích ale naštěstí nebyla nijak hluboká. Zalehl jsem a pocítil obrovskou úlevu v hlavě, mašina se zastavila a napětí vystřídal pocit uvolnění. Vzápětí ho však vystřídal neodbytný pocit provinění. Co jsem to udělal? Co rodiče a další lidi, co mě mají rádi? Zvedl jsem se z postele a z rukou mi kapala krev. Otevřu dveře do ložnice našich a zmůžu se jen na jednu větu: „Udělal jsem hroznou věc!“

Svědomí promlouvá

Cestu do nedaleké nemocnicemi po odchodu z našeho bytu si téměř nevybavuju. Stejně jako zvracení, které mi tam vyvolali, aby se tělo maximálně zbavilo otravy z většího než malého množství psychofarmak. Co si ale pamatuji, je jakýsi černý utrejch, co jsem musel vypít do dna. Vypadalo to jako rozpuštěné živočišné uhlí. Než mě uložili na Jipce do postele, povídal si se mnou mladý doktor Patrik, kterého jsem znal a dost jsem mu věřil. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem to byl zase na několik desítek minut já – hovorný, sdílný a otevřený. Vnímal jsem ovšem velmi intenzivně z Patrikových pohledů i slov (a zvlášť od něj jako silně věřícího katolíka), že jsem překročil hranici, kterou není radno překračovat. Každopádně jsem byl moc rád, že měl službu právě on. Působil na mne v tu chvíli totiž více jako pastor či psychoterapeut, nežli internista.

Ležím napojený na monitorovací zařízení a náhle ke mně promluví svědomí. Nikoliv však v mé hlavě, ale z vedlejších lůžek. Na posteli vpravo se na loktech zvedá postarší pán, a když se k němu otočím, vidím, jak se jeho rysy změní v mého tátu. Něco mi říká, nevím ale co. Halucinuju nebo co se to děje? Za plentou leží a sténá stará paní. Proč v jejím úpěnlivém hlase slyším svou babičku. Že by další vzkaz od svědomí? První stavy změněného vědomí se zatím tváří docela nevinně a pochopitelně. V tu chvíli ale netuším, že to je jen předzvěst, začátek. Ta neskutečná jízda do hlubin nevědomí teprve měla přijít.

pokračování příště ...

Psychospirituální krize - 2. část - Na hranici

---