ONA?

Bylo poledne. Rozmarné slunce se koupalo v blankytné modři letní oblohy. Za obdivu ptáků se více a více rozzařovalo. Motýli vyzývali rozkvetlé karafiáty a růže a hyacinty k tanci, sýkorky i drozdi s dalším ptactvem jim udávaly rytmus valce. Nasládlá vůně květin ukolébala chmýří pampelišek ke klidnému spánku. Nakonec se i městský park dokázal proměnit v rajskou zahradu. Úzké cestičky z bílého písku lemovaly tento živý obraz. Podél nich stály osamělé lavičky, které vyzývaly k odpočinku. Na jednu z nich jsem usedla já a opájela se tou polední krásou. A náhle naproti mně, po jedné té mírně nažloutlé pěšince, šla dívka. Vysoká, štíhlá, dokonalých tvarů. Její nádherné dlouhé vlasy připomínaly lán uzrálého obilí, tedy i blahobyt. Oči měla tak veliké a hluboké; vesmír snad už není nekonečný? A průzračné jak střípek křišťálu na dně oceánu. Její pleť z alabastru prozářila i stíny stromů, tak jasná byla. Překrásná jako sama Láska. Byla to Ona. Z kapsy jsem vytáhla drahou rtěnku a dychtivě jsem jí podávala dlaně, aby mi věnovala svůj, jistě také překrásný, podpis. Ona si však tou barevnou tyčinkou natřela rty, a pak ... políbila mě. Tělem mi náhle projela mrazivá síla, která mě zbavovala smyslů. Byla jsem neskonale šťastná. Jistě, je to Ona! Usmála jsem se, ale Ona se lhostejně otočila a pomalu odcházela pryč. S každým jejím krokem ti veselí motýli padali do náručí květů, které tu tíhu neunesly. Ptáci ztichli, schovali se do korun stromů, někteří se skryli za hustá temná mračna, která tak náhle a krutě ukončila sluneční radovánky. Oddaně se za ní šířila temnota, jakoby Ona byla její vládkyně. Písek na pěšinách zčernal. Vše se zdálo být na uhel spálené. Tma. Hluboká prázdná tma bez naděje na paprsek světla. A já navždy zůstanu slepá. Tak tohle je tedy Ona?!