ANIMOVANÝ FILM – 2. VERZE

 

Slovo maska má původ v arabském ma - schara   –  –  –  tvář mrtvého.

 

 

ANIMOVANÝ  FILM – 2. VERZE

( Něco jako explikace k povídce hraného filmu. )

 

01. 01. 2016   09:06

 

Začínám s psaním po 39 a půl letech od tamtěch dob, komusi by to byla půlka života.

Jinému dokonce život celý, marná pouť.

Fotografie na sám začátek se nezachovaly, nic, nic, nic.

I souvislosti mé paměti budou poněkud trhavé, podobny pohybům postav v dávno zapomenutém starém filmu.

Ostatně, a proč by ne, a omlouvám se, mám snad právo na všechen třas, letos v dubnu mi bude devětašedesát.

 

Nebo bylo – poněvadž tento můj zrovna psaný dílčí vnitřní kalendář v jeho délce závisí na okolnosti, jak se mi bude dařit psát.

Proto, jestli jeho psaní skončím až v příštím roce, bude se ke mně blížit sedmdesátka.

Atd.

 

A tak, se Smrtí každou chvílí k zádům blíž, dál.

 

Jaké bude ono výsledné dál nebo blíž, já už se nedozvím.

 

Nějak podobně jsme ovšem nevěděli, když na začátku druhé čtvrtiny normalizace jsme tehdy byli mladí, například já, kterému mělo být v dubnu tamtoho roku, obdobně jako tomu letos přišlému s koncovou šestkou v letopočtu, teprve 29.

Mladíček tři roky před lhůtou Kristovou.

 

Přežil jsem přikázanou délku pozemské existence Jeho, podle obdobně přiřčeného údělu pomalu zhasínám.

 

Potomků nemám, nejsem tedy povinen nikomu nic odkázat.

 

V obdobném pocitu tehdejší doby jako toku mazlavé viskozity medu bez událostí, stejně jako dneska, i tehdy bez vlastního přičinění taženi rosolovitou hmotou uvnitř chapadlovitě se rozmazávajícího proudu času, jsme se jako ti dávní brouci uvnitř bubliny vzduchu v ještě čerstvě stékající smole borovicového jantaru prostě jen tak bez zážitků mnozí nudili.

 

Vyšel-li kdo po schodech, pracoval jsem tenkrát v kanceláři na samém levém konci chodby v prvním patře havířovského kulturního domu.

Bylo léto, prázdniny někdy v červenci, venku vedro, odpoledne.

Já seděl zády ke zdi na čalouněné židli před deskou světlého psacího stolu, dovnitř vešel Šeďák, posadil se do křesla u konferenčního stolku po mé pravici.

Přežili jsme tamty slizké časy oba, on se po pár rocích Charty vystěhoval do Itálie, já celou dobu odžil tady, dneska už se s ním nestýkám.

Neodolal hrozbě nízké penze, dal se tam před třemi roky v Miláně do úřednických služeb českého státu, tedy čehosi, co nesnáším pro soustavnou nelidskost projevovanou v posledních šestadvaceti rocích vůči jeho vlastnímu obyvatelstvu.

 

Onen pocit nechtěné nesmytelné umatlanosti vazkou vazelínou bezdechého času mi proto dodnes zůstal stejný, ovšem to, co potom následovalo po Šeďákově tehdejším zcela obvyklém prázdninovém příchodu, tak zrovna tohle by už dneska nešlo, možné by nebylo.

 

Vlastně ne, tenkrát když příští říkal, neseděl zadkem zabořeným v křesle, nýbrž dlouhovlasý s ofinou jako nějaké páže mi přece stál s fotografickou brašnou na řemínku přes rameno po pravici; zády k proskleným dvoudílným dveřím před kratší stranou stolu.

 

„Taky se tak strašně nudíš?“

„Taky.“

„Měli bysme proti tomu něco udělat.“

Chvíli jsem přemýšlel, opravdu jen chvilku, neboť sestavit můj příští osudový výrok mi netrvalo déle nežli dvacet vteřin, tak jsem bývával připraven.

„Založím klub krátkého filmu.“

 

Naprosto jasně jsem si jist, že jsem použil slova založím, a určitě ne nějakého alibistického úsloví jakým by například mohlo být znění dám dohromady, nebo dokonce zkusím, popřípadě vyřeším – poněvadž tradici Otců Zakladatelů jsem vždycky ctil a vážil si ji.

 

Třebaže bezděčně, v mé pro mne patřičným slovem vyjádřené předtuše smyslu ihned vzápětí příštího se obdobně nejednalo o cosi úskočně předstírajícího, figurantského, nebo od přísně povinného tématu dotyčného slova odvádějící maškarádu.

Měl-li bych jinak nebo obrazivěji vyjádřit svůj dojem kořennosti původního mnou užitého slova založit, odbočil bych anebo sáhnul pro patřičný pocit stanovující význam slova život.

 

Tedy i tu počátečním slovem jsem odvrhl ony jiným způsobem základnost, podstatnost či jadrnost navenek rozmělňující zásadní tradice prostřednictvím arabského výrazu maschara, popřípadě přímo maškara, pomíjející ono cosi původně označující něco trvalejšího nežli býval související prvotní obličej dotyčného mrtvého.

Neboť na takovéto vnějškem zaměněné prvotnosti následná divadelní maska počala.

 

Proto odložte všechna pomyšlení na kostýmy z tamtěch dob do skříně času.

Vždyť tamtu historii je možno předvádět, zažívat, tedy nikoli jen markýrovat, i ve vzhledem současně dnešních oděvech, jakož i bez nějaké náramné stylizace i v současných pouličních prostředích.

 

Vyhrknutým jedním slovem vyjádřil jsem tedy přikázání, příští určenost, jež se bude dít prostřednictvím vlastní tváře.

 

Zřejmě proto se tedy v mém následujícím vyprávění nesetkáte s oním čímsi, co dramaturgové nazývají konflikt – neboť posléze po odžitém, pobývající již v pozemskými zkušenostmi nezaručeném světě mrtvých, se tam určitě rovněž nepotkáte s čímsi takovým jako dílčí dramatický spor.

 

Má-li kdo snad vůči mým předchozím dvěma tvrzením námitky, ihned doložím příkladem, že po roce 90. nenalezli se v mém okolí Otcové Zakladatelé, proto původní stroj, namazán i nadále v soustrojí výtečnou rybízově rudou bolševickou kolomazí, se plazí, roztéká, dosavadní osvědčenou rychlostí i známým směrem nesrozumitelně a mimo mne kamsi mimo dějiny dál a dál.

 

Ačkoli tenkrát tedy, uprostřed odpoledne jednoho všedního pracovního prázdninového dne v lepkavě všeopocujícím parnu léta roku šestasedmdesátého, jsem o roli konfliktu jako základní podmínce i příčině veškeré dramatičnosti ještě naprosto nic netušil, se Šeďákem jsme se přesto v příštích dvaceti minutách domluvili na podrobnostech, které jsem dodnes nemusel sebeméně změnit.

 

Hned nazítří jsem proto prostřednictvím klávesnice psacího stroje napsal ke svému nápadu plán, každý dnešní obdobný úředník by použil výrazu projekt, takto zakladatelsky vybaven vyrazil do ředitelny, po schválení víceméně ihned seběhl do sklepní propagace havířovského kulturního domu, žádné ovšem zde kulturní podzemí, jiným dnešním slovem označované jako underground.

 

Ředitelem havířovské kultury, abych tak napsal jeho dobově věrnými slovy, byl tenkrát takový normalizačně vypočítavě ustrašený komunista, který se jmenoval František Gvozď, jenž převelmi zejména dbal, aby se jeho příjmení psalo takto, a nikoli popolsku Gwozď, a jak on říkával, Gwužď, což znamená ve vasrpolském nářečí hřebík, pohnutky těchto freudovských vnitřních obav zůstaly mi neznámé.

Postavou nevysoký, tehdejšímu olbřímímu krajskému komunistickému tajemníkovi Mamulovi dorostl tak akorát pod hruď, kdyby se někdy bývali spolu v čemkoli měřili.

Původním povoláním hodinář, po jakési stranické výzvě odešel od řemesla do dolů, nebo tam byl přímo zahnán kterousi zvůlí úřadů, onou pílí jistého druhu, kterou naopak postrádali zcela běžní celoživotní havíři, se však postupně propracoval do ředitelské kanceláře závodního klubu Dolu Julius Fučík, neboť i kromě žádaných rychlých oprav budíků pro důlní inženýry uměl hrát na harmoniku jako člen kteréhosi restauračního tanečního orchestru.

Pár roků po příjezdu sovětských vojsk změnil místo z Petřvaldu do Havířova, budíky v ředitelně narychlo opravoval i harmoniku o víkendových večerech tahal v kapele dál.

 

V podzemní propagační dílně jsem zadal texty letáků, následného rána odejel na stejně okamžitě schválenou související služební jízdu, běžným linkovým autobusem do Ostravy.

Ředitelství krajského filmového podniku sídlilo na Tyršově ulici, na dámách v prvním patře jsem vymámil brožované seznamy vydané pražskou ústřední filmovou půjčovnou, dneska bych cosi takového současného nezískal ani za milion.

V dolarech, či eurech, ech.

 

S plnou náručí barevných brožovaných tiskovin nazpátek, zasedlý na židli v kanceláři.

Stop!!!

Vyhoďte celou tuhle pracovní scénu, jenom zdržuje!

 

Normalizačním ředitelem Ústřední půjčovny filmů býval v tamtěch časech někdy až po osmdesátém nějaký Tugan Veselý, o němž jsem věděl, že uvnitř rudé kukly se jedná o protektorátního novináře, pro příští poúnorové časy snad neblaze zapleteného dobovými novinovými články do odhalení nálezů těl tisíců zavražděných v ruské Katyni, ostatně, nebyl takového původu mezi komunisty sám, vždyť i například čtenářsky úspěšní socialističtí spisovatelé, jedním byl třeba František Kožík, se potom z účasti na tomtéž poznávacím zájezdu na východ dlouho angažovaně vypsávali.

 

Čtenáři ovšem shánění po knihovnách i dneska, kolaboranti obojí!

 

Vlastně jedinou protektorátní kulturní obětí začerstva potrestanou průjmy byla tak zpěvačka Slunečnice Inka Zemánková, která se při estrádní návštěvě tábora nucených prací českých totálně pracovně nasazených dělníků v říšské Osvětimi nakazila cholerou.

Zřejmě cosi snědla, nebo se neumyla, se stejně osudovou krátkozrakostí, v níž neviděla baráky sousedního vyhlazovacího tábora stojící opodál za několikerými ostnatými ploty.

 

Obdobně mnohokrát zadrátovanou železnou oponu taky mnohý ze zdejších jejích vrstevníků, nebo i mých, včetně mne, nikdy neviděl.

 

Do čtrnácti dnů jsem už promítal, tedy pan Karel Šebek, jehož příběhem kohosi přišedšího na Ostravsko z kladenských dolů ještě v příštím ději někde navážu, zatímco já jsem pouze co dva týdny v šest navečer osobně vestoje vybíral dvoukorunové vstupné před napůl otevřenými dvoukřídlými dveřmi vchodu sálku pro sto dětí a padesát jejich maminek, jindy návštěvníků místních loutkových představení.

Případní ještě pamětníci si jistě vzpomenout, že proto se tomuto prostoru napravo z foyer odpradávna říkalo Loutkárna.

Anebo taky loutkarna, to podle toho jak kdo mezi haviřami dbal na pravopis.

 

Technicky omezeni, promítat jsme mohli pouze filmy šestnáctimilimetrové šíře, zato však bez dohlížitelů či vynucených rušících přestávek k případným přetáčením a výměnám kotoučů, neboť promítač stínů pan Šebek k účelu vyčlenil dva kusy těch vůbec nejnovějších typů aparátů vyráběných tenkrát v přerovské Meoptě, ať je s panem Karlem připomenut stejně čestně i druhý související nebožtík.

 

První produkci sestavenou ještě narychlo tvořily grotesky a nějaké veselé animované filmy, vždyť jsem se v seznamech a sejfech s nimi spjatých teprve rozhlížel a taktéž si očichával míru náročnosti diváckých schopností těch došlých premiérově do loutkárny.

 

Nazítří jsem zahlásil řediteli Gvozďovi první výsledek s připodotknutím, že pokud v havířovských kinech ředitele Horného mají zaměstnanci nařízeno, že sovětský film musejí promítat i pro případného jednoho přišlého diváka, my jich takových přišlých včera měli hned napoprvé s panem Šebkem zavřených uvnitř dvě hodiny skoro dvacet.

Dokonce, a doloženo vytrhaným vstupenkovým blokem, související tržbou, o pár kusů nad 20!

 

Upřímně ohromen tímto údajem stejně jako já, povolil ředitel další promítání až do jeho případného odvolání, dejte si bacha na průser kvůli národnímu výboru.

Ten ho totiž do jeho funkce dosadil.

 

Touto blahosklonností bez oslovení soudruhu jsem se stal provozovatelem čehosi takového jediným v celé ještě veliké republice, vždyť ani srovnatelně obdobou kinařskou specialitu nikde jinde v tuzemsku tenkrát neměli.

 

Tu tehdejší svou drzost a zavilost už dneska nepochopím, ale začal jsem shánět zejména kousky, co v metropoli nebo v jiných krajích byly zrovna zakázány, objevoval jsem různě zapomenuté tituly z produkce šedesátého osmého roku, zapovězené všemi stranickými sjezdy, usnesením nebo dokonce i Poučením, přičemž takových, žádnými seznamy nevedených, pěkných pár jich vězelo roky bez zájmu třeba hned ve čtyři sta kilometrů vzdálené  plzeňské půjčovně.

Což zdůrazňuji proto, že podle jakéhosi pražského ústního nařízení se tenkrát dílčí filmy nesměly mezi krajskými půjčovnami směňovat.

Pro tuto i jiné příležitosti jsem si tedy vymyslel věrojatný výklad, že řečené se týká hraných pětatřicítek a já že jsem šestnáctimilimetrový krátkář.

 

Ona ta normalizace měla i svoje výhody, jež se občas ihned měnily v deprese: na místa určená mzdovými tabulkami se tenkrát obdobně dostávali jedinci angažovaní a stranicky spolehliví, jenomže nekvalifikovaní nebo bez zájmu o sortiment, který měli k zastávané funkci připsaný.

Proto půjčovali, aniž by si byli z ideové rozkoše nebo ostražitosti svěřené artikly promítli sami sobě.

A pokud se ani v Rudém právu o tom čemsi takovém zrovna včera nepsalo…

 

Kromě objednávek adresovaných ostravské půjčovně a vyúčtování jednotlivých představení nic souvisejícího jsem nevedl písemně, nearchivoval, a tak si už nevzpomenu, jak se mi tenkrát povedlo nabourat i do vojenských filmových skladů.

Ale zřejmě asi přes seznamy používané přednáškovými agitátory CO, Civilní obrany, neboť v jejich zase dispozicích vězely i instruktážní filmy některé v titulcích opatřeny jmény velmi renomovaných autorů, z nichž se mi připomíná čelní záběr motocyklisty držícího jistě, pevně řídítka péráka původem z výrobních linek dalšího nebožtíka, Jawy.

 

(Zrovna včera při prvním korekturování na konci ledna, jsem se dočetl, že jeden takový film, a dokonce nepodepsaný, natočil v rocích své doživotní karantény i Pavel Juráček.)

 

Obraz přízračného jezdce, snímaného ve velkém detailu, VD, jak tato androgynní osoba s hlavou naprosto surrealisticky mnoha vrstvami pásů gázy zcela obvinutou v naprostém slepu projíždí po předchozím jaderném výbuchu typicky česky idylickou vesnickou krajinou s plody švestek na stromech.

 

V obrazu sice uprášeně černobílém, který by však ani klasik Elo Havetta v tisícerých barvách líp nenatočil.  

 

V prvním roce existence klubu mým nejoddanějším divákem bývala ve všech detailech jeho tělesnosti vůbec ta největší tenkrát havířovská maňura mánička, civilním zaměstnáním dvoumetrový na venek velmi zřetelně na všech tělesných místech osvalený telefonní technik Vlastík Fačkovec, který kvůli kompromitujícímu veřejnému vzhledu měl doposud ideový zákaz vstupovat do všech prostor, které jakkoli souvisely s činností městského výboru KSČ.

Ovšem i tohle diskriminující opatření se v době mé krátkářské kadence naprosto změnilo.

 

Poněvadž zrovna v dotyčné době na popud kterési již zcela naprosto zapomenuté dobově varovné události vydal sám tehdejší ústřední výbor KSČ jakési nařízení o zpřísnění kontrol pracovní disciplíny, přitom zejména zákaz konzumace alkoholických nápojů na pracovištích.

V této souvislosti vyzval a zavázal všechny komunisty ke kontrolám a buzeracím jiných, včetně zahlížení do skříněk a šuplíků, též i čichání ke všem kancelářským lahvím a skleničkám, jež by obsahovaly tekutiny pohledem podobné pivu, vodce, rumu, do bíle nevinné barvy sidolu zastřený případný konzumní dvouhvězdičkový koňak, lihuprostá vína červená i bílá nevyjímaje.

 

Co se mne samotného týče, pil jsem tenkrát nezřízeně všechno předešlým úředním výčtem vyjmenované, a dokonce i tímto nepostižené: mnohem více, v jakémkoli spotřebitelském balení i množství, na místech k tomu určených, vykázaných, i ne.

Komunistický zákaz konzumace mých miláčků mě tedy velmi citelně postihl.

 

Ředitel Gvozď na prohibiční povinnosti plynoucí ze stranické výzvy dbal obzvláště pečlivě.

Navíc havířovský městský výbor KSČ měl svoje úřadovny umístěny ještě o patro nad ním, ustrašeně nebohým, neboť přímo ve druhém poschodí havířovského kulturního domu.

Takže pokud v krizích odevzdaně naznačoval ukazováčkem nahoru, ke stropu ředitelny, jako naučený ateista tímto znamením sebeméně nemínil vševidoucí všemocnost Boží.   

Ředitelovo tehdejší naléhavé dbání o co nejvyšší účinnost stranou stanovených restrikcí se proto v okolních, psychiku už tak každodenně stísňujících, poměrech jevilo nám mnohým jako vskutku obzvláště mimořádně tísnivé.

 

Promítávalo se od šesti odpoledne, každý druhý čtvrtek, po jednom dnu přemítání o dávných dobových posloupnostech jsem si termínem zcela jist.

Poněvadž čtvrtek jako triangulační údaj je kamenně důležitý, neboť souvisí i s pozdější podzimní návštěvou pana Pojara v Havířově, vnucuji se hned na začátku událostí ještě hodně budoucí, abych doložil, jak daleko jsem potom za pouhého ani ne půl roku dospěl.

 

Zatím jsem ovšem pouze před každou další čtvrteční projekcí sestavil krátký prográmek, psacím strojem napsal na kovolist, nechal jej vytisknout v propagaci, oznámkoval, rozposlal poštou a průběžně sledoval, jestli mi vlaky odevšad docházejí zamluvené filmy balené navinuté na kotoučích po jednom každý zvlášť v papundeklových krabicích.

Běžná byrokratická rutina, od jejíž nudy a stejnotvárnosti mi nemohl odpomoci nežli komunistickou stranou zakázaný alkohol.  

    

Po nátlakové diskuzi na všezaměstnanecké odborové schůzi ředitelem poté povolené jedno malé restaurační pivko k obědu mě nemohlo v abstinenčních bolech utěšit, a tak jsem mezi organizováním jednotlivých přednášek na jakékoli téma v počtu asi dvanácti set kusů za rok, což bylo moje hlavní zaměstnání, rozmýšlel a koumal, jak se ke zdrojům etylalkoholových požitků v pracovní době bylo možno dostat jinak.

 

Výsledné řešení muselo být ideologicky elegantní, jinak se bolševikem pohnout nedalo.

Přičemž musela být dodržena i druhá podmínka – znějící, že bubák se má zahánět bubákem.

 

Vše mnou prozatím popisované se též dělo v době, kdy docházelo k častým zákazům místním, jak i celostátním, bigbítových koncertů, za stavu předávání příkazů a pokynů pouze telefonických, kdy pravidla či dokonce důvody těchto prohibic nebylo možno lidskými způsoby odhadnout.

 

V tomto punktu nebyla v Havířově situace až zas tak tíživá, to víte, málem stotisícová ložnice Mamulových horníků, kterým, aby náhodou nevřeli jako ti sousední polští, se občas muselo cosi poskytnout. Mnohem častěji však pouze jen podhodit, různí ti prodejní umělci jsou v každém čase obzvláště vhodní k takovýmto prostituujícím účelům.

Do Anticharty, z níž vyšli současní čelní televizní dramaturgové, zbývalo půl roku.

 

Jaký nebo koho to byl důvod, nevím, a tak na jejím turné republikou zavítala do prvního socialistického města vyhlášená maďarská rocková skupina, která se jmenovala Locomotiv GT.

Poněvadž její koncert se měl konat na havířovském zimním stadionu v hale pro asi sedm tisíc diváků sedících na židlích nastavěných na ledové ploše i poskakujících před sedadly nasazenými ve stupňovitých ochozech kolem celého hřiště, na průser bylo zaděláno.

Sám jsem se nijak nezúčastňoval, v davech s tendencemi čehokoli jsem se nikdy dobře necítil.

 

Jenomže Šeďák, ten byl zase chtivý, jako student střední umělecké školy s aspirací pokračovat na FAMU chtěl být takové události co nejblíž, a tak na mně s řemenem fotografické brašny přes rameno v kanceláři kulturního domu opakovaně mámil, jestli bych ho nějak neudělal oficiálním fotografem.

I pro takové příležitosti jsem měl razítko, a párkrát je i použil, ale tentokrát jsem odmítal z důvodů nedostatku mých úřednických kompetencí, neboť jsem v místě koncertu předpokládal esenbácké manévry za účasti civilních složek Lidových milicí.

 

Žadonícího Šeďáka jsem proto jednoho dne odvedl do kanceláře ředitele Gvozďě, tomu vysvětlil situaci i popsal a vypočítával, co všechno žadatel v mém doprovodu již pro havířovský kulturák udělal.

Mámený ředitel pozorně poslouchal, nebyl proti, jen mu vadily Šeďákovy trochu delší vlasy.

Se zásadním poukazem na to, že žadatelův otec je předkovym haviřem na Dukli, jsem vysvětlil, že v Brně se to teď tak nosí.

 

Viděl jsem Šeďáka naposled zhruba před čtyřmi roky, po ploše celé do výšky šišaté lebeni byl už do hodně řídka vylínaný, ale tenkrát před čtyřmi desetiletími se ještě jeho zjev navenek skvěl v podobě řečené již ofiny ve stylu pážete.

 

I tu se dostalo na jeho nedůvěru řediteli vysvětlení, že dotyčný vlasatý žadatel stojící nalevo ode mne tam v Brně studuje střední uměleckou školu.

Na kterou se jako haviřsky synek dostal bez protekce.

To poslední zabralo úplně nejvíce, poněvadž se ředitel s významnou opatrností rozhlédl po prostoru a ztišeným hlasem nám sdělil, že jeho starší dcera míní jít studovat herectví na JAMU.

„Tak asi víte, co s tím mám za starosti,“ svěřil se a naznačil hlavou doleva skrz široké okno směrem přes čtyřproudovou ulici k národnímu výboru, posléze i pozdvihnutím čela ke stropu, jenž byl jen pouhou podlahou kanceláří havířovského městského stranického výboru.

 

Nato se Šeďák už bez jakýchkoliv zábran či ostychu rozhovořil, koho všechno zná na JAMU i v jejím okolí, neboť palácová budova brněnské suřky i ta jamácká si stojí na jedné společné ulici navzájem velmi blízko.

 

„Tak mu to tedy napište. A potom s tím za mnou přijďte. Já na to dám razítko. Schvaluji.“

 

Tak jsem tedy sepsal na firemním psacím stroji ředitelem Gvozďěm povolený statut na celou stránku formátu A4, samozřejmě dvojmo, škodolibě si vědom, že takhle velké povolení ještě nikdy žádný oficiální fotograf na celém světě s sebou neměl, Šeďák mi nakukoval do klapek přes pravé rameno, tetelil se, jak zručně mi vznikalo potvrzení, že on je blízko cíli vstupu do všech prostor a míst celého velikého zimního stadionu, zdarma k tomu, a že pro podmínku, aby nikým nebyl obtěžován a rušen, už stačí jenom pouhé jediné bouchnutí kulatým razítkem s otiskem nafialovělé barvy. 

 

Jež byla ředitelovým osobním kompromisem mezi barvou bolševicky rudou a jím nařízenou temně modrou, kterou jsme razítkovali úřední písemnosti my ostatní.

 

Jenže ti Maďaři…

Jo, ti kluci maďarští, jak neblaze věděl už ten dávný sapér Vodička…

 

Šeďák, opatřen mým potvrzením s kulatým fialovým otiskem ředitelovy existence, se posunoval diváky nacpaným prostorem havířovského zimního stadionu, kam se mu zamanulo. Ve vzduchu kolem něj praskaly s každým novým kytarovým riffem již minulé dílčí tóny rokenrolů, po jejichž vzápětí pouhých už jen ozvěnách přesto diváci plácali rukama nad hlavami.

Při pohledu z pódia havířovské prostředí určitě vypadalo jako louka plná roztodivných formací poletujících motýlů.

 

A Šeďák cvakal mezi obecenstvem záběry jako nějaký entomolog, ani ten dobrý mu při jeho povaze úzkostně pečlivého šmoka nebyl dost a chamtivě vyhlížel ještě lepší, stavěl se proto kvůli případným mnohem zdařilejším kompozicím na špičky, ale i to mu s jeho postavou s výškovým bodem metr devadesát nad zemí nebylo dostatečné, zvedal tedy ruce s fotoaparátem nad hlavu.

Stále soustředěně špekulující a vyhlížející, jak by co nejlépe ukrojil výjevy z dějící se přítomnosti, šoural se poslepu dozadu, mezi ohromně vysoké bedny reproduktorů nastavěných před zvýšeným pódiem, dokonce grimasami a pokyny rukou naváděl nejbližší obecenstvo k ještě spektakulárnějším kouskům vůči objektivu svého zenita.

 

A ono najednou cvak, zezadu mu nenadále obkroužilo krk jako chapadla chobotnice několik rukou maďarských bednařů, jejichž svaly začaly Šeďáka obkročmo škrtit jako chapadlovití netvoři potápěčův skafandr.

Jeho povolení na velikém listu přeložené nadvakrát uvnitř fotografické brašny mu bylo teď k ničemu, v pouhém pudu sebezáchovy se snažil vyvléci pomocí jediné jedinké své zbylé paže z dusícího chomoutu zvykově těsné hungárské kravaty.

Na rozdíl od dávného sapéra Vodičky tenkrát v uherském městě Gödölö, nebo Kiraháze, Šeďák příruční bodlo k použití na sobě připásáno neměl.

Proto k ničemu mu teď byly všechny ty hadovité výsmyky pohybů jeho těla, ba dokonce i ten jeho hlas, jímž se pokoušel honvédským chrapounům vysvětlit svoje mimořádné poslání.

 

„Ich bin profesional fotograf,“ chroptěl mezi stahy, ale platné mu to nic nebylo, poněvadž ti holomci ho předvedli skloněného a předali příslušníkům pořádkových ozbrojených složek naší VB.

 

Kterýsi z esenbáků ho pořádal o občanský průkaz, Šeďák žádané poskytl i s dlouhými vlasy na fotografii, a po následující podotázce, co dělal u toho pódia, vytáhl na ně to moje avízo, které po přečtení zeleně oblečení orgánové uznali a přikázali mu rukou: „Sedni si tam!“

 

Na hokejové trestné lavici, která se teď změnila na kóji pro předběžně zadržené, se Šeďák setkal s jinými takovými výtržníky, povětšinou svými známými, vespolek a nikým nerušeni se dodívali na veřejný havířovský koncert vyhlášené maďarské rockové skupiny Locomotiv GT, až do konce již nikým neobtěžováni, a proto v hluku dalšího pokračování mého příběhu zcela zanikli.

 

Protože dění v ochozech havířovské sportovní haly pokračovalo nejprve několika stručnými bitkami mezi diváky navzájem, o něž ovšem esenbáci nedbali, poněvadž věděli, že k čemusi takovému jsou děcka v haviřskych rodinách namísto Andělíčků před usnutím vedena už odmala.

Kdyby i nadále takto vlažně pokračovalo, moje bezprostředně příští popisy by už naprosto pozbyly zmíněné dramatizující konfliktnosti dějící se alespoň na jediném místě příběhu.

 

Pravé pekliště i pařeniště v komíhajících se barevných světlech reflektorů však pro celou snůšku konfliktů nastalo, když se v taktech jednoho z rázovitých maďarských rokenrolů začal v hledišti jakýsi divák svlékat úplně donaha.

Esenbáci se na něj vyhrnuli, naháč jim však stačil utéct, pozdějším vyšetřováním se zjistilo, že přijel na koncert odněkud od Opavy, což uvádím bez otálení jako závažnou vstupní indicii, zásadní pro ještě pozdější příhody.

 

Za zvuků rockové hudby, kterým ugrofinský zvukař ještě schválně přidal na síle, když obecenstvo vidělo esenbáky deroucí se v tlupě na jednoho, kromě protestního hulákání omladiny odevšad, se začalo před pódiem svlékat ze solidarity s tamtím jedním pár haviřskych holek.

 

Poněvadž si i na ně esenbáci troufli a odtáhli je kamsi do temných zákulisí, začali známí, spolužáci i tak nějak jejich náhle vzniklí fandové těch zabáslých holek metodicky soustředěně roztloukat o desky podlahy položené nad ledem kus po kuse jednu po druhé ty židle nastavěné v řadách na ploše kluziště.

 

Tohleto jejich zločinné počínání ovšem zase natolik rozčílilo kdykoli na všechno připravené příslušníky civilních složek Lidových milicí, že se i bez rozkazů vrhli k protipožárním hadicím a začali vodou z hydrantů divoce stříkat po všem v jejich okolí.

Do hledišť povětšinou nedostříkli, maďarští rockeři duněli dál, esenbáci ty rozbíječe židlí vylapali, návštěvníkům se celý koncert velmi líbil a jako všechna haviřska děcka se těšili na další.

Jen pouze na rozteklém ledu vznikla škoda za několik desítek tisíc.

 

Stalo se možná jindy, ale po kterémsi takovém programu v havířovské sportovní hale, ve velmi pozdním večeru jedna z mých spoluzaměstnankyň, která v hale konala pořadatelskou službu, vstoupila na sousedním autobusovém nádraží úplně opilá pod rozjíždějící se linkový autobus.

Zprávu o tomto incidentu přineslo hned nejbližší číslo okresních stranických novin, na jejichž řádcích dotyčná vystupovala pod iniciálami S. V.

Soňa Vaňková.

 

Viníci škod byli známí, šlo jen o to, jak je ututlat.

 

Havířovský městský výbor KSČ tedy vydal rozhodnutí o zákazu pořádání bigbítových koncertů na území města až do odvolání, každý rozumný věděl, že byl vynesen výrok platný na všechny příští časy.

 

Proti němuž ani to největší kulaté fialové razítko haviřskeho ředitela Gvožďa tentokrát nemohlo nic zmoci.

 

V těchto chvílích naprosté beznaděje jsme se zvedli my, někteří zaměstnanci havířovského kulturního domu, kterým onen stranický zákaz konzumace alkoholu v pracovní době začínal být už vlezle na obtíž.

 

Poněvadž k dobrým nápadům nemívám daleko, začal jsem mezi zbylými vrstevníky vést agitaci, jak je nutné založit mezi námi základní organizaci Socialistického svazu mládeže.

Byli jsme víceméně všichni ve věku okolo třiceti, mnozí měli malé děti, a tak o to svědomitěji si uvědomovali, jak zásadní může být při kterési budoucí příležitosti sebemenší zmínečka o pouhé jen jejich pasivně členské svazácké angažovanosti.

 

Na mém minulém pracovišti jsem členem téhož SSM nebyl, ba dokonce jsem se pod různými záminkami takovým nabídkám úspěšně ubránil.

Získal jsem ovšem v souvislosti jeden příklad, který se mi teď zhodnocoval v havířovských prohibičních poměrech.

 

Jmenoval se pan Zrzánek, a byl o několik let starším a mi funkčně nadřazeným vedoucím propagace.

Vyžadoval, abychom ho oslovovali soudruhu – se svými syny starými jako já si nerozuměl, jak si mi občas v lidských chvílích stěžovával.

Moje pití na pracovišti mu nevadlo, pokud jsem tak činil zamčen ve fotokomoře.

Od které měl soukromý klíč.

Jako ostatně od všeho, co v budově dotyčného ostravského kulturního střediska mělo dveře, neboť vůbec první činností po jmenování vedoucím z doposud zcela řádového písmomalíře byla nikomu neohlášená jeho aktivita o nejblíže příštím víkendu, kdy ve své stranické bdělosti vyměnil či mezi sebou poměnil všechny zámky včetně klíčů, a nato ve svém novém systému on sám zcela ztratil přehled a zbaběle se od nedokončené práce vytratil tramvají číslo 2 směrem Vítkovice do místa jeho trvalého bydliště.

Když jsme se potom v pondělí ráno dostavili do práce, ti, co dorazili dříve, nemohli se dostat do budovy na jejich obvyklá pracoviště, a takto překvapeni se domnívali, že si správné klíče nějakým omylem nechali doma.

 

Když podobně dopadl i dorazivší z vůle strany normalizační ředitel Osvětové besedy Ostrava 1, strojvedoucí nádražního posunu Suchel, po několika pokusech se zámkem a domněle správným klíčem usoudil, že se zde jedná o nějakou sabotáž, a poněvadž mobilní telefony tenkrát ještě neexistovaly ani v prvních rozkresech, mínil se s tímto svým poznatkem odebrat na krajskou úřadovnu Státní bezpečnosti, která sídlila přes ulici za nejbližším rohem v několikapatrovém bezpečnostním paláci.

 

Jenomže to už dorazil do práce i pan Zrzánek, nějakou chvíli pak ještě trvalo, nežli sladil starý zámek s příslušným novým klíčem, celý zbylý pracovní den pak zabralo úsilí dopasovat jednotlivé klíče s otvory a ozuby jejich původních nebo už nových zámků, díky tomu všemu zmatku se však pan Zrzánek stal do příště mezi ostatními zaměstnanci velmi respektovanou osobou, s níž si nebylo radno cokoli ve zlém začínat.

 

Proto, když na mém předchozím ostravském pracovišti založili onu dílčí svazáckou organizaci a pan Zrzánek se toho domáknul a ihned dokonce požadoval být jmenován či ustanoven zasloužilým členem SSM na svou minulou ještě modrou členskou legitimaci ČSM, bez meškání mu vyhověli, učinili ho v jeho asi pětačtyřiceti členem běžným a předali mu členskou průkazku člena SSM opatřenou podobenkovou fotografií a dopsáním ve znění Čestný člen SSM, dokonce vyvedli sdělení verzálami, jak si notně proplešatělý pan Zrzánek přál, na požadavku timurovsky trval a sám vlastnoručně jako písmomalíř úhledně vepsal.

 

Tento jediný snad takový případ v zemi existující mimo zápisy svazáckých stanov jsem potkal ještě jednou o pár let později, uprostřed noci v kterési havířovské vinárně.

To už byl pan Zrzánek ovíněný, ačkoli jako vedoucí propagace pívával jen velmi mírně a opravdu jen příležitostně, a mezi hlty bílého se mi svěřil, že nyní, když ho odevšad z Ostravy vyhnali, působí jako vychovatel na jistém havířovském hornickém učilišti; mladí rubači v něm mohli mít hutný vzor.

 

Já sám jsem si na jeho zásadu ve znění, že kdo se zmocní klíčů, zmocní se s nimi i moci, vzpomenul před prvními volbami v devadesátém, kdy za mnou přišel dnes již dlouhé roky mrtvý režisér Aleš Kubica, i on původem z Havířova, zdali bych mu neoddramaturgoval severomoravskou volební kampaň kandidáta Občanského fóra Václava Klause, které Aleš byl krajským režisérem.

 

Býti členem OF mě ani na chvíli tenkrát nenapadlo, dokonce jim cosi takového podepsat, všechny s ním spjaté předáky jsem již tehdy považoval za prasata.

Alšovi však, s nímž nás společně vyhodili příští členové OF nedávno před prázdninami léta roku 89. z Těšínského divadla, a který teď neměl s rodinou na živobytí, jsem samozřejmě neodmítnul, ale namísto dlouhého poučování a instrukcí jsem ho naučil jen pouze stručná znění čtyř příkazových vět, z nichž ta poslední zněla: Klíč od záchodu určeného pořadateli jen pro kandidátovy tělesné potřeby předej k hlídání jen kterémusi tebou osobně co nejpečlivěji vybranému místnímu lékaři.

 

Na základě znění mých čtyř vět a Alšovy píle se jeho kandidát, veden odkazem pana vedoucího propagace písmomalíře Zrzánka, v průběhu předvolební kampaně ani jednou veřejně neposcal ani neposral, ač k tomu měl více nežli 170 veřejných předvolebních možností, a byl proto za výdrž nohou i svěračů po zásluze díky zisku absolutního množství odevzdaných voličských hlasů, stejně jako relativně v procentním jejich vyjádření, vůbec tím nejúspěšnějším ze všech krajských kandidátů Občanského fóra v Prvních svobodných volbách, jak si tuhle neblahou alegorii tamta pakáž i na etiketách krabiček od sirek sama nazvala.  

 

Ale k takovémuto vítězství bylo tenkrát ještě v Havířově 15 let daleko, vždyť i ten příští režisér Aleš v časech našeho tehdejšího předsvazáckého úsilí ještě dojíždívával linkovými autobusy do Ostravy jen jako pouhý student herecké konzervatoře.

 

Zatímco nás, příští gardu, do toho jejich SSM jako zvláštní dílčí organizaci vzít nechtěli, oprávněně dle jejich názoru poukazujíce na statutární samozřejmost, že jako zaměstnanci příspěvkové organizace řízené národním výborem bychom měli vstupovat jako jednotliví členové do již existující základní organizace SSM zaměstnanců havířovského Městského národního výboru.

Též jim vadil náš průměrný věk, o němž se pohrdavě vyjadřovali jako o čemsi pro svazáctví neperspektivním, blízkým důchodu.

 

Zdálo se, že naše porážka je neodvratná, stejně jako že s hasnoucími všemi našimi souvisejícími alkoholickými tužbami se nám navždy vzdaluje jejich cíl.

 

Vzdáleně daleké magické světélko tamté legendární mimořádné legitimace pana Zrzánka nás jen několik však v našich abstinenčně depresivních skepsích stále ještě sytilo obdobně neuhasitelně nehasnoucí nadějí.

 

Havířovský městský výbor SSM však byl ve svém stanovisku vůči naší žíznící hrstce pevný jako skála gděsi na čelbě, o kteru se ztupi všecko, aji diamantove kombajnove nože, nic na svěče proti čemusi takovemu něvydrži, až tu našu haviřsku silu ze zbijokami, soudruzi.

Dokonce já sám jsem o večerech podvakrát marně navštívil kancelářské vnitřnosti jejich ideologického doupěte nacházejícího se ve zkonfiskované jednopatrové vilce stojící přes cestu od autobusového nádraží, čili jenom kousek od oné zlořečené sportovní haly, líčím dopodrobna, abych jako pisatel před budoucím dějovým semifinále i místně topograficky pospojoval dohromady všechny zatím dílčí příběhové nitky.

Marně.

Obyčejnými dynamitovými patronami to tedy nešlo.

Pro obdobné účely obzvláště výhodný Semtex jsme neznali.

 

Za pár dnů se proto vypravila za ředitelem Gvozďem naše delegace složena ze samých mladých kandidátů členství v KSČ, tedy ti vůbec nejlepší lidé z nás. Proto jsem v sestavě chyběl.

A při takovémto zastoupení došlo k zásadnímu přelomu.

 

V průběhu neformálního jednání vedoucí programového oddělení Mirka Krejzová sdělila řediteli jen tak okrajově svou neblahou předtuchu, že bez příštího pořádání rockových koncertů nemůže její oddělení splnit roční plán tržeb.

Tomu ředitel rozuměl, dokonce i se všemi stíny chápal případnou neblahost pro něho sama, zatvářil se však utrápeně a ukázal po svém zvyku prstem k nebi.

„S tím já nic nezmůžu. Ten zákaz přišel shora.“

 

Tak to byl teprve ten pravý proud na mlýn naší delegace připravené na mnohem tužší odpor.

Na ředitele se proto ihned sesypalo několik velmi iniciativních návrhů.

„Na každý příští koncert zesílíme pořádkovou službu a dáme záruku.“

„Na pořadatele navíc nemám peníze.“

„Přivedeme rodinné příslušníky.“

„Záruku v obecenstvu obstará Bob od těch vlasáčů, co mu chodí ve čtvrtky do loutkárny.“

„Založíme kvůli tomu SSM.“

 

To poslední byla tak zásadní rána, že se z ní ředitel Gvozď už nikdy příště nevzpamatoval.

 

„Tak mi to napište a já s tím zajdu nahoru za Ficem.“

 

Psát jsem uměl, vidinu optimističtěji tráveného pracovního času blizoučko již před sebou, těch pár stránek upřímně myšlených jsem odnesl řediteli.

Pravidelného návštěvníka filmového klubu přátel krátkých filmů a nejhřmotnější havířovskou maňuru Vlastíka Fačkovce jsem velmi snadno umluvil do role naší živé organizačně ideové záruky za dva volné lístky zdarma doprostřed hlediště pokaždé k vyzvednutí na jméno u pokladny.

 

Zkorumpovat, jak známo, lze i ty nejumíněnější androše.

 

Ředitel Gvozď se na můj havířovský výběr sám osobně došel podívat v nejbližší čtvrtek do loutkárny, dovnitř zasednout nevešel.

Pouze si prohlížel příští diváky přes celou šířku foyer od pultu vrátnice, aby mi hned nazítří sdělil, že ti moji kamarádi jsou jeden lepší než druhý.

 

Všechno už nyní záviselo pouze a jenom na rozhodnutí kterousi šachtou placeného ideologického tajemníka Městského výboru Komunistické strany Československa, který se jmenoval Soudruh František Fic.

 

Byl to rovný chlap, uvolněný předkovy haviř, a pojal proto svoje rozhodnutí velmi důsledně.

Nejdříve se na naléhání Mirky Krejzové seznámil s vyšetřováním škod způsobených při tamtom nešťastném koncertu maďarské rockové skupiny Locomotiv GT.

Na základě seznámení se s hlášeními policejních svodek uznal, že havířovští chuligáni se dopustili při koncertu jenom klukovin, a že všechno příští zavinil ten cizí od Opavy, kterého se ještě doposud nepovedlo esenbákům zajistit.

Naši v tom fakt nebyli, mumlal si.

Když si potom ještě přečetl hlášení o škodách, které způsobili jejich zásahem členové civilních složek Lidových milicí, ozbrojené úderné pěsti naší strany, rozhodnout však přesto o případném odkletí celoměstského zákazu bigbítových koncertů i nadále sám nemohl.

 

Řediteli Gvozďovi tedy sdělil, že se musí počkat až do nejbližšího zasedání jakéhosi aktivu.

 

Mě si ovšem kvůli jistotě o ideové bezúhonnosti naší nabízené záruky pozval do tajemnické kanceláře, kde jsme se domluvili na pořadí kroků příštího postupu.

Já měl nejobrovitější havířovské maňuře Vlastíkovi vyřídit, že ať se nebojí, když mu mistr na dílně bude přikazovat, že se má dostavit opravit telefon na městský výbor partaje. Že ho prostě chce vidět Fic kvůli té záruce.

Což se stalo, parťákovi se třásl hlas až na konci páteře, když vyřizoval tomu svému nejhodnějšímu podřízenému rozkaz jmenného telefonního povelu městského ideologického tajemníka, neboť mu bylo jasné, že za takové situace si bude muset hned od zítřka hledat nového zaměstnance.

Vždyť přece likvidační záminka, že jim tam při odkládání nějak divně škrčí ve sluchátku, byla i na časy normalizační až příliš průhledná.

 

Nejhodnější havířská mánička Vlastík Fačkovec se tedy jednoho dne dostavil s obrovitou montérskou kabelou až do toho nejvyššího patra havířovského kulturního domu, za dveřmi ho přivítal městský ideologický tajemník František Fic, který si nějakou náhodou jako z udělání vzpomenul, že má cosi nutného vyřídit mimo budovu.

„To je ten telefon. Tak se na to podívej. A kdyby někdo volal, tak mu řekni, že za chvilku přijdu.“

 

V důsledku tajemníkova kuřáctví i takovéto jeho soudružské důvěřivosti se stalo naprosto něco neuvěřitelného.

Že totiž havířovské máničky v osobě jejich příštího koncertového vůdce a velitele Vlastíka Fačkovce dobyly tady, uprostřed sedmdesátých let normalizace, městský výbor komunistické strany v Havířově.

Nemožné!!!

 

Zvláště pak že při čelním pohledu ode rozevřených dveří po vstupu do kanceláře z dlouhé chodby  třetího patra tatáž scéna by se pro neznalého příchozího jevila zcela jinak.

Akási bohovsky ohromná fúsatá zrzavá gorila sediaci taďalto v tajemníckom kresle s kurevsky ostrým šrúbovákom v ruke, a tak dál…

 

Takto haviřsky řečená charakteristika se měla vyplnit vzápětí, neboť při jeho náhlém odchodu pro cigarety havířovský ideologický tajemník František Fic zapomenul ještě na jedno.

Na stejnou hodinu jako opraváře telefonu si totiž smluvil i návštěvy zástupců organizace starých a zasloužilých členů strany, kteří tenkrát svedli v jejich angažované blbosti každému až do konce života jo zatopit.

Ale spíš bych po těch skoro čtyřiceti letech mínil, že je nechal, navykl, dědky hádavé, trousit se za ním do kanceláře, jak se jim zachtělo.

 

Takže opět: žádný autorem vypočítavě nachystaný konflikt, intrika.

Jak cestujícím přijížděly na zastávku autobusy městské dopravy, tak byli zvyklí zasloužilí přicházet si ideově poplkat.

 

Osobně si pamatuji z jejich počtu na dva z nich.

Na pana Wolfa a soudruha Šlachtu, oba havíře, které jsem používal jako lektory ke zvláště ideologickým ožehavým přednáškám, k nimž jsem jako přednášejících opravdu nemohl použít vyloučené nebo vyškrtnuté členy strany, jak sem činíval obvykle.

Jednak se ani jim samým nějak příliš nechtělo z jejich relativního klidu zbytečně vyčuhovat, rovněž i dohled býval v takových souvislostech bedlivější.

Obdobně přiznávám, že ani já samotný jsem tehdy ani jednou nemínil v dobových stavech mých souvisejících obav ovlivňovat až za hranici mého vlastního strachu budoucí životy těch asi od třiceti do devadesáti havířských havířovských dětí přítomných na jednotlivých přednáškách. 

 

Pan Wolf byl vyfáraný havíř, zasloužilý člen strany a, zejména, úporný zahrádkář.

V té době se po pozemcích havířovských zahrádkářských kolonií začaly šířit stromky jabloňové odrůdy Spartan.

Jeden kus stál v maloprodejně podniku Rekultivace 80 korun, což si dodnes pamatuji přesně, neboť pan Wolf nahlas litoval, že si něco takového nemůže dovolit i při nadprůměrné výši svého důchodu.

Tak jsem mu slíbil, že za každou odvedenou přednášku na téma Vítězný Únor 48 v Havířově mu vyplatím 60 korun řádného honoráře. To jako na ty jím toužené Spartany.

Plody chutně rudé, za čtyři přednášky 3 jejich nové stromky.

Postavil jsem před něho jako zasloužilého člena strany přesně tohle historické dilema.

„Ale Havířov přece ještě v osmačtyřicátém ještě nestál. Všude okolo tu přece byla pole,“ namítal mi znale.

„Ale šachty tu stály a místní do nich fárali.“

„Navíc já sám jsem tehdy žil v Českých Budějovicích.“

„Teze toho Února byly přece tenkrát všude stejné.“

„Tak dobře, já se ten Havířov doučím od kamarádů.“

 

Kde jiní hřešili, pokud by si byli kladli otázky po mravnosti, já svoje svědomí nemusel sebeméně namáhat.

Přednášek na téma havířovského Února ve vzpomínkách pamětníka jsme každého jara vykonali v předzahrádkářské sezóně několik desítek, a pokud jsem na samém začátku hned na průběh té první zahlédl, dozvěděl jsem se i cosi málo o příkladech naprosto úžasné mazanosti těch úplně běžných havířovských zahradních hrabošů.

 

Kdyby pan Wolf měl nějaký větší vlastní pozemek, mohl si z přednáškových výnosů za těch několik roků, co jsme spolu každé předjaří spolupracovali, vysázet celý rudý spartanský sad.

 

Soudruh Šlachta to byl ovšem zcela jiný mineralogický kamínek!

Podstaty upřímně neochvějně pevně rudé, útočný český granát v krvavé barvě rubínu.

Jeho nebylo možno zhýčkat nějakou tou kytičkou.

Boji kované stranické upřímnosti soudruha Šlachty se upřímně báli i stranící nacházející se v těch nejzazších nitrech paláce budovy stranického vedení okresu.

Pro mne byla zásadní jeho vlastnost, že se neřestně rád poslouchal.

 

Vypravil jsem se proto jednou za ním modrobílou dvoudílnou housenkou autobusu ikarusu do Orlové, kde bydleli i s manželkou v honosném penzionu pro stranické penzisty, s péčí a rozsahem ošetřovatelských služeb, jaký si jiní havířští důchodci mohli jenom domýšlet.

Svůj příchod do předsíně apartmánu soudruha Šlachty jsem si vypočítal tak, abych vešel s jedenáctou hodinou, poněvadž oběd se zdejším uživatelům vydával hromadně ve dvanáct.

Hodinu každého ideologického nátlaku jsem přece odjakživa schopen vydržet.

 

Za stejný přednáškový honorář jako panu Wolfovi jsem předsedovi aktivu zasloužilých členů KSČ soudruhu Šlachtovi nabídl téma Budování prvního socialistického města Havířova.

Ať poví, co poví, za pouhých šedesát minut nemůže žádné havířské dítě doživotně zmrzačit.

 

Poskytnutý návrh se mu zalíbil, nadchl ho zejména přehlednou ideologií bez jakýchkoli křižovatek vyvolávajících spory, slíbený honorář ovšem jednoznačně odmítl s tím, že un ideologicku pracu za penize něrobi.

Vysvětlil jsem mu, že mou nabídkou se nejedná o mzdu, anebo dokonce o nějaké prémie, ale že to je cosi podobného jako občerstvení, které dostávají od státu třeba i čestní bezplatní dobrovolní dárci krve po každém jednotlivém odběru.

„Tak za takových podmínek, soudruhu, do čehosi takového chlapskeho rozhodně jdu,“ zalíbila se mu představa, že on ještě jednou bude před malými dětmi, a dokonce mnohokrát, pro stranu cedit krev.

 

Byl to sice užvaněný a bolševismem prolezlý podrazácký dědek, ale jeho výsledky stály za posluchačský zájem, sám jsem si párkrát jeho lidsky autentické zakladatelské zážitky z padesátých let vyslechl zasedlý na židli vzadu v zásálí.

Když mu tuhletu maličkost kdosi udal, a já jemu po dotazu potvrdil svou upřímnost, začal po mně vyžadovat písemná hlášení a hodnocení, která pak roznášel s pochvalami pro mne po všemožných úřadech.

 

V důsledku těchto jeho aktivit a jiných podobných intervencí mi s jeho velmi možnou případnou přímluvou začalo hrozit téma lhůty mé případné veřejné stranické kandidatury.

Obrana proti čemusi takovému byla jediná: nedbat a párkrát se veřejně opít a v důsledku několikrát nepřijít na ranní sedmou nažehlený do práce, tedy sice včas, ale smrdící celonočním tabákovým kouřem, z něhož jsem se pro sebezprovoznění osprchovával za jevištěm v šatnách pro herce.

 

(Zde bych mohl ukrást a použít jako přípustný citát onu dávnou scénu s britskou vlajkou, jak jsem ji někdy osmdesátém sedmém četl na FAMU v první verzi školního scénáře spolužáka Pavla Škapíka.)

 

Mně samému se přece mohlo v jednom z mých opileckých ran přihodit cosi podobného, vždyť přece původní představitelka byla jedinou ze všech spolupracovnic, které se povedlo mě svléknout donaha – sice při jiné příležitosti, ale proč bych nevyužil její emoční, či jaký to, vklad k invenci třeba zde:

Jednoho takového rána po flámu jsem scházel po schodišti s ručníkem, mýdlem a zubní pastou, někde u toho zlatého Gottwalda jsem minul pohlednou blonďatou spolupracovnici Soňu Vaňkovou, jak o něco dříve přihází do práce.

Za jevištěm v šatně pro herce jsem se svlíknul a nahý vešel do přilehlé sprchy.

Kromě šaten, sprch, kovové trubkové konstrukce napínající filmové plátno zde bývaly i skříně, v nichž byly připraveny nažehlené a naskládané textilie, které se při různých příležitostech používaly při výzdobě scény.

Proto nebylo divu, že po nějaké chvíli se dveře sprchy otevřely a dovnitř vstoupila moje spolupracovnice S. V. ovinuta sovětskou státní vlajkou.

V této mé dnešní představě ji pomalu ze sebe svinovala…

 

Předešlou scenáristickou ukázkou jsem současně splnil i ten nejprvotnější požadavek zdejších dnešních dramaturgů: že totiž v každém filmu se musí objevit nejméně jedna nahatá kurva, milenka kohosi mediálně významného nejlépe.

 

Dějinotvorná bezvýznamnost položek předchozího výčtu všednodenních opilcových skutků reprezentativně ozřejmuje, nakolik málo dokonce nepatrně, bývaly meze mé veřejné hrdinskosti vzdálené mému poživačnému tělu.

       

S obdobnými předpoklady, jakými se veřejně projevoval jejich předseda, vešel tedy jeden takový zasloužilý havířovský šlachtovec jednoho dne jak byl zvyklý bez klepání do kanceláře městského stranického tajemníka s obvyklým bodře soudružsky samozřejmým pozdravením „Čest, Franto!“, a při pohledu na proti němu čelně sedící zjev vzrůstem ohromného lidoopa i máničky současně zatuhnul. Jen se stačil podívat doprava k zavřeným dveřím do vedlejší kanceláře předsedy, a bylo mu hned jasné, jak potom vykládal, za kterymi dveřami nam tady toho našeho soudruha Fica ti kontrarevolucionaři morduju.

Vstoupivší za sebou při útěku zabouchl dveře a ještě chvíli si na chodbě rovnal děsem rozježené myšlenky.

Ale to už od schodiště přicházel před kancelář následující aktivista starých a zasloužilých, který se živě zajímal: „Zdař! Co je? Franty tam neni?“

„Vlez se sam podivat.“

Druhý otevřel, pozdravil, uzřel, ucukl, zabouchl za sebou dveře nazpátek „Kurva! To sem se lek? Co se tam stalo?“

„Jestli je ten Fic mrtvy, měli bysme to kajsi hlasit.“

„Ale jak a komu, když aji ten zasrany telefon je tam.“

„A ke všeckemu teď navic obsazeny.“

„Ja bych se na to vysral. Kdysme aspoň měli odkudsi zavolat pro posilu na milice. Ale ani to jejich čislo neznam. … Kurva, kaj se to zas divaš jak vyvaleny?“

„Čest, Franto, co tu chceš?“

„Kurva, tys nam teda dal. My si oba doopravdy mysleli, že si tam kdesi mrtvy.“

„Že tě zabili tamti diverzanti tam vevnitřku za tvojimi dveřami…“

 

Zpoza rohu od schodiště zázračně vyšlá osoba tehdejšího havířovského stranického tajemníka Františka Fice byla z mnoha ohledů typická nejenom pro pochopení tamté doby, třebaže projevy existence zcela jiná nežli charakteristická zřetelná ustrašenost ředitele Gvozďě, jenž si především převelmi zakládal na onom ď zděděném po havířském tátovi.

Proto prosím velmi dbale rozlišovat mezi slovy haviř a havíř, kdo nesvede, nevyvede se z tehdejšího, ale i našeho dnešního, pekla.

 

Ač oba křtění jako Františkové, a i v mnohem jiném si nejenom jako nomenklaturní straníci podobni, přesto pro mne měli různé konce jejich kariér.

Ředitele Gvozďě smetl rok devadesátý do úplného zapomnění, postavou maličkého kdekdo ho obešel. Dokonce ani nějaký ten budík opravit už po něm nikdo nepotřeboval, neboť do Čech s dampingově lacinými hodinkami na baterie vtrhli rozesmátí Vietnamci.

Potkal jsem se s ním od horkého léta jedenaosmdesátého, v němž jsem se z havířovského kulturního domu v polovině července vytratil, jen jednou, pár roků po tom zmíněném devadesátém v čekárně společného zubaře Bohuša Kubíčka.

Seděl naproti mně s nohou přehozenou přes koleno, a poněvadž mě upoutal ten pohledu nastrčený kohosi malý střevíček mokasínové polobotky, v tomto svém okrajovém zájmu jsem pohlédl vzhůru od předmětu na obličej majitele té skřítkovské pánské obuvi.

 

V první chvíli jsem ředitele Gvozďě nepoznal, jeho obličej zestárl k nečitelnosti, přesto jsem zaváhal, zdali ho snad nemám ze staré známosti pozdravit, ale zřetelně jsem cítil, jak tahle myšlenka ihned odezněla při vzpomínce, jaké jeho dobové zbabělosti bych mu mými slovy musel připomínat vzápětí.

 

Určitě by se vymlouval, nebo omlouval, dokonce by možná připomínal nebo zveličoval kterási opilecká selhání moje, proto takové radši ani nezdravit.

 

O tajemníkovi Ficovi jsem naopak věděl průběžně, poněvadž byl v rocích Válečného stavu v Polsku předsedou karvinského okresního výboru ČSTV. Kvalifikaci k takovému postu měl, vždyť si přece proti nám, výsledným svazákům z havířovského kulturního domu, zahrál amatérsky fotbal.

Jako hráč mužstva plného tajných esenbáků a milicionářů, dokonce i jeden člen ochranky prezidenta Novotného za ně pobíhal, tedy nevídaná ideologická síla proti nám s Bohušem Kubíčkem, vyloučeným členem strany, coby stopery, kteří zavilým útokům tamtěch kopáčů čelili neohroženě pevně jako nějací dva Jani Husi, takže náš vlastní spoluhráč ředitel Gvozď v dětských keckách co chvíli úslužně zvedal míč a předával ho v roli samosoudce protihráčům.

„Faul! Kope národní výbor!!!“

Tahleta funkcionáříčkovská podlézavost leda tak kouskující hru štvala nejenom nás, ale zakrátko namíchla i upoceného tajemníka Fice.

„Kurva, Franto, vyser se na to! Tady přece hrajeme, ne?“   

 

Jako okresní sportovní tajemník potom měřil všem stejně, občas někomu pomohl k propustkám do zadrátovaného Polska, plnění ideologických povinnosti vyžadoval ve snesitelné výši, cizí peníze neutrácel, žádné čistky nekonal.

Pokud ano, a provinil se, nechť se takoví na moji výzvu přihlásí.

 

Současně jsem si vědom, že kdyby dostal rozkaz, jednou ranou z mauseru svého komisařského maxima ráže devět by mě ihned zastřelil zblízka do týla.

 

Potkali jsme se od tamtěch kulturáckých časů už jenom jednou večer tak v pětaosmdesátém.

Narazili jsme na sebe před denní vinárnou provozovanou dole nalevo v budově restaurace Lučina, kulturnímu domu nadohled.

Podali jsme si ruce, zašvitořili pár vět – a už jsme seděli uvnitř, společný litrový skleněný džbánek vína před sebou.

Na jeho tvar i míru by si určitě vzpomenul dávný havířovský kamarád Harry Foltán, dneska popíjející bezchutná plechovková piva nad pulty venkovním vzhledem honosných předměstských barech australského Sydney, uteklý až za oceán tenkrát i před zrovna takovými jako ten tajemník Fic.

Šeďák zase žije tak od pětaosmdesátého v Itálii.

Na oba, jak instrumentálně nazývali tento úkon estébáci, jsem byl letmo vyslýchán.

Abych změknul, bylo mi podsunováno, že Šeďák tam venku dělá pro ně.

 

Takže Franta Fic určitě věděl, že si mě jeho kamarádi z karvinské okresní správy StB vedou jako Nepřátelskou osobu, zatímco já měl jenom tušení, přesto jsme si celý večer vykládali o dávných kulturáckých časech, ale třeba i o tom, jak se mu nevyvedl syn, na kterého on neměl po večerech čas a manželka, obyčejná soustružnice, ho vychovávat nestačila.

Sice nežil na drogách, Frantu ale mrzelo, že nemá chuť, či zájem, se společensky vytáhnout nebo vypnout nad onen nuzně proletářský původ jeho rodičů.

 

Je v této souvislosti podnětné postřehnout fenomén onoho sídlišťového paneláku, ať postaveného z cihel nebo seskládaného pomocí jeřábů na dvanáct pater vysoko ze železobetonových dílců, neboť všichni zatímní protagonisté mého příběhu, až na toho dnešního italského Šeďáka, žili v takovýchto společných mnohopatrových inkubátorech, obdobně jako většina předáků příštích porevolučně převratových časů pokojného předání vnější moci.

Jakoby si na čísi povel nájemníci stejného baráku pouze vzájemně povyměňovali klíče jejich dosavadních denních kanceláří.

Přičemž vše zůstalo při stejných pozdravech mezi nimi při setkání na chodbách nebo míjení se na schodištích.

 

„Džieň dobry.“

„Čest.“

 

Zhruba tímto způsobem se zdravívali všichni si v paneláku rovni, vždyť třeba toho tajemníka Františka Fice v tamtěch časech zostřeného ideologického boje s imperialismem nehlídala žádná ochranka, nebo dokonce individuální určený estébácký bodygard.

Všichni nájemníci ze stejných třípokojových bytů jedli ve stejných závodkách nebo bufetech stejné guláše, tytéž složením druhů krájených kostiček jednotné vlašské saláty nebo okupantská oka z podélných půlek rozřízlých vajec natvrdo zalitých průhledným rosolem v jednotných kelímcích papírových misek.

Všechno se tu v panelácích již dělo na konci osmdesátých let víceméně se stejnou svobodou jako v tom příkladu Andy Warhola o demokracii, láhvi Coca-Coly a hamburgeru koupených na jakémsi baseballovém mači americkým prezidentem Eisenhowerem britské královně.

 

Jenom ty hamburgery za našich havířovských let nebyly.

 

A když potom po devadesátém jejich vůně dorazily bez helem a tanků vítězně k nám, já už ani jediný z nich doposud nesnědl – neboť jsem mezitím přestal jíst maso.

 

„Dobrý den.“

„Čejšč.“

 

Zdravívali se všichni vzájemně na chodbách paneláků, v nichž se jim splnil jejich sen třípokojových bytů.

Dispozice o případný jeden pokoj větší, třebaže i takové se občas stavěly, už jejich představivosti zvládnout nesvedly.

Neboť dalším postupným cílem byl už pro ně alespoň trabant.

Je v této souvislost zajímavé si vzpomenout, že osobní automobily značek lepších, žádoucnějších, tedy sovětských, anebo původem tuzexových, vlastnívali kromě občasných stranických tajemníků nebo důlních inženýrů, zejména příslušníci složek, které se kromě prodeje třeba ohřívaných párků naprosto nijak nezúčastňovaly prvomájových průvodů.

 

Ředitel Gvozď tenkrát mívával fiata osmsetpadesátku pořízenou z druhé ruky i za peníze vydělané hraním v restaurační dechovce, stranický tajemník Fic ani tu jawu.

Z těch, co tenkrát jezdívali mercedesy, nebo alespoň žigulíky, se po devadesátém stala revoluční politická honorace.

Z jednoho trabanta dokonce ministerský předseda.

 

Příštího revolučního ducha hodně pozvedla i ona už v rocích normalizace velkosériově vyráběná embéčka.

Jednotně motorizované obyvatelstvo se posléze velmi dobře zvládá, příkladem tohoto druhu budiž pouhými barevnými světly řízený provoz na městských křižovatkách.

 

„Zdařbůh, tajemníku!“

„Čestík, předáku!“

 

Vzpomínám si na historku, která se v tamté době přihodila sice až v okresním městě Karviné – ale poněvadž souvisí s oněmi sjednocujícími paneláky, zařadit ji sem se mi jeví vhodné v účelu jakési tamty časy jinak vysvětlující kulisy.

 

V jednom takovém karvinském sídlištním paneláku bydlel tenkrát i okresní stranický tajemník, který měl v kompetenci ideologickou práci. Jmenoval se Šárek a kdekdo se jeho existence bál.

Jedna z jeho přímých podřízených, vyhlášený normalizační ideologický hrdlořez, byla známa jako ta Kadimířka, co kuři partyzanky jednu od druhe, též že za války ještě jako slečna bývala ve Frýdku-Místku čelnou členkou Mariánské družiny.

Soudružka Kadimířová z kteréhosi paneláku spolu se soudruhem Šárkem bydlícím zase v jiném společně ničili nenávratně jeden lidský život po druhém, a do těch, na něž ještě nedošlo, tímto způsobem seli strach a něj se snadno rodící stále více ustrašenější povolnost.

Všichni pocházeli ze stejných paneláků, v nichž ti, kteří ještě zbývali, když je tihle hrdlořezové míjeli na schodištích nebo na chodbě dole u schránek, tišili hlasy, a současně burácivě zdravili.

O sebemenší odpor se nepokusila žádná z partají.

 

Co mohlo po devadesátém vzejít rozvíjejícího z takového strachem i podlézavosti sjednoceného shluku?

 

Mocní však, vědomi si dispozic, si ovšem možnosti individuální odplaty byli vědomi, takže měli předvídavě pro takové případy i uzpůsobené trestní sazby.

Třebaže bezpečnost každého stranického tajemníka individuálně celými dny osobně nehlídali.

 

Ale nachystáni byli, což se projevilo tamtoho večera, kdy znenadání kdosi našel v kterémsi z karvinských areálů soukromých garáží zavražděnu Šárkovu manželku.

Vědělo se všeobecně, že se touto cestou vrací pokaždé ze zaměstnání.

 

Pracovala jako účetní a vůči spoluzaměstnankyním se chovala skromně a kamarádsky.

Jelikož se mohlo jednat o diverzantsky motivovanou pomstu, jakýsi nepřímý trest nebo dokonce výstrahu vůči manželovi za jeho ideologické zásluhy, případ hned od samého počátku dozorovala estébé.

 

Proto se příštího rána objevila na celém Karvinsku zpráva, že pravděpodobným vrahem je v tomto případě manželčin milenec. Divu ani nebylo, klín doložitelného faktu se takto vytloukal dezinformačním klínem, vždyť přece bylo všeobecné známo, že tajemník Šárek si mezi externistkami okresní stranické politické školy vybírá svoje občasné konkubíny, původně pohledné členky SSM.

Dneska k témuž zkurvujícímu účelu slouží jiným ony různé televizní soutěže miss, pohovory žadatelek o zaměstnání, soukromé kurzy pro manekýnky, studia uměleckých škol, muzikálové pěvkyně; a podobně.

 

Když celé vyšetřování skončilo, kdo byl vrahem, si nevzpomenu, neboť celá snaha byla spláchnuta s výsledkem sebevražda, ale za nějaký čas se potom okresní tajemník pro věci ideologické Šárek oženil s jednou z těch milenek.

Jako v každé jiné demokracii i na toto místo aspirovaly kandidátky nejméně dvě, ta vítězná pracovala nějaký čas v havířovském kulturním domě, jako jen pouhá uvolněná funkcionářka však členkou naší základní organizace SSM nebyla.

Ta z postele vyřazená se ovšem za nějaký čas stala naší kádrovačkou.

 

Která potom v tu prosincovou noc devětaosmdesátého na přímý příkaz ještě ani ne prezidentského kandidáta Václava Havla vytrhala, až na ten první jen s pouhými nacionáliemi, všechny ostatní listy našich naditých kádrových složek.

Jak i všechny ostatní kádrovky v celé zemi v případě všech milionů zaměstnanců k těmto vytrhaným složkám příslušným.

 

Neboť já už od léta roku jedenaosmdesátého byl na volné noze, moje složka tedy ležela na regálu uvnitř plechové skříně kádrového archivu havířovského kulturního domu.

Zašel jsem se tedy na její obsah jednoho dne roku devadesátého podívat.

Vytrháno.

Přitom jsem znal víceméně přesný obsah listů mé složky, neboť nad některými jsem byl párkrát vydírán.

 

 Můj dávný havířovský kamarád Harry Foltán popíjí každý den ve kterémsi sydneyském baru se svými emigrantskými kumpány plechovková piva, namísto toho, aby požádal příslušné organizace tohoto genocidně zločinného státu, ať mu kterási z nich pošle do Austrálie jeho kádrovou složku havířského zaměstnance havířovského velkodolu Dukla, a to přesně v tom rozsahu souvisejících písemnosti, v nichž se nacházela, když on z této země tenkrát odcházel. 

Neboť má k jejich znění i množství absolutní právo, poněvadž souvisí bezprostředně s jeho osobou.

 

Jakož i jiných emigrantů, čiňte, takové dámy, i odjinud pánové!

Zavádějte soudní spory o to, co vám kdysi patřilo!

 

Jakákoli změna byla tedy v devadesátém nemožná, všichni účastníci byli stejně panelákoví, a nelze ji v prostředí již dětí stranických nomenklatur očekávat bez legionářské pomoci z ciziny ani v průběhu dalších příštích dvaceti let.

 

Osobních automobilů roztodivných značek nastavěných v ulicích našich měst od mých tehdejších havířovských dnů vůčihledně přibylo, dokonce stále titíž nájemníci zdejších paneláků jsou schopni pro deset milionů obyvatel této země smontovat za jeden rok skoro dva miliony dalších nových kousků, tedy na pět obyvatel ročně jeden nový vehikl.

Každý další příští rok obdobně.

Co pět let se na každého jednoho tuzemce, včetně důchodců, žen a dětí, dostane nové auto – jeden z revolučních cílů roku devadesátého jsme pilnou prací náš všech schopni plnit za pouhou jednu pětiletku, molodci.

 

Mezi takovými hjundaji cokoli rozvíjejícího nemožno.

 

Proto jsem se včera usmíval i nad jinou bilanční zprávou, jsa mnohokrát státem okradeným penzistou, týkala se i mne.

V sousedním Německu, dokonce při naprosto vyšších nominálních základech penzí, stoupnou letos státem měsíčně vyplácené starobní důchody v průměru o pět procent.

A to jim tam loni přišel mezi ně do Teutonského lesa téměř milion uprchlíků odkázaných na sociální dávky vyplácené ze stejné kasy jako ty starobní důchody.

Za vzájemně hraničními hvozdy Šumavy do vedlejšího panelákového carství o pár kilometrů dále, vyznačujícího se především expanzí tolika ročně vyvezených automobilů, nepřibyl loni emigrant snad ani jeden, přesto se zde starobní důchody mají zvyšovat jen o pouhé jediné procento.

 

Čtyřikrát více vyrobených osobních automobilů, čtyřikrát menší důchody.

 

Každý stranický tajemník by obdobně tenkrát uměl takovou zřetelnou disproporci všem jeho panelákovým spolubydlícím zcela srozumitelně vysvětlit.

Třeba jen tak sousedsky neformálně hned dole na chodbě u společných schránek.

Prostřednictvím třeba jiné obdobně elementárně prosté jinak přímé úměry.

 

„To je soudruh Fačkovec.“

„A co tu robi s tymi dlugimi vlosami?“

„Soudruh nám přišel opravit telefon.“

„S takymi pajchesami. … To s čimsi takym od nas dostal bezpečnostňum prověrke?“

„Ptal sem se. Spolehlivý pracovník.“

„Ale v ezezem s takimi kudlami napevno neni. … Alebo si?“

Vlastík zakroutil beze slova hlavou a mínil vstát s tajemníkovy židle.

„Enem seď, synku,“ poslal ho gestem nazpátek ten druhý zasloužilý člen: „U pořadne roboty se nema poskakovat.“

„To maš teda pravdu, Lojzku. Jinak by ho předak hnal.“

„Ty, poslechní, jak ti řikaju?“

„Vlastík.“

„A co tata, Vlastiku?“

„Ten taky svazákem nebyl.“

„Na to se tě teď neptam. Takže je živy?“

„Fárá na Dukle.“

„Tak to nebude on. Boj ja sem tež jedneho Vačkovca znal. Rozfaravali sme spolem devaty květen.“

„To byl strýc.“

„Byl sem s nim zrovna na šichtě, když nas to tenkrat na čelbě zavalilo. Dva dni sme tam tak leželi, dva mrtvi chlapi vedle mě. Potom se k nam dostali zachranaři, viděl jsem to jak ve sně, když se ten jejich doktor na mně podival a pravil: Temu teče z uši, ten jediny to přežije. Povim ti, Vlastiku, že, byl to fajny chlap.“

 

Samozřejmě, tehdejší náhodné setkání Vlastíka Fačkovce, největší havířovské máničky prvních časů normalizace, se zástupci aktivu havířovských zasloužilých členů strany se tenkrát dělo v kanceláři tajemníka Fice s použitím jiných vět, v naprosto jiné podobě příběhu a děje, který já jsem se dnes nepokoušel rekonstruovat, jakkoli sledovat; nebo dokonce napodobovat.

Pouze jsem dávnou souvislost shrnul způsobem, jakým dodnes mluvívají postavy českých televizních inscenací, vždyť dokonce i na vysoké škole zvané FAMU mě potom na přelomu let osmdesátých s devadesátými nikdo žádný jiný způsob vedení skutečně filmových dialogů neučil. 

I v tomto smyslu vše zůstalo postaru.

 

(Způsob dialogů postav ilustrovaný zde v mé povídce onou dvojřečí, a tedy vlastně ne-řečí, však charakterizuje i onu všeobecnou porušenost myšlení zcela běžnou v tamté době, jež plynula z porušenosti veřejného jazyka – dějící se ovšem s obdobnou podvratně jazykovou úrovní, již lze obdobně vyjádřit například gramatickými dovednostmi dnešního zdejšího obyvatelstva, jak se lze s takovouto neomaleností, popřípadě přímo intelektovou či intelektuální demencí, velmi reprezentativně běžně setkat v textících různých těch pouze jednovětých dílčích vložek pod internetovými články.)

 

Tatáž lůza, pakáž, tentýž svolný dav.

 

Nevybavuje se mi už, pod jakými záminkami jsem se dokázal vyhýbat účastem na hromadných prvomájových pochodech, takže jsem se spolupodílel na pěším dění té většinou účastníků předstírané manifestační normalizační slávy jen pouze jednou, jedinkrát.

Někdy tak v osmasedmdesátém mě odchytili, abych plnil pohybově velmi náročný úkol jednoho ze dvou nosičů čelního transparentu identifikujícího skupinový strach a s ním související vydírání zaměstnanců havířovského kulturního domu s odevzdanou oddaností se šourajících v rozvolněných řadách do kopečka za námi dvěma s úvodní plátěnou vizitkou transparentu natáhlého přes celou šířku ulice a ředitelem Gvozďěm stanovenou povinnou choreografickou mezerou.

Uprostřed níž on, pro veřejný důkaz moci vykračující osamocen v mezeře pár metrů za námi neseným popsaným plátěným návěštím, mával bezustání třepetalkou na všechno ideologicky známě blízké v diváckém okolí.

 

Oddělen další mezerou i od řad podřízených zaměstnanců za zády, i přes svou malou postavu byl tak viděn do daleka z chodníků i tribuny po délce trvání málem celé vzdálenosti do kopce natáhlé Zápotockého třídy.

 

Od Budoucnosti do Permonu, od zvoucí záře snu do uhelné tmy reality, shrnuji celou trasu do dvou bodů, aby si znalí představili podobu našeho prvomájového představení stále vpředu o pár kroků před mávající stejně pěší ředitelskou figurkou.

 

Všichni mocní městští funkcionáři a jimi přivedení podobní hosté se žasnoucím nadšením i vládcovským zalíbením obhlíželi vzhůru se vinoucí průvod z vysokého nadhledu, neboť tribuna postavena na jeden den se nacházela kousek pod obchodním centrem Permon.

 

Jaká to musela být pro ně krása, nade všemi vidět všechny ty vlajky, barvy a hemžení všeho jim poddaného lidu poníženě stoupajícího k nim.

 

Zhruba uprostřed délky tohoto proudu vzhůru se táhnoucího poddaného davu tvořeného oddělenými živými obdélníky za sebou naskládaných skupin podnikových osádek a osazenstev označených jednotlivě pro případnou snadnou udavačskou identifikaci transparenty se linul vzhůru tvar asi devadesáti zaměstnanců kulturního domu, v čele my dva s výtvarníkem propagace Ivanem Kudláčkem.

Transparent ve dvou dvojicích našich rukou roztažený nám nad hlavami přes celou šestimetrovou šířku dvou proudů pravé strany Zápotockého ulice.

 

Ačkoli jsme se spolu na ničem takovém nesmluvili, napověděly nám občasné závany větru pokaždé v podélných obloucích vzdující plachtu podélného bílého pruhu rudým heslem popsané látky.

Vztyčené v našich pěstích vzhůru hrdě k nebi na dvou potměšile koupených smetákových tyčích.

 

Upozorněni dílčími podněty živlu, takto poučeni i inspirováni, jsme přírodní motivy pohybově pouze zveličili do pásma navazujících dílčích etud potácení se každého jednoho z nás na jeho straně ulice.

V den po Valpružině noci čarodějnic vládkyň létajících košťat my dva s Ivanem se vztyčenými dvěma smetákovými tyčemi, s transparentem roztáhlým na celou šířku ulice mezi nimi, jsme každý jeden z nás na své straně ulice v obtížně zvládaných manévrech dvou kymácejících se těl ze všech možných našich lidských sil hrdinně bojovali proti čelním i bočním překvapivě mocným nárazovitým poryvům atakům těch vůbec nejvichrnějších vichrů našich odvěkých kontrarevolučních nepřátel.

 

Větře duj, po celou dobu toho jejich zasraného průvodu, bratře, v síle vichru vaň!

 

Co by se nám tak asi mohlo stát, sebevědomě jsme se dvojmo naparovali pod tyčemi, když například já sám dokázal i bez závazku uspořádat za rok dvakrát více protipožárních přednášek nežli sedm dalších obdobně kompetentních pracovišť činných na území celého zbytku okresu, a Ivan byl zase autorem vůbec prvního návrhu potisku zápalkové nálepky obrázkem se slovem Havířov v historii tohoto prvního socialistického města.

 

Navíc jeho maminka napsala v padesátých letech texty několika sborových písní z repertoáru Pěveckého souboru Julia Fučíka.

Něco takového dokázala v celém Havířově jenom ona!

 

Kdyby dnes v obdobném průvodu ředitel Gvozď mával, tak se stejným nadšením v délce opět téhož obdobně poddaného davu zhruba někde uprostřed.

 

Jak k tomu došlo, už mi nezáleží, v každém případě však byl zakrátko havířovský zákaz bigbítů podmíněně odvolán, a pokud si vzpomínám, prvním koncertem poté bylo vystoupení jazzrockové formace Jazz Q Martina Kratochvíla.

Osobně jsem se zúčastnil jako pořadatel u pravých dveří nahoře do sálu, zejména zvědav, jak naše opatření fungují, a proto jsem uvnitř na kraji hlediště sledoval, jak havířovští fandové se pokoušeli co nejvíc poštívat baskytaristu Vladimíra Padrůňka, jenž stál vůči nim netečně a zachumlaný v sobě mírumilovně opřen bokem těla o sloup stěny levého portálu jeviště.

„Padrůňku, Padrůňku, vosol basu,“ hulákali na něj z hlediště dolů po pražském vzoru a předpokládali, že v důsledku jejich nátlaku se z věčného hulení nervově labilní basák Láďa Padrůněk jako obvykle po jeho zase způsobu naštve on, načež s výkřikem nazpátek znějícím „Vy hajzlové!“ otočí knoflíkem zesilovače půlkruhem po stupnici až k zarážce a projede párkrát celou dlaní nahoru dolů po hmatníku tak, že se těm vyřvávačům v prvních řadách obecenstva k jejich slasti z těch následných výbuchů v reprobednách na pár minut naprosto nezvladatelně rozduní hlavy.

Aby se mohli poté při čepovaných dvanáctkách zkouřit trávou a s tím stále trvajícím vzdáleným duněním dobdít v polospánku až do rána s nástupem na šichtu.

 

Když se začali k těm prvním provokatérům přidávat s poskakováním, řvaním a máváním rukama další, zvukařka Lída Kolářova z prosklené kukaně v zákulisí náhle naplno rozsvítila všechna světla v hledišti  a uprostřed řad a linií sedadel se v té záři počal mezi provokujícími řvouny pozvolna vztyčovat Vlastíkův kingkongovský tělesný kolos.

Podoben zjevení podivné mytické améby při pohybu impozantního vlastního těla pomalu vzhůru jakoby mořskými hlubinami přikazoval rukama po stranách trupu těm ostatním okolo sebe, aby si zase ukázněně sedli prdelemi nazpátek k Matce zemi.

Obraz, který toužili při příštím koncertu opět zažít všichni havířovští huliči.

 

Stalo se.

 

Zhaslo se.

 

Nastala, ještě však párkrát v průběhu koncertu obdobně přerušena, havířovskými bigbítovými nadšenci proječená tma.

 

Tma stejně černa jak třeba na kteremsi šibiku velkodolu ČSM.

 

Tehdejší zákaz možná trvá dodnes, za mých havířovských let ho nikdo neodvolal.

 

Jedná se sice o maličkost, ale všechno se dělo v tamté době tak nějak podmíněně, kteří z tehdejších si tenkrát sami s plným vědomím neprožili onu gumovitost žvýkačkovitosti natahující se dějinné nesmyslnosti leda tak k zblití od možného odsud až po povolené tam každý den však stanovených jinak, takoví si dneska nevzpomenou, ale například jeden tehdejší havířovský gymnaziální profesor češtiny a dějepisu o tomtéž neodstranitelně ulepeném pocitu bezmoci z nesnadnosti uchopit sulc dění už tehdy roky mínil napsat román s názvem Život na půjčku.

 

Protože se i dalších několik bigbítových koncertů díky dohledu Vlastíka Fačkovce povedlo, a zákazy postihovaly města jiná nežli Havířov, městský ideologický tajemník osobně přikázal předsednictvu městského výboru SSM, aby základní svazáckou organizaci kulturního domu uznal, schválil a evidenčně vedl jako samostatně činnou jednotku.

Tak jsem se stal v mých třiceti letech dobrovolně něčím jako komsomolcem, dokonce lenincem, a k tomu navíc výborovým funkcionářem, neboť jsem se sám svévolně a iniciativně ustanovil sportovním referentem.

 

Přímo v budově havířovského kulturního domu nás pracovalo takových vrstevníků dobrých dvacet, každý jsme si podobně určili nějakou funkci, jestli pasivní nebo aktivní nezáleželo, do hlášení je možno napsat cokoli – záměrem bylo tvářit se dělně, abychom jako svazácký výbor mohli pod vedením naší předsedkyně, členky KSČ Mirky Krejzové, jak bylo námi co určeno projednat jako naléhavé, schůzovat, tedy operativně schůzovat, aktivně řešit nastalé aktuální problémy i v pracovní době.

Snili jsme, pudili se pobízeni představami, jak budeme zasedat a řešit uprostřed pracovního dne se sklenicí červeného vína v ruce.

 

Na rozdíl od nás, kteří se již chýlíme k smrti, dotyčné bolševické slovo řešit vydrželo stále čerstvé v běžně každodenním uživatelském slovníku zdejšího obyvatelstva doposud.

 

Soudruh ředitel Gvozď byl s výsledkem prvního koncertu nadmíru spokojen, městskému výboru strany se zase líbila organizovaná ukázněnost diváků, a poněvadž široko daleko žádný jiný ředitel kulturního domu nic takového zřetelně ideologického a především zjevně dobrovolného v baráku neměl, za odměnu přistoupil na náš požadavek a sepsal s naším svazáckým výborem smlouvu zejména o tom, že po každých třech rockových koncertech v rámci brigádnické činnosti organizačně jako svazáci zajistíme i koncert čtvrtý, jehož však ziskový výsledek se bude napůl dělit mezi pokladnu kulturního domu a pokladnu naši, angažovaně svazáckou.

Podepsáno dvojmo, opatřeno ředitelským fialovým razítkem, otiskem barvy upomínající na červené víno cíl byl tedy dosažen.

 

Už za měsíc by proto měl jednotlivec co pít zdarma na několik let dopředu, po kvartetu dalších koncertních vystoupení, jak občas bývalo přejmenováno totéž kvůli vyhovění námitkám veřejného ideologického dohledu, jsem mohl začít dávat dohromady občasné fotbalové zápasy mužstva nás čtyř kmenových mužských zaměstnanců doplněných panem Šebkem a manžely svazáckých kolegyň.

Dostalo se však i na havířovského veřejného požárníka Honzu Suchánka či vyhlášeného havířovského dentoalveolárního zubaře Bohuša Kubíčka, třebaže jeho manželka Ludmila K. nikam vstoupit nechtěla.

 

Abych jen tak mimochodem ilustroval, jaký potenciál v našich reprezentantech plápolal i dřímal, uvedu pro příklad známou havířskou přezdívku Ragulin našeho středního záložníka Tondy Krče, jehož ohromné fyzické tělo nebylo při případném postupu vpřed kolem něho nikomu radno přehlédnout.

Naopak Honza Suchánek, protipožární dohled a externí jevištní technik, při hře věčně zapomínaný všemi spoluhráči, ztracený hříbek už jen v polovysoké trávě na levém beku, byl postavy nevelké a vrozenou hubeností dotvořen tak, že se o něm vyprávělo, že když jede na kole do práce, padá jako list do příkopu při každém závanu větru.

Samozřejmě, jednalo se o pomluvu a výmysl, neboť Honza přicházíval do práce v městské požárnické stanici před ranní šestou odjakživa radši pěšky.

Šoféroval vůbec největší požárnické zásahové vozidlo doby, a aby viděl aspoň cosi z jízdní dráhy přes volant robustní tatry stoosmatřicítky a čelní sklo před ním, podkládal se pod zadkem třemi knihami služebních předpisů.

Proto to v Havířově tenkrát občas vypadalo, že dlouhou Gottwaldovou ulicí se dolů kopcem řítí s naplno ječícími sirénami ohromné červené požárnické vozidlo vepředu za divoce rejdícími stěrači kabiny zcela bez jezdce.

 

Soupeře našich borců jsem před občasnými sobotními zápasy vybíral uvážlivě, abychom ve zdraví absolvovali i s příbuznými pozápasové vodkově pivní dýchánky v tehdejší restauraci závodního klubu národního podniku Bytostav.

Na nichž záleželo při tom našem sportu naprosto nejvíce.

 

Jednalo se sice jen o pouhou restaurační provozovnu čtvrté cenové kategorie, ovšem s přilehlým sálem, do něhož se s námi u dlouhého stolu pokrytého bílým vikslajvantem s maličkými růžičkami pokaždé vešel i náš pravidelný spoluhráč soudruh ředitel Gvozď.

 

Když jsem se tenkrát v pozdním odpoledni toho pondělí 20. listopadu osmadevadesátého vracel z FAMU naditý letáky, abych je večerním rychlíkem dovezl do gottwaldovského Divadla pracujících, by zde bylo podle čeho organizovaněji stávkovat – musel jsem to vzít cestou na Hlavní nádraží Václavákem. Tam se už tmělo lidmi natlačenými od Václava hluboko až pod Jindřišskou, a na tyhle zástupy se zase koukali jiní z našlapaných chodníků.

Tím na levé straně Náměstí původně pro koně jsem to bral od Můstku vzhůru horem, spokojený už od odpoledne, že se již přidávají lidé, jako ti dělní zase v zástupech a s prapory špicemi vzhůru rázující hustým sevřeným průvodem od Petřína císařským mostem přes Vltavu. Kolem Národního a pod okny Lažana mířící na Václavák ze smíchovské vagónky.

Se současným ovšem pocitem na zvracení z toho shromážděného tupého množství, jež se ve svém mlčení může vzápětí přidat ke komukoliv, jsem byl už málem u Jalty, když tu kohosi nahoře i Muzea napadlo mikrofonem nahlas:

 

„Jdeme na Národní třídu! Vzpomenout na ten páteční masakr!!!“

 

Těm nahoře u Koně bylo hej, ti se jenom otočili, a jenjen vyrazit. Ale tady dole, na koňském zadku Václaváku blízko zlořečených Ferdinandových Příkopů, těm chudákům, co přiběhli a přidali se jako účastníci naposled, tak těm nastalo myslí hoře, chuděrám, tak zrovna na tyhle poslední došláplo hole existenční ouha!

Jediným totiž svým obratem se náhle ze stavu ocasů ocitli v čele, bez své vůle se stali hrdiny, potenciálními národními mučedníky, protože se střelbou proti demonstrantům bylo možno toho dne zcela rozumně počítat.

 

To se ví, moc se jim, návnadám, dopředu nechtělo, pohledy těkali, jak ze svého slavného údělu vyklouznout. Úkrokem stranou na chodníky to nešlo, protože tam se davy na krajích obrubníků pevně semkly do sebe, aby obdobný pešek zlořečeného osudu zbytečné individuální oběti pro veselé národní příští bytí náhodou nepadl na ně. Seshora, ti šťastnější, že z těch před sebou mají do toho příštího maléru aspoň jakýs tam živý štít, na ty neblaze vyvolené tlačili.

 

Tak se ti vepředu, nuceni masou na odstřel, odevzdaně rozšourali do budoucnosti.

 

Svou cestou k nádraží zcela sám jsem se míjel obojí.

 

Když se potom rychlík z Hlavního rozjížděl, pohledem z okna mi došlo, že těm od Muzea také asi pěkně cvakalo, a byli rádi, že se vyrazilo k Můstku. Vždyť kousek odsud v Husitské nad Bulharem se proti setmělému horizontu s mrakodrapem Rudého práva až jasnilo od oranží a modří světel blikajících majáčků zástupů všech těch do dálky nastavěných ambulancí, hasičských aut, transportérů, antonů, stříkaček – jak v nich seděli nachystáni vyrazit k útoku na bližní jiní z nás. Kteří shodou okolností měli službu, protože jinak by určitě mnozí určitě okouněli na Václaváku opodál.

 

„V mém soukromém životě se nic nemění,“ pomyslel jsem si doslova tenkrát v kupé rychlíku nad apokalyptickým panorámatem Husitské do toho rozjezdu.

 

Jak i stalo se…

 

V kancelářích jsme sice i nadále píti nemohli, žádnou zásadní abstinenční nouzí jsme však již netrpěli, neboť jako shromaždiště občasného schůzování jsme si určili společenskou a reprezentační místnost kulturního domu hned naproti schodišti ústícímu ve třetím poschodí.

O půldruhého patra níže se sice muselo projít okolo impozantně ohromné asi metrové Gottwaldovy nazlacené sádrové bysty, znalí přesně věděli, ze kterého profilu, sledována, měla ukopnutý nos.

Agent StB, v seznamech k nalezení pod krycím jménem Grünwald, se v souvislosti opakovaně domáhal návrhem, že kolem díla alespoň oprrraví ty vitrrráže.

 

V osmdesátých letech jsem kvůli hlášením jeho i dalšího na mne nasazeného agenta Dalibora málem inkasoval nepodmíněných 6 let za pobuřování.

Hubou, filmem, tiskem.

Jak zněl ten tehdejší paragraf číslo sto Pobuřování v příslušném znění Trestního zákona.

O této nástraze jsem nevěděl, neboť mi byla tajná až asi do roku dvoutisícího pátého, co jsem byl jako částečně zachovaný služební záznam nečekaně vylosován z jednoho černého pytle zapomenutě stojícího v kterémsi skladišti Archivu bezpečnostních složek.

Žil jsem od šestaosmdesátého každý den ohrožen, aniž jsem věděl, od zatčení a navazujícího výroku soudního rozsudku mě zachránilo, že nastal ten jejich jimi zinscenovaný Listopad.

 

Po němž se mnou jejich přímí následníci ovšem naložili na příští táhlá desetiletí ještě mnohem likvidačně účinněji, škoda vzpomínat.

 

Spolehlivě mrtvý je prozatím akorát můj osobní agent třetí, Španěl, tedy jako mužik z dalekých ruských verst vypadající diváky obletovaný proplešatělý bluesující tlouštík Josef Streichel, jehož osobní dohled jsem já míval přiřčen stejně jako jistý idol dodnes naplněných hledišť kulturáků, letních amfiteátrů, ba i mnohokráte vyprodaných sportovních hal.

 

Oblíbenec platícího lidu i rozhlasových posluchačů, nejdříve zájmová osoba s estébáky přiřčeným přízviskem Sólista; později agent Mirek.

Druhou jmennou identitu si při podpisu bílého lístečku vázacího protokolu otrocky uzpůsobil jako již celoživotní volský chomout z koncovky svého vlastního křestního jména Jaromír.

Přezval se v místnosti na konci chodby třetího patra karvinské estébácké okresní úřadovny sám.

Slavem čítankami pro děti.

 

Za mých prvňáčkovských let jsem obdobně čítával o truhlářském učni Klémovi.

 

Zatímco těm, co nežijí v dějinách, se nikdy nic neděje; natož aby se jim něco událo.

Zemřou-li nějakým nedopatřením, pak netuše.

Dějinami jsou pro ně tlusté knihy, jež je nikdy nenapadne aspoň otevřít, s vědomím, že jsou dobré tak akorát k podložení zadků nedorostlých šoférů.

Zvyk opačně nebo nějak jinak pojímaných prožitků okolního dění jsem se snažil divákům poskytnout, a možná i vštípit, co čtrnáct dnů pásmy toho mého krátkářského filmového klubu.

 

Proto se na programu neocitla žádná typicky dobová dokumentaristika o svozu sena do kravínů, i když bych se dneska bez nostalgie určitě zajímal i takovými výsledky tamtěch let, poněvadž z dnešní produkce, obdobně jako za normalizace, bych opět mohl se ctí promítat jen máloco.

Z tohoto pohledu by proto opět obstálo, co jsem tehdy uváděl prostřednictvím tichého účastenství promítače pana Šebka, neboť v tak nízké míře kinematografičnosti jako v současnosti český film ještě nikdy nečvachtal, vyjádřeno stručně, snad pouze za Protektorátu, nebo v časech většinou  tehdejších i dnešních současníků nevnímané hrůzy za Gottwalda, v níž byli činni rodiče dnešního předsedy Ústavního soudu, přičemž v obou těchto srovnáních dob a skutků české filmovnictví kolabovalo v žumpě zejména z obdobně zištně kolaborantských důvodů jeho protagonistů prostých vědomí dějinnosti.

 

Proto jsem jim všem už v devadesátém na jakémsi shromáždění studentů a učitelů katedry scenáristiky pražské FAMU veřejně řekl, že jestli se oni sami nezmění, v příštích 20 letech nevznikne jediný český hraný film jako dílo kinematografické povahy.

Jak i stalo se.

Třebaže jsem z jejich kola kolokola již dávno ven vyhozen.

 

Těší mě, že jsem jim ani na promoční podium nevystoupil.

Byť se moje matka, které bylo čtyřiasedmdesát, tedy o pouhých pět roků více nežli dneska mně, na takovou slávu celý život těšila.

 

Jakže se při podobných srovnávacích porovnáních komusi tu a někomu jinde oběma jinak plynoucích časově týchž roků a let z pohledu těch havířovských příhod šestasedmdesátého roku jeví vesmírně vzdálených a současně i stručných těch pouhých 13, jež měly uplynout od tehdy do jara roku devadesátého…

 

Následovaných ke všemu zlému ještě dalšími dokonce statisticky dvakrát delšími 26 naprosto zbytečně zmarněnými řádkovými ročními evidencemi přečtených knih čtenářských seznamů, proobracených listů knížek kalendářů, jakožto dokladů individuálních i společenských dějin odžitých v řádcích předepsaných splátkových či nic neměnících volebních termínů a vlekoucích se v podmíněně možném rozsahu téže žvýkačkovitosti tentokrát jen jinak mazlavě všeobklopující a vše životaschopné pažravě absorbující nudy.

Se životy odžitými po dvě generace bez kýmsi znemožněné účasti na podobě světa se třeba možná budeme jednou podobat těm miliony let starým exemplářům lesních brouků dneska už jako jen muzeální bizarnost zalitých v pradávném jantaru.

 

Chlastali jsme v pracovní době, ohlašuji velkohubě, když žitá skutečnost bývala prostší.

Dostali-li jsme občas chuť, svolali jsme se na výborovou schůzi do společenské místnosti ob dvě a půl patra nad výklenkem s Gottwaldovou zlacenou metrovou bustou, vespolek narychlo vyprázdnili dvě či tři litrovky červeného vína, poté se odebrali nazpátek markýrovat zasypání prací, jak, samozřejmě, v podobných profesích děje se s předstíráním i dnes.

Víno jsme pili pouze dobré značky, tehdy jiným nedostatkové červené, neboť se siluetou rozžaté svíčky na etiketě, někomu se tento dobově nedostupný letmý luxus v ceně dvaceti korun možná vybaví.

 

Jednoho dne se přede mnou v kanceláři znenadání objevila nějaká rozhlasová reportérka, představila se mi příjmením Ježková doplněným vysvětlením, že předtím redaktořila v okresním stranickém tisku.

Vyptávala se na všelicos, zejména na to, proč cosi takového snadného jiným jinde nejde, a jak tedy já docházím ke zdrojům svých diváckých témat.

Abych zamlčel jedno, ohlásil jsem tenkrát druhé, že totiž v rámci činnosti mého klubu zakrátko začínám, dokonce ve velkém sále kina, s pravidelným promítáním večerníčků vyrobených v ostravském studiu Krátkého filmu, neboť i do jeho útrob jsem se v mé shánčlivosti během pár týdnů dobyl, což mělo přelomově osudové důsledky pro dějovou vrstevnatost celého mého příštího života.

Ovšem o zrovna takovéto zakrátko již nastávající budoucnosti, nejsa vylínaným pouťovým papouškem s planetami, jsem při tom tehdejším tlachání s rozhlasovou redaktorkou Ježkovou ještě nevěděl.  

 

Celý rozhovor byl publikován ve dvou výsledcích.

V tom delším asi půlhodinovém pro potřeby okresního vysílání rozhlasu po drátě, jehož síť, a zejména její koncové skříňové reproduktory rozmístěné v kancelářích nebo kuchyních málem každé domácnosti, byly především vymyšleny jako odposlechová zařízení jedné z výzvědných sítí StB.

Druhá verze byla dlouhá asi 20 minut a vysílala se celostátně pouze jedenkrát před nocí kteréhosi příštího pracovního dne v jakémsi pražském publicistickém bloku, redaktorka Ježková mi o obojím vysílání dala vědět dostatečně dlouho předem.

 

Sám jsem tehdy žádné české rozhlasové programy neposlouchal, jak mi vydrželo dodneška. 

Pro mě jediným hodnověrným vysíláním bývalo už od kluka vysílání Rozhlasové stanice Svobodná Evropa doprovázené, či jen mísené, typickými zvuky chrchlání nenávistných rušiček.

Podezřívám, že stožár jedné takové jsem měl na obzoru před sebou pokaždé, jen jsem se s pohledem k horám postavil na balkón, za zády dveře do obývacího pokoje.

Na žádnou mapu jejich tehdejších rozmístění vydanou v posledních šestadvaceti letech jsem doposud nehleděl.  

 

Ó, ó, ó, jak bylo proto tenkrát v devadesátém eminentně nutné co nejdříve ihned zrušit opoziční vysílání Rozhlasové stanice Svobodná Evropa z její dosavadní, a českým dezinformátorům nepřístupné, mnichovské adresy redakce!!!

 

Poprosil jsem zvukovou techničku kulturního domu Lídu Kolářovou, aby onu pražskou celostátní variantu natočila, a když holka tehdy ještě mladá prosbu splnila, navštívil jsem s touto rezolucí ředitelskou kancelář na samém pravém konci dlouhé chodby, lodivodův velín umístěn o pouhého půl patra nad zlatě lesklým majákem kašírované Gottwaldovy ohromné busty. 

Jaký to musel být vojevůdcovský pocit, nacházet se každý pracovní den hned od sedmé ranní nad doly a ještě dobré dva metry nad zlatým Klementem, vůdcem nás!

 

Havířovský kulturní dům se zcela čímsi okrajovým dobyl na patnáct minut slávy do ústředního rozhlasového vysílání, ředitel Gvozď byl spokojen.

 

Kromě dam z ostravské filmové půjčovny na Tyršové jsem tedy začal po několika týdnech činnosti havířovského Klubu krátkých filmů spolupracovat ještě s jednou ostravskou institucí, která po 90. roce, rozkradena estébáky, rovněž zanikla.

Ostatně, ač to bylo v naprostém rozporu s textem slibu hned vůbec toho prvního, neboť už ze srpna 45., těch tak zvaných Benešových dekretů, obdobně tehdy na tutéž zlodějskou chorobu stejnostejně zcepeněla po 90. roce i ta ostravská půjčovna.

Nic po ní nezbylo, dokonce ani její katalogy, žádná sebemenší vzpomínka.

 

Ředitelem ostravského studia Krátkého filmu byl tehdy uprostřed časů normalizace nějaký Petr Vlk, u jehož osoby a vlivu na moje osudy se letmo pozdržím, neboť zrovna on byl příkladem čehosi toho běžně normálně normalizačního, co se dneska bez účastného odžití tehdejších souvislostí nedá pochopit.

Pokud snad někdo míní, že lépe by bylo použít slovo vysvětlit – nelze; do halucinací o dobru a zlu kohokoli, natož čehokoli, nelze vniknouti.

Lze je jen zevně popisovat obdobným způsobem jako se vymalovávají do podob jednoduchých tvarů předstrčené linkové siluety dětských omalovánek, jejichž tvary známe jen jako zprostředkované celostnosti jejich původně složitějších prostorových předloh.

 

O ostravském řediteli Vlkovi se povídalo, že je člověkem doktora Kamila Pixy, v pražském sídle normalizačního ředitele celého Krátkého filmu, a kdysi v mládí na začátku 50. let estébáckého vyšetřovatele generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského.

Vlkův otec a Kamil Pixa měli být podle této verze kamarádi, jestli z koncentráku, nebo ze kterési estébácké vyšetřovny, bez zájmu jiných o zásadní podrobnosti, navždy bude neznámo.

 

Pokud snad někoho předešlá zmínka o procesech překvapuje, doplním, že ve vedení i provozech československého filmu pracovaly v obdobných krycích profesích další stovky jiných podobných estébáků, obdobně jako na katedrách různých vysokých škol, kde jejich vliv přetrval i po devadesátém, a jen hloupý by se ptal, jaké to mělo a má až dodnes důsledky, a proč.

 

V souvislosti se zmíněnou filmovou branží pouze připomenu okolnost, o níž se veřejně při každoročních oslavách výročí nemluví obdobně jako o onom nočním prosincovém vyčištění individuálních zaměstnaneckých kádrových složek.

Estébácká skartace ještě historicky závažnější dokumentace tak zvaných objektových svazků Filmového studia Barrandov i Krátkého filmu Praha proběhla již na začátku listopadu, tedy už o celých 10 dnů dříve před oním studentským pochodem z Albertova k nikým mimo ulici neřízenému převratu.

 

Jen se mi tehdy odkudsi doneslo, že se v Ostravě vyrábějí večerníčky, už jsem tam autobusem jel, abych navštívil ředitelskou pracovnu ve druhém patře rohového činžáku na náměstí, mám dojem, že dneska Masarykovo se tenkrát jmenovalo Vítězného Února.

Nebo dokonce přímo Gottwaldovo?

 

Ostravského ředitele Petra Vlka jsem zastihl sedícího v kanceláři, na zdi za jeho pravým ramenem visela asi metr vysoká zarámovaná barevná reprodukce portrétu Felixe Deržinského, zakladatele bolševické Čeky, přímého předchůdce třeba gulagů enkávédé nebo tamtěch vyšetřoven estébé.

Přestože jsem chlastával, tenhleten nábytkový detail interiéru jsem ihned rozpoznal a věděl.

Střízliví neviděli.

I takovouto zanedbatelnou, leč sebezáchovnou, maličkostí jsem se lišil od těch dnešních zdejších mládenců v mém tehdejším věku, kteří dneska chlastají se stejnou intenzitou jako tenkrát já.  

 

Tamten sympaticky hřmotitý černovlasý chlapík napohled ode mne starší o patnáct roků a vysoký též ke dvěma metrům vstal ze židle, hrbil se k jednomu rameni obcházeje psací stůl, aby mi, stojícímu zády ke dveřím na červeném koberci s perským vzorem, soudružsky pevně a dominantně stisknul pravici.

„To je kdo, Džeržinský?“ zeptal jsem se hned s pohledem ke zdi s nepředstíranou samozřejmostí zvědavce.

Ihned překonal svoje překvapení nechtěným přiznáním, kterým si snažil řídící dominanci ve vztahu mezi námi dvěma navrátit.

„V srpnu devětašedesátého jsem byl v Ostravě samosoudcem. Stáhli si mě ze šachty jako dělnického kádra.“

„Na které jste fáral?“

„Na Urxu.“

„V rubání?“

„Dělal jsem tam jenom štajgra.“  

„Jako uvolněný?“

„Tak nějak.“

Na Urxu, na Stalinovi, fárali v padesátkách lágroví.  

 

Co se týče naší příští spolupráce, byli jsme na jejím rozsahu a formě domluveni za pár minut.

„Nějak to napiš, a váš ředitel ať mi to pošle s razítkem nazpátek. Já to nechám hned schválit u Pixy, jedu za ním do Prahy na ředitelskou poradu příští pondělí.“

Ostravské studio žádné vlastní archivy nemělo, nebylo si zde kromě pětatřicetimilimetrových kotoučů večerníčků co půjčit. Zato ve skladu havířovského kulturáku stál opřen o zeď zcela nevyužitě nejmíň tucet skládacích osvětlovačských štendrů, kterých naopak v ostravském studiu měli nedostatek.

Na penězích za případný pronájem nezáleželo, havířský ředitel Gvozď ihned chápal, že stvrzeny smlouvou by to byly nastálo pravidelné tisícové příjmy, dokonce naprosto bez práce.

 

„Dej mi vědět dopředu, já to schválím, ty si přijedeš, odvezeš si pár krabic, a další den mi je vrátíš. Nic ti účtovat nebudem, ale ty tam v Havířově nevybírej vstupné. Všechno je to neoficiální, kdyby se někdo z pražské televize ptal, tak že to pro nás děláš jako předdivácký průzkum.“

Tak znělo prostřednictvím ředitele Petra Vlka výsledné ústní dojednání mezi údajným ředitelským pražským vrahem Rudolfa Slánského a mnou, pouhým zanedbatelně řadovým zaměstnancem havířovského kulturního domu zařazeným pro přehlednost v platové třídě T8.

Kterého nomenklaturní kariéra Nepřátelské osoby vedené StB teprve ještě čekala.

 

Dnešním divákům tehdejších havířovských večerníčkovských představení je dneska něco nad čtyřicet, mě bylo tenkrát o deset roků méně než dneska jim.

Promítal jsem, tedy: promítával mi ta večerníčkovská představení pan Folwarczny, havířovský havířský důchodce opatřený všemi možnými dostupnými promítačskými certifikáty a koncesemi, jemuž se do této činnosti podnikané v kině mimo statut monopolu půjčovny zprvu nechtělo.

K vysvětlení jeho obav opět připomínám znění už jen pouhé preambule onoho prvního Benešova dekretu.

Ale nakonec jsme my dva první Benešův dekret rušili každé sudé úterý od desíti dopoledne již v sedmdesátém šestém.

Všem zdejším je i dneska tohle téma natolik vzdálené, že už tehdy okresní důstojníci StB ani nepomysleli na trestnost.

 

Zatímco pan Folwarczny se různě vymlouval, hledal překážky, ředitele Gvozďě si brával v těch svých žalobně žalobníčkářských litaniích na pomoc, ale pouze do onoho prvního dopoledního úterního představení, na něž se před desátou z několika vchodů vhrnulo do sálu kina Úsvit s normovaně přípustnou kapacitou 604 diváků, přesně a ani o jednoho víc, asi tak 800 řvoucích k nepřehlednosti se hemžících dětiček doprovázených učitelkami, k dílčím hysteriím vynervovanými z toho vnitřními ozvěnami mnohokrát násobeného i zesilovaného množství pištivých hluků.

Pan Folwarczny při pohledu na ten mravenčící dav utekl skrýt se do své kabiny, jako fanda však uznal, že pro tolik diváků najednou nepromítává ani v letním kině, a od té doby se na tentýž pohledem neopanovatelný zážitek těšíval.

Každé druhé úterý sál naplněný varem jako hrnec překypující kaší, nejdříve očima nezvládnutelné hemžení a pro uši jen tisícinásobně pronikavě pištivý řev a potom ve tmě dlouhé chvíle ticha občas proložené nesouhlasnými výkřiky anebo tleskáním.

A na začátku toho všeho pokaždé já, co čtrnáct dnů před dveřmi do sálu vypisující upoceným učitelkám lístky pokladního bloku na dílčí částky skupinových součtů vstupného jednu korunu za dítě.

 

Kdo cosi takového mohl z nás dvou na konci tamtoho našeho prvního setkání s ředitelem Petrem Vlkem předpokládat, když jsme se asi po čtvrthodině zvedli, neboť jsme po vzájemné dohodě usoudili, že zbytek domluvíme na pivu v sále nedaleké rohové restaurace zvané Praha, která už neexistuje ani ta.

 

Praho! Praho!! Praho!!!

 

Odeésácká macecho měst!

 

Za několik minut poté se do okolí našeho stolu začali trousit první ostravští filmoví umělci, které znění jakési zaručené zprávy šířené kýmsi z ředitelství donutilo ve zvědavosti opustit jejich nedaleké ateliéry uvnitř budovy na horním konci dnešní Sokolské a postupně se s rozpitými půllitry přidávat k nám dvěma u stolu původním.

 

Za celou potom pozdější dobu asi 6 let, co jsme se po ostravských hospodách po nocích velmi často potkávali, jsem se nikdy nedozvěděl, dokonce i ve stavech jeho nejvyšší opilosti na něm nevymámil, ve kterém roce se ředitel Vlk narodil nebo ze kterého místa pochází.

Rovněž se nikdy sebeméně nezmiňoval o svých rodičích, sourozencích, jakoby ho mezi nás přivanulo odněkud z prostředí kteréhosi dětského domova.

Tenkrát jsem ještě zpívával moravské, proto jsme spolu pronotovali mnohé stránky imaginárních krajových zpěvníků, a poněvadž naším hlavním společným repertoárem bývaly především slovácké, odhadoval jsem, že vzešel z kterési dědiny z blízkého okolí Veselí nad Moravou.

V Zarazicách krajní dům…

 

Zrovna tuhle zná jen málokdo.

 

Hned vedle jsou Vnorovy, rodiště básníka Jana Skácela.

Jak on i tohle věděl.

 

V širom poli stojí hruška zelená…

 

Co o sobě přiznal, vyprávěl, věděl jsem již odněkud předtím, nebo od jiných vyposlechl, že nedostudoval Vysokou báňskou, že si zamlada občas zazpíval sólo před cimbálovkou rozhlasového národopisného souboru Technik, jehož uměleckým vedoucím byl Jan Rokyta původem z valašského Brumova, a jinak také kamarád spisovatele Ludvíka Vaculíka; v souběhu s agentstvím ve prospěch StB.

 

Jimiž se to v ostravském rozhlasovém studiu jenom hemžilo.

Obdobně jako v ostravské televizi, v níž byla zaměstnána Vlkova manželka jako produkční, která, jmenovala-li se Věra, byla bezúhonná, se jménem Zuzana by se jednalo o kádrovou důstojnici StB.

 

Zatímco za Vlkovy ředitelské kadence jsem mezi těmi se mnou jen toliko příležitostně chlastajícími zaměstnanci ztotožnil obdobné agenty a estébácké důstojníky umístěné v krycích hospodářských funkcích pouze pouhé čtyři, později, když byl Vlk z ředitelování pro výstrahu odstraněn za nepřímé obvinění, že umožnil nepozorností rozkrádání majetku jedním z jeho podřízených, a ředitelské místo v kanceláři už bez dozoru rámované přítomnosti pohledu zakladatele Čeky, jehož si Petr Vlk nejenom z pouhé nostalgie odvezl domů, zasedl podplukovník StB Široký přišlý z jejího karlovarského okresního velitelství, tak to teprve potom jsem se doslova bál a střehl s kýmkoli z těch nově s novým ředitelem přišlých si sednout si nebo přisednout k témuž stolu.

 

Pro příští sekvenci líčení našich nočních putování hospodami poblíž ostravského kraťasu je nutné ještě jedno stručné topografické porovnání souvisejícího dílčího prostoru děje.

Místnosti ateliérů, čili animátorovny, se nacházely v budově před koncem dnešní Sokolské ulice hned vedle tamtoho již vzpomínaného stavení obvodního osvětového střediska, uvnitř i s propagací kdysi vedenou zasloužilým členem SSM panem Zrzánkem.

Pak už jen následovala ulice, po níž jezdily trolejbusy na Slezskou až za Důl Bezruč, po její druhé straně podél památného tanku osvoboditelů stojícího na kraji parku se vracely.

Za přechodem přes ulici hned v prvních dveřích sídlil obvodní výbor KSČ pro městskou část Ostrava 1.

 

Ani ne osmdesát metrů nalevo se ve dnech i o nocích činily v prvorepublikovém  paláci nikoliv kožky z chovů činčily, nýbrž všechny možné operační složky krajské správy StB.

O pouhé stovky metrů v okolí se nacházel mamulovský a brumkovský krajský výbor strany, pasováci, krajský národní výbor, budovy rozhlasu a televize.

Bezpečnostně nahuštěno, nalíčené ideologické sítě, natáhlé kam ses podíval, a mezitím jsme se blomcali my, noční opilci.

 

Všichni jsme si byli rovni, mezi námi zcela demokraticky nezáleželo, jestli kdo byl ředitel, nebo externista tak jako já, nebo jen pouhý jinak by zcela zapomenutý technik dekorací Honza Ferfecký, zvaný Faust, pokušitel důlního původu.

 

Z něhož potom za pár roků, aby se nám dostali co nejblíž, udělali manžela jisté nadporučice StB, oficiálně vykazované jako pouhá jejich služební písařka.

 

Takto sestaveni, do plných sil celku ještě obvykle doplněni tenkrát mnou oblíbenými vždy čerstvými borci a dneska již spolu s Vlkem zaručenými nebožtíky Járou Červeným, Evženem Plítkem a Zdeňkem Michalcem, kam jsme v rozesmátém chumlu vešli, tam jsme všechno okolí zaplnili zejména pěveckými sbory v hlasové síle naplno rozjetých houkajících lokomotiv.

Tamti dnešní jsou oproti nám už jen pouhé závesnické popůlnoční lokálky.

 

Panský pacholku, půjč mi pistolku, já si dám jednu ranku!

Panský pacholku, půjč mi pistolku, já si dám jednu ranku.

 

Působili jsme hluk, plně si však jistí zázračnou mocí té jeho nikdy námi neviděné průkazky, kterou on vlastně nemusel ani vytahovat, poněvadž jakýmsi tajemným vlivem všichni ostravští hospodští ředitele Vlka znali, jakoby je do jednoho uhranul.

A pokud se snad při našich výpravách přihodilo, že se kdosi ke kterémusi z nás na záchodě přistavil u žlábku a zkusil načít nějaký tématem ošidněji složitější rozhovor, ihned jsme tuto příhodu Vlkovi zažalovali.

Pak tedy on, ředitel a náš kumpán, pouze přizvedl svoje tělo ze židle nebo lavice, aby si nad našimi rameny prohlédl podobu dotyčného, a bylo-li nutné sdělit nám pro výstrahu, tak potom třeba děl: „To nic, to je dobrý, toho si nevšímejte, toho já znám. To je major Novák, nic ve zlým.“  

 

Obdobně jsem se seznámil na toaletách kteréhosi ostravského pajzlu s estébáckým důstojnickým synem tehdejšího pražského primátora.

 

Taková autorská svoboda s cíleným smyslem, jakou jsem zažíval zcela samozřejmě za Vlkova panování, mi dneska není umožněna ani náznakem sebemenšího jejího kouštíčku.

Byť jsem s ostravským studiem nezačal spolupracovat ihned vzápětí nazítří po onom prvním sezení v tehdejší restauraci Praha.

Poněvadž v tomto prostředí moci průkazek a života dějícího se člověku nikoli před očima, nýbrž za rameny, musel k souvisejícímu zásadními posunu mé situace dopomoci jeden z mých nejosudovějších životních zlomů, ne-li vůbec ten vůbec nejvýznamnější z nich.

 

Kdybych měl ony s mou změnou související nejvýznamnější paralelní děje shrnout stručně, základní programovou kostrou programů promítání havířovského Klubu přátel krátkých filmů byly v jeho úvodním období krátké kousky pánů režisérů Švankmajera a Pojara, když obzvláště toho druhého seriál Pane, pojďte si hrát! s medvědy od Kolína přece každý zdejší zná.

Tenkrát zrovna dotočil celý seriál Zahrada, zakázaného neměl nic, promítat bylo tedy co.

Cosi mi říkalo, vzdáleně napovídalo, že zrovna on by mohl na jeden večer do Havířova přijet, zatímco v případě pana Švankmajera bylo stoprocentní, že tento by ze sebezáchovných příčin Prahu neopustil.

 

Takže jsem se s tímto nápadem odebral za ředitelem Gvozďěm, jist si, že ho budu k souhlasu lámat až do Vánoc.

 

Jaké bylo ovšem moje překvapení, když normalizační ředitel byl ihned pro, třebaže mi vzápětí důvěrným šeptem s prstem vzhůru sděloval, že ten Pojar je vyloučený, takže je si třeba dát na všecko pozor.

Spiklil se se mnou dokonce do takového stavu, že přiznal, že on měl režiséra Pojara ještě jako soudruha na besedě u nich v závodním klubu na Fučíku, a že mu tenkrát na promítání přišlo neuvěřitelných 50 dospělých diváků.

Tedy: haviřu.

 

Tak to my budeme mít tentokrát víc, slíbil jsem řediteli ihned s naprosto neochvějnou jistotou.

Nehlesl, pouze si vymínil pravidelná týdenní hlášení.

 

Napsal jsem panu Pojarovi do Prahy, udiven a potěšen se ozval se souhlasem za pár dnů nazpátek.

Zašel jsem řediteli navrhnout hostovi výši honoráře, on jako nejbližší zodpovědná vrchnost zvýšil částku o třetinu.

Poněvadž se jednalo o vyloučeného člena strany, nastávalo tu nebezpečí, že dosaženou sumu neschválí k výplatě ředitelka okresního výboru Socialistické akademie, předtím jedna z milenek okresního ideologického tajemníka Šárka.

Zašel jsem tedy s prosbou za havířovským městským tajemníkem Ficem.

Schváleno.

Zajištěno.

 

Jakoby se všechny zatímní příběhové říčky pospojovaly – a události se rázem začaly řítit.

 

Začal jsem tedy, jak se tenkrát říkávalo, s náborem.

Tedy se sháněním obecenstva.

A pálil jsem v tomto účelu hodně hustě: články v novinách, po městě rozvěšeným dvojnásobným množstvím reklamních panelů nežli bývalo jindy obvyklé.

Osobně jsem je rozvážel a ke sloupům drátem přivazoval.

Plakáty.

 

Pak jsem obešel obě místní gymnázia, jejich ředitele přesvědčil, že se jedná o zcela mimořádnou zábavnou kulturně polickou akci, oba mi občas, nebo jejich podřízení, pro kulturní dům za peníze honorářů zvýšených o padesát procent rádi přednášeli na témata, jež souvisela s obory jejich aprobací, Medvědy znali.

Rázem jsem měl zajištěna 2 páteční dopolední promítání s účastí celkového počtu 1208 dvě koruny platících diváků.

 

Takto zajištěno, mohlo se promítat dva dny.

Poslal jsem tuto zprávu panu Pojarovi v poštovní obálce na adresu jeho bydliště v kterési ulici Na Výtoni, Vyšehradská?, souhlasil i s touto nenadálou změnou a slíbil, že tedy přijede do Havířova na déle.

 

Odjel jsem linkovým autobusem do Ostravy, dámy Marie a Helena v půjčovně slíbily obstarat na pětatřicítkách všechny filmy podle mého seznamu; v Krátkém filmu domluvil na čtvrteční večerní představení jejich delegaci, ovšem bez ředitele Vlka, který měl nějaký rozumný důvod k omluvě.

Snad mu profesor Burian na vojenské klinice v Hradci řezal dlaň pravé ruky, v níž se mu vzpříčily šlachy.

 

V přípravách hotov, došel jsem za ředitelem Gvozďěm, aby mi vlastnoručně podepsal a fialovým razítkem opatřil každý z trojice kalkulačních listů, rozpočty na tři promítání ve velkém sále, mluvil jsem o čtrnácti stech divácích.

Jako nejvyšší schvalovací instance v takovýchto věcech si se mnou prošel všechny řádky mých rozpisů, aby mě na konci jednoho úplně překvapil:

„Kytice ve čtvrtek večer, sto korun, souhlasím.“

„Ale kde máte kytice na další představení?“

„Schvaluji vám tři.“

 

V poměrech normalizačního Havířova, v němž se kvůli stranickému odpadlictví tajila identita prvního, a tedy zakladatelského, předsedy národního výboru tohoto města, obdobná velkorysost ve prospěch vyloučeného člena strany bylo cosi nevídaného.

 

Jediným zádrhelem se tak ukázalo, co se vlastně v té době rovněž veřejně neukazovalo, totiž současná fotografie obličeje Břetislava Pojara.

Pro účel mé náborové propagační kampaně jsem používal obrázek obličeje jejího hlavního protagonisty mladšího o dvacet roků ofotografovaný z kteréhosi čísla časopisu Film a doba z půle šedesátých let.

Ani s největší zvůlí nešlo všechno zakázat.

 

Což by mohlo platit i dnes – kdyby se zdejší mezitím neodnaučili obdobně listovat.

 

Nevěděl jsem tedy, jak můj host vlastně vypadá.

Dávným obrázkem však naladěn, stál jsem jednoho listopadového večera roku šestasedmdesátého uprostřed ohromné haly havířovského nádraží skvěle připraven.

Všechno navazující teď již záviselo na čase příjezdu legendárního expresního rychlíku té doby s názvem Košičan, neboť dojel-li by toho dne opožděn o padesát a více minut, všechny moje přípravy by se zbortily do černé díry ohromného průseru.

 

Mám dodnes dojem, že tenkrát dávno už také zrušený nejrychlejší expres Košičan dojížděl do Havířova podle ustanovení jízdního řádu přesně v 17 hodin 14 minut, bylo by možná pro některého dnešního čtenáře zajímavé ověřit si tuto mou pamětnickou domněnku u kteréhosi sběratele časem ohmataných svazků těchto drážních tiskovin.

Promítání filmů zasloužilého umělce Břetislava Pojara, jak jsem drze psal na plakátech přes všechny zákazy, mělo začít ve velkém sále kina Úsvit havířovského Kulturního domu Petra Bezruče v 18 hodin.

Přesně, jak jsem byl domluven s promítačem panem Folwarcznym, dokonce s doprovodným pokynem promítat případně celé pásmo znovu, než se mu s tím Pojarem dojdeme do promítací kabiny osobně ukázat.

Jako divák seděl s manželkou pod levým vchodem nahoře v hledišti i můj obvyklý čtvrteční promítač pan Karel Šebek, v němž jsem měl jistotu, že jako znalý mých obvyklých improvizací, nějak něco zařídí, i kdyby dneska na celou mou existenci padl třeba v sále strop.

 

Poněvadž mi nezbývalo nežli stát na dlažbě havířovské nádražní haly a vyhlížet přes několikeré zdi směrem ku Praze.

Spojení žádné, mobilní telefony nebyly.

Ale děl se svět bohatší na zážitky.

 

Se dvojím ohlášením příjezdu čtvrteční podvečerní rychlík Košičan nakonec do Havířova dorazil, aby se vzápětí v mezeře mezi hlášeními o zpožděném příjezdu a následném odjezdu rychlíku dále do Žiliny, Margecan, Kysaku a Košic ozvalo chórem ze všech ampliónů havířovského nádražního rozhlasu moje na papírku předem připravené pojarovské antré tenkrát asi takto znějící: Pan režisér Břetislav Pojar ať se dostaví k přepážce informací za skleněnými dveřmi vpravo hned na konci podchodu.

 

„Pan režisér Břetislav Pojar z Prahy ať se dostaví k přepážce informací za skleněnými dveřmi vpravo hned na konci podchodu.“

 

Samozřejmě, i přes tuto přípravu jsem se pečlivě věnoval letmé podobě každého cestujícího z davu těch asi třiceti osob, které z Prahy dotyčným vlakem tehdy do Havířova přijely, a musely projít půldruhého metru přede mnou.

Současně jsem pečlivě střežil, jestli se kdo netrousí rozhlasem oznámenými skleněnými dveřmi opodál.

Nikdo.

Rovněž ani žádný z těch mou pozornost míjejících obličejů se nepodobal tomu dvacet starému obrázku ofotografovanému ze kteréhosi dávného výtisku časopisu Film a doba.

 

A jakože mi tenkrát Bob říkali, přísahám, že jsem ho měl naučený opravdu pečlivě.

 

Postupně mě míjela osoba za osobou, pořád nic, moje nejistota se zvětšovala, za pár minut se ve velkém sále kulturního domu mělo začít promítat.

 

Najednou jsem ho ovšem uviděl!

Do impozantně prostorné haly havířovského nádraží s převysokým stropem obdélníkovým otvorem příchodu od nástupišť pomalu vcházel takový rozhlížející se skrček skřítek v zelené plstěné čepici na hlavě, vyhlížející naprosto přesně jako kterási z postav, jak je navrhovával Pojarův výtvarník Miroslav Štěpánek.

Tak jsem se ihned k očividně čímsi nejistému mužíčkovi rozešel.

 

Je přece známo, že, stejně jako psi majitelům, se jakýmsi nesepsaným božím zákonem podobají svým autorům figurky jejich kreslířů, oba se Štěpánkem se spolu přece vídávají v Trnkově studiu málem každý den…

 

Z toho ta podoba…

 

Navíc jsem věděl, že při natáčení jednoho dílu Medvědů, když byly ve čtyřiašedesátém volby, jako takový potměšile škodolibý pozdrav stranovládě položili do jednoho záběru mezi ty dva plyšáky na sklo animačního stolu v opilecké noci stržený volební plakát, do pouze jediného okna, na pouhou jednu čtyřiadvacetinu vteřiny děje, ale počin to byl od nich, dávných, náramný.

 

Přitom všechno se to událo v Trnkově studiu, které sídlilo na ulici Bartolomějské, na níž se o dvě budovy dále nacházely úřadovny Hlavní správy StB.

Přičemž odpradávna zástupci těch naprosto dvou různých skupin obyvatelstva spolu chodili na obědy s pivem do nedaleké restaurace U Medvídků.

V níž jsem třeba hned já ještě předtím někdy na podzim dvaasedmdesátého seděl úplně předpředpředposledně s dávnou dívkou Vendulou.

 

„Dobrý večer. Vy jste pan Pojar?“

„Ne.“

 

Sice mě tento neúspěch namístě dorazil, ale jak už jsem byl v tom šusu, rozešel jsem se hnán vůlí do podchodu, s nadějí že třeba ještě tam.

Nic.

Směrem severně severním od Velkodolu Dukla sibérie profukující prázdno nádražního podzemí podchodu pod třemi kolejišti.

Za studeným průvanem bouchajícími kovovými dveřmi po stranách do mínusových hodnot vyfoukané bíle okachlíkované betonové nory, chráněny proti útokům povalečů drátěnými mřížemi, chřadly ve vybledlém svitu dvě dlouhé řady žlutě svítících zářivek.

 

V poslední naději jsem od těchto dveří, připomínajících jejich sestry do protiatomových krytů, udělal nutných pár kroků chodbou podchodu až ke dvěma sobě protilehlým pravoúhlým vykachličkovaným otvorům po stranách, jimž v každém stoupalo schodiště až k perónům.

V průhledu do sluje tohoto otvoru, pro líčení skutečně se vším toho pravého, jsem v něm nahoře spatřil jak v nějakém felliniovském výjevu majestátně ohromnou mužskou postavu obestoupenou za zády stříbrnou září světel venkovních neónek.

Rovněž v zeleném plsťovém kulichu se dotyčný šoural s rozhlížením schodištěm dolů.

 

„Dobrý večer, vy jste pan Pojar?“

„Nazdar! Když už jsem sem přijel, tak jsem si to okolo trochu prohlídnul. Kolik máme času?“

„Za deset šest.“

„Jak je to daleko?“

„Dvě zastávky.“

„To stihnem. Ale kdys tu už nebyl, tak bych se v těch informacích zeptal. A dojel bych to sám. Hotel mám snad zamluvený, ne?“

 

„Kolik tam budeš mít lidí?“

„Něco přes dvě stovky, co vím. Ale nějací ještě dorazí.“

„Dobrý. To když jsem byl naposled na takový besedě v nějaký vsi tam nahoře u Ústí, dostavil se jediný člověk. … Tak jsme si dali s dědkem u nich ve výčepu pivo.“

 

„Máte tam u vás vůbec hospodu?“ rozhlížel se host zvědavostí dokonce až lačnou po hale s barevně svítícími vývěsními cedulemi: „Ráno jsem ještě točil a v tom rychlíku neměli dneska jak naschvál jídelňák.“

 

Až teprve cestou směrem k zastávce autobusů veřejné dopravy jsem mu povyprávěl předchozí příhodu záměny s tím vousatým skřítkem v dokonce naprosto stejné čepici.

„Hele, pamatuj si. My všichni, co děláme animák, jsme, co se týče vejšky, chlapi. Jak se tak na tebe koukám, klidně bys mezi nás zapad. Vezmi si třeba Zemana. Vždyť on to byl dokonce zamlada boxer.“

Přesně si dodnes pamatuji to místo v nádražním vestibulu, na němž mi pan režisér Pojar předchozí větu řekl.

 

Až letos zjara, když stromy nejvíc kvetou, i tu déle než půlstoletí zakonzervovanou sorelu havířovského nádraží zmrdi vybourají, zmizela by v ruinách bez paměti i tahle dávná věta s ním.

 

Nikoli jako dnes v běžně obvyklé limuzíně zaplacené pro každou nicku režimu, nýbrž uvnitř úplně obyčejného červenobílého městského autobusu jsme si v průběhu jízdy v délce dvou zastávek do mírného kopečka smluvili jednoduchý scénář našeho příštího působení.

Jestli je to pro děj vyprávění důležité, vystoupili, obešli po přechodu dělící záhon květinového pruhu po celé délce nataženého mezi dvěma vozovkami Gottwaldovy ulice, na druhé straně se vrátili potřebných sto metrů nazpátek a ve velmi bujaré náladě vešli do foyer kulturního domu.

 

 „My věděli, že pan Pojar přijede, a tak dal manžel Folwarcznemu pokyn, ať promítá i bez vás,“ zahlásila nám v ústrety z kukaně vrátnice momentálně zastupující vrátná paní Šebková a ihned odbíhala sednout si vedle manžela mezi obecenstvo v hledišti.

 

Podle slibu, a s úlevou, že se povedlo, jsem zašel představit hosta z Prahy promítači Folwarcznemu do jeho kvůli takové návštěvě ještě speciálněji vypulírovanější kabiny.

Jenom jsem hleděl, s jakou samozřejmostí se host i v takovém prostředí vyznal, zcela nenuceně se ochomejtnul podél horkých plechů krytů hučících promítaček, sklem okénka vedle objektivu pravé z nich nakouknul jen tak mimoděčně na pár záběrů z kteréhosi svého filmu poskakujících na malém plátně vzdáleném dole hluboko na konci podélně kvádrovitě táhlé černé propasti.

„Máte to tady hezký,“ oslovil promítače.

„Nějaký dnešní program by tu nebyl?“

Celoživotní havíř pan Folwarczny, jemuž se teď jeden večer v penzi pod žlutou zářivkou svítivě leskla pokožka štěstím vyleštěného obličeje, mu podal mnou předem sestavený výtisk, pan Pojar popaměti rychle spočítal ještě zbývající minutáž celého pásma a vydal vůdcovský pokyn: „Tak jdem na to!“

Kvalitu vševědoucnosti režisérových pokynů lze určit z následků jakéhokoli jeho příkazu.

 

Nezamířili jsme proto nalevo do sálu, nýbrž napravo za roh do restaurace, na čtvrťák, jak po jeho navrhnul on.

Na císařsky dávným názvoslovím poctivý čtvrťák, nikoli na nějakou obyčejnou dvojku z nedbalé periférie sortimentu jazykového bufetu – měl prostě v sobě zcela přirozeně zasunuto dávné nářečí.

 

„Máme pít za co, manželce jsem vzal z hrnku v kredenci poslední pětistovku,“ holedbal se, když hotově hned s donáškou platil vrchnímu společnou útratu.

Nenechal jsem se zahanbit, a ihned objednal další dvě čtvrtky téže značky, tedy rovněž vína červeného v barvě stejné, jakou tenkrát tamtoho večera svítily všem havířům ke cti veliké do všech stran rozmáchlé pěticípé rudé hvězdy rozeseté jako rubíny na špičkách všech těžních věží dálek celého ostravskokarvinského revíru.

 

Za necelých dvacet minut každý ukryto v sobě skoro půl litru vínově rudé, zvesela a ještě pořád v kabátech jsme scházeli tmou podél jistícího pásma bludiček nouzového osvětlení k místnostem v zákulisí za plátnem.

Vedl jsem naši výpravu do hlubin temnot a uvědomoval si, jak napravo za mými zády lidé v obecenstvu obdivně šeptají.

 

Když pan Folwarczny nahoře odpromítal porci krabic určenou na večer, technici na pódiu před plátnem ustavili konferenční stolek se dvěma křesílky, my dva zasedli už ve svetrech, zvukařka Lída Kolářova vyzkoušela nastavení hlasitostí obou našich mikrofonů na dlouhých šňůrách.

 

A jelo se.

Z první čisté hned naostro.

 

Já měl toho večera na sobě takový tenký zelený svetřík, snad ještě pořád ho mám na památku zapadlý někde ve skříni.

Budu se muset, vzpomínkou inspirován, podívat.

Pan Pojar měl možná oblečené sako, odpovídalo by to jeho šviháckému stylu víc.

 

Možná, že se odněkud, inspirovány vzpomínkou, vynoří i fotografie.

 

Poněvadž před námi okolo stolku tenkrát cvakal fotoaparátem starší syn havířovského primáře Švába.

Snažil se, a já nějakou výslednou fotografii z té slávy potom později určitě poslal poštou do Prahy.

Sám jsem si žádnou nenechal, za normalizace bývalo dobré nemít žádnou společnou fotografii s kýmkoli, žádného vyobrazeného spolu, jakož ani sebe se žádným.

Kdybych tenkrát vytrval a postupně se stal novinově slavným, případní životopisci by se po mé dneska už nedaleké smrti divili, že v mé pozůstalosti zbyly jako dokument na celý život sotva tři vizitkové formáty určené do průkazek.

Předtím, potom, nikdy, žádné nebo jinak můj život dokumentující exempláře, neuchovaly se dokonce ani v tak přemedializované době jako je ta současná dnešních selfíček, naprosté nic, nic, nic.

 

Ve výsledku jsme nad tím konferenčním stolkem stvořili s Mistrem besedu ve městě dlouho vzpomínanou, ve skvělé náladě bez kapičky alkoholu jsme se bavili dobré půldruhé hodiny jako dva abiturienti na nějakém plese abstinentů.

I havířovský soudruh ředitel Gvozď i největší havířovská maňura Vlastík Faškovec, popřípadě moje po příštích pár let holka jménem Hana, která to tehdy ještě nevěděla, všichni přítomni v hledišti mezi dalšími dvěma sty padesáti diváky se občas zasmáli.

A pokud si náhodou na něco dostatečně rychle nevzpomínal, jeho mediální biografii jsem ovládal lépe nežli host sám.

 

Kolik mezi tímto počtem zasedlo estébáků, nesvedl jsem rozeznat, tenkrát jsem žádného z nich osobně ještě neznal, tuhletu životu užitečnou dovednost rozpoznávat je mezi davem jsem získal později.

 

Jen skončilo se naše představení, spolu s neformální delegací ostravského studia Krátkého filmu jménem Prométheus jsme ihned zasedli k občerstvení nachystanému v kuřárně herců za levým portálem jeviště.

Ředitel Gvozď, který konečně dostal možnost oficiálně přivítat hosta, když viděl ten arzenál lahví připravených k následujícímu boji, po pár slovech projevu v souvislosti s prohibičním příkazem radši alibisticky odešel, neboť příští mecheche se mělo dít už dlouho po pracovní době.

„Jen to, Lidko, tady potom pořádně projděte, ať nezahoříme, v deset konec, jak jsem řek.“

 

 „Tady si s příležitostí dovoluji pozdrav pro vaši paní choť,“ vybavil odcházejícího pan Pojar erární kyticí za stokorunu, kterou před chvíli dostal jménem kulturního domu, netuše však, že ředitel bydlí v nedávno přiděleném třípokojovém bytě s oficiální milenkou.

 

Co se týče delegace samé, tvořili ji: animátor a můj příští spolurežisér Jára Červený, dneska už nebožtík, vyhlášený kníratý fešák Pavel Keprta, náš příští kameraman, animátorka paní Šárská, která mi dodnes dluží nějaké tisíce. Tou poslední osobou, byl kdosi, na jehož slovní identitu jsem si dlouho nemohl vzpomenout, třebaže dotyčná byla střihačkou naší pozdější Budky, Vicherková, jo, vybavovalo se mi postupně, Věra Vicherková, která se potom později, po příchodu toho estébáckého podplukovníka Širokého dala dohromady s takovým jidášským zrzavcem důstojnickým, kterého si příští estébácký privatizátor celého ostravského Kraťasu přivedl s sebou z Prahy na krycí místo ekonoma. 

 

Díky, že ten jejich 17. listopad začal od onoho havířovského večera teprve až za 13 let.

Třináctka sama je nešťastné číslo, k tomu estébácký trpaslík jako ředitel a zrzavý Jidáš navrch – jak to asi, ptám se jako dávný scenárista animovaných filmů, jak nějak jinak by to bývalo mohlo dopadnout?

 

Toho večera, ještě v éře bezpečné Vlkovy ředitelské kadence, jsme o večerní desáté vyrazili do bytu té ještě daleko daleko příští estébácké manželky Vicherkové nacházejícího se v jednom z těch hornických věžáků nastavěných poblízku havířovského hotelu Merkur.

Tam jsme se opíjeli skoro do třetí hodiny, aby zhruba hodinu po našem odchodu se začali po okolí vzbouzet havíři a s nadšením stachanovců se zakrátko nechali autobusy hromadně navézt na ranní šichty do těžních děr všech dolů v okolí.

 

Tamty dvě delegátky, kterým již táhlo za čtyřicet a mi připadaly nechutně natloustle staré, se mladistvě vrhaly po panu Pojarovi sklenici za sklenicí uhnízdněnějšímu na sedačce, a když jeho tělo v saku ty dvě předvádějící se čůzy strhly na čalouněné opěradlo popisované pohovky, on je začal svými tlapami ojíždět taky.

A přitom na nás zbylé tři mrkal, že jako jenom markýruje a dělá špásem, kolik mu tak mohlo tenkrát být?

Dvaapadesát?

 

Mně bude za tři měsíce podle kalendáře devětašedesát a takové bych neoblapoval ani dneska, i kdyby se mi sebevíce vnucovaly.

A to nejen proto, že nic alkoholového nepiju již šestadvacet a půl roku, nic, nic s alkoholem, žádnou kontušovku, pivo, víno, rum.

 

Zhruba ve tři po půlnoci jsem opiláka odvedl do hotelu naproti kulturnímu domu a poté sám odešel přivolat z hlubin kulturáku uklízečku paní Moučkovou, a když stalo se a já byl bez vysvětlování vpuštěn, ustlal jsem si, jako jindy, hlavou o skleněnou desku psacího stolu v kanceláři a vyspal se v tomto odvědčeném pohodlí až do sedmé.

 

Po svém zvyku jsem navštívil sprchy v herecké šatně za jevištěm, po absolvování se převlékl do čistého pracovního kostýmu, pana Pojara jsem shánět nemusel, vyholený se dostavil s profesionální pečlivostí na půl osmou.

Dívat se zblízka na tváře nás obou se ovšem střízlivě nedalo, proto nám holky z vedlejší kanceláře uvařily první silné kafe.

Takto posíleni jsme vyrazili vzhůru Havířovem do nedalekého bufetu na horké kakao a rohlíky.

Dneska je z něho určitě nějaký grupáč, tedy herna, nebo něco podobného ve stylu svatostánku dávného již boha Klause.

 

Času jsme měli habaděj, první z promítání pro studenty horního havířovského gymnázia začalo přesně v osm, podle rozpisu mého plánu jsme se my dva měli dostat na řadu s naší navazující besedou deset minut po deváté.

Nadto se ředitel Gvozď po nás neustále vyptával po všech nitrech kulturního domu, pesimisticky si nejist našimi příštími zaslouženými úspěchy.

 

Beseda se studenty na témata související se životem a dílem režiséra animovaných filmů Břetislava Pojara se vyvedla, hlediště naplněno, účastníci se dozvěděli i mnohé doposud neznámé o knihách Aloise Jiráska či Jiřího Trnky, jak i byli uhranutými svědky živého mistrova animátorského rozboru medvědího tance v jednotlivých fázích kroku po kroku.

Co naopak si o sobě nemohl vzpomenout on, bleskurychle jsem doplňoval já s takovou faktografickou vehemenci, že se v jedné chvíli můj kolega zprava podíval a zeptal se bez ohledu na zapnutý mikrofon: „Hele, nechceš náhodou ten celej můj život vzít na sebe za mě?“

 

Úspěch!

Ředitel Gvozď sedící celou dobu naprosto zkřečovaně ztuhlý na služebním sedadle na pravém kraji úplně poslední řady nahoře cosi takového rozpoznal až s upřímně rozeřvaného hluku, s nímž na sám konec vycházeli studenti kolem něho z hlediště.

Tohle nebyla jen tak ledasjaká taková ta běžná jevištní Optimistická tragédie, při níž jindy stříleli diváci po kronštadtských námořnících umírajících na jevišti z havířských domovů přinesenými drátěnými praky.

Na nás dva mířená skobička při našem představení necinkla o jeviště ani jediná.

 

Do našeho příštího besedního vstupu nám zbývala hodina, takže jsme se rozhodli pro oběd v patře nedaleké haviři oblíbené restaurace Lučina.

Název získaný po místní říčce, kterou denně jistě proteklo méně vody, nežli v její hospodské sestře za stejnou dobu v hektolitrech piv.

 

Bez jídelního lístku dva gulášky se šesti následované postupně čtyřmi pivy, ve školních počtech uvedeno 2 x 2, čili po dvou na oba.

Při guláši se mi mimo jiné společník se zádumčivou radostí svěřil, že tenhleten krásný výlet odleží po nedávné operaci s dalším akutním zánětem žlučníku.

Následovalo z jeho strany ještě několik stejně povedených vět, až tou poslední, dodnes pro mě zajímavou, se mne nad rozpitým půllitrem radegastu zeptal: „A co ty, děláš něco?“

„Ani ne, občas něco napíšu.“

„A co jako?“

„Takové jako odstavce pouze. Ale nikdy to nedokončím.“

„Bylo by to na animák?“

„Asi ne.“

„Hele, víš co, posbírej to, strč do obálky a pošli na moji adresu. Já se na to podívám, a jestli v tom něco bude, předám to mýmu dramaturgovi.“

 

Posledních pár vzpomínek, které mi dodnes utkvěly na tamtu dávnou událost, shrnu již v několika větách, poněvadž ani tehdy delší nebyly.

 

Před druhou besedou již zcela odhodil svou světovou pověst a nechal se v zákulisí všemi prsty dvou zaměstnankyň, tedy Mirkou Krejzovou a Soňou Vaňkovou, jak opravdu bylo, opakovaně tahat za vlasy na důkaz, že jeho celá ohromně kudrnatá hříva není parukou.

 

V průběhu příští besedy se z jakéhosi důvodu rozhovořil o své mamince, která tehdy nedávno zemřela ve věku osmdesáti dvou let, vzpomenul jsem si na tuhle okolnost párkrát před jedenácti roky, kdy na konci května umírala moje matka.

Byla ji šestaosmdesát, chuděře, když mi tamtoho posledního odpoledne jejího života položila již odcházejícím hlasem na nemocniční posteli tři zcela vědomé otázky.

Já zůstanu po mé smrti bez jakýchkoli vzpomínek i nadále sám.

 

Pokud bych mohl za ředitele havířovského kulturního domu Gvožďě shrnout, všechno dopadlo dobře.

Ale aby nás s panem Pojarem cestou na nádraží k popolednímu pražskému rychlíku Košičan v našem stavu radši nikdo neviděl, napsal nám tentokrát na ty pouhé dvě autobusové zastávky služební auto, do něhož jsme se vešli pohodlně nejenom my oba, ale i ty dvě kytice z konců pátečních besed, které vláčel s sebou provinilec do Prahy, aby si tam jejich prostřednictvím udobřil manželku za ten prázdný hrníček zanechaný jí včera v kredenci.

 

Když to tak píšu a souběžně sleduji, kolik se mi za sebou skládá obrazů, jichž by mělo být pro lynchovsky pořádný film 150, a všechny pevně samy ze sebe rozvinuté – tedy když takto průběžně počítám a souběžně přemýšlím, jak tohle téma filmově či scenáristicky v případné příští verzi uchopit, napadá mě prozatím jediný možný divácky zajímavý způsob.

Jakési setkání duchů zviditelňujících se ve způsobu pohledovosti Pojarovy Zahrady.

Neboť mezi posmrtnými duchy je možná každá souvislost, zcela přirozeně zdůvodněna každá jakkoli napřeskáčku navazující časová realita.

Potom i střih by se mohl dít, jakoby vítr odvál každou jednotlivou scénu.

 

Což mě napadlo po tolika dnech psaní, pane Pojare, teprve před chvílí až dneska, kteréhosi dne na konci ledna.

Dík.

 

Budu-li dále pokračovat v psaní této filmové povídky, nejsem rozhodnut, náznaku sebemenšího odbytu pro ni nemaje, ale v souvislosti s oním lynchovským postulátem začnu se alespoň v představách zabývat její nutnou příští syžetovou vícevrstevnatostí nad onu dosavadní jednu plochu zatím jen pouhého pásma vzpomínek.

 

Netrvalo ani pár týdnů, ozval se mi dopisem domů do Těšína dramaturg pražského studia animovaných filmů Jiřího Trnky, ať si přijedu popovídat do Bartolomějské.

Abych i na cestovném ušetřil na pár snadno předpokladatelných příštích deci, ihned jsem využil jakési příležitosti poskytnuté mi ředitelem havířovského kulturního domu Františkem Gvozďěm, a vyrazil do Prahy na nějaké naskytnuvší se školení nebo jinou instruktáž související s mým pracovním zařazením odborného pracovníka v tarifní třídě T8.

 

Když jsem vešel do útrob tamtěch památných míst, krok za prahem prvního ateliéru jsem se zhádal s jakýmsi vousatým zuřivcem.

„Co nám sem lezeš?!“

 

Vzápětí, po pár větách jiných řečí jsem se opodál dozvěděl, že obdobného setkání s tímto zuřivě nerudným kameramanem jménem Miler se dostane každému, kdo se poprvé opováží vkročit do jeho jeskyně. 

 

Jiná cesta nebyla, neboť pouze jen krajem dotyčné první místnosti totiž vedl průchod do dramaturgovy kanceláře.

Za jejímž prahem mě vítal nataženou rukou rovněž vousatý Jirka Kubíček, dneska famácký profesor, jehož uvítací věta zněla docela pojarovsky: „Pane, máte talent.“

 

Do půldruhého roku jsme proto v Ostravě měli hotovou Budku.

S jiným koncem, nežli dramaturgie žádala, a já uhájil od samého začátku.

Pas de deux.

 

Pana Pojara jsem od tamtěch času nikdy už nepotkal.

Zbyly po něm ovšem filmy.

Jenže já se už na filmy nedívám dobrých 20 let.

Počítám-li od roku 1895, tak potom celou jednu šestinu (1/6) doby celé filmové historie, tedy vlastně celou historickou epochu – a zejména tohle se zdejším sviním nedá odepsat!

 

Jako bych v posloupnosti písmem psaných dějin přišel kýmsi civilizačně například o celou historii antického Říma...

 

První zákaz činnosti jsem dostal od podplukovníka StB Širokého zhruba ve čtyřiaosmdesátém.

Druhý od něj někdy na začátku devadesátého též.

To mi tenkrát zase jiní estébáci zakázali, a rovněž podruhé, dramaturgovat i v divadlech.

Další jiný, knokautující, direkt vzápětí od jeho i jejich kumpánů s mými autorskými mdlobami trvajícími dodneška.

 

S havířovským filmovým klubem přátel krátkých filmů, jehož vznikem zápis mých vzpomínek začal, to dopadlo nejinak.

Hned o prvních prázdninách zůstali za čárou čtyři z mých stálých dvaceti diváků, samozřejmě největší havířovská maňura Vlastík Fačkovec mezi nimi ještě s jedním kamarádem, se kterým pak ve dvojici v Německu tiskli bible a z ní vycházející jinou náboženskou literaturu.

Při této příležitosti jsem se dozvěděl od paní Václavíkové, vedoucí stranické skupiny kulturního domu, že soudruzi z karvinské okresní správy StB mluví o mém klubu krátkých filmů jako o náborovém středisku pro emigraci.

 

Vydrželi jsme však s promítačem Karlem Šebkem být klubově činni navečer každý druhý čtvrtek ještě celou příští sezónu, po níž o dovolených z počtu nových stálých dvaceti diváků zmizeli navždy do zahraničí další čtyři.

 

Dál nebylo radno.

Navíc jsem už točil Budku.

Předal jsem tedy celou činnost kamarádům, kteří dojížděli na havířovská promítání z ostravské Hrabůvky.

Do hned prvních Vánoc všechno zaniklo.

 

Jeden z těch Hrabůvkanů potom později pracoval pro podplukovníka Širokého jako grafik v podnikovém časopise firmy Kabel, jejímž prostřednictvím zprivatizoval tento jeden jediný estébák celé ostravské studio Krátkého filmu.

 

Někdy vprostřed července roku devětaosmdesátého jsem veřejně prohlásil, že příští převrat chci tentokrát zažít střízlivý.

Od té doby jsem nevypil, čekaje sebemenší změnu.

Aniž bych ji snad bezustání každý den netrpělivě z nekonečnosti dějinných dálek vyhlížel, nenadejde, nestane se, v dnešních časech už vím.

 

Dávné moje holky Vendula a Hana, které obě nějak bezprostředně souvisely s Budkou, mě bez vzpomínek již dávno odepsaly, jak se jim náleželo, zatímco mi ne.

 

Onehdy, kolem desátého ledna, jsem kráčel pěšky vzhůru Havířovem do ordinace mého zubaře Kubíčka.

Třebaže tento dentista se už jmenuje Bohdan, navazuje nad křeslem po tátovi Bohušovi, vyhlášeném zubaři a mém dávném kumpánovi a spolustoperovi, který letos v květnu už bude dva roky mrtvý.

Na památku našich dní si již před mnoha lety odnesl celou složku mého exempláře technického scénáře Budky.

 

Míjeje po levici dodnes stále stejně bílou budovu havířovského Kulturního domu Petra Bezruče, uvědomil jsem si, že místo mého příběhu není třípatrové, jak jsem si mi myslel a z paměti vybavoval, nýbrž jen pouze dvoupatrové, jak vidím dnešním pohledem úředně zbaveným málem všeho mého minula.

No, vidíte, a pak věřte vzpomínkám zrovna někoho takového, jako jsem já…

 

Se Smrtí na věčné časy!

 

Ředitel František Gvozď.

 

Fialové razítko.

 

Dívám se blíže.

 

Uprostřed ve středu se zohnutou figurkou postavy Smrti namísto tehdejšího ztopořeného ohvězdičkovaného dvouocasého lva.

 

„Aspoň něco se v mém životě za těch čtyřicet roků změnilo,“ říkám si.

„Aspoň něco.“

 

Máma má zítra sedmadevadesáté narozeniny.

Aspoň jakýsi dárek stihl jsem. 

 

05. 02. 2016   11:26

 

 

 

 

.

---