Ranyt - Útržek třetí

Třetí ukázka z mé knihy Ranyt: Proměna. Druhá ukázka z mé prvotiny. Mladý elf Ranyt se vydává na dlouhou a nejistou cestu - musí najít vraha jeho nejbližších. Na hřbetě černého pantera překonává nebezpečí a nástrahy, bojuje o život; potkává sympatickou druidku Daniru, která ho nejen provází, ale také mu pomáhá. Vedle dívky a "černé kočky" však má ještě jednoho průvodce: mocnou duchovní sílu, jež ho nejtěžších chvílích vždy pohotově zachrání, ale současně ovládá a ničí Ranytova pouť je blouděním ve vlastním nitru, zklamáním i nadějí, dozráváním a zkouškou charakteru Jeho výprava je i nalézáním sebe sama. Nebo snad naopak - ztrátou osobnosti? Poutavý fantasy příběh přináší panoramata velkých bitev i zdánlivě malé šarvátky; krvavé bitvy i okamžiky tichého úžasu nad velkolepostí přírody; nelítostné souboje i mlčenlivý zázrak rodícího se vztahu dvou mladých bytostí; drsný rytmus války. A nečekanou pointu nakonec. A také několik znepokojivých myšlenek, které v jiných fantasy textech sotva potkáme.

Ranyt se rozhlížel po průsmyku. Ani trochu se mu tu nelíbilo, hlavně proto, že nikde nikdo nebyl. Díval se na malá okénka vytesaná v různých úrovních ve skalách; věděl, k čemu tyto chodby slouží, mají v nich být schovaní vojáci Arfarie, žádného však neviděl. Koutkem oka zahlédl pohyb v jednom z oken. Vrhl se k zemi právě včas, aby se vyhnul šípu, který prosvištěl nad panterem a zcela jistě by elfa trefil do boku. Kdo to po něm střílí? Proč? Co se tu stalo? Nalepený k hoře se co nejrychleji plížil mezi kameny.

Sairen byl hned za ním. O kámen kousek od nich se zlomil další šíp. Podle opeření šípu bylo zřejmé, že střelec bude člověk, nemělo pravidelný tvar nejméně odporující vzduchu. Šíp vypadal trochu jako opelichaná husa, takže nebude asi armádní, spíš vlastní výroby.

Elf i šelma se ukryli za jedním zvlášť velkým balvanem. Po chvíli Ranyt opatrně vykoukl zpoza balvanu a prohlížel si průsmyk a okénka. Zbývalo mu ještě dobré půl míle cesty. Pokud bude pokračovat dál v cestě a skrývat se přitom mezi kameny, bude mu cesta trvat několik hodin, zatímco kdyby s panterem vyjel, potrvá mu jízda na druhou stranu jen několik minut. Zároveň ale bude snadným terčem pro každého střelce.

Projít chodbou vytesanou v horách by bylo bezpečné, kdyby měl jistotu, že uvnitř nebudou žádní vojáci. To ale nemohl vědět. Nevěděl také – a to bylo ještě důležitější než vojáci v chodbách – jak se do ní dostat. Určitě musela být nějak zabezpečená. Potřeboval by třeba lupiče, který by uměl najít vchod, a potom ještě alespoň oddíl mužů, kteří by mu vybojovali cestu mezi případnými nepřáteli. Zadíval se do očí svému zvířecímu příteli. I on zřejmě pochopil, co se bude dít.

Ranyt se vyhoupl do sedla. Sairen se rozběhl, jak nejrychleji dokázal, a pelášil podél skal napravo k východu z průsmyku. Kolem nich drnčely šípy. Panter zatočil doleva. Uviděli před sebou bránu, byla zavřená a před ní stáli čtyři muži. Elf přikázal zvířeti zastavit. Ihned ho uposlechlo a zarazilo na délku jednoho skoku od mužů.

„Nechte mě projít!“ zvolal Ranyt.

První muž se rozesmál: „Ne, to nemůžu, elfe.“

Ranyt vytáhl z pochvy svou čepel: „Jak chceš,“ řekl muži, „pak si tedy cestu udělám sám!“

„Podívej se kolem, elfe, Průsmyk patří nyní nám!“ vysmíval se mu vůdce již otevřeně.

Elf se rozhlédl a viděl, že z každého otvoru ve skále na něj míří šíp.

„Takže skloň zbraň, nebo zemřeš...“ dokončil myšlenku bandita.

Kde jsi, bože, když tě potřebuji?! pomyslel si Ranyt sarkasticky. Jeho jediná šance bylo riskovat život, jinak by ho nejspíše prodali do otroctví. Kopl pantera do slabin. Ten vyskočil, přeletěl muže a uháněl k bráně. Ranyt v sobě cítil zvláštní sílu. Připadal si v této chvíli veliký, mocný, silný, nepřemožitelný, ale trochu jako by se neovládal. Vztáhl ruku k zamčené bráně. Ta se s obrovským rámusem rozlétla dokořán.

Zdálo se mu, že vidí i za sebe, cítil, jak k němu cosi letí. Lahvička?! To po něm opravdu házejí malé skleněné lahvičky ve víře, že ho zastaví, když si právě prorazil cestu přes nedobytnou bránu? Malá nádobka dopadla před pantera a roztříštila se. Z jejích zbytků stoupala fialová pára. Ranyt se začal propadat do temnoty, všudypřítomná fialová oblaka prachu kolem... To byla jeho poslední vzpomínka.

Propadal se mezi fialovými mraky, které se vznášely v temnotě. Kolem nebylo nic, jen neproniknutelná tma, fialová oblaka a nekonečný pád. Chtěl křičet, ale nevydal žádný zvuk. Pokusil se chytit výparů vedle sebe, až na jeden dopadl. Ležel na něm jako na posteli, nikdy ho nenapadlo, že by obláček mohl být takhle pohodlný. Otočil se na bok a dal si ruce pod hlavu, slyšel řinčení kovu, podíval se na svá zápěstí. Jsem v řetězech! Začal panikařit, trhl za svá pouta, to už ale ležel na studené kamenné zemi v cele. Všechno mu pomalu docházelo...

Stále občas zahlédl záblesk fialové barvy a ucítil poslední zbytky podivného opojení, ačkoli si již jasně uvědomoval, že je v malé páchnoucí kobce. A v řetězech. Ranyt seděl v tureckém sedu, ruce složené v klíně a přemítal, jak se odsud dostane. Zcela jistě věděl, že to nedokáže bez pomoci. Kdyby se pokusil uplatit strážného, asi by tím nejspíš riskoval výsměch a nakládačku – nestál ani o jedno. Pokud si správně pamatoval, okované dřevěné dveře brány se rozlétly dokořán pouhým mávnutím ruky. To mu nedávalo smysl.

Ale ano, dává to smysl, malý elfe. Slova se mu zabodla do mysli jako dýka. Nechtěl je znova slyšet. Opět ten slizký hlas... To jsi byl ty?! ptal se Ranyt boha.

Jistě, snad si nemyslíš, že bys to dokázal sám! Zdálo se mu to, nebo slyšel v božím hlasu pohoršení, že neocenil jeho práci? Tak mi pomoz i teď, ne?! dožadoval se chlapec.

Co se to děje? Vznešená elfí rasa si nevystačí sama? narážel bůh na hrdost elfů. Ranyt zasyčel, uvolnil tak vztek a zlost, jež v něm vznešená bytost zanechala. Pomalu se uklidnil, začal dýchat pravidelně a přemýšlet, jak z této šlamastyky ven.

Rozhlédl se po cele; malá kamenná místnost s klenutým stropem a malým zamřížovaným oknem ve tvaru oblouku u stropu. Dveře byly z kovových mříží, po kterých rostl mech. Pokoušel se najít jakoukoli slabinu v poutech, byla však pevně přibitá ke zdi a sevřená kolem jeho zápěstí a kotníků. Zoufale a vztekle zatřásl nohama a rukama ve snaze se uvolnit, ale jen zachrastil řetězy.

Vzdal se veškerých nadějí. Dotkl se zády studené stěny, po které se sesunul do sedu. Seděl opřený o zeď s rukama v klíně. Hlavou se mu míhaly vzpomínky na dětství, na dosavadní život, ale i na budoucnost. Co s ním bude? Chtějí ho prodat do otroctví? Netušil. Slyšel na chodbě kroky. Ihned zpozorněl a zadíval se směrem ke dveřím. Ve světle loučí se na chodbě před celou míhaly různé stíny, až konečně za doprovodu vrzání, jež rvalo uši, se dveře otevřely.

Dovnitř vešel muž, který s ním mluvil v průsmyku. „Tak už jsi vzhůru, koukám,“ usmál se na Ranyta a pokračoval, „copak se ti zdálo, elfíku?“ Vězeň nebyl schopen snášet jeho hlas a úlisnost. V tichosti skřípal zuby, čehož si člověk všiml a začal si ho dobírat ještě víc. Po nekonečných minutách urážek a narážek na elfa samotného, jeho rasu a na všechno, co mu bylo drahé, se muž konečně napřímil a zvážněl: „A teď mi řekni, co jsi dělal v průsmyku!“ poručil.

„Po tom ti nic není,“ odsekl Ranyt s hlavou hrdě vzpřímenou.

Vojáka zřejmě odpověď potěšila, jelikož se začal usmívat od ucha k uchu. Pomalu došel ke svému vězni, chytil ho za vlasy a přitáhl si jeho hlavu ke své, až byly jejich oči jen několik palců od sebe. „Však ty mi to stejně řekneš,“ zašeptal. Trhl rukou, kterou držel elfa za vlasy, dozadu směrem ke zdi. Hlava i tělo spoutaného narazily na zeď. Byl z tohoto nečekaného útoku v šoku, než se stačil probrat, už k němu opět muž přiskočil a začal ho bít pěstí do hlavy. Byl natlačený na zeď, nemohl se však bránit. Jeho věznitel se napřáhl pravou nohou a vší silou jej kopl do hrudního koše. Hlasité křupnutí a obrovská bolest byly jasnými důkazy toho, co se stalo. Skácel se na levý bok a pokoušel se dýchat.

Při každém nádechu cítil strašlivou bolest, jako by se mu žebra zabodla do plic. S vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou krvácející z koutků se pokoušel vzpamatovat. Muž se dal znovu do pohybu. Přistoupil k němu a poklekl na jedno koleno. Jemně, skoro mateřsky, chytl elfovu hlavu do svých rukou a natočil ji tak, aby se mu díval do očí. „Takže se tě znova ptám, elfe... Co jsi tam dělal?!“

Ranyt se pokoušel promluvit, nemohl však popadnout dech, tak jen naprázdno hýbal pusou. „Takže ty nebudeš mluvit? Ty se mnou nebudeš mluvit?!“ řval nepříčetně člověk, „jak chceš, dobrá!“ Zraněný elf jako ve snu sledoval, jak se přímo k jeho obličeji blíží špička mučitelovi nohy. Docela pomalu viděl, jak mu dopadá na nos, který se ohýbá napravo a křupe. Zlomek vteřiny na to, který v tu chvíli trval celou věčnost, mu z nosních dírek vytryskly potoky krve. A znovu cítil nohu na svém obličeji, tentokrát na tváři.

A dost, teď tomu červovi ukážu, s čím si to tu hraje... slyšel Ranyt v mysli klidný hlas boha. Zrovna ve chvíli, kdy měl pocit, že umírá, nebo že alespoň bolestí upadne do bezvědomí a poté zemře v bolestech, cítil, jak mu v žilách začíná cosi kolovat. Najednou mohl... ano, mohl se hýbat a necítil bolest. Nejprve se jen podíval na žíly na vnitřní straně svého předloktí. Byly černé. Pod kůží se mu vinuly černé pulzující provazce a to úžasné opojení! Zaťal obě ruce v pěsti. Postavil se na nohy, tvrdě a přímo se zadíval vojákovi, který ho ještě před pár vteřinami ubíjel k smrti, do očí. Sledoval zděšený výraz, který se rozhostil na tváři protivníka, zatímco na té jeho se objevil šílený úsměv bestie, která právě dostane jídlo. Rozerval svá pouta, jako by to byly pavučiny, bleskově hmátl po trýznitelově krku a sevřel jej s pevností ocele.

Přitáhl si jej blíže a pomalu zesiloval stisk. Sledoval změny barvy v ozbrojencově tváři, jemuž se nakonec oči zavřely navždy a tělo mu v jeho ruce bezvládně zplihlo. Pohrdavě jej upustil na zem. Prošel vchodem do cely na chodbu, vydal se jediným možným směrem, vystoupal po schodech do vyššího patra. U stolu zde seděli vojáci, kteří hráli kostky o jeho věci. Skočil mezi ně, prvního chytil a hodil po druhém. Posledního odkopl zády na stěnu tak silně, že bylo slyšet, jak se mu zlomila páteř. Díval se směrem ke dvěma přeživším vojákům, kteří se pokoušeli vyštrachat na nohy a bránit se.

Ranyt chytil prvního za ruku, kterou mu zlomil, stočil za záda a poté ho srazil na zem. Jeho pozornost nyní směřovala ke druhému vojákovi. „Teď mi dáš moje věci a zavedeš mě k mému panterovi, jinak tě potká ještě horší osud než tyhle dva,“ pravil na elfa nepřirozeně hlubokým a zvučným hlasem. Muž vyděšeně přikyvoval a prosil, jen ať ho nezabíjí. Hned mu ukázal, kde má věci a zavedl ho do stájí ke zvířeti.

Ačkoli byl posedlý temnou sílou, která jej naplňovala euforií a pocity nepřemožitelnosti, chtěl, aby to už skončilo. Věděl, že to všechno v něm zanechá stopu, a proto byl rád, že už sedí v sedle své černé kočky a uháněl někam do lesa,

---