Sága rodu Homo

Rumová esence ještě nesešla z ulic a bary už se chystají k sobotnímu lalulá. Čistí se výklady, vybírají gramodesky a hostesky si masírují tělesné partie. Krouživými pohyby dlaní rozcvičují své svěřenkyně. Až večer otevře stavidla, rozlétnou se jako cvičenky při spartakiádě. V kuželkovém koulení, rumu opojení.

Solární baroni si přiťukli a bafli z kubánských doutníků, slunce rozsvítilo širý kraj. Už to teče, už to jiskří, pane Jiří, vece jeden druhému. A druhý nato: Pějme píseň proudu nahému!

Je na Smíchově ulice a ta se neuklízí. Podobně jako židovský hřbitov, jako mysl jurodivce. Která že to je? Každá, čekl by pobaveně rabi, osvícen shůry. Každá, rozchechtal by se divec jurý.

Řeka ještě káže vodu, vítr k tomu ševelí. Jdu mostem, tu Japonec zavelí: Vpravo v bok, fotit panorama! Čekám, zda nechá svou skupinu vypít z hrníčku saké a přikáže skočit na lodě kotvící vespod. Nevím, ale saké v této zimě přišlo by vhod.

Nesou si své bandasky, na přechodu za svitu červené z nich popíjejí. Snad zelený čaj, buzeni teinem pak vyrážejí zebrou vstříc malému pražskému dobrodružství.

Nad Myslíkovou krouží helikoptéra. Rádiem zrovna letí píseň o Saint-Exupéryho Malém princi. Třeba pilota zradí rotory, ztroskotá a, ale bude mít štěstí, zůstane živ. A na břehu Vltavy najde svou pohádkovou zem.

Spálená žije zemními pracemi. Parta chlapů v montérkách přenáší těsně nad zemí cosi zabalené v gumovém prostěradle. Předák udává pokyny, celá akce je nezvykle tichá. Možná přenášejí do němoty zpitého druha a soudružsky nechtějí ho budit.

Jenže ulicí ženou se policejní vozy, sirény vřeští k poslechu a tanci. Spánek unaveného druha nemá šanci.

Velká síň fetišů. Lidé se tady shrbení noří do modliteb a někteří se u toho kývou jako židé nad svitkem. Z reproduktorů právě ohlašují slevy na vybrané zboží.

Nábřežím promenují dvojice. Zabrané v hovoru a vážné, neboť se mezi nimi schyluje k velevážnému rozhodnutí: vyslyšet volání druhu, nebo zůstat hluší? A pak jí on bude říkat, jak jí to sluší, a ona zahoří ve tvářích. A čtenář tuší, že ti dva budou v noci psát drobnou kapitolu velké ságy rodu Homo.

Tady se lidé nezvou na chlebíček a kávu do míšeňského hrnku, tady je nádraží se vší svou únavou a špínou. Do zdí vsáklá moč a do tácků z papíru olej. Jedny srdce, druhé klouby bolej.