Kazatel, 3. tisíciletí po Kr.

Kazatel, 3. tisíciletí po Kr.

Z televizních kanálů prýští zábava, snad se tam někdo uvnitř černé díry směje i tehdy, když je televize vypnutá. Snad se až za břicho popadá.

Je neděle večer, šestý prosinec, třetí tisíciletí. Planeta Země se řítí i s miliardami dalších planet prázdnem.

Děti už šly spát, jejich rodiče otevřeli láhev s vínem. Řízeně likvidují nervové buňky svých mozků, aby tak dosáhli krátkodobého štěstí. Jemu se při pohledu na seriálovou playmate nahrne krev do rozkroku a zatouží po krátkém spojení. Ona s vážností seriálové playmate sehraje svůj tělesný part manželství.

Vyčistí si zuby a odděleni peřinami usnou.

Kdyby v tu chvíli do planety Země narazila jiná dostatečně velká planeta a následná exploze by rozmetala do propasti vesmíru nepočítané množství úlomků obou planet, nestalo by se vůbec nic.

Jenom bezejmenný divák vypnuté televize by se zasmál naposled.

Není nic nového pod sluncem. 

Studio ČT

Televize vysílá líbezné řeči politiků. Strejdové ve svátečních šatech mají odpověď na vše, jen žádnou duchaplnou otázku. Vše je předem jasné. Mohli by klidně líčit, jak si ráno dávají stroužek česneku pro bujné zdraví a vyšlo by to nastejno. Možná by to diváci, zabraní stejně více do polívky, ani nezaznamenali. Je aspoň jeden člověk, který by visel na rtech těm sněmovním celebritám? Co jejich manželky? Třeba je to takto: není lepšího nástroje kontroly nepřítomnosti než přímý přenos. A tak ta hodina s milencem ubíhá v kulisách studia ČT, za stálé přítomnosti i nepřítomnosti chotě. A cizí naháč z peřin jen šeptne: Ztlum aspoň zvuk, kotě.