Psychospirituální krize - 3. část - Sám sobě v kleci

předchozí děj

Anděl

Po prvním letmém seznámení s druhým patrem Zámečku a jeho osazenstvem jsem s napětím vyhlížel svou první vizitu. Čekal jsem na pokoji, když kdosi zaklepal. Očekával jsem leccos, patrně potrhlého doktora či doktorku, ale opak byl pravdou. Zjevil se mi Anděl! To bylo první, co mě napadlo. Do pokoje elegantně vplula krásná mladá žena celá v bílém. Blond vlasy upravené na kratší mikádo. Představila se jako doktorka Monika. V tu chvíli jsem netušil, zda už jsem v nebi nebo teprve v jeho čekárně. Rázem jsem se platonicky zamiloval. A nebyl jsem sám. Můj nový kámoš Radek to měl s Monikou podobně. Kdybyste ji poznali, vůbec byste se nám nedivili. Milý výraz, neskutečné čokoládové oči a empatické vyzařování. Tak si Moniku pamatuju a budu do konce života. Věřím, že právě díky ní mohu psát, to, co právě píšu, a že to vůbec píšu.

Sedli jsme si s Monikou naproti sobě, každý na jednu postel. Byla velmi citlivá a v hovoru mě nikam netlačila. Většinou jen naslouchala mému zmatečnému popisu něčeho, z čeho jsem nebyl sám moudrý. Úmyslně jsem se zpočátku vyhýbal, s obavami co bude, všemu iracionálnímu, co se mi dělo. Náš první rozhovor nebyl oproti všem následujícím nijak dlouhý, ale velmi příjemný. Cítil jsem z Moniky skutečný nepředstíraný zájem o mě jako člověka, nikoliv jako o další případ. Mohla být starší jen o pár let, asi čerstvě po medicíně. Vůbec jsem neměl pocit, že se bavím s lékařkou, natož psychiatrem. Netrvalo dlouho a díky Monice jsem se postupně otevíral a byl komunikativnější. A i to, co jsem jí sděloval, začalo dávat nějaký smysl.  

Později jsem se dozvěděl, že mám takzvaný dohled číslo dvě, což v praxi znamenalo, že na vycházky za zdi léčebny mohu zatím pouze v doprovodu rodiny či někoho z pacientů, který má dohled jedničku. Své „vězení“ na druhém patře léčebny jsem však postupně vnímal jinak, spíše jako azyl před světem venku, který byl pro mne v tu chvíli neskutečně rychlý, tvrdý a jistě potrhlejší než všechno to, co jsem za všechny pobyty na několika psychiatriích později zažil. Stále jsem byl ale dost vyplašený na to, abych se sám kamkoliv ven vůbec odvážil. Tamní lesy jsem neznal a do města bych si rozhodně netroufl. Takovou moc měla nade mnou má právě obnažená sociální fóbie.

Návštěva rodiny

Hned první večer mého pobytu na Zámečku za mnou přijeli naši s bráchou. Pustili mě ven na lavičku před léčebnu, kde jsme dlouhou dobu seděli naprosto mlčky. Brácha ze samého šoku, co se stalo, snad ten večer nepromluvil vůbec. Byl bledý jako stěna a zíral celý vyklepaný před sebe do trávy. O velmi jednostrannou konverzaci či spíše monolog se starala mamka. V nitru jsem byl rád, že tu jsou a nezavrhli mne. I později byla pro mne má rodina tím nejbezpečnějším přístavem tohoto světa a vesmíru, oázou podpory a pochopení, tedy tím, co jim jejich mysl dovolovala pobrat.

Dozvěděl jsem se, že hned druhý den, po mém pokusu o odchodnou ze světa, zajeli za mnou tehdejší přítelkyní Evou a vše jí řekli. Ona mi pak vzkázala, ať se držím a že za mnou přijede se svou mamkou. Tehdy nebyly žádné mobily. V přízemí Zámečku byl pouze jeden telefonní automat, na který se večer stála fronta, a sestřičky k němu pacienty svážely výtahem. Hovory zvenčí se pak přepojovali na malou klubovnu u jídelny, která zároveň sloužila jako společenský prostor. 

Sám sobě v kleci

První dny na Zámečku jsem prožíval to, o čemž mě ani nenapadlo uvažovat, že něco podobného kdy budu prožívat. Jen jsem o tom doposud slyšel, viděl ve filmech a taky… A taky o tom přednášel při preventivních protidrogových besedách na školách, kdy jsem vykládal o dojezdových stavech na pervitinu, samozřejmě bez vlastní zkušenosti. Pouze to, co jsem slyšel a četl v odborné literatuře. Ačkoliv jsem perník ani žádné podobné svinstvo nikdy nezkusil, lítal jsem v tom asi dost podobně. Začínalo to nenápadně. To, že se mi ostatní pacienti jaksi zdáli na osazenstvo psychiatrické léčebny až moc normální a v pohodě, byl pouze začátek. Postupně jsem začal pochybovat o tom, zda to totiž vůbec pacienti jsou. Napadalo mě, že to mohou být pouze jakýsi stážisti, kteří velmi rafinovaně hrají roli pacientů, aby si vyzkoušeli na vlastní kůži, jaké to je být zavřený v blázinci. A i když jich bylo na druhém patře snad pětadvacet, mně vůbec nepřipadlo divné ani podezřelé. Co hůř, první vážné pochybnosti jsem měl u svého spolubydlícího Radka. Vždy se sebral z pokoje, že jde na cigáro a dlouho se nevracel. Představy nabíraly na otáčkách. Co tam tak dlouho sakra dělá. Je ve spojení s lékaři? Donáší jim? Co jim tak asi o mně vykládá? To, že to hraničí s velmi rozjetou paranoiou, jsem si ale kupodivu uvědomoval, i to, že to o čem jsem mluvil pouze na besedách se mně teď děje v přímém přenosu. Jednou, když jsem měl už nervy tak vyšponované a podezřívavost mě objala v dokonalém sevření, jsem se na kuřárně všech na rovinu zeptal, zda jsou skutečně pacienty. Ty udivené pohledy bych vám přál vidět.

Stíha ale nabírala na síle. Třeba jsme měli položené časopisy na stole v našem pokoji a já se na ně nemohl ani podívat. Každý výraz tváří na fotkách docela vystupoval ze stránek a emoce dotyčných byly tak desetkrát umocněnější. Zvlášť jejich pohledy mě sledovaly kamkoliv jsem se hnul. Asi jako postavy na obrazech dávných mistrů, kterými se chlubí nejeden průvodce na našich zámcích. Ty se na vás taky dívají, ať jste v místnosti, kde chcete. No bylo to jako ze špatného hororu. Asi jako když byste si pročítali Denního věštce z Harryho Pottera s jeho pohyblivými snímky. Kdoví, co má mistryně pera paní Rowlingová za sebou…

Vrchol všeho pak byly pořady v televizi. Do hlavy se mi vkradly neodbytné myšlenky, zda to nejsou pořady speciálně upravené pro potřeby blázinců. Ať to byla inscenace, seriál, reklama, cokoliv, vždy se hovořilo nějakým způsobem o mně, v dobrém nebo častěji ve zlém. Šli jsme hrát do jídelny Člověče, nezlob se. I při této provařené hře mě přepadala symbolika – symbolika barev. Říkal jsem si – je to test? Nebo co? Každá barva měla něco symbolizovat, černá smrt – červená krev. Jediné přijatelné byly v tu chvíli pro mne modrá – naděje a zelená – země, příroda. Netuším proč, vždyť černou jsem měl vždy rád, a navíc černá s rudou barvou byly barvy anarchistů, jejichž ideje svobody a rovnosti jsem v době své pozdní puberty a rané adolescence obdivoval a dokonce o tom napsal seminární práci Anarchismus a jeho projevy ve společnosti.

To není normální! Stále mi běželo hlavou, když jsem v bdělém stavu prožíval svůj první surrealistický sen, který trval dobré dva týdny.

Svořeni v kleci, v kleci i umřem
a klec všech klecí nosíme ve svý hlavě

(Bastila - Znouzectnost)

Při jedné z vizit mi Monika přinesla útlou brožuru, jejíž název mě neskutečně vyděsil. „Psychotická porucha – léčba a prevence“- tak nějak zněl název onoho titulu, který sepsaly hlavy pomazané z Centra psychiatrie. Doporučili mně, aby si ji prošel a případně, kdyby se mi tam něco z toho, o čem se v ní píše, týkalo, ať si to třeba podtrhám. Jelikož jsem Monice věřil, pustil jsem se do čtení. Sdělila mi poté, že jsem prodělal pravděpodobně psychotickou ataku. Nasadili mi na ni patřičné léky, kterých jsem se zpočátku neskutečně bál. Domníval jsem se tehdy totiž, že mě celého promění, vygumují mozek a už nebudu nikdy jako dřív. Nakonec jsem je poctivě polykal a asi po dvou až třech týdnech se ony paranoidní stavy začaly rozpouštět samy, patrně v chemii, kterou jsem krmil svůj mozek. Naštěstí jsem necítil ani otupělost, ospalost nebo malátnost ani nastřelení. Už v příručce jsem se dočetl, že tyto léky napomáhají dostat chemii mozku pod kontrolu a do rovnováhy, tedy hlavně neuropřenašeče dopamin a serotonin. Jejich nadbytek či nedostatek měl mít dle pomazaných hlav na svědomí právě „zkreslené“ vnímání reality – tedy toho, na čem se většina takzvaně zdravých jedinců shodne. O změněných stavech vědomí a nevědomých obsazích duše jsem tenkrát samozřejmě neměl ani páru.

Na první skupině

Vizita s paní primářkou Koubkovou byla fajn. Tak vnímavou a empatickou ženu jsem snad do té doby nepoznal. Říkal jsem jí, že mi to u ní v léčebně připadá tak trochu jako v komunitě u toxíků – narkomanů, kde jsem byl týden na stáži. A paní primářka mi řekla, že to tak klidně můžu brát. Mít pobyt na Zámečku jako stáž. Ani netušíte, jak se mi ulevilo. Taky z toho, že personál léčebny od sestřiček až po lékaře byli velmi profesionální – vstřícní a lidští. Absolutně nesplňovali mé obavy z vyšinutých psychiatrů, které mě přepadaly během cesty sanitou na Zámeček.

Monika mně při jedné vizitě pozvala na skupinu. Paranoidní stavy ustupovaly, extrémní citlivost na okolní vjemy rovněž, tak jsem se tam vypravil. Tématem sezení byly vzkazy prostřednictvím květin – bodláku a růže. Od koňáka Oldy jsem dostal bodlák se slovy, že věří, že to už nikdy neudělám, čímž měl samozřejmě na mysli můj pokus o odchodnou ze světa. Od Moniky jsem naopak dostal růži za odvahu, že jsem se dostavil na skupinu a otevřenost, se kterou jsem o sobě na skupině hovořil. Růži jsem později sám předal Monice s tím, že jsem bez obalu vyslovil to, co jsem měl celou dobu na jazyku. „Paní doktorko, vy vypadáte jako sestra mé Evy!“ Ruměnec, který ji naskočil na tvářích, těžko v tu chvíli mohla skrýt.

pokračování příště...