Psychospirituální krize - 4. část - Kotvy

Kotvy

Když se vám zčistajasna vynoří do mysli nevědomé obsahy, máte co dělat, abyste to ustáli. Vír iracionálna roztočí spirálu natolik, že potřebujete něco, čeho byste se chytili. Takzvaně se ukotvit. Kotvy, které mi pomáhaly uchopit neuchopitelné, nebo spíše nepadat do ještě větších hlubin nevědomí, byly především hudba, pohyb, tvůrčí činnost a psaní. Každý to má jistě jinak a může mít zcela jinak, ale to, co pomáhalo mně „nezbláznit se“ byl především poslech hudby, která má co říct, má obsah a snad i přesah. V textech jsem nacházel záchytné body, pevnou půdu pod nohama, v melodiích spásu.

Můj kolega z pokoje Radek měl discmana s minirepráky a na nich jsme sjížděli stále dokola dvě desky. Soundtrack z filmu Poslední mohykán a světe div se – Brontosaury a jejich album Sedmikráska. Při poslechu Posledního mohykána Radek říkal, že se mu odvíjí všechny scény filmu před očima. Na mne ta hudba působila jako čisté zjevení. Byť jsem film také viděl, tak teprve při pozorném poslechu jsem vnímal onu energii ukrytou v každé skladbě. Hlavně titulní melodie ve mně rezonovala, jako dosud snad nic podobného. Když za mnou konečně přijela Eva a šli jsme se projít do lesa, najednou jsem ji uslyšel znovu a cítil jsem nepopsatelný soulad s přírodou. Magie hudby byla nekonečná.

Podobné, i když trochu jiné, to bylo se dvěma písničkami od Brontosaurů – Stloukám den a Sílu mi dej. Tyhle věci od nestorů českého folku jsme sjížděli stále dokola, třeba desetkrát za sebou v kuse. Takovou sílu ta hudba pro nás oba měla a dávala nám naději, že bude líp.

Stloukám den, jen žít chci žít,
mně prší pláč, jen být jen být,
to nejsem já ne já, já ještě sílu mám
to uvnitř blázen on, a já mu utíkám

Já říkám ne to ne, nač je ti pláč a vztek
a on jen blátem dál mě žene dál,
on je má tma a noc, zoufání, stres a stesk
on nezná naději, smích a já bych se tak smál
(Stloukám den – Brontosauři)

Zatím jsou to chvilky jen, kdy moje duše klesá
a já přestávám doufat, a snad mám se za to i stydět
a tak se obracím se kamsi ke hvězdám
a prosím o odpuštění a sílu mít naslouchat a všechno jinak vidět

Pochopit, co rozumu se vzpírá – sílu mi dej
Uvěřit, že pravda bude vítěz – sílu mi dej!
(Sílu mi dej – Brontosauři)

A pak mi naši přivezli mou milovanou Znouzectnost, měl jsem tehdy jen dvě alba na CD – Odrhovačky a baladajky a Bomboniéru!, a právě skladby z Bomboniéry mně dostávaly z toho největšího dna stupínek za stupínkem výš a výš.

Nebudete mi to věřit, ale kotvou z nejmocnějších byly pro mne papírové modely, kterým jsem propadl jako kluk a nemohl se dočkat každého nového modelu architektury od mistra Richarda Vyškovského, které vycházely v ABC. Právě jsem měl rozdělanou druhou část jeho největšího díla – Městské památkové rezervace (MPR) a naši mně modely přivezli, takže jsem se od nich kolikrát celé dopoledne i odpoledne neodtrhl a stříhal a lepil a stříhal a lepil. „Tak tohle jsme tady ještě neměli,“ říkala mi s úsměvem, pochopením i docela obyčejnou radostí paní primářka Koubková. Byl jsem vděčný, že můžu modelařit a povolí mi i malé manikůrové nůžky – nezbytné na drobné detaily, což by na psychiatrii kdekoliv jinde bylo naprosto vyloučené. Z důvodu možného sebeublížení.

Pohyb byl další kotvou, která mně postupně stavěla na nohy, dlouhé procházky po lesích, cvičení a pinčes v přízemí Zámečku. Ten mi bavil asi nejvíc z celé nabídky terapeutického snažení veškerého personálu léčebny. A samozřejmě sprcha. Je důležitý každý kontakt s fyzickým světem, když vaše mysl létá bůhvíkde, a sprcha a studená voda když přijde do kontaktu s tělem, dělá pravé divy. Osvěží, vybičuje tělo a vy se v něm pak cítíte jaksi samozřejměji.

Současně jsem psal jako o život, vše, co se dělo na Zámečku. Vše jsem popisoval své Evě v dopisech. Někdy jsem psal i dva několikastránkové denně. A pak jsem dostal od lékařky Moniky za úkol napsat dlouhý životopis jako vyprávění. To mně velmi bavilo a stavělo zase na nohy. Spousta věcí se mně vyjasňovala.

pokračování příště…