Psychospirituální krize - 5. část - Kriminál nebo azyl

Poprvé v lese

Na svou první vycházku za zdi ústavu jsem šel s Radkem. Coby pacoš s dohledem dvojkou to ani jinak nešlo. Na kuřárně se lidi hodně bavili o tom, že nedaleko léčebny by měla být rozhledna – nedávno otevřená. Daleké výhledy jsem vždycky miloval, takže cíl byl jasný. Tušili jsme pouze směr, ale vůbec neměli ponětí, kde onu vyhlídku hledat. Žádné turistické značení jsme u léčebny neviděli, a tak jsme se vydali do lesů vedeni pouze naší intuicí. Radek navrhl, že bychom si mohli zaběhat. Asi po kilometru jsme usoudili, že by to mohlo stačit, a je pravý čas na cigáro. Hezky roztažené plíce jsme tedy oblažili pořádnou dávkou cigaretového kouře. Stále jsme tápali a zkoušeli různé směry vzhůru, kde by se rozhledna dala očekávat. Na jednu jsme skutečně nakonec narazili, ale byl to pouze oplocený pozemek s vysílačem. Dostali jsme se i na hranu velkého kamenolomu. Dost možná nám oběma letělo hlavou, co když ten druhý myslí na to, jak by to bylo snadný si sem někdy zaskočit při vycházce a skočit dolů. A bylo by vymalováno! Nikdo z nás o tom ale nepromluvil ani slovo.

Co mi však bralo dech a bylo vždy pro mě maximálně léčivé, byly nádherné smíšené porosty, v nichž převažoval buk – můj nejoblíbenější strom. Ta vůně podzimního lesa mě dostávala, stejně jako melodie z Posledního mohykána, která mě s tou krásou přírody propojovala a stále mi zněla v hlavě jako hudba naděje a vítězství nad všemi těmi stavy, kterými jsem si procházel. Rozhlednu jsme sice na první pokus nenašli, ale zjistili jsme, že ten „kriminál“ vlastně není kriminálem, ale vlastně místem, odkud se dá vyrážet do okolí a nasávat neskutečnou sílu a energii přírody. S těmi lesy to tak mám dodnes.

Kriminál nebo azyl

Ten, kdo se dostane poprvé na psychiatrii, mívá patrně obvykle pocit, že je v jakémsi kriminále či podivném vězení. Každopádně mu je nad slunce jasné, že je omezen na svobodě z různých důvodů. Těmi hlavními jsou: opatření omezující svobodu pohybu „venku“, ta jsou  zaváděna především kvůli tomu, aby si pacient náhodou něco neudělal a nesáhl na život. U depresí z pocitu naprosto bezvýchodné situace, kdy má dojem, že nebýt by bylo tím ideálním řešením, a u schizofrenie z dalších rozmanitých důvodů. Buď dotyčného k tomu zoufalému činu ženou jeho vnitřní „hlasy“, které ovšem slyší pouze on sám, a jsou často naléhavě vyčítavé či deptající, nebo je jeho bludný systém okořeněný často halucinacemi natolik rafinovaný a neúnosný, že se prostě už nedá jen tak vydržet. Strach ze ztráty soudného rozumu nabere na síle a jste … Dalším důvodem je, aby se „rozjetý“ člověk v tom blázinci tam „venku“ nerozjížděl a nerozjel ještě víc a nezhoršoval se mu jeho zdravotní stav. Dá se říct, že se před rozjetými lidmi chrání i společnost sama, protože si s těmito zoufalci zkrátka neví rady, a to včetně mnohých odborníků na duši – psychiatrů.

Když mluvím o kriminálu či vězení, tak kromě zamčených dveří vedoucích na „svobodu“, bývají zabezpečena různými způsoby i okna. Na Zámečku v prvním patře byly mříže, podobné jako v kriminále, a ve druhém, kde jsem byl já, a kde měly být mírnější „případi“, byly mříže pouze dvě – na kuřárně, aby se ten cigaretový smrad dal vůbec vyvětrat, a v jídelně. Jinak byla okna „zajištěna“ ne zcela nezdolatelnými řetízky s visacími zámky, které byly spíš k smíchu, ale nepříjemný pocit z věznění prostě vyvolávaly. Okna se dala otevřít pouze mírně, aby někoho nenapadlo si zkusit bungeee jumping bez gumy. Po asi dvou týdnech, kdy mě mé změněné stavy vědomí začaly opouštět, se u mě pocit vězně vystřídal s úlevným pocitem azylanta. Byl jsem v relativním bezpečí před tím šíleným světem venku a parta na druhém patře mi v tu chvíli připadala normálnější než leckdo pohybující se svobodně venku. A to nebyl jediný paradox, kterého jsem si na pobytech v českých blázincích všiml.

Ve skleníku

Ačkoliv máte po zaklimatizování v léčebně pocit bezpečného místa, kde vás chrání před zběsilou rychlostí světa venku a nároky stále uspěchanější a na výkonu postavené společnosti, prostředí léčebny však zafunguje paradoxně jako skleník. Jako uzavřený svět sám pro sebe. Zvlášť pro ty, kteří ani nevytáhnou paty ven z léčebny a své sociální kontakty si dobrovolně-nedobrovolně omezují pouze na své spolupacienty a odborný personál. A do takzvaného reálu, na kterém se shodne takzvaná většina, se vůbec nedostanou. Ti to mají při návratu domů nesrovnatelně těžší. Řadě lidí po čase mizí ty nejhorší příznaky jejich stavu, ale nastupují velmi intenzivní a nepříjemné pocity jakéhosi ocejchování. Máte zkrátka pocit, že cejch „blázna“ máte snad vypálený na čele, a každý koho potkáte, bezpečně pozná, že jste ze Zámečku nebo jiného ústavu v daném městě. Pocit cejchu stigmatizace psychiatrického pacienta aspoň na sklonku 90. let fungoval i u mne spolehlivě. Vždyť to byl i důvod, proč jsem odmítal nabízenou pomoc v rámci včasné hospitalizace. Ale ukažte mi někoho, kdo je natřesený z toho, že má jít do špitálu, natož potom do psychiatrické léčebny, o níž má řada lidí i dnes velmi nejasné nebo totálně zkreslené představy. Neměl jsem to tenkrát vůbec jinak a nikdy by mně nenapadlo, že se za brány jakéhokoliv psychiatrického ústavu vůbec dostanu. Ač jsem coby protidrogový preventista s těmito zařízeními spolupracoval. Něco jiného je ale spolupracovat a řešit po telefonu hospitalizace někoho jiného, a zcela jiné to samozřejmě je, když máte být v kůži pacienta se vším, co k tomu patří. S vnitřními mřížemi ve vlastní hlavě a vnějšími – naším medicínským systémem.  

pokračování příště...