Sladkobolec

Smířen se svým osudem,
suše polykáš pýchu,
klopíš zraky
a utíkáš před sebou samým,
stydíš se,
řvoucně prosíš o odpuštění,
že ten, jenž býval,
už dávno není.

Pozdě, odbil zvon.
A já tiše padal k zemi,
slyším poslední milé
„lásko“
…

Snad dobrým býval jsem,
a už nejsem.
Byl bych, rád, však bolest mě láme kolena,
ruce jak ze dřeva, jen těžknou,
a já celý kamenný,
jako tvrdne mi duše.