Ranyt: Útržek čtvrtý

Čtvrtá ukázka z mé prvotiny jménem Ranyt: Proměna. Mladý elf Ranyt se vydává na dlouhou a nejistou cestu - musí najít vraha jeho nejbližších. Na hřbetě černého pantera překonává nebezpečí a nástrahy, bojuje o život; potkává sympatickou druidku Daniru, která ho nejen provází, ale také mu pomáhá. Vedle dívky a "černé kočky" však má ještě jednoho průvodce: mocnou duchovní sílu, jež ho nejtěžších chvílích vždy pohotově zachrání, ale současně ovládá a ničí Ranytova pouť je blouděním ve vlastním nitru, zklamáním i nadějí, dozráváním a zkouškou charakteru Jeho výprava je i nalézáním sebe sama. Nebo snad naopak - ztrátou osobnosti? Poutavý fantasy příběh přináší panoramata velkých bitev i zdánlivě malé šarvátky; krvavé bitvy i okamžiky tichého úžasu nad velkolepostí přírody; nelítostné souboje i mlčenlivý zázrak rodícího se vztahu dvou mladých bytostí; drsný rytmus války. A nečekanou pointu nakonec. A také několik znepokojivých myšlenek, které v jiných fantasy textech sotva potkáme.

Hlavní je zachovat klid, opakoval si Ranyt v duchu, zatímco v klidu se nechali zavést zpět do centra sídla. Jeho nejhorší obavy se vyplnily. Už si všimli přetrhaných pout a mrtvých v jejich cele a hlavně nalezli zmláceného a zraněného vladaře. Spustili poplach.

Sbíhali se k nim ze všech stran, nezbývalo než utíkat dál směrem k centru. Jejich cesta končila u pyramidy ve středu. Špatný nápad, nechat se zahnat až sem, ještě horší následky. Z každé postranní i hlavní uličky se přímo k nim hrnuly davy skřetů, všichni chtěli pomstu. Za svého pána, hlavně pak za to, že je tu museli celou dobu snášet. I když se k nim museli chovat s úctou, jako by patřili k nim, neměli je rádi. Jejich zásada vzájemného respektu právě skončila, nyní se na ně dívali jako na vetřelce, jež je třeba zabít.

Ani jeden ze dvojice nemeškal, muž tasil svou čepel, usmíval se na všechny přítomné okolo zakrvácenými ústy. Možná neměli šanci vyhrát, rozhodně však neodejdou sami. Služebnice přírody Danira odříkávala další zaklínadlo. První z mnoha nepřátel se dostal na dosah Ranytova meče, stačil mu okamžik kratší než mrknutí oka a ostří se zakouslo hluboko do krku protivníka. Ten se skácel k zemi a už se nepohnul.

Pozornost ozbrojeného bojovníka si vyžádali další příchozí, jejich počet se zdál být nekonečný. Danira sesílala jedno kouzlo za druhým, snažila se okolo nich vytvořit nějakou účinnou ochranu, pokusy však zatím selhávaly. Soustředila se tedy na útočná zaklínadla, stále však v duchu žádala matku přírodu o pomoc při útěku. Chápala přitom, že budou zabity děti přírody, svým způsobem její bratři a sestry. Elf ale očividně podobné výčitky vůbec neměl a kosil jednoho za druhým.

Krveprolití trvalo natolik dlouho, aby se k nim už nikdo nechtěl přiblížit. Malý národ si pomalu začínal uvědomovat, že také budou potřebovat magii. Nechali tedy povolat své nejsilnější mágy, ti vystoupili ze svých obydlí. Uměli používat jen magii spjatou s kameny a zemí, ale žádná jiná jim ani k ničemu nebyla. Svůj obor však zvládali naprosto dokonale, druidka měla co dělat, aby je oba chránila před stále narůstajícím počtem a intenzitou nejrůznějších útoků.

Ani Ranyt nemeškal, cítil nové a nové návaly energie, naprosto se jí otevřel a vnímal zároveň, že jí odčerpává více než kdy předtím, kromě zkušenosti s jejím ložiskem v Daniřině hvozdu. Tam byl ale jen prostředníkem, nyní se stal jejím pánem a ovládal ji. Ze špičky jeho zbraně šlehaly černé blesky. Při každém úderu hromu se ozval bolestný výkřik a někdo se zřítil k zemi.

Přesto se nynější styl boje nezdál natolik účinný, aby je zachránil. Všem bylo jasné, že je jen otázka času, kdy přesile podlehnou. Danira stále naléhavěji prosila svou matku o vytvoření tunelu, průchodu nebo čehokoli jiného, co jim pomůže přežít. Zatím bezvýsledně. Začala být vzteklá. Možná že zase cítila jeden ze svých starých záchvatů. Bránila se tomu.

Na její pokyn se z kamenné podlahy zvedla obrovská dlaň rovněž z kamene. Na šířku měřila několik kroků, stiskla všechno, co uchopila. Asi desítka malých tvorů byla uvězněna v pasti, dokud je ruka nerozmáčkla a nezahodila. Krutý způsob zabíjení, o tom není pochyb, bohužel jeden z nejúčinnějších. Hlava jí začínala třeštit a cítila to téměř zapomenuté opojení...Danira přestávala zvládat své skryté démony. Ti se sápali na povrch stále naléhavěji, škrábali svými drápy na její mentální obrany a stále hlasitěji se dožadovali pozornosti, dokud jim nepodlehla.

Její oči se zvrátily dozadu, zůstalo viditelné pouze bělmo. I tak působila, že vidí. Rozhlédla se nyní již klidně a bez jakéhokoli stresu kolem, pomalu mávla rukou jedním směrem. Všichni její nepřátelé, na něž tím pohybem ukázala, vzpláli. Začal se šířit chaos, jeden narážel do druhého a tím se požár šířil. Chlapec se na ni udiveně otočil. Neměl ani ponětí o těchto schopnostech, jež měla. Za normálních okolností by byl snad vyděšený, ani on sám nyní nebyl tak úplně sám sebou. Odrážel útoky zbývajících nepřátel, kteří nehořeli nebo neutekli.

Ovládán pouze svým bohem, se strašnou touhou po krvi, rozběhl se přímo do ohnivého davu. Odčerpával z nekonečného množství síly svého pána. Oheň jej nepálil, zranění nebolela. Cítil se jako bůh sám, nemohl zemřít, nemohl být poražen. Jediné, co čekalo každého, kdo se mu postavil, byla smrt. Prosekával cestu pro sebe a svou společnici k jednomu z východů. Měli spoustu práce, protože hořící skřeti již pomalu popadali k zemi, zůstali jen ti živí, nesmírně rozlícení. Těm už bylo úplně jedno, jestli zemřou, chtěli se jen pomstít za všechny své druhy. Za všechna příkoří, jež kdy byla způsobena jejich národu. Ze všeho zlého vinili jen ty dva vetřelce.

Paradoxně oběma stranám v tomto momentu bylo jedno, jestli zemřou nebo vyhrají, pouze bojovali. Ranyt a Danira dělali všechno, co mohli, aby se dostali k nejbližšímu východu. Museli si proklestit vlastní cestu neustálým utíkáním a souboji. Konečně se dostali k jednomu z otvorů. Bez váhání do něj vklouzli, pelášili, co jim nohy stačily nejrůznějšími cestami; skřeti to zde znali a byli jim na stopě i v paralelních chodbách.

Zbavili se jediné skupinky, kterou viděli bezprostředně za sebou. Druidce došla trpělivost. Prudce se zastavila. Natáhla ruce před sebe, chtěla požádat přírodu, pak si ale uvědomila svou chybu – ona jí to musí rozkázat! Veškerou silou vůle přikázala zemi, aby povolila a zavalila tunely. Zemi se zprvu nechtělo, Danira však stále naléhala. Zem se nakonec nechala dívkou zlomit a vykonala její vůli. Směrem k městu za nimi se začaly stropy chodeb hroutit. Propad nedosáhl až k sídlu, to ale ani nebylo třeba. Stačilo zavalení nejbližších tunelů, aby se hlídkám ztratili. Navíc nyní měli před sebou strmý vzestup, jenž díky díře ústil až na povrchu. Vyšplhali po něm, jak nejrychleji mohli. Zatím budou muset pokračovat bez svých zvířat, jelikož je Danira zavolala teprve nyní. Bude jim to zřejmě pár dní trvat, takže zatím musí jít sněhovými pláněmi pěšky.

Nezapomeňte zanechat komentář :)

 

 

---