Most Sněžné radosti

Bedrunka od Barrandova

Tramvaj, bedrunka šinoucí se mostem, krajinou. A v ní holka s vlasy úžasnými dlouhou hodinou. Kam ta si to šine? Za kamarádem, co vezme ji do dlaní a šeptne: Broučku.

Zámecká paní

Na nádraží přistoupily dvě. Džíny moderních mondén, kabelky a výraz do pranice. Na sedačce pospával tulák. Jedna se podívala s gustem zámecké paní a poodešla. Zrovna včera v televizi režisérka Chytilová uvažovala nad nedostatkem soucitu: Lidi jsou tak strašně primitivní, ale takoví estéti…

Most Sněžné radosti 

Na mostě čelím nízkému přeletu racků. Trochu pozdní vločky sněhu, radost nejen dětí. Křtím tento most mostem Sněžné radosti. Racci s hladinou v polibku připíjejí a pak se chechtají marnosti lidské řeči.

Nosy na boule

Tady se chlapci v noci potrkali, sdělují skrvny v dlažbě. Červenavá spoušť, a kdosi křičel na ně: Houšť! A pak ještě popili, jak bohatýři, a dnes mají nosy na boule. A testosteronu plné koule.

Zrnka ve Spálené

Spálenou jde procesí Indů s Šivou stále v zádech, snad proto vzorně fotí hned na první nádech. Neboť lépe než my vědí, že lidé, natož fotky, nejsou než zrnka unášená do věčnosti.

Klíčnice v kameni

Syčí nad světem, nad životem a nad tím, že devítka ne a ne jet. Má kulaté vlasy a v tváři stopy krásy. Stojí u Máje, před reliéfy Zoubkových klíčnic. Ty stojí o poznání trpělivěji. A co je to poznání? Že ani kámen neujde času, natož jedna tramvaj. 

Jižanek cesta za labůžem

Tři jižanky vycházejí do Národní z podniku, co nabízí thajské labůžo: masáže, doteky nahé kůže a vůbec lecjaké žůžo. A ty dívky, již věkem rašící, zdají se skutečně uvolněny pro další pražské dobrodružství. Možná zalejou je do piva,  s pěnou pěkně v krajíčku těla. Ta jedna už teď je z toho celá nyvá.

Nábřeží vyloučeného třetího

Nábřežím do Smíchova procházely páry. Darwinův zvířetník. Jedna dvojice za všechny: ona měla na rtech úsměv a hrozivou lest, on svou svobodu spočítanou. Zanedlouho vyhrne se do světa, co zatím stojí stranou. Nábřeží vyloučeného třetího.

Návrat

Větve zimou ještě roznemohlé tisknou své pavučiny nebi, tady na Andělu u skleněného domu. Lidé na tom nejsou lépe, jen je to stále má k pohybu. A tak ťukají střevíci o dlažbu step času. Uspěchané soboty klapot. Bez účasti s mánií těchle not navracím se Barrandovu, svému hnízdu roznemohlých větví.