Poslední zázrak

"Invoco te, Leviathan, motores..." Opravdu ji zase slyším? Ne, nezdálo se mi to. Kdosi skutečně začal odříkávat onu modlitbu. Má ji naštěstí již jen v nepříliš přesném překladu do latiny. Aspoň že tak! Celé týdny jsem žil v omylu a marně hledal klid, protože všichni na hranici dosud neskončili. Nejméně jeden žije.

Naslouchal jsem tichým slovům a jako ve snách se vzdaloval teplu krbu a nakonec otevřel dveře, abych v závanu ledového vzduchu ucítil víc.

"Bibere sanguinem meum, pater reliquit venas."

V jeho hlase jsem rozpoznal bolest. Určitě si zrovna dýkou pořezal předloktí. V tom, co činí, není žádný špatný úmysl, jenže on ví až příliš mnoho a zároveň zoufale málo. Síla, kterou se snaží probudit, by nakonec přinesla neštěstí, jako již mnohokrát. Možná tomu tak nebylo odjakživa. Dřív než byly sepsány první z posvátných  knih a položeny základy civilizací, mohly takové schopnosti přinášet užitek. Lidé se tehdy ještě občas stýkali s bohy. Ti svým oblíbencům darovali část šifry ze své krve a stvořili tak mistry čaroděje. Ale čim víc pravdy bylo vyřčeno, tim hůř ji nehodní překroutili. Již tehdy se to mělo skončit.

Slyším ho jasněji. V hlavě mi zní ozvěnou: "Amplectere filium suum sub pennis aeternae Ziz."

Vím, že to myslí dobře. Přeje si jen rozdávat naději a štěstí. Srdcem se hlasu podobá, je jako křišťál. Znovu, jen díky němu, hloubám nad svými skutky a nezhojenou ranou se dostávám až na kosti. Navzdory všemu jsem přesvědčen, že jinak to být nemohlo.

Dokonce věřím, že ani Nový zákon a Korán neměly vzniknout. Zabránil bych tomu, kdybych mohl. I pro těch pár odlišných zápisků a jinak vyřčených myšlenek se lidé zabijí na výpravách ve jménu takzvaného Boha... krvavého, krutého Boha, sídlícího uvnitř nenasytnosti. Mé oči už viděly přepříliš těch, co zmučeni prosili o smrt.  Po mnoho nocí jsem nezaspal strachem, že skončím jako jeden z nich.

Ne, nedovolím, aby se s novým kultem všechno opakovalo, díky komusi, kdo mnoho mluvil. Slova jsou mnohoznačná. Lidé je přepisují, nejrůzněji vykládají a špatně chápou. Proto ho musím okamžitě najít, a právě jeho hlas mě k němu zavede, ať se skrývá kdekoli.

"Grail de calice color, Dominium." Nese se za mnou nocí. Vítr kolem divoce skučí. Balím se do pláště. Můj vraník se pode mnou vzpíná. Nikam se mu uprostřed tohoto nečasu nechce, já se mu nedivím. Mé tělo je zesláblé nemocí a duše v něm tiše pláče za dalšího dobrého muže. Sotva se udržím v sedle, přesto vím, že musím jet. Je mou povinností umlčet ho. Kdyby totiž ovládl Leviathanem - silou jež hýbe - Behemoth, matici hmoty, dokázal by zázraky. Přetvářel by látky zevnitř. Lehkomyslně si měnil vodu ve víno, a lidstvo by v něm spatřilo spasitele... pak by přišly další náboženské války, nenávist a chaos.

On nechápe, co by způsobil, a proto ho musím zabít. Nestačí však jen zničit jeho tělo, i duši budu muset roztříštit na velmi drobné kousky toho, pro co lidská řeč nejspíš nezná jména. Nesmí zůstat jediná vcelistvá část z jeho vědomí. Mohla by se rozpomenout i v příštím životě. 

Strašný úkol. Kéž by tahle má cesta byla poslední. Zbyl bych pak jen já. Ten, který mlčí a žije pokud možno tak, jako by nevěděl.

"Da lucem tuam. Leva me et stellas."

Jeho hlas mě již přivedl do hlubin hvozdů. V šeru jsem kutloch pod skalním převisem zahlédl, až když jsem stál přímo před ním. On díky tomu zaslechl dusot blížícího se koně. Kožešina nad vstupem se zavlnila, aby ihned odhalila rytíře, jenž se za ní ukrýval.

"Ty? Co mi chceš, zrádče?" vykřikl a tasil. Nemělo však smyslu snažit se mu cokoli vysvětlovat. Pro něj bych byl stejně zrádcem, nebo rovnou šílencem. Nepřesvědčil bych ho. Jsem si jistý, že ne.

Pozvedl jsem meč nad hlavu. Z výšek, které jiní mají za sídlo Boží, se snesl Leviathan v podobě blesku. Úderem rozžhavil mou zbraň. V její bělostné záři jsem zahlédl děs v očích nebohého templáře. Pochopil, že není možné zvítězit. Nesnažil se ani bránit. Jeho hlavu jsem oddělil rychle a snadno. Meč se obyčejně o páteř zastaví, ale hybatel dokáže roztavit i kámen. Nepotřeboval jsem mocný švih. Nikde neulpěla ani kapka z jeho krve. Bezhlavé tělo vydrželo stát ještě několik okamžiků, než se zvolna sesulo k zemi, aby opět s hlavou srostlo.

Násilnou smrt by na jeho pozůstatcích žádný nepoznal. Doufám, že tento zázrak sprosté vraždy, bude  posledním. Aspoň do doby, než se vráti ti, co jimi umí vládnout.

Skryta zraku se za kožešinami v jeho uboze vyhlížejícím přístřešku nacházela dokonale vybavená svatyně. Musel jsem spálit pergameny a rozbít mnoho předmětů. Pokud by je někdo našel, považoval by vše za projev čarodějnictví a já nechci v tomhle kraji zažít mučení a cítit pach spáleného masa. Všechno, co by mohlo být podezřelé, včetně jeho bafometu, musí nenávratně zmizet. 

Ta trojí tvář je vlastně jedna, jen v různých dobách jediného okamžiku. Ale jak takové věci někomu vysvětlit, vůbec netuším. Naštěstí k tomu není důvod.