Teorie relativity

Teorie relativity

Mám dvě dcery. Ta starší - Nikola pojala za manžela Novozélanďana Marka a svatba se konala u nás, na zámku v Hradci nad Moravicí. Pak jsme ještě podnikli posvatební cestu po našich hradech. Cestovali s námi Markovi rodiče, tetička, strejda, Markův brácha Craig s přítelkyní Norio, a moje mladší dcera Romana s manželem Kurtem. Ti žijí pro změnu v USA. A jak známo - na Novém Zélandu, ani v USA žádné hrady nejsou. Týdenní výlet se vyvedl. Pro ně bylo všechno beutifull and nice. Dorazili jsme postupně do Českého ráje, a pak samozřejmě zpět.

Cestou tam jsme nocovali ve Žďáru nad Sázavou, máme ubytování v hotelu Fit. Obsadili jsme půlku třetího patra, my s Oli jsme měli pokoj č. 310. V hotelu Fit mají dobře vybavené fitcentrum a restauraci v rekonstrukci. Večeře, která je pro anglicky hovořící národy hlavním jídlem (dinner), se tedy konala v radničním sklípku. Výběr jídel a pití zabral půl hodiny, konzumace minimálně tři hodiny a útrata tak tři až čtyři tisíce. To byl vlastně každý večer stejně se opakující scénář. Jen místo bylo pokaždé jiné. Jelikož tady jsme seděli pod přístřeškem venku, odběhl jsem si do hotelu Fit pro bundu. Jdu si na recepci vyzvednout klíč 310 a slyším zpoza zástěny úsečné „jo…jo…jo…jo… přesně tak…“      No úplně jak bych slyšel Nikolu, intonací i barvou hlasu. Tak zaťukám na sklo a vyšla recepční, sympatická usměvavá černovláska, něco mi říkala (jak už to recepční dělají), jdu na pokoj, a  pak jdu vrátit klíč a zase slyším „jo… jo…jo…“, až mi to nedalo a musel jsem jí říct, že mluví a i tu intonaci má úplně jako moje dcera. Načež mě vyzpovídala, co jsme zač, a mezitím odcházela nějaká její spolupracovnice a říká: „Tak Niki, ahoj zítra!“   … No tohle?!

Cestou zpět jsme Romanu s Kurtem odvezli do Prahy, kde měli ještě nějakou schůzku, a pak už směr Colorado... A my do Žďáru.

V hotelu Fit bylo vše při starém. Za zástěnou recepce slyším známý hlas.  „Dobrý večer Niki, tak jsme tu zase!“, říkám s úlevou, jako bychom dorazili domů. Vycupitala se svým milým úsměvem (dobrý večer!) k tablu s klíči a říká: „Ale váš klíč tu není, musíte ho mít u sebe!“         –  „Jaký náš klíč?“    –  „No přece třistadesítka!“    Aha! Načež jí vysvětluji: „Je to od vás hezké, že si pamatuje 310, ale ten klíč jsme vrátili ve středu dopoledne vaší kolegyni a ty dva dny jsme byli úplně jinde a to hodně daleko!“         –  „ Joó?? Tak to jsem vůbec nezaregistrovala, já si myslela, že tady ještě jste!“ …  Dostali jsme pokoj č. 313. Ubezpečil jsem ji, že zítra ráno určitě odjíždíme, tak ať už nás nehledá. Opět se mile usmála, popřála nám dobrou noc a šťastnou cestu.

Na pokoji vše vypadalo stejně jako na třistadesítce. Ale 313… najednou jsem si vzpomněl na film „Rok ďábla“ a na epizodu s Jarkem Nohavicou. Je v bývalých opuštěných kasárnách a hledá pokoj číslo 313, kde napsal písničku: Když mě brali za vojáka… Nenašel ho, všechny místnosti byly přečíslovány (a všechny vypadaly stejně)…

V sobotu ráno jsme vrátili klíč č. 313 a jeli na Zelenou Horu, navštívit poutní kostel Svatého Jana Nepomuského, vrcholné dílo barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho, kulturní to dědictví UNESCO. A domů.

 Pak v pondělí odpoledne nás byla naposledy navštívit Nikola s Markem. Takže jak to dopadlo v sobotu a v neděli? V pohodě? A Niki povídá: „No, skoro. Sobota v pohodě a v neděli jsme bez problémů dorazili do Ruzyně, takže rodiče od Marka a strejda a tetička už jsou asi doma. Ovšem Craig a Norio měli ještě zaplacené letenky do Dubrovníka, ale neletěli nikam, protože jejich letecká společnost Sky Europe (pozn. slovenská) předevčírem zkrachovala. Peníze už jim nikdo nevrátí. Tak jsem je zavezla na hlavní nádraží a posadila na vlak do Budapešti.“          Ptám se: „A proč zrovna do Budapešti?“      –  „No ono zrovna nic jiného nejelo. A z Budapešti  do Dubrovníku už to není tak daleko.“        –  „A vy tedy odlítáte zítra, že?“        –  „Jo, jo, jo, akorát neletíme přes Singapoure, ale přes Vancouver.“                      –  „A proč zrovna přes Vancouver?“      – „No protože tam jsme ještě nebyli. A když se podíváš na globus, tak ať letíš na kteroukoliv stranu, vždycky doletíš na Nový Zéland. Na přestup máme tři dny, takže nám to nemůže uletět a trochu se tam porozhlídneme. A těch nějakých tisíc kilometrů navíc, to v letadle vůbec nepoznáš.“

Vážený čtenáři, vážená čtenářko, vážení přátelé! Dnes už je holt jiná doba. Čas nezastavíš. Jo, jo -  najednou je ten svět nějaký menší.

-----------------------------------------------------------------

O něco později se Romana s Kurtem přestěhovali z Colorada na Hawai. Když letos v létě byla Nikola s Markem navštívit Havajany, cesta letadlem jim trvala šest hodin. Odletěli v 10.00 hodin a přiletěli ve dvanáct. Zvlášní. A ještě jedna nesrovnalost. Oni totiž nastoupili do letadla ve středu patnáctého a z téhož letadla vystoupili v Honolulu v úterý čtrnáctého. To tak trochu popírá mé předchozí tvrzení, že čas nezastavíš. A nejen to.  Zjišťuji, že se dá cestovat zpátky v čase i běžným dopravním prostředkem.

Zkrátka a dobře - čas je opravdu relativní pojem. Teď už chápu Einsteina a jeho teorii relativity. Anebo si to zase vykládám špatně?