Ranyt: Útržek pátý

Pátá ukázka z knihy jménem Ranyt: Proměna. Mladý elf Ranyt se vydává na dlouhou a nejistou cestu - musí najít vraha jeho nejbližších. Na hřbetě černého pantera překonává nebezpečí a nástrahy, bojuje o život; potkává sympatickou druidku Daniru, která ho nejen provází, ale také mu pomáhá. Vedle dívky a "černé kočky" však má ještě jednoho průvodce: mocnou duchovní sílu, jež ho nejtěžších chvílích vždy pohotově zachrání, ale současně ovládá a ničí Ranytova pouť je blouděním ve vlastním nitru, zklamáním i nadějí, dozráváním a zkouškou charakteru Jeho výprava je i nalézáním sebe sama. Nebo snad naopak - ztrátou osobnosti? Poutavý fantasy příběh přináší panoramata velkých bitev i zdánlivě malé šarvátky; krvavé bitvy i okamžiky tichého úžasu nad velkolepostí přírody; nelítostné souboje i mlčenlivý zázrak rodícího se vztahu dvou mladých bytostí; drsný rytmus války. A nečekanou pointu nakonec. A také několik znepokojivých myšlenek, které v jiných fantasy textech sotva potkáme.

Sledujte knihu na facebooku a dalších sociálních sítích! :)

Mnoho dalších dní putovali vyprahlou pouští. Zdálo se, že vzdálenosti jsou zde naprosto jiné, než se jeví na pohled. Zoufale se díval na všechny strany, jelikož neviděl vůbec žádný posun. V hlavě měl hotové peklo, tolik pocitů snad ještě nikdy nezažil. Všechny ale byly negativní. Obviňoval celý svět, veškeré božstvo i živé bytosti ze svého utrpení i ze svých selhání. Cítil, jak mu po krku sjíždí kapka potu, i ta ho stačila dostat téměř do stavu nepříčetnosti. Dal si však velmi záležet, aby navenek nebylo vůbec nic poznat.

Proto jela druidka v klidu vedle něj. Postupně se dostávali k cíli, s každým dalším krokem mu byli blíž. Zdálo se mu, že vzdálenost je už dostatečně krátká, aby to bezpečně poznali. Už bylo taky na čase, každý další krok pro něj znamenal utrpení. Jako by se mu celé tělo nabodávalo na tisíce ostrých jehel. Přitom však stále seděl na hřbetu pantera.

Přímo před nimi se už otevíralo malé skalní údolí. Kolem dokola vyrůstaly ze země mohutné útesy a mezi nimi ležel na zemi písek. Při náhlé blízkosti vidiny cíle mu zablýskly oči. Už měl svou pomstu na dosah ruky.

Okamžik na to ale zjistil, kde se teprve skutečně nachází a že se jednalo jen o přelud. Nechápal své halucinace, dával je za vinu užívání božské energie. Ve skutečnosti se teprve blížili po jednom z hřebenů. Povzbuzen novou motivací z představy konce své cesty ještě přiměl pantera zrychlit. Kočka jeho příkaz uposlechla a vyrazila novou, větší rychlostí. Za sebou slyšel kopyta hnědáka.

Dobře věděl, že ani nemá cenu zjišťovat, jak se dostali na hřeben hory, byť si žádný výstup nepamatoval. Dost možná by se jen probudil z další halucinace. Proto si nevšímal ani zbytečných detailů. Něco jeho pozornost ale přece jen upoutalo. Zastavil zvíře a seskočil dolů. Obezřetně došel až na okraj hřebenu, aby se podíval dolů. Zdálo se mu, jako by tam viděl nějaký pohyb.

Momentálně nebyli na vysokých skalách, ale spíš na malé skalce, takže neměl tak dobrý výhled do krajiny. Chvíli se rozhlížel kolem, ale už nic nezahlédl. Postavil se tedy zpět na nohy. Když se otáčel, země pod ním se utrhla. Spolu s kusy kamení spadl několik sáhů dolů na tvrdý písek. Zády narazil na větší úlomek a zůstal na něm ležet, prohnutý a s otevřenými ústy. Nevnímal nic než strašlivou bolest.

Během několika okamžiků u něj stála druidka, aby mu pomohla. Když se k němu skláněla, bez hlesnutí k ní natáhl ruku. Než ji ale stačila stisknout, ruka mu spadla. Upadl do bezvědomí.

Aniž by na cokoli čekala, ihned ho položila na rovnou zem. Vzpomněla si na pozůstatek předešlého zranění. Podle polohy, z níž ho dostávala, spadl přesně na popáleninu. To mu muselo jistě způsobit mnoho utrpení. Sehnula se k němu, aby mohla znovu použít jedno ze základních kouzel, kterým ji učili.

Z dlaní jí vycházela příjemná nazelenalá záře, jež se elfovi rozlévala po těle. Kdyby byl při vědomí, cítil by příjemné teplo a mírný tlak, jak se mu části v těle vracely zpět na své místo. Za současných podmínek však Danira bohužel nebyla schopna spáleninu vyléčit úplně. Hodně urychlila proces hojení, na plné uzdravení ale potřebovala mnohem více energie, kterou z mrtvého okolí nebyla schopna získat. Pomáhala mu podle svého nejlepšího svědomí, ale měla dojem, že není schopna pro něj udělat dost.

Trvalo několik hodin, než se probral z kómatu. Snad se konečně cítil lépe, to ale nemohla říct s jistotou. Zatím vůbec nepromluvil, jen se díval sem a tam. Byl bílý jako stěna, jeho rty jako by se pokoušely něco říci. Až po několika pokusech konečně vydal hlásku. Při jeho prvních slovech se ale dívka musela otočit, aby se na něj nemusela dívat. Měla totiž chuť ho praštit něčím do hlavy, aby se vzpamatoval.

„Vrátíme se," bylo první, co zašeptal. Nějakou chvíli nereagovala, dokud návrh nezopakoval.

„Cože?" otočila se k němu podrážděně, „cože?! To nemyslíš vážně, Ranyte!" Pohlédl na ni prázdnýma očima. „Ale myslím," pravil potichu, „nemá to vůbec žádný smysl, však se sama podívej." Vrah je skutečně celou dobu pouze tahal za nos. Pořád měli jen jakousi imaginární stopu, dosud ale po ní dokázali jít. Ale teď už si delší dobu všímala jeho postupného ochabování. Jak na těle, tak na duši. Pomalu chátral – a bylo to vidět. Jistě to je i tím, že události posledních dní elfa velmi oslabily.

V tuto chvíli mu nemohla dovolit, aby skončil. Cítila, jak jsou už blízko, proto se ohradila, „Ty nemůžeš skončit," pravila pomalu, „ne teď a ne tady, Ranyte." Ze své bezmocné polohy vleže se na ni nechápavě díval. Vždyť právě ona ho celou dobu brzdila, co se to najednou stalo? Celé tělo ho strašně bolelo, nemohl se téměř pohnout. Skoro prázdnýma očima ji pozoroval. Velmi dobře si uvědomoval, jak zuboženě musí vypadat výraz jeho tváře, jeho myšlenky se však stále více upínaly k představám o nekonečných možnostech, jež mu byly nabízeny.

„Já to chápu. Rozumím, jak ti je," začala konejšivě, „necítíš ale, jak jsme už blízko? Skutečně to nevidíš? Musíme jít. Musíme jít hned, Ranyte, nesmíme se zdržovat." Odvrátil od ní hlavu a znovu se o něj pokoušely mdloby.

„Ne! Vstaň!" přikázala mu.

To jej rozčílilo, znovu jí dlouze pohlédl do očí. Kdyby nebyl tak vyčerpaný, možná by už sáhl po meči a zabil ji. Místo toho jen vykřikl jako malé vzteklé dítě, na víc nyní nestačil. Ani přes tento projev zoufalství ho ale Danira nepřestávala kárat.

„Tohle nemůžeš myslet vážně. Ty mě zatáhneš až sem, do bohy zapomenuté pustiny, a pak prostě řekneš, že jdeme domů?! Můj přítel zemřel jen a jen kvůli tobě, to doufám víš!" křičela stále víc a víc, „musíš ten úkol dokončit! My ho musíme dokončit! Už jen kvůli tvým rodičům." Při zmínce o nich se ještě víc rozčílil. Zuřil, jediné, co mu bránilo říct cokoli na svou obranu, byla jeho slabost, za kterou mohl jen on sám. Přemýšlel o svých přátelích. Skutečně se domů těšil, chtěl se už vrátit. Nechtěl riskovat svůj ani její život, a ona to nechápe, ona neví, co všechno může mít, i on si to znovu uvědomil a celé mu to došlo až nyní.

Druidka po krátko odmlce znovu začala křičet. „Ty zřejmě nechápeš, že se už ani nemůžeš vrátit. V celé Arfarii jsme oba hledanými zločinci. Jen si vzpomeň na všechny zločiny, které jsme po cestě spáchali. A musíš si uvědomit, jak daleko už jsme a hlavně kde jsme! Skutečně teď vše zahodíš jen kvůli nějakému přechodnému pocitu? Čekala jsem od tebe více, Ranyte. Ale máš pravdu, už tě vidím, jak se vrátíš do svého rodného města a tvoji lidé se tě budou ptát, kde jsi byl. A co jim na to řekneš? Že jsi procestoval půlku světa, byl jsi za Stěnou – a to všechno pro nic? Že jsi vraha vlastně nedopadl? Jak se na tebe asi podívají? Uvažuj trochu, to už budeš mít lepší, když zemřeš zde. O což se můžu v tvém nynějším stavu velmi lehce postarat a také se postarám, pokud se ukážeš jako slaboch!" Její monolog nebral konce, neustále se do něj navážela. „Vlastně mi řekni, kdo by tě přivítal. Všichni už na tebe dávno zapomněli, mají tě za mrtvého. Rodiče? Promiň, ale nemáš je. Můžeš je pomstít, nebo se vrátit zpět a žít jako obyčejná nicka, která nedokázala splnit vytyčený cíl. Mohl by ses vrátit ke svým přátelům. Jenže kde byli tví přátelé, když na tebe útočili skřeti? Kde byli, když jsi umíral na následky svých zranění? Kde byli, když tě uvěznili? Nikde, ale já jsem tam byla! Proto na tebe naposledy naléhám, pojď se mnou, Ranyte." Do očí jí vhrkly slzy. Natáhla k němu ruku.

Ve všem co řekla, měla pravdu. Ačkoli ji v tuto chvíli nenáviděl, musel uznat, že má pravdu. Kilein skutečně zemřel jen kvůli němu, stejně jako mnoho dalších nevinných bytostí. Navíc nikdy by si nemohl přát lepší společnici než právě Daniru. Pokoušel se v mysli najít poslední zbytky odhodlání a poskládat je v jeden celek. Chvíli se díval na její ruku, která se k němu natahovala. Všiml si, jak jí z očí začaly téct slzy, když se jí dlouho nechopil. Až když ji už chtěla stáhnout zpět, tak ji chytil. Pomohla mu postavit se na nohy a dojít k Sairenovi. I přes její ozdravná kouzla na tom nebyl nejlépe.

Hodně času v sedle trávil lehkým spánkem. Dívka se o elfa starala, jak nejlépe dovedla. V podstatě mu poskytovala občas až přehnané pohodlí, rozhodně neodpovídající stávajícím podmínkám. Velmi si vážil její snahy a doufal, že jí to jednou bude moci oplatit.

 

---