Sny, iluze, láska

Přemítám si tě jak „sedíš proti mně s kamennou tváří, jen když se mi podíváš do očí, trošku se pousměješ. Po tváři mi teče slza, která mi vrací vše, co jsem kdy udělala špatně, pálí, bodá, neurčitě se mi zarývá do tváře. Dívám se na tebe a vidím svět, ve kterém jsme konečně šťastní.

Uvědomuji si, že stojíme na křižovatce a musíme se rozhodnout kam dál. Zmizela jistota nekonečné lásky a my se můžeme už jen ptát, kam? Říkávali jsme, že nepotřebujeme lásku do konce života, ale na tu představu, jsme si zvykli. Stojíš u mě, držíš obě mé ruce a jakoby to byla poslední chvíle, vidím všechny vzpomínky. První pohled, první objetí, první polibek, první vyznání lásky. Vzpomínám, jak jsi mi hrál na kytaru a miloval to, jak jsi mě líbal před spaním, usínal se mnou v nejpevnějším objetí, a jak jsi mě pyšně vedl Prahou a říkal, že už nikdy nechceš být beze mě.

Občas přemýšlím, jestli ty jiskry z tvých očí, které dělali tvoje oko oknem, při pohledu na mě opravdu zmizeli, nebo už je jen nevidím. Bohužel nějak nemůžu přijít na to, co je horší. Nikdy nebude opravdu jasné, kdo ke komu patří, nikdy si nebudeme jisti tím, co pořád tvrdíme, protože my nevíme, jestli jsme pro sebe stvořeni. Jsem si totiž jistá, že bez tebe by ztrácela „láska“ smyl. Ale… co je vlastně láska? Každý je tu bezhlavě zamilovaný a nikdo to neví, i já jsem bezhlavě zamilovaná, nevím to.