Dějiny násilí

Vzbudily ho hlasité zvuky. Podobaly se křiku. Skoro jako kdyby zaslechl: „Vstávej!“

Otevřel oči a zíral na ošklivý, nízký strop. V zatuchlém vzduchu bezpečně poznal pach hnoje. Napadlo ho, že si včera musel ustlat ve stáji. Zaklel, jenže to, co se mu vydralo ven z hrdla, neznělo vůbec tak, jak by mělo. Všechno mu to přišlo zvláštní. Hodně zvláštní. Posadil se. V tu chvíli ustrnul, aby se za pár okamžiků začal zmateně rozhlížet.

„Co okouníš? Umej se a běž uklidit dvůr,“ poroučel jakýsi muž a tvář se mu zlostně křivila. Oblečený byl jen v hadrech. Pořádný hřeben nejspíš nevlastnil. Zdál se nicotným, špatně živeným vesničanem, kterého by dokázal zabít jedinou ranou, aniž by přitom použil zbraň. Jenže to by napřed musel mít své ruce! Po jejich někdejší síle však nebylo ani památky. Na místo toho, aby neznámého přerazil vejpůl, teď jen naprázdno lapal po dechu a křečovitě svíral hrubou deku. Tělo, ve kterém se nacházel, rozhodně nebylo jeho. Pomalu, opatrně stahoval přikrývku z nohou. Ne, jak se zrovna přesvědčil, jeho tělu se tohle nepodobalo ani hodně vzdáleně.

Špinavý vesničan mezitím přistoupil až k němu, zacloumal s ním a deku mu prostě vytrhl.

„Honem. Všichni už jsou dávno vzhůru. Jen ty si myslíš, že můžeš vyspávat až do oběda.“

„Nemá horkost? Včera ji prý uštkl had,“ ozval se jen o málo příjemnější, pisklavý hlas ženy.

„Nic jí neuštklo. Je líná a neustále lže a lže,“ zahartusil muž svou odpověď kamsi do přítmí chatrného stavení. Náhle se však s výčitkou v pohledu otočil, začal pochodovat sem a tam, rozhazoval rukama a křičel: „Nedá se jí nic věřit! Nedávno viděla v lese smečku vlků a medvěda, jen aby nemusela na dříví. Teď zase had. Já jí dám hada, jestli okamžitě nezačne s prací...“

Slyšel až dost. Bylo mu jasné, že nemá smysl začínat s vyprávěním o tom, kým je. Byl v pasti! Byl v pasti na rohoži uprostřed páchnoucí chatrče, v těle mrtvé dívky, jejíž věk odhadoval na dvanáct let, a ti ubožáci okolo byli její rodinou.

„Jdi pracovat. Otec zas nemá náladu. Když se mu ozývá staré zranění, bývá nerudný, tak ho zbytečně nerozčiluj,“ volala neznámá žena na svou dceru, teď tedy na něj.

Vstal. Dívčino tělo ho poslouchalo, jako by mu patřilo odjakživa. Došlápl bosýma nohama na hliněnou podlahu. Napadlo ho, že shánět střevíce je tady stejně zbytečné, jako stěžovat si na uštknutí. Naklonil se nad škopkem s vodou. Snažil se spatřit odraz svého obličeje. To dívčina otce znovu rozlítilo:

„Hodláš tak postávat celý den?“

„Hned to bude,“ odpověděl. Lekl se nově nabytého hlasu a znovu zalapal po dechu. Pak opatrně smočil prsty. Voda byla opravdu ledová, nejspíš zrovna přinesená ze studny. Ponořil do ní celé ruce. Na chvíli uvěřil, že ho chlad dokáže probudit z tohohle příliš živého snu; zbaví prokletí. Nabíral vodu do dlaní jako smyslů zbavený. Brzy zmáčel všechny cáry, které měl na sobě. Cítil, jak mu voda stéká po stehnech. Pod nohama se mu vytvářela kaluž. Užuž se chystal pod hladinu ponořit hlavu. Vtom ho ale otec popadl za rameno a surově odtáhl před chýší; honosněji se tohle zavšivené stavení nazvat nedalo. Na dvoře dostal smeták a mezi urážkami byl nádavkem počastován pohlavky.

„Zametání je pro kriply, ženské a otroky. Zaplatíš životem, hlupáku,“ zabrblal tiše. Začal přemýšlet, zda by mohlo být smrtící, kdyby dcerka drahého tatíčka praštila zezadu po hlavě násadou smetáku. Odhadl, že by mu tím způsobil jen bouli. Nevzdal to. Rozhlížel se po dvoře a hledal vhodný nástroj, jenž by bylo možné použít k odstranění toho nepříjemného chlapa.

Spatřil řadu předmětů; v blátě se povalovaly hromady proutí, klacků i špalků, stolička z tvrdého dřeva, několik starých nádob, kameny... možná by se nedaleko dala najít i sekera, nebo nůž. Jenže jak brzy seznal, neměl stejně velkou šanci uspět. I přes případnou výhodu překvapení, bylo dívčí tělo příliš slabé, a i tenhle ubožák nevalného zdraví měl nad ním drtivou převahu. Hořká pachuť bezmoci se mu rozlévala v ústech. Točila se mu hlava.

Zatím odkudsi z polí přiběhl toulavý pes. Srst měl jeden velký chuchvalec slepený blátem a výkaly. Odvážil se dojít až k nim. Začal je očichávat a vrtěl oháňkou. Otec ho přetáhl přes záda polenem až zakňučel a odtáhl k chatrčím stojícím dál po cestě.

„Ubohé zvíře!“ napadlo ho. Psy měl rád. Snad raději než lidi. Míval jich celou smečku. Jenže teď se nemohl zastat ani sebe natož čokla.

Musel zametat tak dlouho, dokud otec konečně nezmizel z dohledu. Pak koště zahodil do křoví a tak rychle, jak mu hubené nohy dovolily, utíkal pryč. Dostal se blátem až na konec osady, kde mu začaly pomalu docházet síly. S tím, jak slabou má teď výdrž, nepočítal. V lese za vesnicí už každou chvíli klopýtal, přesto se snažil běžet dál. Když se pěšina ztratila uprostřed porostu, dral se trním křovisek tak dlouho, až se dostal k řece. Tam zastavil. Nic jiného mu nezbylo. Proud se zdál příliš silný na to, aby vyčerpaná dívka přeplavala. Uvažoval, co dál. Zda nebude nakonec lepší se prostě utopit, než aby vedl bezvýznamný, ubohý a ponižující život bezejmenné nuzačky. Dokonce i většinou zvířat by se byl stal raději.

Zůstal hodnou chvíli stát ve stínu stromů na břehu kalného toku. Mlčky sledoval svůj nový odraz. Dumal, kdo jeho příběhu kdy uvěří. Snažil se dobrat k rozumným závěrům, jenže je nenacházel.

Nakonec se postavil k řece zády, svěsil hlavu a šouravě se vypravil na zpáteční cestu. Měl hlad. Vzpomínal. Všechno se mu náhle rozplývalo v oparu mlhy...

...

Včera kolem poledního přijel Paladin. Nesl zprávu o Dariově smrti. Vyprávěl, jak Darius zahynul zcela zbytečně někde v močálech. Kdyby byl padl v bitvě, proti nepříteli znělého jména, bylo by to důstojné a hodné jeho velikosti. Jenže on nepřežil střet s několika odbojnými sedláky. Hrstka z jeho mužů je přitom během chvíle rozdrtila. Zbyla by jen úsměvná historka, dlouhá tak za dvě, tři věty jejich nekonečných rozhovorů. Kdyby je spolu ještě mohli vést.

S tím vědomím se prostě nedokázal smířit. Cloumal jím pocit křivdy. Jediným úderem rozťal stůl, aby pak meč ztupil údery do zdí.

„Jak jste si dovolili mi ho vzít!“ křičel na sochy dávných králů a ničil, co mu přišlo do cesty. „Tys ho zabil. Jsi zrádce, úkladný vrah,“ obvinil nakonec Paladina, který se zrovna snažil dvůr vztekem nepříčetného vladaře co nejrychleji opustit. I to jako údajný důkaz o nečistém svědomí stačilo. Dal ho okamžitě zajmout, mučit a popravit.

Bylo mu vlastně jedno, jestli byl vinný... a uléhal na lože jako vládce obrovské říše.

...

Děvče se vrátilo domů.

A bylo bito.

A muselo pak ještě mnoho let zametat, tkát, plést košíky, pást krávy...

A žilo a pracovalo skoro stejně jako jiné ženy, protože mu nic jiného nezbývalo.

A svého prvorozeného syna pojmenovalo Darius, druhorozeného Paladin.

..u smrtelné postele, když se konečně neměl jak bránit, plivlo otci do obličeje s tím, že si nic jiného nezasluhuje a jeho skutečná dcera je už mnoho let mrtvá, čehož si on ani nevšiml.