Stín

Chtěl bych Tě naučit,

polibky stírat smutný lesk,

silou dvou duší umučit,

stříbřitých dešťů léta blesk…

Do dešťů a lásky klání,

proti nimž jest jedinou zbraní,

barva vřesu a písku žluť,

snad ještě chvíli, se mnou tu buď……

A rty, namočené už v barvě nebe,

vlasy, orosené chladnou krásou hvězd, co zebe,

v nicotnostech a malichernostech snů,

lásky, co nemaje hodin a dnů….

Tolik chtěl bych vrátit zpět,

ty léta hlubokých, klidných nocí,

ač plné bázně a pocitů křivd,

přec svítící krásou Tvých očí.

Moc chtěl bych se vrátit k řece,

jíž proud přinášel nám víru příští,

smývajíce obavy, ta řeka byla naše přece,

krutou daň, co z této lásky pryští…….

V těch málo okamžicích, co stál při nás slunce svit,

a my byli šťastni v očekávání věcí konečných,

opájejíce se možností konečně sami být,

v plamenech bláznivých snů horečných……………..

Dnes, kdy dál plynou hodiny a měsíce,

a život stal se mi pouhou pouští špíny,

s melancholií přerůstající v pocitů tisíce,

bez Tebe, dál zbyly jen zlé stíny….

Ač někdy mohlo by se zdát,

že pryč jsou pravdy mých dnů,

a dokáži mít ještě hodně rád,

láskou jen procházím, byť ve Tvém snu.