Ledové zahrady - cizinec

Já nevím, nějak se mi tahle část pořád nezdá. Co jí chybí?

pozice v knize: poslední část předposlední kapitoly

Dveře do trůnního sálu se rozrazily znovu. Dovnitř urychleně vpadl mladý muž, kterého Phoúron ani Algiditas nikdy předtím neviděli. Působil neobyčejně sebeuvědoměle a inteligentně, ačkoli byl viditelně velmi zmatený a rozhozený. Ve své úzké tváři měl odhodlaný výraz a jeho pichlavé, hnědé, poněkud zarudlé oči s těžkými víčky těkaly zpod pramenů světlých, vlnitých vlasů z jednoho meče na druhý.

“Dost,” zařval.

 

Algiditas se zarazil, načež pomalu, téměř hadím pohybem, odvrátil čepel od otce, ale jen proto, aby jí mohl namířit na onoho cizince. Oči mu zasvítily zlovolnou chutí propíchnout mu žebra.

“Kdo si myslíš, že jsi, že rozkazuješ králi?” sykl na něj a věnoval mu jeden ze svých děsivých úsměvů.

Cizinec na něj pohlížel ze své nadprůměrné výšky. Zdál se být zcela klidný, jakoby mu Algiditas právě oznamoval, kolik je hodin.

“Nepoznáváš mě?” zašeptal.

“Nemám čas na žerty,” odsekl Algiditas. “Neznám tě. Rozluč se se životem, drzý neznámý.”

S mrazivým smíchem se rozmáchl k útoku, jenže Phoúron mu v něm zabránil. Čepele znovu vztekle zaryčely, když se prudce srazily ve vzduchu.

“Já vím, kdo to je!” Zahulákal na syna. “Podívej se přece pořádně!”

Algiditas se zamračil a, ač neochotně, přemeřil si cizince ještě jednou. Zdál se být tak bezbranný, jak tam tak stál bez jakékoliv zbraně, jen s holýma rukama…

Se zájmem Algidita pozoroval, přičemž nevypadal, že by si byl své bezbrannosti vědom. Vlastně vypadal docela sebevědomě, jakoby měl po ruce něco, co bylo očím skryté.

Phoúron k tomu muži přistoupil a zahleděl se mu do očí a vypadal při tom jako náměsíčný. Jakoby před ním měl každou chvíli pokleknout a začít ho uctívat.

Algiditas tomu vůbec nerozuměl. Stál snad před ním samotný Bůh, že si je sebou tak jistý a že k němu otec tak vzhlíží?

“Máš… Máš moje oči,” zašeptal stařec po chvíli nevěřícného zírání.

Cizinec zamrkal.

“Opravdu? Totiž… Ano, zdá se, že ano,” vykoktal rozpačitě. V ten okamžik se málem skácel k zemi - tak prudce ho stařec objal.

Algiditovi konečně došlo, kdo před ním stojí. Byl to člověk, kterého znal odmala, a přece o něm nevěděl vůbec nic. Člověk, který byl sedmadvacet let pod vlivem kletby a jenž tu nyní stál od ní oproštěn, jako nový. Hleděl na Algidita uslzenýma očima zpoza starcova ramena a přitom se usmíval, jakoby právě vyhrál světový pohár.

“Promiň… Ještě to neumím ovládat,” zamumlal. Stařec ho pustil, aby se podíval, o čem to Poesis mluví, a uviděl slzy, spoustu slz. Silný projev silných pocitů bez síta. Široký, nevěřícný úsměv se postupně prodral starcovými vráskami.

“Jak to Utěšitel dokázal, takový nádherný zázrak?” vyhrkl a několik slz synovi setřel sám.

Poesis byl překvapený otcovou reakcí - do té chvíle mu emoce připadaly jako něco nepatřičného. Čím víc ale přemýšlel o Phoúronově frázi “nádherný zázrak”, tím víc si uvědomoval, že se o zázrak skutečně jedná.

 

Algiditas při slově “Utěšitel” ztuhl, zbledl a celý se rozčilením roztřásl. To jméno mu v uších bolestně zařičelo. Po tom všem, čím si musel projít, po tom všem, co byl nucen vyslechnout…  jsem se pro něj stal vrahem, podrazákem a úhlavním nepřítelem. Nabral vzduch do plic.

“UTĚŠITEL!!” Zahulákal na ně tak hlasitě, až se oba lekli. “KDE JE?! JÁ HO ZABIJU! ZNIČÍM HO!”

Poesis mu s až obdivuhodnou drzostí přiložil ukazováček k ústům a naprosto klidným hlasem mu odpověděl:

“Nezabiješ. Není totiž hmotný.”

Algiditas vztekle zavyl. Zvedl meč k bratrovu krku - tak prudce, až ho do něj mírně řízl.

“Je mi to jedno. Stejně ho zničím, tak jako teď tebe!”

“Utěšitel je příliš silný,” řekl Poesis tak neuvěřitelně klidně, až se zdálo, že vůbec nevnímá pramínek krve, jenž mu z krku právě vytékal. “A pokud se mě pokusíš zabít, skončíš přimáčknutý na protější zdi.”

“Vážně?” usmál se sladce Algiditas.

“Zkus to,” pobídl ho Poesis.

Algiditas to zkusil. A stalo se přesně to, co jeho bratr předpověděl. Nějaká síla ho vyzvedla do vzduchu a přimáčkla ho o dvacet metrů dále na protější zeď. Algiditas se zmítal a řval.

Poesis k němu pomalu přistoupil a důkladně si ho prohlédl, jako doktor, jenž analyzuje zhoubný nádor. Algiditas zmlknul a vyčítavě mu pohled opětoval.

“Malý, téměř nepostřehnutelný kousek tvé duše byl až doteď v Utěšitelových rukou,” oznámil mu bratr věcně. “Nyní je třeba ti ji vrátit. Asi to v sobě poznáš.”

“Cože?” vyrazil ze sebe chabě Algiditas.

“Utěšitel ti nyní dá, co ti patří. Budeš se cítit trochu jako tehdy, když jsi vstoupil s Calidou do její země. Nebo jak jsem se cítil já teprve před pár hodinami.”

“Ne,” zašeptal Algiditas a kopl kolem sebe. “Já nechci, já ji nechci…”

“Musíš ji dostat,” ujistil ho Poesis. “Doufám totiž, že tě pak bude snazší přimět k tomu, abys přestal dělat hlouposti a přenechal tuto zemi jejímu přímému protikladu.”

“Pro-protikladu?”

“Utěšiteli,” upřesnil Poesis.

Otec nevěřícně zavrtěl hlavou.

“Jak může být Utěšitel přímým protikladem Ledových zahrad?”

“Utěšitel je přímým protikladem kletby, jež padla na Dalen, protože jím sám sebe učinil. Určitě víš, že se tato bytost skládá z duší zemřelých?”

“To vím,” přikývl Phoúron.

“Výborně. Která duše byla první? Která mu dala vzniknout?”

Phoúron přemýšlel, Poesis však na jeho odpověď nepočkal.

“Byla to Frigidona, otče. Naše matka, a sice ihned potom, co na sebe uvrhla kletbu. Jistě znáš základní zákon vesmíru?”

“Jaký?”

“Takový, že každá věc má svůj protiklad,” vysvětloval mu Poesis trpělivě - za Algiditova bolestného řevu. “Když se vytvoří nějaká věc, vytvoří se automaticky i její protiklad. Utěšitel byl původně jen matčinou ztracenou duší. Teprve pak nabíral další, aby získal sílu na to, být opravdovým protikladem kletby a jejím úhlavním nepřítelem.”

Algiditas přestal křičet a místo toho se hystericky rozesmál.

Phoúron se na něj polekaně otočil a došel k němu, hypnotizovaně pozorujíc synovy oči, z nichž se nyní vylévala čerň jako z kalichu a nahrazovala ji jejich přirozená barva - a sice šedá.

“Algiditas má oči po Doně,” podotkl otec chvějícím se hlasem.

“Ano,” odpověděl Poesis klidně. “Já mám tvé oči, Algiditas matčiny.”

Phoúron nepřítomně přikývl.

Algiditas vyjekl a poté zařval. Utěšitel ho opatrně položil na podlahu, kde se princ svezl na kolena. Tiše vzlykal. Jeho bídné vzezření starce bodlo do srdce.

Poesis na bratra pohlédl se spokojeným výrazem ve tváři a teplým, uklidňujícím světlem v očích. Pak se otočil na Phoúrona.

“Chceš porozumět činům Utěšitele?”

Phoúron němě, nejistě přikývl. Poesis se usadil na podlahu a začal tedy vyprávět.

 

“Jedna duše nezmůže nic. Dvě duše dokáží našeptávat. Tři duše dokáží hýbat věcmi. Čtyři duše cestovat po celém světě. Pět duší umí plnit přání. Šest už dokáže zabít. A sedm… Sedm duší je potřeba k tomu, aby byla kletba zrušena. Sedmého dne po tom, co všichni opustí Ledové zahrady, bude onen poklop zla, jenž tíží Dalen, zvednut a zničen. Z Forbannet Dalen se stane země plná trosek, země nikoho, obrovský památník.

 

Ukrýval jsem se hluboko v lesích, když na mne Utěšitel promluvil. Nejprve mi poděkoval za mou loajalitu. Poté mi nabídl mou duši. Řekl, že se stala nečekaná, avšak poněkud smutná věc, díky které má nyní duší osm - o jednu více, než plánoval. Byl jsem vzdálen jen pár metrů od místa, kde se tato smutná věc odehrála. Uslyšel jsem bolestný křik a zpozoroval nějakého tmavovlasého muže, jak k sobě tiskne nahé, bezhlavé tělo. Poté onen nešťastník spáchal sebevraždu. Bylo již pozdě, když jsem k němu doběhl.

Arctičin život ukončil Utěšitel sám, v tichosti a vší důstojnosti. Nebylo to pro ni o nic bolestivější než usínání. Ptal jsem se svého učitele, proč si pro život vybral mě a ne ji. Řekl mi na to, že budu vaším nejvhodnějším společníkem na cestě do Moenie. Prý jsem nejen psychicky odolný, ale také přívětivý a nápomocný. Trochu jsem se při jeho slovech začervenal. Utěšitel mě zavedl k vám a pak mi popřál krásný zbytek života a mnoho šťastných chvil s těmi nejbližšími. Poradil mi, abych respektoval bytosti okolo sebe, abych se příliš netrápil, abych byl za všechno vděčný, abych si stanovil nějaké cíle, abych pomáhal slabším a chránil je, abych si dával pozor na zlo, abych se nebál požádat o pomoc a abych se zamiloval do někoho, kdo o to bude stát. Vlastně mi poradil nesčetně mnoho dalších věcí, jakoby chtěl dohnat rodičovskou výchovu jen za pár minut. Měl toho tolik co říct. Už si ani nepamatuji, co všechno mi pověděl. Šla mi z toho hlava kolem.”

Phoúron se na něj šťastně usmíval. Algiditas mezitím vzlykal dál, schoulený do klubíčka na studené podlaze.

“Co se to s ním právě děje?” zašeptal stařec a ukázal na mladšího syna.

Poesis na něj pohlédl se soucitným výrazem v úzké tváři.

“Je to nesnesitelné. Popíšu ti, jak to probíhalo u mne, “ navrhl. Sedl si vedle Algidita a zatímco ho hladil po zádech, vyprávěl:

“Najednou… Najednou jsem procitl, jako když vytáhneš tonoucího z hlubokého jezera, a on si až teď uvědomí, že se v něm topil. Otevřel jsem oči a začal jsem doopravdy vnímat. Vnímal jsem všechny barvy - nemluvím o těch vizuálních, nýbrž o těch vnitřních. Pocity mě zasáhly plnou silou, získával jsem dojmy z každé molekuly vzduchu, a to všechno na mne doráželo jako mohutné vlnobití, až jsem si myslel, že to neustojím. Neexistuje horší pocit než cítit všechno najednou po tak dlouhé době, věř mi. Probíhalo to u mne ještě mnohem hůř než u Algidita, protože ten, narozdíl ode mě, měl většinu duše už předtím. Místy jsem chtěl i zemřít. Cítil jsem, jaký jsem byl, když jsem necítil, čemu všemu jsem přihlížel, co všechno jsem ignoroval… Jak jsem byl utlumený, obludný a zmrzačený. Ležel jsem mezi stromy a bojoval s pocitem absolutního zla.”

“Absolutního zla?” dožadoval se vysvětlení Phoúron.

“Máš ten pocit také, když sem vstoupíš, takže ho znáš. Úplně tě zamrazí, zvlhnou ti oči. Nemůžeš dýchat, chce se ti zvracet vzduch, celý se sevřeš. Poulíš očima, chceš něco říct... Vrtíš hlavou. Vše je zbytečné. Všechno tě bolí a ty chceš brečet, ale nejde to. Můžeš jen tupě zírat na tu hrůzu před sebou.”

“Tak jsem se cítil, když jsem poprvé viděl Calidinu hlavu,” ozvalo se kdesi za nimi.

Otočili se na Algidita, jenž na ně mžoural z podlahy skrz své slzy.

“Nebo já na Donu,” poznamenal Phoúron. Poté zvedl svého syna ze země a podepřel ho. “Pohled do jejích očí. Silná, silná věc.”

“Vlastně se můžete dívat na jakoukoli mrtvolu,” doplnil Poesis. “Na identitě nezáleží. Podstatný je výsledek a ten všesvírající pocit, který ho provází a který jsem se vám právě pokusil přiblížit.”

Phoúron přikývl. “Ano,” řekl mu “my oba ho známe.”

“Dobře. A teď si ho představ pětkrát znásobený.”

Algiditovi se při těch slovech podlomila kolena, ale díky Phoúronovi mu pád nehrozil.

“Chci odsud,” zachroptěl zoufale.

“Budeme odsud muset,” přikývl spokojeně Poesis. “Nesmí tu nikdo zůstat. Vůbec nikdo.”

---