Příběh - spánková paralýza, halucinace

Hory, rodina, slova, slova slova…

kolik toho člověk namluví, kolik zbytečných slov vypustí z úst, kolik nesmyslů. Copak nevědí, že ticho mluví mnohem jasněji, než tisíce slov, která ztratí význam hned po tom, co vyletí z úst. Proč když se ptáte, proč proboha neposloucháte odpovědi? Ela se zaposlouchá do slov z vedlejšího pokoje … baví se o jídle. O tom stejném se baví už minimálně půl hodiny. Mezitím děti hrají na schovávanou. Nejraději by vzala všechna slova a také je schovala. Těm lidem tak, aby je nemohly najít, stejně tak, jako je často nemůže najít ona. Koho to zajímá? „Řízek, špek…kačena, půlka biskupa…“ ozývají se slova. Hádají se, ječí, piští. „Pomoc, pomoc, moje hlava exploduje!“ zařve Ela. Může si to dovolit. Ví, že ji nikdo neposlouchá a každý si mele kus svého příběhu.

I ona má svůj příběh a pod polštářem ukrytý deník. Otevírá další stránky a svoji pozornost přesměrovává směrem k zápisu.

31.3.2015 V noci jsem procházela opět nižší světy – že by opět v podsvětí? Nebylo to příjemné, ale nebyla jsem ani vyděšená. Člověk si na ledaco zvykne, když je tomu vystavován. Pak jsem uviděla, že po mé pravé straně stojí průvodce. Poprosila jsem ho, aby mě zavedl ke světlu. Víc si nepamatuji.

10. 6. 2015 Začíná to obyčejným snem, ze kterého se probouzím do svého pokoje. Byl zajímavý, proto si ho chci napsat. Koukám z okna a vidím lidi, vidí mi do bytu, tak zhasínám. V tom si uvědomím, že ve skutečnosti mi není vidět do bytu. Znamená to tedy, že ještě sním. Někdo je u mě v pokoji. Komunikuji s tou bytostí, která mi stojí za postelí. Omylem jsem na ni sáhla. Málem jsem zpanikařila. Opět spánková paralýza. Vnímám přítomnost mnoha bytostí v pokoji. Odháním je křikem. Nejsem vyděšená.

20.11.2015 Opět odháním nějakou astrální bytost ve spánkové paralýze. Stalo se mi to už asi před měsícem. Jednu takovou bytost jsem dokonce odmrštila silou vůle. Prý to je telekinetický útok. Nevěděla jsem, že to umím.

25.12.2015 Opět spánková paralýza. Zkouším tedy hýbat svým energetickým tělem a ruce jako bych dostávala ven z těla. Pak jsem vyslala přání: „Chci domů.“ Otevřely se dveře od vedlejší místnosti a vychází jedna postava v bílém oblečení. Standardně se nemohu pohnout. Za ní vycházejí další dvě. Začínám panikařit. Mám strach, že si jsou pro mě a odvezou mě do blázince. Pak se ale uklidňuji. Vždyť strach se zbláznění už jsem si prošla. Dál si nepamatuji.

Tohle je poslední zápis. Ela zavírá černý sešit.

„Je to trochu nuda být zase vcelku normální.“ Pomyslí si.

„Jasně, normální.“ Ozve se hlas v hlavě pobaveně.