Zrnění

„Jsi tam?“ ztichlou místností to trochu zašumělo. Počítač zablikal.  Potáhl jsem si z cigarety, odložil ji na popelník a znovu ťuknul do klávesnice. Nic. Není tam a není ani tady.
Ztěžka vstávám. Vždycky vstávám ztěžka, když se mi neozve. Konec dne je smutnej a zčernalej. Mám očekávání? Bože můj, proč? Vždyť tohle spojení je tak skvělý. Chtěl jsem nekomplikovanej vztah a mám ho. Naše láska je tak… tak čistá. Přemýšlím, proč je ve mně tedy smutek, když je všechno tak, jak má bejt.

x

Tenkrát jsem přišel z práce docela na šrot. Vedoucí dostal novou zakázku od důležitejch lidí a moh se přerazit. No a my dole to náležitě oceňovali. Nervózita se dala krájet, jako vždy než se všechno rozjelo. Plán, nákresy, materiál a nekonečný schůzování do noci. Desítky vyhulenejch cigaret a kafe nám teklo pomalu z uší. Renovace starýho zámku, kterej si koupila parta zazobanejch kámošů a chtěla z něho udělat chlapský sídlo. Jo, chlapi sobě, to bude buzerací. No, ale zase na druhou stranu, pořád lepší, než ženský sídlo.  Všechno bude buď ze dřeva nebo z kovu. 
Když jsem uviděl toho ulízanýho chlápka, ani ve snu mě nenapadlo, že ovlivní celej můj další život. Byl takovej nenápadnej. Zhruba v mých letech, čtyřicet, pětačtyřicet. Docela udělanej, ale obyčejný hadry, který na něm visely, ho schovávaly.  Co mě na něm ale uchvátilo, byl pohled. Tmavý oči byly klidný, až moc klidný a spokojený.  Nikdy jsem neviděl tak klidnýho člověka. Ten snad na něčem jede nebo co. Celý měsíce, který jsem u něho pracoval, chodil po zámku potichu, klidně, pořád se stejným výrazem. Co výrazem, úsměvem! I když chtěl tisíckrát něco změnit, vždycky s úsměvem. Mluvil způsobem, kterej mě fascinoval. A lidi ho žrali a měkli jako houba.
Toho dne jsem dělal na schodišti kovový rohy. Umělecky jsem se tady opravdu vyřádil. Podél hran za sebou na mě čuměly hlavy býků a kolem nich plápolal oheň. Požár se táhl částečně i do dubových prken. Když jsem upevnil první roh a poodstoupil, abych se podíval na to svý miminko, oslovil mě.
„Dobrá práce,“ stál pár metrů od schodiště, jednu nohu pokrčenou, s hlavou ke straně. Nemám rád, když mě někdo oceňuje ve chvíli, kdy já sám ještě nemám jasno. Trochu jsem se asi musel zamračit, protože zvedl ruce.
„Sorry, jen jsem šel okolo,“ omlouval se. Věděl to.
Vyhledal mě asi po týdnu. Práci jsem měl skoro hotovou, jenom jsem tu a tam něco poupravil. Myslím, že se to chlapcům bude líbit. Jsem uměleckej kovář a tahle práce byla přesně to, co jsem vždycky chtěl dělat. Nápady, vlastní nákresy, svoboda projevu a důvěra lidí, pro který dělám.  Stačí mi jenom jejich přibližná představa a jsem v tom až po uši. Nevidím, neslyším, jenom ohýbám, nejtuju a pálím svý ruce na všech možných místech. Někdy se zapomenu i najíst. Až plnej nos sazí mě zastaví.
„Máte chvilku?“ zeptal se Petr a pokynul mi, abych šel s ním.
Ve velkým pokoji, kterej mu sloužil jako ložnice, ťukl do klávesnice počítače.
„Chtěl bych vás seznámit s mojí přítelkyní. Moc se jí líbí, co děláte,“ řekl s úsměvem.
Na monitoru se objevila jakási dílna.
„Jsi tam?“ zeptal se muž. Chvíli se nic nedělo, ale najednou se naproti ve dveřích objevila žena. Dlouhý vytahaný triko jí sahalo až ke kolenům. K pěkným kolenům! Zrzavý vlasy měla nedbale smotaný do uzlu a kolem uší jí povlávaly jako živý hadi. Nebyla nalíčená a bylo jí určitě víc jak padesát let. Žena přišla k monitoru, ruce si utřela do trika a usmála se. V tu chvíli jsem ji miloval. Její úsměv byl mladej, krásnej a čerstvej. Byl to totiž úsměv mý mámy a mý báby.  Pocítil jsem tak obrovskou lásku, že jsem úplně zesláb.
„Dobrý den,“ řekla.
Později jsem se dozvěděl, že mě pozorovala při práci několik měsíců. Ten blázen dal na druhou stranu schodiště počítač a ona mě pozorovala.  Až mě oblilo horko. Nejdřív mi to přišlo děsně úchylný.

x

„Jsi tam?“ Petr se nahnul k monitoru a zvesela mě pozdravil.
Má pořád tak dobrou náladu. Trochu s obavou mu nastavuju rozdělanou sochu. Chvíli mlčí, hlavu dá ke straně. Znám každej jeho pohyb, každou část těla. Vím, co udělá v příští vteřině. Trochu se odkloní od počítače a stiskne rty do úzké štěrbiny. Mlaskne a usměje se.
„Dobrý,“ našpulí pusu. Dolní ret vytlačí horní skoro k nosu. Dobrý od něj znamená výborný. Znám jeho vyjádření. Nikdy neříká nic, čemu nevěří. Je přesnej a důslednej.
„Zítra bych ji mohla dokončit, budu tě potřebovat v poledne,“ upřesňuju, protože socha je on a on musí sedět u monitoru, abych ještě dokončila pár detailů. Jsem jako ten kovář. Mazlím se s hlínou a on s kovem.  Toho chlapíka jsem mohla okukovat hodiny. Jeho popálené prsty, které hladí býčí hlavy, přimhouřené oči, soustředěnost. 
„Dobře, zítra si vezmu práci domů,“ souhlasí Petr, políbí si ukazovák a pošle mi ho před monitor.
Strašně ráda s ním pracuju. Už ani neposlouchám hudbu. Počítač šumí, všude je ticho.  Soustředím se na obličej sochy, hladím nos a ústa.  Podívám se znovu na monitor. Petr je soustředěnej nad nějakýma papírama a nevnímá mě.  To jsou chvíle, kdy zatoužím nahnout se k němu a přivonět si k jeho krku. Jen na chvilku, abych věděla, jak voní. 
Napiju se vody a vyprsknu ji na hlavu sochy.  Petr sebou trhne a podívá se mi přímo do očí.
„Chci tě obejmout,“ řekne do ticha a všechno zkazí.

x

„Jsi tam?“ na monitoru se objevuje její postava. Bože, vždycky mi vyrazí dech. Vždycky. To, jak se posadí a strčí si za ucho neposedný vlasy. To, jak mě vítá. Jako bych se vrátil domů z dlouhý cesty. Nakrčený nos si promne dvěma prsty a dlouze mi visí na očích. 
„Včera jsem viděl Petra,“ řeknu. Dívá se, ale nereaguje. Čeká. Vím, že mu nikdy nezavolá, ani o něm nebude mluvit. Petr se přestal ten večer usmívat. Ještě párkrát jsme spolu zašli na pivo, jednou se dokonce opil a brečel. Ode dne, kdy mi poprvé zavolala, se mu vyhýbám. Bojím se, aby nezjistil, že ONA je teď moje.
„Vydrž, musím udělat jíšku,“ vstane od počítače. Ztlumí sporák, z lednice bere máslo a rozpouští ho na připravené pánvi. Mám pocit, že tu vůni cítím. Divný. Přisype mouku a míchá. Když se ke mně otočí, polknu. 

x

„Jsi tady?“ ptám se do tmavého monitoru. Noční rozhovory v posteli jsou skvělý. Šeptáme různá tajemství a touhy. V tureckým sedu, pár milimetrů od sebe sníme o životě tam venku, šťastni, že je to jenom sen.
„Jsem,“ šeptá do tmy.
„Zhasni.“
Zhasínám lampu u postele.
„Miluju tě.“
Představuju si, jak hladím její zrzavý vlasy a opatrně vytahuju sponku. Vlasy padají na ramena. Voněj po meruňkách. Jsou jemné jako vlásky dětí. 

x

Stahuju si košili a nahá schovávám pod peřinu. Poslouchám jeho zrychlený dech.
„Miluju tě,“ šeptám vyschlými rty.
A když je všechno, jak má být a usínám slastně utahaná, všechno zkazí.
„Chci víc! “