První výstřel

Malý Thomas se svými průvodci odcházejí do Zlolesa, aby získali pro svého přítele životně důležitou věc, která mu byla ukradena, když se navracel zpět do svého domova z dlouhé cesty. 

Ukázka z mé momentálně rozpracované knihy Hračka

---

     Mezitím, co si připínali opasky a pouzdra na zbraně, jež zřejmě stejně ani nepoužijí, se Jarin dohadoval s Albertem, ale potichu, takže rozhovor neslyšeli. Navíc měli chlapci najednou plné ruce práce s hraním si na to, že zabíjí vymyšlené nepřítele.

     Denis skočil do prostoru před garáží a divoce kolem sebe začal máchat dřevěným hračkovým mečem, který dostal. Thomas jej napodobil. Také se rozeběhl a skočil mezi hordu nepřátel a otáčel se ze strany na stranu a po všech střílel, zatímco své střely doprovázel hlasitými zvuky výstřelů. Při nenadálém hluku se myšák za kluky otočil, ihned ale svůj zrak opět stočil ke starému příteli.

     Ještě stačili pozabíjet hodně nepřátel, než jim konečně von Guttenhorf řekl, aby si přestali hrát. Stál přede dveřmi do příbytku Alberta, v ruce svíral svou hůl, na níž se houpala pánvička. Díval se na oba dva s hranou vážností a zamyšleným výrazem.

     "Takže," začal zvolna Jarin, "musíme se vydat do Zlolesa, je to kousek. Teď se nacházíme na Veliké louce, takže to není daleko..." Jméno Zloles ani Denise ani Thomase moc neuklidnilo a v podstatě si nebyli tak úplně jisti, kam že se to chtějí s myšákem vydat. Jako by jejich obavy vytušil, protože ihned začal vysvětlovat, že navzdory jménu by je tam nic špatného čekat nemělo a že to se jen tak říká, jako se Nevidím zemi říká nevidím kvůli mlze, ale člověk tam přeci neoslepne.

     Jarin dal pokyn k odchodu a trojice se dala do pohybu. Podle plánu by měli být zpátky za několik hodin, tedy pokud vše půjde tak, jak mělo. Vzdálenost jim ubíhala vcelku rychle a netrvalo dlouho, než uviděli v dáli před sebou Zloles. Nevypadal nijak zle, spíše jako ten les než to zlo. Ani jeden z nich nezpomalil, namísto toho si krátili cestu rozhovorem.

     Ukázalo se, že Denis i myšák jsou zvědaví na všechny informace ohledně onoho reálného světa, ze kterého měl Tom pocházet, ačkoli ani on sám si poslední dobou nebyl jistý, zda je ve snu nebo ne. Ale i přes své pochybnosti, jež si nechával pro sebe, jim vyprávěl o vlacích, o velikých městech, o automobilových závodech.

     Zmínil snad každou radost, jež může malý chlapec ve svých devíti letech mít a jeho dva posluchači mu horlivě naslouchali a často se ptali na nejrůznější věci, jako například jestli znají ponožky, zda tam jsou také zvířata či dokonce jestli Thomasův svět vůbec existuje.

     Na mnoho z otázek si nedokázal Tom odpovědět a nezdálo se, že by se odpovědi v nejbližších dnech dočkal. Vlastně mu to ale vůbec nevadilo, jelikož se mu zde náramně líbilo - mluvící auta a myši s pánvičkou, to bylo pro devítiletého chlapce něco! A navíc jej jistě spoustu dalších dobrodružství čekalo.

     Došli až na samotnou hranici hvozdu. Pokoušeli se zrakem proniknout skrze hustý porost, který zde tvořil hranici Veliké louky. Ani na okamžik se nezastavili nebo nezpomalili a odvážně vkročili do lesa.

     Stromy zde byly blízko sebe a byly listnaté s širokými korunami, jež stínili slunce. Pod košatými korunami vyrůstala bujná vegetace od obrovských kapradinových listů až po různé barevné květiny a liány. Tom se užasle rozhlížel kolem sebe, doslova očima hltal každý kousek lesa, jenž viděl. "Zloles..." zašeptal si pro sebe, aby jej nikdo neslyšel. Proč se tomu místu asi tak říkalo?

     Světelné sloupy mezi temnými stíny lesa dopadaly na rostliny, z nichž každá jako by se drápala co nejvýše v marném boji se svými možnostmi. Tomovi místní krajina přišla neskutečně krásná, spoustu květin, kvetoucích i zelených, ničím neporušená příroda.

     Pokračoval však stále za Denisem a Jarinem, aniž by jakkoli zpomalil. Prodírali se hustým porostem. Kolem nich se střídaly žluté, bílé, namodralé a jiné květiny. Jeho kroky směřovaly po špatně vyšlapané cestě jeho dvou společníků. Procházeli Zlolesem ještě dlouho a nořili se stále hlouběji do jeho středu. Porost byl hustší a hustší, stejně tak i světla mezi stromy pronikalo stále méně.

     Dostali se až k malé mýtince, která byla obklopena stromy v dokonale kruhovitém tvaru, s jedním stromem uprostřed. Byl maličkatý oproti ostatním, ne o mnoho větší než chlapci. Stromek byl jehličnatý, Jarin okamžitě prohlásil, že se jedná o jedli, ale že je mu záhadou, co dělá v tomto lese a proč je tak maličkatá.

     I přes tyto nesrovnalosti však právě přímo pod jedlí bylo to, pro co sem přišli. Ostatně se stále nacházeli v nechvalně proslulém Zlolesu a tím pádem měli v plánu pouze popadnou Albertovo kolo a co nejrychleji odsud zmizet.

     Von Guttenhorf udělal několik rychlých kroků až maličké koruně, pod níž se sehnul a vzal do rukou kolo od vozidla. V tu samou chvíli, kdy se jeho tlapky dotkly věci, pro níž sem přišli, jakoby nebe ztmavlo, až naprosto zčernalo. Chlapci se rozhlíželi kolem sebe, přirozeně měli strach a s hrůzou zjišťovali, že obloha i vše kolem, kromě jediného neprostupného prstence temně zelených stromů, který je obklopoval kolem dokola, je vše naprosto černé.

     Velmi brzy uslyšeli tiché švitoření, jenž neustále nabíralo na intenzitě. Jarin si rychle upustil kolo a jediným pohybem ruky si přivolal chlapce k sobě. "Zbraně!" zasyčel a sám si výhružně připravil svou hůl. Švitoření se změnilo v bzučení a ve tmě mezi stromy se zjevily hmyzí postavy.

     Malí mužíci, byli polonazí a jejich zakroucené tělo ze všeho nejvíce připomínalo kudlanku, která se však zase naopak až nápadně moc podobala člověku. Ruce měly svalnaté, pod loktem se ale měnily v hmyzí zakončené dlouhými zakroucenými čepelemi z vrchní strany krytými hmyzím krunýřem, který na ně pevně doléhal.

      Oči podobné vážkám a veliká hmyzí křídla na zádech dávala jasně najevo spřízněnost s říší hmyzu. Bylo jich neskutečně mnoho, měli hlavy měli zarostlé dlouhými rozcuchanými vlasy a vousy buď hnědé nebo černé barvy. Varovně bzučeli a blížili se ke své oběti.

     Ze všech stran.

     "Pal!" vykřikl Jarin a chlapci okamžitě vystřízlivěli z hrůzy. Něco v jejich mladých hlavičkách jim říkalo, že musí konat. Denis okamžitě nabíjel šípy z toulce, zatímco Thomas za doprovodu hlasitého klapnutí nabil svou flintu a zamířil. Chtěl trefit nejbližšího z mužíků.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář

Líbí se Vám příběh o Thomasovi? Zjistěte více

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---