Mostrich

Tak už je to, chválabohu, za mnou. Promyšlená příprava se vyplatila. Nejprve jsem sice zkoušel vysokou pec a dostal jsem se i nad sazebnu, ale ukázalo se, sazebna má nejen horní uzávěr, ale i dolní. Člověk nepropadne rovnou do roztavené rudy, ale čeká v oparu vysokopecního plynu, až se komora otevře dole. A potom pod ním stále ještě nebude tekutá hmota, ale předehřívka s teplotou sotva 200 stupňů.

Mnohem vhodnější se ukázal konvertor. Dostat se nad něj je sice komplikovanější, brání tomu jak přihlížející hutníci, tak různé bezpečnostní překážky. Otvorem je ovšem krásně vidět žhnoucí tekuté železo.

Když jsem se před akcí oblékal, snažil jsem se, abych měl na sobě co nejobnošenější oblečení, kterého by nebylo škoda. Na poslední chvíli jsem si převlékl bundu. V té, kterou jsem si nakonec oblékl, jsem ale původně na věšáku nechal „Dopis na vysvětlenou“. Vzpomněl jsem si na to těsně předtím, než se moje podrážky dotkly rudé hladiny. Tedy pozdě. Myslím, že dopis zuhelnatěl ještě o chviličku dříve než zbytek.

Nezbývá mi tedy, než abych všechno objasnil touto cestou:

Začalo to někdy před rokem sedmdesát. Přišel jsem do Narpy (tak se tehdy říkalo papírnictví podle názvu Národní papírny) a chtěl si koupit něco pěkného na psaní. Čtverečkovanou podložku, úhelník nebo tužku jedničku. Sotva jsem se ale pokusil nesouvisle zformulovat svoje přání, prodavač, typicky socialisticky nevstřícný, se na mě obořil:

„A kolik máš peněz?“

„Jednu korunu.“

„Tak za tu si mnoho nekoupíš,“ začal se smát a já se raději slušně rozloučil a obchod opustil.

Nedlouho poté, asi za deset let, jsem si vyrazil s Uršulou na výlet. Ona se chtěla podívat na nějaký rozbořený kostel či co a já si myslel, že je to rande. Když jsem začal spřádat plány na společnou budoucnost, na nejbližší zastávce autobusu vystoupila se slovy:

„Ale já s tebou nepočítám.“ Toho večera jsem si poprvé uvědomil, že příště už nechci být hlupákem. Básničku připravenou pro Uršulu jsem obřadně a s pocitem zadostiučinění spálil na břehu potoka v přiměřené vzdálenosti od lesa. Z občanské výchovy, ale i z ostatních vyučovacích předmětů jsem si náhodou pamatoval nadprůměrně mnoho!!

Pak se to nějak urovnalo. Až na chvilky, kdy se mě holky ptaly na číslo toho hezkého kluka, která seděl vedle mě na přednášce, jsem se cítil poměrně vyrovnaně.

Pracovní život občas přinesl perný zážitek. Třeba na jedné poradě v Praze jsem se bavil se spolužákem, vysoce postaveným odborníkem a přišel tam jeho kolega. Můj spolužák mě představil:

„To je můj spolužák.“

Kolega reagoval: „Když je to váš spolužák, tak to musí být chytrý!“

„Jsou i výjimky,“ poznamenal můj spolužák.

Nedávno jsem se ale přidal k couchsourfingu. Znáte to: Poskytnete svůj byt, nejlépe v Praze. Turista přijede a zadarmo tam bydlí a vy můžete zadarmo bydlet u jiného člena kdekoli na celém světě.

Kdo by mě tak mohl zajímat, jestli je taky zaregistrovaný? Rita! Moje největší životní láska. Ještě dnes, když si na ni po dvaceti letech vzpomenu, moje tělo ožije. Ta rána nad velkoměstem, výlety po hospůdkách a chlad na holé kůži na jejím balkóně, když dole hrála harmonika u stolku před kavárnou a první ranní městská dráha rachotila kdesi za blokem.

Našel jsem ji. Byla zaregistrovaná. Bydlela pořád ve stejném městě dobře šest hodin jízdy autem. V jiné čtvrti v nějaké novostavbě a měla Whatsapp.  Napsal jsem jí hned. Nemohl jsem se dočkat odpovědi.

„Lukáš?“ nemohla si na mě vzpomenout. Pak se tři týdny neozvala. Před týdnem přišla zpráva:

„Už si vzpomínám. Silvestr 1998 nebo 99?. Byli jsme spolu na party. Tys nás tam tenkrát všechny pobavil. Snědl jsi sám celou sklenici mostrichu.“ Mostrich se u nich říká hořčici. A tak jsem skočil do konvertoru, aby po mě nezbyl ani kousek a nebyly problémy s pohřbíváním.