Brány iluze (komplet)

Viktoriánské vily na konci ulice by mohly být kulisou hororu, kdyby nesvítilo slunce, nezpívali ptáci a zrovna se k nim neblížil pošťák.

Zastavil u jedné z nejhezčích, upravil na sobě stejnokroj a začal si hvízdat.
Netušil, jak uvnitř klesla nálada.
„Musím otevřít,“ řekl Alex a zahalil dokonalost svého těla županem.
Na tuhle zásilku  čekal. Jen díky tomu se pošťák vyhnul otázce, kde se ráčil flákat, kterou by mu za jiných okolností položil.
Sotva zabouchl, trhal obálku s úsměvem jak z reklamy na Colgate. Než došel po schodech do pokoje, už se mezi hustě potištěnými papíry stačil orientovat. I když ho obsah potěšil, před Tonym nasadil neutrální výraz. 
Nestál o to, aby ho někdo znal. Před vztahy upřednostnil ambice, a dřel, aby vynikl ve všem, na čem pracoval. 
„Co to je?“ vyzvídal Tony a začal se oblékat. Pochopil správně; nadešel čas vypadnout. 
„Podklady k seriálu, co jsem o něm vyprávěl,“ odpověděl rozladěně. Kvůli řečnění ho nezval. Pohledem ulpěl na Tonyho hrudníku vytepaném posilovnou. Zaujal ho obrázek na tričku. Tuhle kapelu neznal, ale i z potisku pěla o bezduchosti. A kdyby jen to, ale ten kus oblečení pamatoval mnoho...

„Jak tam máš hrát démona? To se mi k tobě hodí. Bude to dobrá role?“

„Blbost pro puberťáky. Potatis je režisér, kterej ví, co dělá, ale sám to neutáhne. Pozitivní je, že tam mají hrát amatéři. Pro ty budu něco jako Bůh.“ Na Alexově tváři se objevil škodolibý úšklebek. Otočil se na Tonyho a zjistil, že jeho mikina je ještě horší než tričko.

Tony se napil. Položil sklenici na noční stolek. Přemýšlel, co a jak Alex řekl. Netušil, co mu v lejstrech nesedí. Nikdy mu radši neodporoval, jenže ten arogantní tón mu nedal. Nevydržel. Musel si rýpnout.
„Bys to musel dělat sám, aby nevznikla hovadina, co?“ prohodil opatrně.
Alex předstíral, že narážku nechápe. Nechtělo se mu plýtvat energií. Počítal, že Tony stejně každým okamžikem odejde. Po chvíli ignorace odpověděl:
„Copak by mě někdo nechal přepisovat scénář, měnit obsazení, navrhnout kostýmy, kulisy... hudbu komponovat. Pro jistotu nasvítit a sestříhat... prostě všechno.“
Tony pobaveně vyprskl: „Se snaž, budeš démon! Démoni lezou lidem do hlav a prosadí, co chtějí.“ 
Jeho "skoropřítel" se zahleděl kamsi do neznáma. Stylem gentlmanů z černobílých bijáků se posadil do ušáku. Tony ho trochu štval, ale ano, měl by se sebou něco zásadního provést, protože třicítka se blíží a kariéra stagnuje. Pokud tohle nezmění, Bonda si nezahraje.
„Tohle není hloupý nápad. Na tebe. Stanu se démonem. Musím se do něj stejně vžít kvůli roli,“ zachechtal se. 
Tony se k němu naklonil a zašeptal: „Bude znát rozdíl, od toho, jaký jsi?“ Chtěl Alexe obejmout, ale ten ho odstrčil.
„S tím počítej! Vypadni už! Musím se soustředit, a ty v těch hadrech evokuješ Diskobola obaleného toaleťákem. Znervózňuješ mě. “
Tony se cítil dotčeně. Nejradši by Alexe poslal do háje, ne-li jinam.
„Neboj, už stejně jdu! Ahoj.“
S jeho odchodem se zešeřilo, teplota náhle poklesla. Alex to nevnímal, dokud ho chlad nedonutil zachumlat se do županu. Konečně zvedl oči. Všiml si, jak se stíny v rohu pokoje vlní jak žhavý vzduch nad asfaltkou. Jiný by dostal strach, ale Alexe sledovat ten jev spíš uklidňovalo. Zahleděl se přímo doprostřed. Pozoroval houstnutí a zrychlování čehosi, co připomínalo tornádo. Nyní sahalo od stropu až k podlaze. Zabíralo dobrou třetinu pokoje a začalo vydávat skučivý zvuk. Stále tmavlo a sílilo, po stranách bičováno elektrickými výboji.
Alex se pohodlně opřel.
„Mám šílenou představivost, kvůli tomuhle se berou drogy,“  říkal si. Jiná vysvětlení tehdy ještě nehledal. Nenapadlo ho, že jsou to možná podobné sny, jež se mohou stát klíčem jiných světů. Třeba Démon mohl chtít, aby hostitel věřil, že je představou. Ostatně jak ovládnout racionální mysl?
Mezitím se vír tornáda ustálil.  Přišel čas si promluvit.
„Máš jméno?“ zeptal se Alex.
Ozvalo se něco jako zasyčení: „ Ansuz.“ 
„Ansuz? To je runa. Vážně chceš takové jméno?“
„Máš přehled. Skoro nikdo to neví, nesejde na tom,“ nedal se Démon a zněl mnohem jasněji a hlasitěji.
„Dobře, když na tom trváš... Vítám tě. Ukaž mi, jak vypadáš,“ vznesl nedočkavě. Z temnoty pokoje začaly vystupovat obrysy. Čekal příšeru, ale před očima se formovala mužská postava. V té poznal sám sebe v kostýmu vypracovaném do takových detailů, až měl za to, že tohle vymyslet nemohl. Pak přízrak Démona zmizel a s ním zmizelo tornádo i temnota. Zůstal jen hlas.
Alex okamžitě popadl tužku. Nikdy moc kreslit neuměl. Chtít po něm někdo, aby něco navrhoval, vysmál by se mu. Teď ale kreslil a psal, dokud nebylo hotové všechno kolem Démona a pořádná hromada materiálů.
Ansuz mu mezitím o sobě vyprávěl. Není prý nic, co by nedokázal zařídit. Jeho požadavky se zdály nepatrné:
„Nesmíš chtít cokoli pro kohokoli jiného, ani maličkost!" 
Alexe to pobavilo: „Takže zas žádný světový mír!"
„Na lásku zapomeň! Takové blbosti nepodporuju, ba co víc, přímo je nesnáším!"
„Neznám. Nehrozí."
„Výborně. Poslouchej mě a budeš James Bond, a klidně třeba i nová Kleopatra, když budeš chtít. Pokud ovšem něco uděláš na svou pěst, za výsledky neručím."
„Kleopatru bych s dovolením přenechal Marku Vinerovi,“ vyslovil Alex do ticha. Poté se pokojem zas rozezněl jeho smích. Ansuz mu dokonale rozuměl. Dlouho se s nikým takhle nepobavil.
Spát šel až nad ránem, unavený se necítil... spíš naopak.

***

 Tony korzoval mezi butiky už od časného dopoledne. S dávkou sebezapření vybíral “elegantní hadr“. Nevěděl, že problém není v oblečení. 

Ve stejné době, kdy zkoušel proužkovanou košili obdivován dámským personálem, mířil jeho idol chodbou studia ke kancelářím Kerila Potatise. Prosklené dveře rázným příchodem téměř vyrazil. Suverénně odstrčil obtloustlého ňoumu, který mu překážel v cestě, aby před šéfa položil nejhezčí desky, co našel.
Přes zdánlivý klid jeho srdce bušilo o závod. Moc dobře věděl, že Potatis podobné složky hází rovnou do koše, aniž by se obtěžoval je otevřít. Stejně tak, jako jejich autory  odkazuje do patřičných míst.
„Teď něco řeším, hochu. Zítra předem zavolej,“ řekl a očima těkal z desek na Alexe a zase na desky. Alex nečekal. Tak rázně jako přišel, místnost opustil. Netrvalo ani hodinu a jeho mobil se rozezněl motivem z Habanery. Na druhé straně svíral svou  mohutnou prackou telefon Potatis.
„Zdravím. To je opravdu dobrá práce, kluku. Skoro jsem to s tou koninou vzdal. Jestli máš nápady, sem s tím. Budu tě brát jako spoluautora.“
Alex překvapením zalapal po dechu. Až takovou odezvu nečekal. Vlastně trochu pochyboval i o vlažném přijetí. Snažil se neznít nervózně:
„Děkuji. To mě těší. Jen bych vás rád požádal, abyste mi přestal říkat kluku, hochu a podobně. Možná je má prosba zvláštní, ale já podobná oslovení nemám rád.“
Na druhé straně nic neříkající zamručení. Tři vteřiny Alexova strachu, že se jeho požadavku vysměje.
„Dobrá. Zítra v devět přijeď,“ ukončil hovor Potatis.
„Říkal jsem ti to,“ ozval se Ansuz, „stačí být asertivní! Večer bys to mohl jít zapít. Seznámit se s novým frajerem. Tony je strašnej, přihasí vždycky. Moc tě žere, což je otrava.“

***
Seznamování po gay klubech považoval Alex za nesportovní. Radši poutal pozornost krásných žen na dýcháncích prominentů. Přitom pozoroval jejich synky, číšníky i bodyguardy. Jenže ten, kterého hledal, byl jinde...

Ve městě, proslulém výrobou batohů, probíhala oslava na jiné úrovni. Alex by nepřišel ani za honorář.

Ani Sid nebyl svou účastí dvakrát nadšený, jenže pozvánky od spolužaček nemohl odmítat věčně. Celý večer okupoval gauč, neměl chuť pít, ani náladu se vybavovat. Znuděně se rozhlížel. Moc k vidění toho nebylo. Na obrazovce se střídaly videoklipy, v rohu stála oschlá dracéna, podlaha i sedačka lepily, a stolek, přetékající kelímky, na tom byl ještě hůř. Sid přemýšlel, které dřevo tak zoufale imituje, když pod deskou našel časopisy. Zjistil ale, že jsou skoro všechny o módě. Záchranou se mu stal odrbaný Filmex. Přišlo mu divné, že se pod Vogue, Elle a Burdy zatoulal, ale byl za to rád. Četl důkladně a nepřehlédl stránku o konkurzu. Až podle toho zjistil, že čte nové číslo. Několikrát pročetl parametry. Beze zbytku je splňoval.

Představa hrát v přihlouplém seriálu mu přišla natolik vtipná, že se ve smaragdových očích objevily hvězdy. Úplně se viděl, jak pobíhá papundeklem v přiléhavém trikotku a máchá kouzelnou hůlkou. Hned tu představu ventiloval, aby vůbec něco řekl. Nikdo se nezasmál, což bylo ve stavu, kdy se všichni řepili všemu, zvláštní.
Místo toho holky začaly vřeštit: „Jsi hezkej, musí tě vzít!"
„Já bych tě vybrala hned!"
„Já taky!!!"
Prostě trapas! Sid litoval, že nemlčel. Často si přál vypadat průměrně, ale měl kvůli tomu začít nosit brýle, vylít na vlasy olej a malovat uhry? Nebo hodně dlouho ležet u bedny, aby se vykrmil a všichni mu dali pokoj? To by totiž ocenil. Díky introvertní povaze si kromě hezouna vysloužil i nálepku namyšlence, a s tím se těžko hýbalo.
Další výkřik připitého spolužáka ho dorazil. 
„Vypadáš jako Marek Viner!"

 Sid konflikty nevyvolával a všeobecně neměl rád. Ale když už byl nucen se nějakého účastnit, dal do něj všechno. A tenhle blbec s vyvoláváním Vinera ne a ne skončit.

„Prosím, přestaň mě srovnávat s Vinerem. Nesnáším toho přiteplenýho rádoby herce!" reagoval. Rozpoutala se tím hádka. Kluci hájili názor, že je Viner buzna, dívky jim oponovaly odkazem k závisti. 

Sid si připadal hloupě; strůjce nesmyslné pře bez konce.
Ráno už si na to nevzpomněl,  měl naštěstí jiné starosti. Jenže přes odpoledne máma sedla k romantické slaďárně s Vinerem. Nikdy nepochopil, jak se jí to může líbit. Při pohledu na obrazovku, usurpovanou tím příšerným chlapem, se mu informace o konkurzu přehrála a jako smyčka pořád opakovala. Na poslední chvíli se rozhodl dorazit. Neměl ale představu, co si od toho slibuje.
Po pěti minutách na vydýchané chodbě váhal, jestli nemá vypadnout. Pak dostal své číslo a možnost úniku se zdála ztracena. Náhle si byl jistý, že tu být nechce, a měl chuť si nafackovat.

Nejhorší mu přišel šílený dotazník. Vyplnit kolonku s koníčky zvládl, měl jich požehnaně, zato prostor za otázkou: “plány do budoucna“ zel prázdnotou. Sid se rozhlédl. Všiml si, že ostatní to vyplnili rychleji. Pro mnohé se určitě nejednalo o první konkurz. Vypadali ambiciózně.
Stejně je to fuk, tak budu upřímnej, řekl si a napsal: ZATÍM SI NIC KONKRÉTNÍHO NEPLÁNUJI.
Původně chtěl být kreativnější, třeba: ZACHOVAT KLID A NEPOZABÍJET TU VŠECHNY!
Přišlo mu to ale přehnané. Navíc ho napadlo, že s třeskutým humorem jich bude chtít oslňovat dost. Rozhodně tak působili. Upřímnost mu přišla zajímavější. Pokud se tedy bude někdo namáhat to číst, protože o tom měl pochybnosti.
Nezáživné focení vystřídal výstup před porotou. Tu tvořili čtyři pánové a stejně nezajímavá dáma. Ta jediná trochu ožila a zálibně se usmívala. Nepochybně to nebylo přednesem Jindřicha VI. z papírku, co dostali sotva pár minut předem.

Musel se sám sobě smát. Do tamního mumraje nepatřil. Proč tam vůbec lezl? Stejně by byla náhoda, kdyby ho vybrali.
Domů kráčel otrávený příchutí zabitého času.

***
Přípravy natáčení vrcholily. Konzultace s Alexem předcházely prakticky každému kroku. Jen co Potatis dostal zásilku se složkami z konkurzů, donesl mu je k nahlédnutí. 
„Co říkáš na tohohle? Já bych mu to dal. Jmenuje se Michael Plant. Má za sebou pár štěků, zkušenosti z divadla a dost ho chválej," řekl a významně zvedl obočí.
Ten Plant byl hotový prototyp anděla, ale Alex by raději něco jiného. Chvíli uvažoval a odpověděl: „Ještě se podívám na ostatní.“  Pak popadl celou krabici. Plánoval, že doma vymyslí jinou koncepci hlavního hrdiny. Docílí, že se holky odlepí od obrazovek jen během reklam a poběží k umyvadlu ždímat kalhotky.
„Musí to být perfektní; pro kluky akce, pro dámy romantika, roztomilé ksichtíky a odhalené hrudníky. Známé tajemství úspěchu sebevětších ptákovin," radil mu Ansuz už cestou.
Doma Alex složky rozložil a třídil adepty na ty, které doporučí pro vedlejší úlohy, a na ty, co se nepovedli.
„Hrdina nemusí být herec, to divák neocení. Důležitější je, aby byl k sežrání,“ prohodil nad papíry. Ansuz přitakal:
„Hraní utáhneš sám. Před kritiky tě nikdo nezastíní, a nabídky se jen pohrnou.“
„Jo, to si taky mys...“ Alex se náhle zarazil a popadl jednu ze složek. Se zatajeným dechem studoval fotografii.
„Vypadá ještě líp než kdy ten pablb,“ zašeptal než papíry otevřel.
„Sid Reien, za měsíc sedmnáct let, běh, horolezectví, blabla bla a dokonce šerm,“ četl. Zavřel oči a viděl Vinera v jeho věku. Tehdy vlastně Viner nebyl Viner, jmenoval se trochu jinak.
„Jak to bylo? Na tom nezáleží.“
Vzpomínal, jak si Marka všiml na konkurzu do Lionů. Hezkej, ale brzda, napadlo ho. Oba je tehdy obsadili. Před kamerami se stali členy pouličního gangu.
„Takový gang manekýnů už svět víckrát nespatřil,“  svěřoval se Alex Anzusovi.
Pak se mu vybavilo, jak o přestávkách hrávali kopanou se zmačkanými papíry nebo promodralí klepali kosu, když v zimě točily exteriéry.  Z nostalgie se usmál a hned zas zamračil. Hrozně ho vytáčelo Markovo žvanění a ukňouraný hlásek. Měl skoro pocit, že ho slyší. Potom se mu Marek vybavil v choulostivých situacích.
Tušil to o něm od začátku. Ostatně tak působil na všechny. Nepletl se, jinak by mu místo pusy dal pěstí. Znovu ho viděl v šatně přiraženého ke zdi. Samozřejmě neměli tu spoušť čím utřít. Domluvili se na večer, a když ho opřel o gauč, cítil se jako King. Marek ho chtěl potěšit, jenže je mizerný herec, a i vzdychání přehrával. Muselo to bolet, ale stejně se smál a mlel cosi o lásce.
Alexe zpětně napadlo, že měl vůči němu pocit odpovědnosti. Jinak si nedokázal vysvětlit, proč ho s láskou neposlal do prdele.
Raději se vzpomínkami přestal a Sidovy papíry zahodil na dno krabice. Musel pracovat, na to potřeboval krev v hlavě. Když adepty rozdělil, znovu se k Sidově složce vrátil a důsledně ji pročítal.
U kolonky s plány se zašklebil.
„Bych ti to naplánoval..." zamumlal a znovu se podíval na fotku.
„Tak si ho vyber!" pošťuchoval Démon.
„Měl bych se soustředit na blonďáka, co ho chce Potatis."
„Bude s ním spát on, nebo ty?!"
„Jsi dobrej, kde bereš jistotu, že je ten Sid gay?"
„Každý je gay, stačí chtít!"
Alex se zachechtal a zadumal. Kdyby si toho kluka dokázal vydupat, postavu pojmenoval Marek a vůbec ji podle něj... heuréka, Viner! To je přesně typ, po kterém polovina puberťaček touží. Zbytek se zaláskuje do něj, a mají stejně sledovanost jistou, i kdyby seriál propadl u chlapeckého publika na celé čáře.
Vybavený nápadem a poznámkovým blokem přesunul ušák ke krbu. Zakázal si sexuální výjevy, zapnul volnoběh a sepsal všechno, co o Markovi věděl.; sny, koníčky, bonmoty... Nikoho jiného neznal tak dobře. Těžko říct, jestli býval vnímavější, nebo byl Marek snadno čitelný, ale zrovna se to hodilo. Alex cedil papírem náctiletého Vinera a stvořil hrdinu.
Stejně jako vidina sledovanosti ho vzrušovala další představa; Viner nepřehlédne podobu s tím klukem. Zachytí své jméno. Na odhalení autora mu stačí i omezené schopnosti. Přiměje ho to, aby u všech dílů čekal, co z "něj" vypadne. Mohl by dojít k závěru, že na něj Alex myslí.
„Přijede a bude poslán kamsi, hvězda!“

***
Když Sidovi e-mail oznámil postup do užšího výběru, řekl si; tohle píší všem. O to víc ho zaskočila nabídka hlavní role, a dlouze ověřoval, jestli si z něj někdo neutahuje. Na jednu stranu ho to potěšilo, ale chtěl se v posledním ročníku soustředit na školu.
Oblíbená věta jejich třídního: „S univerzitou bez kreditu si to můžete v dnešní době rovnou hodit,“ mu na klidu nepřidala. Jenže kolik lidí má takovou příležitost? I máma mu řekla, že by byla hloupost odmítat.

***

„Tady máme hrdinu!," uvítal ho muž s nepříjemně pronikavým pohledem. Podle kostýmu, který na něm upravovali, evidentně kolega. Chlap k lejzrovému zraku přidal výraz drsoně. Kdyby měl uniformu, dostal by Sid ránu obuškem. Přesto se pokusil o úsměv.
„A... ahoj. Já ... "
„Zadrhává, paráda, to jsme potřebovali,“ skočil mu do řeči. Levačkou naznačil směr a pokračoval: „Poklus do kostymérny a nepočítej s voděním za ručičku!"
Možná mu měl odpovědět, že zadrhává jen když je nervózní a být trochu příjemnější nic nestojí, jenže ten namachrovanej prevít nevypadal na to, že by souhlasil, a mít konflikt hned první hodinu...
Sid radši mlčel a šel. Přemítal, jak tomu blbci role démona sedí. Ten, kdo je obsadil, nakonec nemusí být až takový cvok. Snad ten Alexandr McKlean, nebo jak se jmenuje ten kus hovězího, pochopí, že on tu za pitomečka bude jen v roli Marka.
V kostymérně byli milejší; až příliš na jeho vkus. Díky odpovídání na salvy otázek na arogantního borce zapomněl. Byl mu připomenut, až když se jedna z dam zmínila:
„Kostýmy jsou moc povedený. Bys nevěřil, ale všechny je navrhoval McLean, ten, co hraje démona."
„Jsou krásný," odpověděl otráveně. Spíš by ho potěšilo, kdyby byly příšerný.
Ženština se při špendlení nad talentem tvůrce div nerozplynula, stejně jako nad pevností Sidovy figury. Pak s povzdechem dodala: „Podobnou postavu má i on. Je to úžasný, nedoceněný umělec!“
Pak vykládala, kdo ze štábu hrozně zhubnul a má buď skvělého dietologa, nebo rakovinu.
Všechno jí odkývávali dvě přihlížející a brýlatý pán. Důvod jejich přítomnosti nebyl Sidovi jasný, ale doufal, že funkci mají. Představa, že tam sedí, jen aby ho očumovali, se mu vážně nelíbila. Hovor se stočil k excentrickému představiteli Markova dědečka. Měl údajně svého času nosit na uchu žábu z plastu. 
„Přesně jedna z vědomostí, bez nichž nedokážu žít,“ říkal si Sid, když se večer s palicí nafouklou jak pátrací balón vrátil do přidělené špeluňky.
Den nato se odvážil Alexe pozdravit. Domníval se, že je v jejich zájmu vycházet. Asi se spletl. Kolega se ani nepodíval a odpověděl sotva slyšitelně. Čert ví, co vůbec zahuhlal. Celý den byl na(ne)štěstí tak náročný, že to pustil z hlavy. Až večer se zhrozil při představě setkávání s Alexem... apage, Satanas! A co teprve přijde, až začnou šašit před kamerou. McLean mu to jistojistě usnadňovat nehodlá.

Nemýlil se. Rána se nesla ve stejném duchu. Štvalo ho to, jenže začal mít i jiné problémy. Nedělal správně skoro nic. Stresovala ho pozornost, na kterou nebyl zvyklý, a zadrhával při replikách. Zapomínal, že si nemůže sahat na nalíčený obličej a natrhl kostým. První scény s démonem se proměnily v peklo. Zkazil ještě mnohem víc záběrů, než byl jeho průměr. Alex ho odměňoval naštvanými pohledy, občas i zabrblal něco jako: „ježkovy zraky, kristovo hnáto," nebo: „to je poleno"
Sid si přál, aby byl hlasitější. Pak by se mohl od plic povědět, co si o něm myslí, sbalit švestky a odjet.
Dočkal se, když Alex poznamenal: „Mě z něj klepne!"
Tehdy se Sida, než stačil vyřknout, co měl na jazyku, včas zastal Potatis: „Viděl jsem i horší. Musíme s tím u neherců počítat. Tak se trochu mírni, Alexi."
Nejvyhrocenější situace byla zažehnána, a Sid si na chování "úúúžasného umělce" pomalu zvykal.

Pilot měl slušnou odezvu, a Alex přestal být nervózní. Uspěl. Jenže byla to jen jeho zásluha? Nad tím uvažovat nechtěl. Zůstal racionální. Kdyby zvažoval jinou možnost, musel by přemýšlet o duševní chorobě.

***
Přes mizivou snahu zapadnout si Sid s kolegy rozuměl. Přišli mu vyspělejší než vrstevníci ze sousedství. Rád naslouchal jejich hovorům. Dalo se z nich leccos pochytit. O jedné z pauz ho potěšila zmínka, jak jistou osobu nemůže nikdo vystát:
„McLean je kretén,“ nakousl téma Rob a kluci se přidávali.
„Si asi myslí, že šéfuje, nebo co.“
„Však skoro jo, jsou s Potaťuldou jedna ruka. Rejža se z něj div nezes...“
„Asi má potřebu si vybíjet mindráčky z dětství, kdy mu máchali hlavu v hajzlu,“ skóroval i tichý Jason, a Sid se nad scénářem dusil smíchy. 
„Přeháníte. Alex je fajn. Vždycky vyšel vstříc. Ani nespočítám, kolikrát mi pomohl. Jen se prostě na potkání nekamarádí,“ ohradila se Silvie, jediný ženský kolega. V seriálu byla Linda, geniální dcera ředitele, a jako ona se často chovala i ve volném čase.
Sida napadlo, že mít její poprsí, nebo být starší, McLean by s ním jednal jinak. 
***
Končil druhý měsíc natáčení, když Sid zaslechl pana nesnesitelného při přátelském pokecu. Náhle si něco uvědomil; takhle by se s ním chtěl bavit. Díky tomu, co stihl pobrat, hodnotil Alexe jako herce s profesionálním přístupem. Člověka, který práci vyloženě miluje. Možná by ho viděl v lepším světle, kdyby dával najevo zájem o řemeslo. Nepřišlo mu to nemožné. S tím, jak se zlepšoval, se Alex z extrémně nepříjemného posunul k nadřazeně přezíravému. Pokrok. Dokonce se jednou zapomněl a pozdravil ho první!
 Vyžadovalo to přípravu. Sid našel pár béček, ve kterých se Alex objevil. Pak, povzbuzen pocity erudice, se připlížil ze zálohy.
„Ahoj. Viděl jsem tě hrát v Katarině a v Krvavém měsíci... "
„Sleduješ strašnej shit," utnul ho Alex v domnění, že rozhovor skončil.
Sid s tím trochu počítal.
„A... ale tys hrál dobře. Vlastně jsem chtěl... chtěl jsem říct: jsi dobrej a měl bys mě spíš vést, než se jen blbě navážet. Tak dobrej, jako ty, asi nebudu, ale kdybys mi pomohl..."
„Úspěch seriálu je naštěstí o tvém ksichtu. Žádný jiný schopnosti nepotřebuješ."
„Vzhledem k trapnosti postavy Marka mi to došlo, přesto bych se rád něco naučil, když tu jsem."
„Jak si přeješ, fešáku," ušklíbl se Alex a pobaveně odkráčel.
Sid se cítil fešákem uražen, převážil ale kladný dojem. Nejspíš to zabralo. Nakonec budou třeba přátelé. 
***
 Alex už dlouho viděl u Sida potenciál. Na adolescentní věk působil zadumaně. O přestávkách posedával nad knihou a nečetl braky. Ani z profesního hlediska mu nepřišel jako ztracený případ.
„Možná by nebylo marný učit ho. Pak vzpomene v memoárech,“ zmínil se před Ansuzem. Ten si odfrknul, souhlasit váhal.
„Je to tvůj projekt. Mně nevadí, dokud tě bude poslouchat bez odmlouvání,“ posvětil záměr.
Hned další den Alex přišel a vysvětlil neuvěřitelné množství zákonitostí, na které by se filmem nepolíbeného ptát ani nenapadlo. Hra na lektora se mu líbila a začal rozdávat úkoly; to přečti, na tohle se mrkni, o tom přemýšlej...  
Sid na to přistoupil. Nechal se i přezkoušet. Poddajnost Alexe provokovala k hranicím sadismu a množství úkolů přibývalo. Brzy jim přestaly stačit přestávky, zůstávali ještě dlouho po natáčení. Sid tušil, že se chvály nedožije. Ale když během drilu našel chvilku na snění, doufal, že se Alex usměje a poví:
„Zlepšil ses. Vidím výsledky.“
Nebo z osobnějšího soudku, třeba: „Ty nejsi vůbec špatnej, jak jsem dřív myslel. Odkud že to jsi?“
Něco takového by představovalo nejvýznamnější ocenění, a to měl doma pokoj tapetováný diplomy.

***
Připravit úkoly byl zápřah, ale Alexovi dělal dobře. Neminul den, aby je ošidil. Že se musel občas dovzdělat sám, byl bonus, kterým se nechlubil; protože génius ví všechno.
Sid se hodně zlepšil. Potatis neskrýval nadšení, a Alex začal být na své vzdělávací metody hrdý. 

***
Jedno úporně idylické odpoledne se  Alex jevil v lepším než skvělém rozmaru. Sid se rozhodl příležitost využít a přišel za ním s dotazem. Ptal se, jak má do své pitomé postavy líp proniknout. 

„Chceš být kladný hrdina? Buď kladný hrdina!" dal mu návod, kterým se řídil.
Sid poslechl. Náhle se začal připitoměle usmívat. Dařil se jeden obraz za druhým, a on měl skvělou náladu a chuť povídat. Chtěl Alexovi vyklopit, jak ho neměl rád, že se to změnilo, a chtěl by mu poděkovat. Snad by mu láskou skočil kolem krku, vrtěl ocasem a olizoval nos. Jenže jako na potvoru nebyl páníček v dohledu...
„Jel domů víc než před hodinou,“ informoval vrátný. 
Sid váhal, jestli vyznání vydrží do zítřka. Ne, Marek to nedokáže. Musí za ním zajet. Jeho adresu zná a ví, kde zhruba to je.
Představil si byt v tlumených barvách s praktickým nábytkem a velkou knihovnou. Všechno pochválí a bude to myslet upřímně, těšil se. 
Alex není netvor, nekouše návštěvám hlavy, že?

Bezstarostně Markovská nálada ho opustila za bránou Alexovy rezidence. Stál u vchodu a zamyšleně otrhával lístky zimostrázu. Znovu zvažoval nechat to na zítra, nebo ještě líp; na nikdy. Stejně jde o blbost a Alex to může vzít za narušení osobního prostoru. 
Cítil, jak se mu svírá žaludek. Jednou tam ale stojí, tak přece zbaběle neuteče. Děj se vůle Boží, řekl si a stisk tlačítko.

Zvonek se mu líbil. Přesně tak by si to představil, kdyby snil o detailech. Usmál se tomu a čekal. Nikdo ale nešel. Pomalu se otáčel k odchodu s tím, že Alexe nezastihl. Pak cosi zaslechl a vrátil se. Ještě trochu postál, než se dveře zprudka otevřely.

„Co mi chceš?!" zaznělo místo pozdravu.
„Jen... já jen... jsem ti chtěl poděkovat a napadlo mě se stavit. Jestli to nevadí," vysypal Sid a počítal s nejhorší variantou odpovědii. Alex na něj mlčky zíral. Opřel se o zárubeň a prsty prohrábl vlasy, aby je urovnal, přitom ho sjel  pohledem od hlavy k patě. Jeho hlas působil  nezvykle smířlivě.

„Zrovna se to nehodí, ale pojď."
 Couvl do předsíně a Sid opatrně nakročil za ním. 
„Chvilku počkej," přikázal.
Má tu návštěvu, určitě přítelkyni, docvaklo Sidovi. Nejspíš je zrovna vyrušil uprostřed... Připadal si trapně, ale umíral zvědavostí. Nejdřív věštil prsatou blondýnu. Během okamžiku představu zavrhl. Alex se určitě nezajímá o ordinérní buchty ze šatních skříněk. Ne. Bude to jemná víla s lehoučkým parfémem. Hned se mu začala rýsovat a byla tak podobná jeho matce, že i ji z myšlenek rychle vystrnadil.
„Pojď, "dostal pokyn ke vstupu. Šokovalo ho, jak Alexův byt odhadl. Hlavně knihovnu. Celé dvě stěny vyskládané od podlahy ke stropu. Bralo to dech. Snažil se udržet spodní čelist v rozumné poloze. 
„Instantní bez cukru, že?"
„Jo... Ano," odpověděl udiveně, že to Alex ví. 
„Udělej vývar z ponožek a pro mě pořádný káfe," zavelel Alex směrem do vedlejší místnosti.
„Jasný, hned to bude,“ zazněla odpověď barytónem.

Sid skoro zapadl pod gauč. Vlastní puls mu duněl v hlavě. V duchu si začal opakovat: „Hlavně se chovej normálně!“
Snažil se, ale stejně cíti,  že je na něm šok znát. Začal rychle chválit knihovnu, aby odvedl pozornost. Záměr se mu zdánlivě podařil. Alex se na ní vrhl a vychloubal se vzácnými kousky. Vtom už do pokoje vcházel chlap s tácem. Byl naboso a v rozepnuté košili. Položil tác na stůl a sedl si přímo naproti Sidovi. První čeho si Sid všiml, byly záblesky od jeho kruhové naušnice.
„Čau, jsem Chris,“ představil se a házel vyzývavé pohledy. Sen se změnil v noční můru. Odfiltrovat ho z výhledu na knihovnu nebylo možné.  V jednu chvíli měl Sid dojem, že si  přímo před ním přerovná nádobíčko. Sklonit pohled a potvrdit si svou domněnku, nenacházel odvahu. Nedokázal v hlavě srovnat jedinou myšlenku, všechno v něm vřískalo: „Neee!!!"
Alex mezitím objevil Jindřicha VI.
„Neříkal jsi, žes to měl na konkurzu?“ zeptal se a položil před Sida zažloutlý svazek. Sid knihu popadl a začal v ní listovat, aby se nemusel dívat na Chrise.
„Konkurz? Jo, tenhle konkurz! Ano, to je asi ono. Měli jsme se naučit jednu pasáž. “
„Z jaké části?“ 
„Části? To má části? Netuším, z které.“
„Představ si, má to části, a aby to nebylo jednoduchý, tak i těch Jindřichů je víc. Odlišují se... no, tomu vážně neuvěříš... číslem!“ utahoval si z něj Alex.
Sid nevěděl co říct, připadal si hloupě.
„Tohle nikdo normální neví, Alexi. Já třeba netuším, o čem je řeč, a i tak vedu spokojený život,“  zlehčoval Chris. Oba se mu odvděčili  jízlivým pohledem. 
Sid pak dostal ještě několikrát najevo, jaký je nedouk. Nemohl se na Alexovy otázky ani koncentrovat. Přemáhal se, aby kafe nevypil na ex. Kdyby měl v ruce hrnek s ropou, nevšiml by si. Zato Alex se na tekutinu zatvářil podezřívavě a po prvním doušku prohlásil:
„Co to je? "
„Dělal jsem ji podle návodu. U mě chybka nebude," ohlásil Chris a spiklenecky pomrkával na Sida. Ten zahanbeně koukal téměř na dno šálku.
„Jsem si vzal tvoje, promiň!"
Pocity se mu mísily v ambivalenci trapnosti s úlevou, protože Chris se slovy: „Ti udělám jinou," zmizel za dveřmi.
Sid dopil svou extra silnou kávičku, omluvil se za nečekanou návštěvu a vystřelil tak rychle, jak jen šlo. Dřív než stačil odejít, ale ještě postřehl, jak Chris sahá Alexovi na rameno. Hnusem se oklepal. Jak absolvoval zpáteční cestu, netušil. Vysvobodil ho až spánek.
***
Na rozdíl od Sida Chris nikam nespěchal. Ráno vyšel z koupelny, zrovna když se Alex chystal do práce.
„To mi vážně nechybí, chodit o víkendu makat. Ale na ten váš seriálek se podívám,“ prohodil a demonstrativně se uvelebil do postele. 
„Proč? Co na Lovci démonů potřebuješ vidět? Je to pro jinou věkovou kategorii... i když tobě by se to líbit mohlo.“
Chris se vykolejit nenechal:
„Ten kluk, co tu včera byl, tam hraje taky, ne?“ 
„Jo. Je to můj, teda Ansuzův, nepřítel.“
„Jmenuje se Lord Sildenafil?“ chechtal se Chris a hodil po Alexovi mokrým ručníkem. Ten svůj cíl minul a zastavil až o křeslo.
Alex se zamračil: „Nemám na to, abych tohle komentoval. Než odejdeš, ukliď bordel a zamkni!“ Ve skutečnosti ho ale Chris pobavil. Při stopce na semaforech tak horečně uvažoval, že ho na zelenou musel upozornit řidič dodávky.
Včera mu neuniklo, jak Sida rozhodil. Tomu jak to maskoval, se musel usmívat.
„Bylo by fajn ho trošku potrápit," naváděl Ansuz.
 Složitě přemlouvat nemusel. Alexova představivost se toulala do míst, kam slunce nesvítí vždy, když mu Sid dělal společnost. Nejednou se načapal u úvah na téma: kolik má to sladké dítě asi zkušeností.
Pokaždé se propleskl, protože neměl slintaly rád. Teď měl ovšem plán a okamžitě začal upravovat scénář. On i Ansuz se bavili už jen představou Sidova pohledu, až to bude číst.

*** 
Odlesky Chrisova kruhu Sida pronásledovaly, kdykoli mu přišlo na mysl cokoli společného s Alexem. Měl problém dělat, že se nic nestalo. Na Alexovi si  začal všímal zvláštních věcí; například vůni chypré v jeho blízkosti. Podobný parfém znal. Občas ho používal spolužák který ho brál otčímovi. Na něm to ale tak nevonělo, spíš zdatně odháněl hmyz. 

Alex musel přece vonět vždycky... nebo ne? Ženské,  vlastně „chlapi“ z toho určitě musí šílet. 

Přes týden se začaly točit záběry, co neměly daleko do softporna. Každá podobná chvíle s Alexem v něm rozvířila myšlenky, o které nestál.
Naštěstí bylo zrovna v kalendáři napsáno pátek a sobotu měli začínat  až odpoledne. Byl čas jít se pobavit. Sid se těšil, jak hodí všechno za hlavu. Hlavně na pár hodin zapomenout na Alexe i buzíka Chrise a jeho významné pohledy.
Jenže zrovna dnes, když by si popularitu užíval, skončil v zastrčeném baru.  Kolegové totiž chodili už jen do podobných podniků, aby měli klid.
Jít někam na blind se Sidovi nechtělo. Říkal si, že drink může dát tady, pokecají, a jinam vyrazí až později.
Zábava se moc nerozjížděla, Sid ale zdatně upíjel. Po pár pivech nevydržel a svěřil se jim:
„Zjistil jsem o Alexovi... myslím McLeana od nás, že je na chlapy!"
K velkému překvapení zjistil, že byl úplně poslední, kdo to nevěděl. Silvie se pochlubila:
„O tom vím léta. Kdysi na něj kamarádka chtěla číslo. Šla jsem za ním, jestli mi ho nedá a on řekl: klidně, ale paní na uklízení mám."
Rozesmála se sama. Kluci Alexovy drsnovtipné hlášky nesnášeli. Ona je neznala tak, jako oni. Navíc jim Silvie zalhala; číslo chtěla pro sebe.
„Víš to léta?! Kolik ti vlastně je, Silvi?" vyzvídal Rob.
Silvie neodpověděla, jen se usmála, dopila skleničku a šla si "přepudrovat nos", jak vždycky říkala, když mířila na záchod.
Kluci se pře Sidem zmínili, že ho semtam s někým potkali a došlo jim to. Jeden popsal vysokého urostlého bruneta. Druhý tvrdil:
„Jeho starej rozhodně není brunet, spíš nazrzlej bloňďák. Nejsem barvoslepej. A tak moc velkej, jak říkáš, taky nebyl!"
„Neměl zlatou naušnici, kroužek?“ ptal se Sid. Žádné naušnice si nikdo nevšiml.
Z toho vyplynulo, že měl Alex milenců několik. Debata se ale přesunula k novým posilám na pracovišti. Měly totiž co nevidět dorazit. Sid si uvědomil, jak ho Chris konsternoval. Na place totiž nikoho nového neregistroval.

„Ahoj, dáš panáka? Musím si tě totiž předcházet, když jsi můj vůdce," zubil se surfař z Pobřežní hlídky, který se tu zčistajasna objevil. Díval se stejně jako ten, koho se Sid snažil vymazat z paměti.
 Když si surfař všiml jeho nechápavého pohledu, odpověděl na nevyřčenou otázku.
„Jsem Majk Plant, budu hrát tvůj novej support... Dana." 
Sid měl pocit, že schytal přes palici ránu surfovacím prknem.
„Aha... tak to je vážně super!"
 Věta zazněla upřímnou ironií. Majka tím nemile překvapil. Byl naštěstí od Silvie informován, že Sid je zvláštně uzavřená povaha, co mu kolem krku nepadne.
„Tak co si dáš?" opakoval a otočil se k baru.
„Nezlob se, ale nic. Nějak mi to nesedlo. Radši půjdu," zahuhlal. Nedbal přemlouvání Silvie, nechal na stole peníze a šel.
Cestou k ubikacím děkoval vyšší síle, že nemají společné sprchy. Asi trpí paranoidní homofóbií. Jestli to nepřejde, aby šel za cvokařem.
Z přehnaně přátelského Majka mu bylo zvláštně. Alex byl sice teplej určitě, ale nikdy se mu nezdálo, že by ho balil. Nebo si prostě nevšiml? Ne, určitě ne. A možná Planta podezřívá neprávem. Ten kluk působí přihřátě už jen tím, jak urputně se snaží dělat na něj dojem.
Nejen jemu neseděl. S Alexem se už zkraje nepohodli. Slovní přestřelky visely ve vzduchu co chvíli a v záři reflektorů začalo být dusno.
„Já překrucuju? Ty jsi ten, který říká, že na kontextu nezáleží! Pak pokud něco nevíš a hodí se ti otočit odpověď tak, aby se  šikla, nezaváháš. Ale když zjistíš, že odpověď je opačná, než by sis přál, překrucuju já!" rozléhalo se halou, když se Majk snažil vyjádřit, co se mu nezdá na kolegově chování.
„Trochu jsi ztratil nit, pokud existovala. Měl by ses jít ven uklidnit a přestat vřeštit," dal mu Alex  k.o., aby věděl, kdo má “vždycky pravdu“.
Ze Sidova pohledu měl sice převahu, ale obdivoval snahu odporovat. Přišlo mu legrační, jak by jim to spolu slušelo. Oba se zdáli až nadpřirozeně hezcí, k tomu optické protiklady. Dokonalé duo! Předstíral nevšímavost, ale občas taktak zažehnal erupci smíchu. 

Během volna jel Sid domů. Lenošil a nechal se mámou obskakovat. Dostala ho jen do obchoďáku. Když si prohlížela kabelky, zmizel za regály a vozíkem málem narazil do bývalého spolužáka.
„Není tohle naše filmová hvězda?“
„Prej filmová hvězda...“
„Jaký to tam je? Povídej.“
„Jde to, až na tu halda buzen. Mám strach, že brzo zteplám taky," vyhrkl. Začali se smát. Jenže Sidův smích nešel od srdce. Do veselosti měl daleko, blížil se afektu šílence.
*** 

Alex ještě nikoho programově nesváděl. Měl ale načtenou teorii, Ansuze a přirozený talent.
Do diáře si sepsal postup jako bodovou osnovu. Sám byl zvědavý, jestli zabere. Začal u parfému a komplimenty zněly ze všech stran. Nebylo možné, aby si Sid nevšiml. Leda že by vypečeně trpěl anosmií. Druhý bod měl následovat:
„Můžeš mi to rozepnout a poškrábat mě?"
Když tu větu Alex vyslovil, chtěl Sid věřit, že špatně slyšel. Nezmohl se na slovo, nechápavě zíral. Alex zatím došel  k němu.
„Rychle!"
Sid se rozhlédl. Nikdo jiný v dohledu. Neviděl možnost odkázat ho jinam. Přemýšlel, proč je mu to proti srsti? Kdyby tamto nevěděl, za nic divného by tohle asi nepovažoval. Měl by mu snad říct, že na něj nesáhne, protože je teplouš? Snažil se iklidnit, přesto se mu třásly ruce a měl problém se zipem. Alex jeho neohrabanost nekomentoval. Svlékl se do půl těla a pak ho od jedné lopatky směroval ke druhé. Prohl se, pohupoval a určoval, kde přitlačit. Za minutku bylo po všem.
„Dík, máš to u mě!" řekl, když se navlékal do kostýmu.
Poprvé, co se znali, si Sidod vysloužil jeho úsměv. 
Podvědomí se projevil v noci. Zdál se mu sen o starém dubu, uprostřed sluncem zalité krajiny. Větve plné pěvců splývaly s oblohou. Nádhernější strom Sid ještě neviděl. Zamířil k němu. Čím víc se blížil, tím byl šťastnější. Tušil, že ho strom volá. Ve snu mu to nepřišlo divné, spíš přirozené a správné. Došel k dubu. Musel se dotknout. Kůra se pod dlaní začala drolit. Nevadilo to, protože odhalovala hebké, tvrdé, voňavé dřevo. Tu vůni odněkud znal. Prsty se kmenu nemohly nabažit. Jejich dotek nechával narůžovělé rýhy. Kde to viděl? Vtom to pochopil. Tohle není dřevo, ale kůže. Neobjímá dub, ale Alexe. Měl hlavu opřenou o jeho rameno  a s přimhouřenýma očima sledoval jeho nadpozemsky krásný profil.
Probudil se leknutím. Byl uřícený, vyděšený a vzrušený. Bál se znovu usnout. Raději vstal, aby rozchodil erekci, o kterou se neprosil, a zapnul PC.
Během dalších dnů se snažil s Alexem potkávat co nejmíň. Pak mu došlo, že je to hloupé a dlouhodobě neúnosné. Jeden divný sen přece gaye nedělá. Nejdřív ho napadlo, že by si měl najít holku. Potom si to rozmyslel. Nechtěl to s rychlostí přehnat. Neměl potřebu dokazovat si , že není přihřátej. Kdo není, si na holce nic dokazovat nemusí...
Než se stačil uklidnit, vehnal ho scénář přímo do Ansuzovy náruče. Cítil, jak mu Alex dýchá na zátylek, a scénu kazil a kazil. Alex, který by se jindy rozčiloval, se zdál nepochopitelně klidný. Sid dostal pocit, že si tu část vyloženě užívá.
„Stop! Necháme to na zítra," brblal Potatis po dalším zkaženém záběru.
„Dotočíme všechno dneska. Příští bude dobrá. Dej nám minutu!" vetoval Alex.
Posunky naznačil, aby ho Sid následoval na slovíčko. Ten s ním odkráčel za kulisy. Náhle se Alex otočil a jeho nečekaný polibek Sidovi násilím rozevřel čelisti. Bolelo to. Bolestivé bylo i Alexovo objetí. Po vteřinové paralýze ho Sid stejně surově odstrčil. 
Líbačku si střihl v životě jen dvakrát. Obě byly hrozné, ale takhle moc hrozné zas ne. Chtěl křičet, jednu mu vrazit a zvracet v libovolném pořadí, nejlépe všechno najednou. Když svyčítavým pohledem žádal vysvětlení, Alex se mu vysmál.
„Toho ses bál? Teď to máš za sebou a koukej se soustředit!" řekl mu a zamířil zpět před kamery.
Alexova léčebná metoda měla úspěch a další, byla opravdu dobrá jak sliboval. Mohl su odškrtnout třetí bod. Nečekal, že mu projde tak hladce. Tahle hra ho začala neskutečně bavit.
Sid cítil jeho sliny v ústech ještě dlouho potom, co se je pokoušel vypláchnout. Dostal vztek a nehodlal se s Alexem mimo záběry vídat. 
Najednou mu díky tomu zbývalo moře času. I přes podezření se začal o přestávkách bavit s Majkem. Trochu z nudy ale hlavně Alexovi natruc. Brzy zjistil, že Majk je sice prudký, ale jinak rozumný a mají si co říct. Sid uvítal i pozvání od kolegů zajít si zas někam posedět. Kdyby se ho Silvie s Jasonem nezeptali první, propůjčil by se k tomu nejspíš sám. Místo rozptýlení bohužel zas narazil. U baru vysedával Alex v doprovodu jednoho ze svých „kamarádů“. Sidovi to nedalo a po očku je sledoval. Bylo mu zvláštním způsobem úzko. Třeba tohle Alex ví a dělá mu to schválně, stejně jako ten polibek. Moc dobře věděl, kam dnes míří. Ale proč... Ne, je to blbá náhoda, nic víc, řekl si nakonec.

Ještě netušil, že se to samé bude opakovat i další večer. Tentokrát ale seděl Alex u baru sám a nad skleničkou  cosi zapisoval do duáře. Sid si začal namlouvat, že ho sleduje, a dokonce i prazvláštním způsobem svádí.
„Nechceš jít k nám, Alexi?" zvala ho Silvie k jejich stolu. Zdvořile odmítl a kromě Silvie si všichni oddychli. I oni, hlavně Majk, považovali jeho přítomnost za zvláštní náhodu.
„Dva večery, kdy si vyjdem, dvě putyky... ten nás snad stopuje," šťouchl Sida loktem. Ten mu neodpověděl. Cítil jak v něm roste pocit tísně. Byl si jistý., že Alex tu dřepí kvůli němu. 
„Určitě si tam dělá čárky, kolik toho kdo vypil, aby mohl zítra buzerovat!" okomentoval situaci Rob.
Kéž by! napadlo Sida a zakabonil se. Vtom mu Silvie zaklepala na rameno.
„Hele, já vím, ty toho moc normálně nenamluvíš. Nevidím do tebe, ale už včera ses mi zdál přešlej. Není ti něco?" ptala se tiše, aby je ostatní neslyšeli.
„Není mi vůbec nic, jsem jen unavenej. Moc práce."
Když má někdo opravdu divný problémy, dají se těžko vyprávět, pomyslel si a snažil se tvářit veseleji. Úlevu našel až s odchodem Alexe. Jen co za ním klaply dveře, ožil celý stůl.
„Konečně! Asi se mu nedostavil frajer objednaný na sobotu. Nechal si tak uniknou životní příležitost udělat ze sebe matračku,“ glosoval Rob. 
„Vidím, že máme na jeho vztahy stejný pohled,“ smál se Majk. „Kdo si teď dá něco ostřejšího? Ty vypadáš, že to potřebuješ, Side.“
„Spíš měl ten frajer dopravní nehodu. Tomu bych věřila víc, než že si rande s Alexem nechal ujít ," zazněl chichotem opožděný názor Silvie.
Sid přijal pozvání na panáka s vděkem, na druhého také, pak pozvání obrátil. Přidali se i ostatní a runda střídala rundu. Silvie odpadla první. Rob se nabídl jako doprovod. Zůstali tedy popíjet čtyři. Sid, který takové množství alkoholu nikdy nevypil, dostal potřebu rozptýlit homoobavu do terénu.
„Měl tu někdo něco s klukem?" vyřkl. Hned by rád otázku stáhl zpět, jenže Rubikon byl překročen.
„Já ne, ale v zásadě proti nic nemám. Možná bych to jednou zkusil," upřímně odpověděl Jason. Sidovi se zdálo, jako by se na něj vyzývavě podíval. Druhý hoch vyprávěl dlouze, naštěstí i dostatečmě barvitě, historku o spolužákovi. Jak se pod vlivem líbali a nebýt vyrušeni sourozencem, těžko soudit u čeho by skončili. Majk se během příběhu rozmýšlel. Houpal se na židli a kousal si nervózně spodní ret. Pak položil karty. Bez obalu se přiznal. Byl na kluky! S někým prý chodil, a měl zkušenosti ve všem standardním.
„A ty?" zeptal se Sida Jason.
„Ne, já ne! Netuším, proč jsem se ptal. Je to každýho věc...," snažil se obrátit list. Jeho společníky žel téma zaujalo. Vyptávali se Majka na podrobnosti. Téma změnili, až když dal najevo, že víc z něj nedostanou.
„Se nezlobte, ale tohle vám líčit nebudu. Se mrkněte na nějaký video!" smál se. Sid byl rád, že je utnul, protože o tyhle informace nestál.
O půlnoci podnik zavíral. Venku mrholilo. Neonové světlo poutače se oparu mlhy rozpíjelo v postranních uličkách, když zastavuli před vchodem. Všichni vrávorali, přesto hlučně plánovali, kam dál. Pod Sidem se houpal chodník, ale hlavou měl pořád plnou Alexe. Navštívit kulturní zařízení v podobě poloprázdné diskotéky neměl náladu.
„Mám dost. Jdu spátt,“ oznámil a dal se do kroku.
I Majk si flámování rozmyslel. Bez ptaní se přidal. Sid by raději šel sám. Na hovor se necítil, a Majkovy pokusy konverzovat ho otravovaly.
„Zastav, prosím!" řekl Majk a chytil ho za rukáv poblíž  liduprázdné zastávky autobusu.
„Proč?" ptal se, ač tušil.
„Jsi zajímavej a krásnej, víš?" pronášel Majk a hlas se mu chvěl. Pokusil se Sida, zaseklého v časoprostoru, obejmout.
„Pusť! Slyšíš!" vyrazil ze sebe, když se probral. Majk přeskakoval mezi podrážděným a zklamaným tónem:
„Myslel jsem, že o tom přemýšlíš, když jsi měl tu otázku!"
Sid se mu vytrhl a začal couvat.
„Tak jsi to blbě pochopil. A vůbec si fandíš a jsi dost vztahovačnej, jestli tě napadlo, že jsem se ptal kvůli tobě. Ptal jsem se jen tak, nic jsem tím nemyslel! Teď mě nech, chci být sám. Stejně bydlíš na jiný straně a nemáš důvod jít se mnou!“
„Jak chceš, asi půjdu ještě za klukama.“
„Jdi. Jason by si něco zkusil, říkal!“ vyštěkl ještě a otočil se ve směru cesty.

*** 
Po inscenaci nevydařené schůzky, nebo polopracovního večera, dorazil Alex domů. Spát se nechystal. Dle scénáře si nejdřív dopřál dlouhou sprchu. Potom připravil šálek oolongu a otevřel knihu. Jenže se moc nezačetl. Nešlo to. Knihu zase odložil, zhasl, stáhl plátno a pustil film. I ten se ale proměnil v kulisu. Jeho myšlenky uvízly jinde. 
Každých deset a později pět minut vstal, aby prošel setmělým domem. Jako dítě u vánočního stromu se nemohl dočkat vysněné hračky. Oči mu zařily, když snil, že trhá obal.
Působilo to nereálně. Ale Alex věřit jednoduše chtěl. Démon mu nikdy nelhal a co prorokoval, se plnilo do puntíku. Jen to, k čemu se tentokrát musel zavázat, se mu zdálo příliš.
„Je to... Mohl bych aspoň...“
„Musí to zůstat podle pravidel, Alexi. Buď se jich budeš držet, nebo si dělej, co chceš...  Sám!“
***
Rozpršelo se. Sid se začal třásl. Z části zimou, z části nervy, a alkohol tomu nasadil korunu.
„Čeho se bojíš?“ zavolal do ticha a zastavil se.
„Před čím utíkáš? Před ním?“ ptal se značky zakazující zastavení. Stiskl pevně její sloupek, opřel se o něj čelem a pokračoval:
„Dolejzal jsi a teď se divíš?“ 
Uhodil čelem do tyče, až se značka otřásla. 
„Vždyť je logický, že tě chce obtáhnout. Pořád někdo chce; spolužačky, Majk, možná i Jason... dobře to víš. Proč vadí, když to dělá on? Z čeho máš takovej strach? Z jeho ptáka? Nebo svýho? To není o něm!... Můžeš to tady klidně zabalit, jak plánuješ, ale tím to nevyřešíš. On si to taky nevybral, ... stejně jako ty... Je Artuš, Merlin, Ginevra. Předvádíš trapnej pokus o seppuku mozku piktogramem pro řidiče, Lancelote!“
Zatočila se mu hlava. Zaklonil ji a vnímal ledové kapky, po tuctech dopadající na jeho tvář.
„Nenávidím tě! Nechci! Proklínám tě, ... Alexandře McLeane!“ vykřikl zoufale a znovu čelem udeřil do sloupku.
Vybledlé značení se po ráně pootočilo. Siluetu rytíře u kříže ozářil blesk spojující v dálce zemi s oblohou. Zahřmělo se. Sid pomalu vstal. Jeho oblečení se dalo ždímat, ale to bylo poslední, co ho zajímalo. Uvědomil si, že Alex odcházel sám.
„Musíš být doma sám!“ zazněl do podzimního deště jeho imperativ, než značení nechal tichu za sebou. Soustředil se, aby vybral nejkratší cestu. Jeho kroky zrychlovaly, až plynule přešly do běhu. Přeskočil zamčenou bránu před setmnělou vilou, zakopl o schod a cosi shodil z verandy. Než přitiskl prst ke zvonku, vzbudil klením všechny psy v sousedství.
Alex zaslechl štěkot. Když začal řinčet zvonek, jako ve snách vypnul film a pomalu vstal. Nemohl tomu uvěřit. Ač to běžně nedělal, vyhlédl oknem. Postava, opírající se o dveře, odpovídala. Koutky se mu rozjely do úsměvu. Nechal zvonek ještě minutu znít, a potom Sidovi otevřel.
Na uvítanou nasadil otrávený výraz číslo tři; ten nejotrávenější, jaký uměl.
„Co tu chceš ? Připadá ti normální budit někoho uprostřed noci?“ 
Sid neodpověděl ani ň, natlačil se do vchodu a zabouchl za sebou.
„Co si myslíš, že děláš?" řekl Alex a protáhl se, aby budil zdání, že vylezl z postele.
„Jdu za tebou, protože mi stejně nedáš pokoj," oznámil mu Sid suverénně.
Takový tón od něj Alex ještě neslyšel. Takhle ho neznal, ale zatraceně se mu zamlouval.
„Cooo?" napřímil se a upřel na něj vražedný pohled baziliška. Sid toho nedbal. Strach nechal na dešti u nové placaté kamarádky.
„Nedělej, že nevíš. Ty pohledy, ten francouzák... neustále provokuješ. Vím, že nepřestaneš. Vyhrál jsi. Jsem tu!"
„Jsi jak dělo a vůbec netuším, co meleš. Jestli máš pocit, že na tebe něco zkouším, tak jsi mimo! Si fandíš, chlapečku. Já to nemám zapotřebí." Alex mlžit s klidem Jamese Bonda. Určitě by strčil do kapsy županu i Seana Conneryho. Sid začal mít vztek. Tohle přece nemůže McLean myslet vážně. Co to zkouší za divadýlka?
 „Nelži!" 
„Hochu, jdi se z toho vyspat a já si budu myslet, že se mi něco zdálo. Co ty na to?" navrhl Alex a jeho věty doplněné soucitným výrazem vytáčely Sida nadoraz. Oznámil zcela jasně:
„Nejdu nikam! Rozumíš!"
Alexovy hry. Teď bude předstírat, že nemá zájem. S ním je marný diskutovat, pomyslel si a přitlačil ho ke zdi. Moc to neodhadl. Alex měl větší sílu. Odstrčil ho a vrazil mu takovou, že se poroučel k podlaze. Viděl rozmazaně. Neměl daleko k pláči. Natočil se tak, aby to na něm nebylo znát. Zatnul pěsti a snažil se mluvit co nejvíc vážně a zřetelně. Jeho projev byl jak předčítaný ze slabikáře:
„Tak poslouchej, McLeane! Buď teď necháš šaškáren a vyspíš se se mnou, nebo já se vyseru na zasranýho Lovce démonů. A neboj se, že bych opomněl referovat, že odcházím kvůli tobě. Protože jsi zasranej sadistickej teplouš, kterého ohromně rajcuje mě ponižovat!"
Až na Sidův přerývaný dech nastalo hrobové ticho.
„A je přesně tam, kde jsme ho chtěli!“ smál se Ansuz, a Alex měl co dělat, aby zachoval  poker face. Snažil se znít rezignovaně:
„Ok. Půjdem do postele? Nebo dává mladý pán přednost rohožce... Nevím, co je zrovna trendy." 
„Fajn,“ kývl Sid a jako beránek se nechal odvést do ložnice. V tlumeném světle sledoval úsporný pohyb, jimž Alex odložil župan.
Pro efekt všechno nacvičil. Na posteli neopomněl rozhodit deky, dokonce vytlačil důlek do polštáře. Tenhle detail si mohl odpustit. Sid se nerozhlížel; nic jiného než Alexe neviděl. Zapomněl i na vztek. Najednou se ocitl jiném světě. Ve snu, který se zhmotnil.
„Hejbni. Rád bych se ještě i vyspal," prohodil Alex, aby ho probral. Sid si uvědomil, že by si měl taky trochu odložit. Při stahování mokrých kalhot se mu podařilo upadnout. Alex si striptýz užíval, k tomu vyrukonal s věcným dotazem:
„Už jsi to dělal aspoň se ženskou?"
„Ne," odpověděl pravdivě.
„No výborně, tak bude ještě sranda!" prohlásil Alex. Opřel se o čelo postele a ruce zkřížil za hlavu, aby na něm nebylo nic k přehlédnutí.
„Co chceš? Mám píchat já tebe? Ty mě? Verzatilně?" pokračoval ve výslechu a škodolibě se tím bavil.
Sid neodpověděl. Jedním pohybem překoval vzdálenost mezi nimi. Přitiskl se k němu tak těsně jak mohl a hladovými polibky vyjádřil, co neuměl formulovat. Bylo mu fuk, kdo koho co má, nebo nemá. Prošel by peklem a strpěl všechnu bolest i ponížení, jaké si dokázal představit, kvůli jeho blízkosti. Stačilo mu vědomí, že Alex jeho doteky opětuje. Ten se přitom ani nepohnul, ruce měl stále za hlavou, ale Sid cítil, že “ve skutečnosti“ ho svírá v náručí. Snažil se užít a pamatovat si každý okamžik ze strachu, že víc příležitostí nedostane. Fyzicky, vinou etanolu, vlastně nic moc necítil. To bylo ovšem poslední, co ho zajímalo. Měl Alexe na chvíli pro sebe. Byl mu rovnocený. Připadalo mu to jako šílený, zvrhlý, překrásný sen. Alex se sice snažil dělat dojem, že se odstěhoval meditovat do Tibetu, ale Sid si byl jistý, že to hraje. Pravda se zrcadlila v temných hladinách očí, ať se ji snažil ukrýt jakkoliv hluboko.
Nikdy neměl roli, pro kterou by nasadil tolik sebezapření. Jeho postel pamatovala hodně, ale Sid byl tak srandovně vyjenený až ho dojímal. A vůbec, bylo to prostě jiné... těžko by definoval v čem, ale bylo. Když už neměl dovoleno být milý, jak Ansuzovi slíbil, snažil se o technickou a vizuální dokonalost, aby měl kluk aspoň trochu hezký zážitek.
„Stačilo? Už bys mohl jít," nechal se slyšet nad ránem. Venku zrovna svítalo a po noční bouřce nebylo památky.
„Už se mi nikam nechce, ale dám sprchu," odpověděl Sid. Odmítal se snadno vzdát jeho blízkosti. Nejradši by neodcházel vůbec a k posteli ho přivázal. Jenže i kdyby na to měl provaz a sílu, co potom? Někdo by je stejně začal postrádat...
„Jistě! Nezapomeň si vyčistit zuby mým kartáčkem. Nemám chuť se dohadovat, dělej si, co chceš!" mumlal Alex do polštáře a ukázal mu, kde hledat koupelnu.
Pod proudem vody si Sid uvědomil, co právě udělal: Co když to Alex fakt nehrál? Pokud opravdu neměl zájem, dalo by se to klasifikovat jako vydírání, sexuální nátlak... možná i znásilnění!
Jeho chovaní bylo poněkud nenormální i v případě, že měl pravdu. Strašně rád by se Alexovi omluvil. Rychle se zamotal do osušky a vyběhl z koupelny. Alex ale spal. Omluvy holt musí počkat. Natáhl se vedle něj a usnul taky.
***

Otevřel oči. Netušil, kde je. Vzápětí se mu rozsvítilo. Je v Alexově posteli, ale ten nikde. Rozhlédl se, pak vstal a prošel celý byt. Za jiných okolností by si inspekci užil. Každá místnost vypadla z katalogu jeho vkusu „Praktičnost & nekompromisní elegance“. Jenže pátral po jediném... Nenacházel.
Hlavu měl jako střep. Co to k čertu vyváděl a proč vlastně? Bude to muset vysvětlit. Ale jak, když to ani sám nechápe. Jak daleko leží hranice jeho viny? Je víc pachatel, nebo oběť?
„Kruci!"
Došlo mu, že Alex odjel do práce. Usmyslel si nechat do uzávěrky přetočit čtyři scény s upravenými dialogy; perfekcionista! Měl začínat už v osm.
„Sakra!"
Snad mu odpustí... Měl tak krásný živý sen. Alex ho políbil na tvář a usmál se. Možná to nebyl sen...  Znovu a znovu si ten okamžik přehrával.
Sesbíral zmačkané, kouřem nasáklé svršky, a navlékal si je. Přitom si uvědomil, že přemýšlí nad tím, jestli o něj Alex stojí. Tohle zjištění bylo horší než to, co vyvedl před pár hodinami. Nešlo mu o to okusit odříkaný krajíc; ostatně ho s jiným pečivem porovnat nemohl. Důvod, proč nechtěl Majka a přišel sem za Alexem, ten důvod, proč mu je strachy zle, je prostý: zamiloval se! To je ono.
„Do pr... Pane Bože, proč?"
Sid zabořil tvář do dlaní a posadil se zpátky do postele. Pár minut mu trvalo, než to vydýchal. Zamilovanost si představoval jinak. Takhle jí v růžových knihovnách neviděl. A že jich byl nucen něco nasledovat. Prej motýli v břiše... Blbosti. Krysy mu prohlodávaly vnitřnosti. Soudě  dle pobolívání  jistých partií, se dalo odhadnout, kudy se tam dostaly. On musí být magor. Zblbnout do chlapa a k tomu takového, co o něj nestojí. A kdyby jen nestál... pro Alexe je míň než nic. 
Dost! Musí se soustředit na lepší stránku. Když použije zamilovanost jako obhajobu, Alex porozumí, proč ho přišel uprostřed noci terorizovat. Bylo by naivní věřit, že on to cítí podobně. Alex není takovej blbec. Ale měl by přiznat, že provokoval. 

***
Sid se na plac přivlekl až po poledni. Alex stál před kamerou a předváděl standardně perfektní výkon. Nikde ani známka únavy. Sid hltal každý pohyb, jako by ho neznal. Začalo mu být vedro. Dýchal pusou, aby se nesložil. Vlastně ho viděl svým způsobem poprvé. Byl to stejný i jiný Alex.
„Můžeš mi prominout, prosím," vyrušil ho Majk. Sid sebou trhl. Rychle mu docházelo, že Majk to taky nemá snadný. Určitě neplánoval všem na ostro vyklopit, že je gay.
„Jasný, nic se nestalo. Nemám ani co odpouštět. Spíš já se omlouvám, že jsem byl takovej..."
„Uff... myslel jsem, že se mnou nebudeš mluvit."
„Netrap se tím, i já jsem to přehnal," uzavřel to Sid a otočil se k reflektorům. Majk mluvil dál, ale odpovědí na cokoli mu bylo: „Hmm."
„Fakt se nezlobíš?" zeptal se znovu.
„Hmm."
Přišlo mu to podezřelé. Posadil se do rohu na skládací židli. Hodil nohu přes nohu, opřel se o zeď a v rukou podepřené hlavě mu to šrotovalo. Zvláštní bylo i to, že Sid dopoledne neotvíral a měl vypnutý telefon. Teď má na sobě oblečení ze včerejška, což se slušňákům nepodobá.
 Majka napadlo několik tezí. Jedna se zdála šílená až neskutečně, a tím vyvstávala. Cosi mu radilo neptat se na noc někde v nonstopu, ani na únos marťany... Včerejší otázka a konjunce s McLeanem...  Záhadně zmateného Sida prostě nepustí z dohledu.
***
Sid zatím čekal. Čas byl krutý, měnil vteřiny na eony. Vydržet déle než do Alexovy pauzy na kafe by snad nepřežil. V duchu požehnal kofeinové závislosti. Konečně nastala jeho chvíle. Slova hledal hodiny, stejně to nepomohlo:
„Nevím, jak se mám omluvit, ale zamiloval jsem se do tebe. Sám jsem o to nestál. Asi mi včera přeskočilo. Nechtěl jsem... promiň. Já netušil, že jsem... Je toho na mě moc. Netuším, co ještě říct... ale tys mě provokoval. Nevykládej, že to není pravda."
Alexe jeho vágní věty hřály víc než plácání po rameni od Potatise.
„Nikdy jsem tě neprovokoval. Nevím, co tím myslíš. Ale odpouštím to. Zas tak k nepřežití to nebylo," smál se. „Blbost občas udělá každej. Jestli to je všechno, cos mi... "
„A... ale v tom baru jsi... a...," skočil mu Sid do řeči.
„Říkám ti, že jsem na tebe nic nezkoušel. Jasný! Tak jasný?" 
 Sid to nemohl odkývat, protože nevěřil. Mlčky stál a zíral před sebe.
Alex chvíli čekal, jestli dá najevo, že to bere na vědomí. Pak pokrčil rameny, zanechal ho osudu a odkráčel za Potatisem. Až skončí natáčení, tak se přizná a možná mu ukáže i diář. Teď ne. Nestojí s Ansuzem o to, aby je otravoval.

***
Zdi v hale zastupovala překližka. Výhoda tkvěla ve variabilitě a rychlosti přestavby. Zápor byl, že soukromí se snadno mohlo stát iluzorním.
Majk byl celou dobu opřený za deskou improvizovaného bufetu. Neuniklo mu ani slovíčko. Akorát si všechno srovnával, když si všiml, že ze dveří vychází McLean. Majk předstíral jakoby nic... Prostě si tam jen tak náhodou stojí. Nemusel se namáhat ani s tímhle mimikry. Alex byl stejně zahleděn do sebe. Klidně by ho i překročil.
„Debil!“ prohodil Majk tiše, a hned jak Alex zmizel za roh, se zdekoval, aby nenarazil na Sida. Ten by ho obejít bez povšimnutí nemusel. Majk si uvědomil, že musí najít neprůstřelnou lež. Běžně se takhle nechoval, jenže Sida nutně "potřeboval".
Kariéra utěšitele se mu taky příčila, byla pod jeho úroveň; jiná se ale nenabízela. O lepší místo ho Alex připravil dvakrát. Poprvé to bylo v seriálu. Majk dobře věděl, kdo stál za tím, že nedostal hlavní roli. Ale seriál vem čert, priority měl jinde. Ostatně, když už se snížil přijmout druhořadou roličku, jen aby se Sidem potkal, a dokonce i ke stalkingu… 
Nechtěl čekat. Rozhodl se hrát vabank a hned odpoledne Sida navštívil.

 „Náhodou jsem zaslechl, co se stalo mezi tebou a McLeanem, když jsem šel do ledničky... ," spustil mezi futry. Sida sice okamžitě napadlo, že lže, ale bylo mu to jedno. Měl se aspoň komu svěřit.
„Ser na něj! Je to do sebe zahleděnej narcistní čů... Střídá amanty častějc než fusekle a chová se k nim jako k onuci. Ať nějaký zájem má, nebo ne, stejně by tě jen deptal," zapřísahl ho Majk po zpovědi.
Sid s povzdechem uznal: „Máš pravdu. Nebudu ze sebe dělat kreténa. Má jich kolem sebe dost."
Přestat být na povel zamilovaný žel nedokázal. Kéž by to šlo. 
„Přečetl jsem kvůli němu komplet Jindřicha VI. i všechny ostatní Jindřichy,“ rozesmál se náhle. Smích to byl tak hořký, že Shakespeare by replice připsal lebku, aby měl výstup větší grády. Lebky na cimře Sid neměl a tak se s dalším vzdechem dramaticky zadíval z okna. Jsi bílou stranou rozumu, ó Plantagenete, a rudá krvácí, napadlo ho najednou. 
„Jsem blbec, Majku.“
„Ne, nejsi! Blbec je on.“ vyrazil ze sebe Majk a stopl si těsně za něj. Když zdrceného Sida pohladil, nebránil se. Tohle čekal od začátku. Hned, když Majka uviděl stát ve dveřích, měl jasno. Neodsuzoval ho. Co od něj čekat? Moc dobře věděl, kam byl sám schopný zajít. Vlastně zrovna toužil být přesně takhle chtěný. Sice Alexem, ale není to jedno? Plant byl stejně atraktivní jako ten psí čumák z rodu McLeanů.
Po hodiny trvajících dotecích a stovkách „ňuňu“ slovíček, se s ním vyspal. Nechtěl o tom moc přemýšlet. Došel pouze k tomu, že by mu nerad ublížil. Sebral odvahu a opatrně pověděl:
„Hele, já jen, abys to nechápal tak, že spolu chodíme, nebo něco podobnýho."
„Jasný, nejsem debil. Sotva se známe, a v palici máš stejně Alexe," odpověděl s úsměvem. „Ostatně o tomhle nemusí nikdo vědět," dodal.
Od té doby provozovali nezávazná setkání skoro denně, někdy i několikrát. Majk si dával sakra záležet a proto se jednalo  o příjemně trávený čas, co nedával prostor ke zbožnému rozjímání nad McLeanem.
Alexovi začalo svítat, že se něco zadrhlo. Čekal další vyznání a trochu doprošování a kde nic, tu nic. Dokonce ho Sid ani nesledoval, což by teoreticky měl. Přitom se před ním  snažil vypadat a chovat naprosto famózně, a to je vyčerpávající, když to máte vydržet celé týdny. Že by se ze Sida stal tak skvělý herec a dokázal všechno maskovat, se mu nezdálo. Pátrat víc do hloubky ovšem nemohl, na to měl moc práce. Stalo se totiž něco, co už nečekal.
„Alexi," vykřikoval přes halu Potatis, „hádej, kdo mi právě volal? To neuhodneš... Agent Marka Vinera. Chce prej střihnout nějakou epizodku. Asi se mu po tobě stejskalo, darebákoj. "
Novinka se šířila jako požír stepí. Pro veleváženého hosta vznikla postava z(a)traceného bratra. Líp se podoba Marka se Sidem využít asi nedala. Silvie, Vinerova velká obdivovatelka, to všem s radostí oznámila. Přitom zmínila:
„Oni jsou se Sidem jako Luisa a Lotka. Docela by mě zajímalo, jestli jméno Marek nedal hrdinovi nějaký vtipálek právě kvůli tomu."
To není špatná "dedukce", mínil Sid. Ten, kdo ho do seriálu obsadil, to nejspíš udělal právě proto. Samotného ho to napadlo už hrozně dávno. Ptát se mu ale přišlo pitomé a zbytečné.
 Jak se jeho jméno skloňovalo ještě víc, svitlo mu, zda nešlo o dílo Alexe, který tu kecá do všeho.
„Třeba to mělo i jinej význam. Ten, kdo to spáchal, ať Alex, nebo někdo jinej, chtěl třeba cíleně upoutat mediální, nebo možná i Vinerovu pozornost," svěřoval domněnky Majkovi. „Nevíš o tom náhodou něco?“
Majk měl povyku kolem Vinera plné zuby. V jeho očích představoval jednoho z těch, co měli víc štěstí než rozumu. Jinak si jeho proslulost neuměl vysvětlit. Jako herec nestál za nic, a i filmy, díky nimž se vyšvihl, se povedly jen shodou okolností. Od těch dob hrál cukrouše v limonádách. Pořádnej herec by se za to dávno styděl. Jemu to ale evidentně nedocházelo, nebo snad i vyhovovalo.
Pomyšlení na kombo McLeana s Vinerem vyvolalo na Majkově obličeji kyselý výraz.
„Nechci o tom zjevu dnes poslouchat a o McLeanovi už vůbec!"
Na zmínky o něm reagoval Majk alergicky. Nejraději by ho vyslal v raketoplánu na jednosměrnou misi.
„Zjevu?!" uvědomil si Sid, „vždyť Já a Viner vypadáme skoro stejně?"
„Ne, nevypadáte! On je vykroucenina. Nedal bych moc za to, že si holí nohy... a k tomu musí bejt i hrozně easy."
„Myslíš?“
„Ty snad ne?“
„Třeba se nezdá, Majku.“
„V tom případě je to génius s dokonalou kamufláží!“
Oba se dali do smíchu. 

Předvečer příjezdu Marka Vinera se leckomu rosilo čelo a Silvii třásla kolena. Rob se na to nevydržel dívat a uštěpačně jí vmetl:
„Moc se netěš, Silvinko, ten Mr. Hollywood je stejně bukvice!"
Všichni čekali, jak ho odpálkuje. Nezklamala: „Vím. A co jako? Tobě se taky líbí Robínku?"
„On není teplej. Vždyť chodil s Iris Maidis, ne?“ ptal se Jason. 
„To bylo domluvený. Ona se chtěla zviditelnit a jemu doporučili, aby předstíral, že je na holky, kvůli tržbám v Asii, fanynkám a tak,“ odpověděla Silvia. Tím přiměla Sida věnovat pozornost jejich hovoru.
Rob se vítězoslavně zasmál:
„Jsem věděl, že nemůže bejt normální!“ 
„Pokud jsi etalon normality ty, pak není normální nikdo! Ale poslouchejte, kluci, protože to není všechno. Nejlepší teprve přijde!“ rozpovídala se Silvie. „Slyšela jsem, že kdysi měl něco s Alexem! Znají se prý určitě. Je to asi deset let. Marka ještě nikdo neznal. Pod Potatisem hráli v tehdá poměrně populárních Lionech..." 
 To, co zrovna vypustila, by úžasně zapadlo do neúplné mozaiky. Střípek obrazu Alexe vytvářejícího postavu Marka dle vlastního ex. Sid měl další důvod věřit, že Alex lhal. Být někde v dohledu, tak...
Přemýšlel, jestli to před Majkem zamlčet. Nakonec se ho na názor ale zeptal. Odsekl:
„Není to jedno? Štve mě, že se vůbec jeho motivací zabýváš." 
„Máš pravdu. Je to putna a už se tím debilem zabývat nebudu," uklidňoval ho, ale pravdu znát chtěl. Musel dostat satisfakci. Přece není takový blázen, aby si Alexovy provokace namlouval? Pod tíhou důkazů se McLean přizná. Musí! Teď jen potřeboval mít jistotu, že s Vinerem opravdu něco měl.

***
Další ráno zavládl zmatek. Aura hvězdy přitahuje a kolem Vinera se někdo neustále točil. Jemu to očividně nepřekáželo. S úsměvem odpovídal na sebestupidnější otázky a podepsal, co mu kdo do ruky vrazil. K tomu neustále mlel, jak strašná byla cesta:
„Zapomněl jsem zabalit budík a s jinými neumím," zněly halou jeho útrapy.
Sid ho pozoroval z ústraní. Setkají se. Netřeba běžet v první linii. Být ten blb o pár let mladší, mohli se úspěšně vydávat za dvojčata. Jen lesklou fialovou košili by si nenavlékl a ten Vinerův účes byl taky takový... takový teplý! Je možné, že toho “chlapa“ Alex miloval? Co na něm je?
Když se objevil Alex, Viner nabral kurz přímo k němu. Ruku mu div neurval. Plácával ho po zádech, rameni a kdo ví po čem ještě, protože přes sako, které mu ležérně viselo přes předloktí, jim Sid od pasu dolů neviděl. Podle jejich gestikulace byl McLean seznámen s tím, že je krasavec ze všech nejkrasavcovatější. Oba pak zašli za roh, znovu se vynořili. Viner pořád mlel pantem. S Alexem se na sebe co chvilku významně zašklebili, občas se k nim přivtírnul i někdo další, hlavně Silvie.
Náhle Viner zatoužil po seznámení s Markem seriálovým:
„Páni, to je podoba. Máš moc hezký boty," křenil se na Sida. Nato ho vzal  za rameno a šeptal: „Zítra při zkoušce pokecáme jako praví bratři! "
Zasmál se své hlášce, a dřív než mu Sid stačil odpovědět, už vyprávěl osvětlovačům, jak výborná je tu voda, což bylo vlastně dobře, protože Sid neměl představu, o čem se s tím stvořením bavit. Měl divný pocit. Z rukou mu všechno padalo. Nenacházel stání. Nebyl ale sám, koho se zmocnila žárlivost. Co Majk sledoval, se mu rozhodně nezdálo nezájmem. Snažil se rozčarování dávat najevo, jenže Sid všechny poznámky ignoroval.
Hodiny běžely. Slunce zapadlo za obzor a prostor zahalila tma. Jiný den by tu jeden potkal maximálně uklízečku, jenže dnes se všicni  vytráceli jen pozvolnu. Ani Alex se neměl k odchodu. Bavil se. Před zraky štábu mu nadbíhala hvězda stříbrného plátna. I když slovo hvězdav jeho podání mělo uvozovky. Ještě víc než fakt, že mu Viner skočil na návnadu, ho těšilo Sidovo chování. Nešlo přehlédnout, jak je sleduje. Alex tušil, které otázky ho napadají. Žárlivostí šajnil jako stopka na semaforech.  

 Ten ale výzkum druhu jménem Viner, původně snad Vinersky, nebo Vinerskyjovič, či na ten způsob, považoval za nenápadný. Šel za nimi setmělou chodbou, aby je neztratil z dohledu. Zčistajasna ho kdosi chytil do kravaty a zatahl za dveře šatny.
„Ty... ty... ty tu ještě jsi?!" zadrhával, když mu přestala v řeči bránit Majkova dlaň.
„A neměl bych?" řekl naštvaně a tlačil ho do rohu.
„Co děláš? Neblbni, každou chvíli může někdo vejít. Přestaň!" snažil se mu vymluvit snahu rozepnout mu pásek.
„To mi je u prdele. Dneska nehodláš odejít, tak ti to udělám tady!"
Sid viděl dvě možnosti. Buď tohle připustí, nebo se porvou. Ani jedna se mu nelíbila. 
„Prosím, dost...“  Začínal být zoufalý. Vtom náhlý záblesk oba oslepil. Ve dveřích  temná silueta zalitá světlem.
„Si děláte srandu? Nemůžete si to nechat na doma?!" zahřímala postava. Podle nakřáplého hlasu ji okamžitě identifikovali jako Alexandra McLeana.
„Máme rádi adrenalin!" odsekl Majk. Alex se pokoušel potlačit obrovskou explozi vzteku. Ten drzej smrad! Nejradši by po něm skočil a upravil mu ten umělý úsměv. Možná by to musel rodičům zaplatot, ale byla by to skvělá investice.
„Tak hele, chlapečku..." chystal se mu promluvit do duše. Rychleji, než větu dokončil, a dřív než Sid stačil dopnout kalhoty, stál v šatně i Marek.
„Snad tě nepohoršili, Alexi? Vzpomeň si na sebe, když ti bylo sedmnáct," uchechtával se. Připomínal roztleskávačku obklopenou hráči rugby. Všichni na něj zůstali mlčky zírat. I velmistr Alex se náhle cítil trapně. Otočil se na kramfleku. Rozpálený vzteky nasedl do svého Audi a jel domů.

Až když uklidnil nervy kapkou brandy, začal přemýšlet , jak je možné, že ho to tak naštvalo.
„Že se necháš tak rozhodit. Jen se shazuješ,“ nechal se slyšet Ansuz.
„Nech mě. Chci být sám.“
„Jak je ctěná libost, ale nepředstavuj si, že jsem sluha, kterého můžeš posílat pryč a volat zpátky, kdy tě napadne. Taky mě můžeš urazit! Po světě chodí mnoho mužů, stejných jako ty... mladých, nadaných... co touží dosáhnout svých cílů, a určitě by nabídli víc vděčnosti...“
„Budu to brát v potaz. Jdi, prosím.“
Démon zmizel a Alex začal uvažovat nad záležitostí, kterou před ním vytahovat nechtěl. Co když mu na téhle hře záleží? Možná se stala něčím víc. Sid je vlastně dobrej; vždyť na toho kluka musí věčně myslet.
Ten den, kdy u něj spal, se ráno zadíval na jeho tvářičku.  Neodolal, zlehka ho políbil. Proti pravidlům Ansuze to nebylo, když o tom Sid nevěděl. Ze spaní se pousmál... Ať si Ansuz trhne; vlastně hrát Bonda zas tak moc ani nechce. Poslední Bondovky jsou stejně o efektech, kdo tam hraje, na tom už pomalu nezáleží...
Sliboval si, že příště Sida odhánět nebude. Však on přijde...

***
V tu dobu se Sid a Majk navzájem omluvili. Tím rozhovor neskončil. Majk totiž uznal:
„Tvůj neutuchající zájem o Alexe, Side... sere mě!" Pak v přímé návaznosti zmínil i další věc: „Mám tě rád! "
Vzhledem k událostem v šatně, nemělo smysl  poměr dál skrývat. Majk si přál vztah odtajnit. Přišlo mu to lepší, než aby každý chodil a vyptával se. Sid popřemýšlel a souhlasil.
Sliboval si, jak bude Alexe ignorovat. Nebude těžké zapomenout... určitě...

*** 

Sid vylezl z postele s přesvědčením, že McLean znamená jen stín minulosti. S pocitem, jaký měl naposled, než se stal součástí Alexova spektáklu, napochodoval do práce. Zkouška proběhla hladce. Následovala  pauza na úpravy  make-upu a drobné předělávky na scéně. Sid by si dál užíval klid, ale osud nechtěl. Viner totiž splnil včerejší výhrůžku a přišel si "bratrsky" pokecat. Mlel, mlel a mlel, dokud Sidova zvědavost nezastavila proud plkání dotazem:
„Zajímalo by mě... něco jsem o tom zaslech'... ty's chodil s Alexem?"
Otázka se změnila ve svíci a Marek v lampion. Rozzářil se a vyprávěl legendu o křišťálové lásce, co vznikne sotva za miliardu let. Mluvil o dobách dobrodružství, netuctové romantiky i živočišné vášně. Vše, včetně posledně jmenovaného, popisoval  detailně, až se Sidovi chtělo zvracet. Nakonec příběh vygradoval v antickou tragédii.
„V touze po kariéře jsem od Alexe odešel. Dosáhl jsem toho, jak vidíš. Jsem slavný. Léta ale lituji a přál jsem si z celého srdce, aby to šlo vrátit. Vše, co mám, bych za to vyměnil!" bědoval s rukou položenou na hrudi.
Po tomhle patetickém výstupu Sid málem hodil tyčku doopravdy. Chtěl poděkovat za rozhovor a zmizet z dosahu jeho odporně sladkého hlásečku. Marek ho však zadržel. Spiklenecky se usmál a tím, co dodal, ho dorazil:
„Jsem  šťastný. Nedávno mi došlo, že i já mu chyběl. To mi vlastně dodalo odvahu přijet. Vím to díky postavě „Supermarka“. On jsem totiž já. Alex ho podle mě napsal do nejmenších detailností včetně oblíbených bonbónů." Nahodil slastný pohled, aby svá slova zhmotnil ve 3D. „Dnes jsme s Alexem domluvení na večeři. Povím mu, že ho chci. Těším se, jak zahučíme do kanafasu...  Na zadní sedačku auta jsme dneska už moc dospělí a málo punk, víš?"
Opět se zasmál vlastní vtipnosti; i Sidovi se podařilo zkřivit obličej do grimasy napodobující úsměv. Uvnitř žhnul tak, až se bál, aby mu z nozder nevyšlehly plameny. Nejraději by Vinera zašlapal tři sáhy pod zem do všech těch jeho "detailností"... i s Alexem!
„To ti moc přeju, Marku. Užijte si to!" prodrtil čelistí a zmizel za roh.
„Děkuju ti. Jsi vážně milej!" Slyšel za sebou. Měl pocit, že zkolabuje. Nalil do sebe litr vody.  V uších mu hučela turbína. Před očima mžitky. Vždyť on měsíce den co den hrál  pro Alexovi Vinera. Kretén miluje toho užvaněnýho pitomce... A on se  kvůli němu dřel a učil...
Je to jedno! Kašlat na Alexe! Má Majka, a ten je  daleko lepší!
Sid vstal. Jenže nohy odmítly poslouchat. Kolena utrpěla čistý průstřel. Ve snaze rozchodit je se pár minut producíroval chodbou, z níž byl zavolán na scénu.
Snažil se vžít do role. Maximálně se soustředil. Šlo to fantasticky. Starší bratr Viner zrovna zakončil repliku. Teď byl na řadě on.
„Vrať se na mou stranu, vrať se! Zůstaň při mne, prosím! Nechci tě zabít!" křičel. Držel Ansuze za plášť a po lících mu tekly slzy.
„Stop! Co vyvádíš!" volal Potatis a chytal se za hlavu. Sid nechápal, jaká bije. Pak si uvědomil, že klečí u špatných nohou. Prosit o návrat neměl Ansuze, ale  bratra, svedeného zlem.
Alex si stačil všimnout, jak se třese a má problémy se postavit.
„Tys' brečel snad doopravdy a prd viděl," poznamenala maskérka. Všichni se omylem bavili. Jen jedné osobě to legrační nepřišlo.
 Majk na něj uhodil, jen co se za nimi zavřely dveře: „Můžeš mi to vysvětlit? Co to mělo znamenat?"
„Myslíš tamto? Nic."
„Nic!“ Praštil ho, až zavrávoral. „Kdybys  nekecal! Slíbil's, že se v tom nebudeš vrtat, a místo toho se ptáš Vinera. Myslíš, že jsem debil, že mi to nedojde? Mám toho dost!" prskal. Sid neměl odpověď. Majkovi došlo, že křičet je zbytečné. Vrazil do Sida, až ztratil rovnováhu a uhodil se o parapet. Jeho odchod pak doprovodilo zaklapnutí dveří, rozléhající se po celém komplexu. 

*** 
I Alex se dovtípil, že  Sida rozhodil rozhovor s Markem.
„Láska pitomá,“ prohodil  tiše.
„Nezapomeň, na čem jsme se domluvili!“ připomínal mu Ansuz.
„Vím,“ odsekl. Cítil, jak se jím rozlévá příjemné teplo. I Marek se divil, že si v mrazu vykračuje jen tak nalehko, když spolu mířili do restaurace.
„Zapni si kabát, ať nenastydneš,“ nabádal ho cestou. Na tenhle večer se oba dlouho těšili.
Alex si chtěl mstu vychutnat. Nešlo to. Myšlenky se vracely k Sidovi. 
Marek neustále štěbetal  své ptákoviny, a jemu tentokrát ani nelezly na nervy. Nevnímal ho. Byl šťastný. I Marek zářil štěstím. Přešlo ho to v momentu, kdy mu Alex rozdrtil romantické sny přesvědčivě znějícím:
„Ne! Blbě sis to vyložil. Jsem rád, že jsem tě viděl, ale začít znovu jsem neuvažoval. Není to  dobrý nápad, nezlob se."
Marek zavzlykal. Zarudlé oči mu plnila průzračná tekutina. Alexe by se to nedotklo, ale ta podoba...   viděl naproti sobě Sida. Kéž by Marek byl jako on... Kéž by místo Marka potkal kdysi jeho... Jeho by si vážil. Neměl by důvod podvádět. Nenechal by ho odejít. Nebylo by mu to jedno. Šel by s ním, nebo zemřel žalem. Sida by jeho o deset let mladší já milovalo a nemuselo by za zády křížit prsty při slovíčkách o lásce.
 Jel za by Sidem okamžitě. Jenže bylo po desáté. Navíc u něj možná nocuje ten kluk, co by se jzamlouval tatíčku Hitlerovi...
Cestou domů se Alex rozhodl , že se Ansuze zbaví.
„Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámil mu, když se ukládal.
„Mluv.“
„Budeš muset odejít. Jsem zamilovaný. Taky mě to zaskočilo. Nikdy se mi to nestalo.“ Ansuz se neloučil. Jen se zlověstně zachechtal a zmizel. Alex si usínal s hlavou plnou představ o exotické dovolené s jistou osobou. Kulisy  měnil ze safari na tropické pláže, z pláží na fjordy... Vlastně  na tom nesešlo. Výběr destinace nechá prostě na Sidovi.

***

„Tohle nezakreje ani nátěr na fasádu!" rozčiloval se Potatis, jakmile zmerčil obličej  ústředního hrdiny. Silvie okamžitě přiběhla a Sida si prohlížela. Chtěla si i sáhnout, ale zastavil ji štít z otevřené dlaně.
„Ses někde porvall. Jak jsi k tomu přišel?" vyptávala se.
„Promiň,  nechci o tom mluvit." Strážil si Sid tajemství. Celou noc nespal. Sotva lezl...
Alex měl jasno hned. Za sabotáž seriálu by Majka z fleku zpražil. Jenže ten nepřišel. Prý na něj nečekaně vlezl patogen. Něco podobného aspoň líčil Potatisovi do telefonu.
Alex  rozhovor slyšel a polohlasem zavtipkoval:
„Doufám, že ten Patogen má při erekci aspoň třicet čísel."
Potatis se zakuckal, zvedl obočí a tiše odpověděl: „Jak jsi geniální, tak mi někdy přijdeš jako děcko!“
Čím déle se Alex na Sida díval, tím provinileji si připadal. Byla klika, že nepotřeboval zubaře nebo srovnat nos. Nejraději by něco řekl, udělal... vymazal  modřiny... Počká, až spolu budou sami a přizná všechny lži. Prozradí svou bláznivou hru na démona, třeba ho tím pobaví. Pak mu odpřisáhne, že s podobným blbnutím už skončil. Chystal vhodná slova.
Záběry zblízka nepřipadaly v úvahu; natáčely se scény  boje. V těch se Sid musel na Alexe lepit, což mu nedělalo dobře, protože se choval zvláštně. Imrvére si ho prohlížel. To bude tím, pomyslel si znechuceně, že si ho po včerejší noci srovnává s Vinerem. Blbec! Tohle všechno je  jeho vina!
Do odpoledne se Sid jakžtakž udržel. Nakonec se během náročné akční sekvence složil, a Alexův pocit viny vyrostl do obludných rozměrů. Naposledy se podobně cítil coby dítko, když babičce podpálil kuchyni a odskákal to kanárek.
Silvie hledala mobil, aby přivolala sanitku. Ostatní polemizovali, jestli nebyl pod vlivem. Záchranka jim nepřipadala jako nejlepší nápad.
„Může mít vnitřní krvácení, pak jde o minuty," přesvědčovala je Silvie a v ruce třímala přístroj převlečený za medvídka.
„Když už by vydržel krvácet tolik hodin, tak chvilka navíc vadit nemůže,“ zastavil ji Potatis. „Počkáme, třeba se probere. Mohla by z toho být slušná ostuda a problém, jestli na něčem frčí."
„Jak myslíte!“ vyštěkla po něm Silvie a ukřivděně odkráčela na toaletu. "Nepudrovala nos", začala na bříšku medvídka vyťukávat číslo. Nevolala standardní záchrannou službu, ale záchranáře, který o pár ulic dál vyháněl pivem záludné patogeny. Sida zatím opatrně přenesli  do šatny. Alex trval na tom, aby s ním zůstal o samotě.
„Potřebuje dohled a klid," odůvodnil, co si umanul.
Čekal. Pozoroval ho a přemýšlel o slavné pohádkové tradici buzení polibkem a možnostech praktického využití. V téhle situaci by mu to ale přišlo perverzní. Stejně jsou pohádky pitomý, říkal si. Maník najde spící osobu, neví, jestli to je Růženka, Sněhurka nebo Ötzi, ale je celej hin kvůli fyziognomii. Co to má dát dětem?
On Sida zná. Ví, jak se zadrhává, když je nervózní; jak je hrdý, vytrvalý, inteligentní, a vždycky hledá optimální řešení... V jeho věku nebejval takhle chytrej. A pod vším rozumem a tichem dřímá vášeň, která dokáže vyrazit dech.
Uvažoval, co mu vlastně říct. Jak mu to vysvětlit? Možná bude nejlepší nic nerozebírat a prostě jen dát jasně najevo, že... Proud úvah přerušilo cvaknutí kliky. Zvedl hlavu, aby zjistil, kdo je přišel otravovat.
„Nesahej na něj! Vypadni!" pozdravil ho Majk.
„To bych měl říct já tobě, vtipálku. Otoč se a zmiz, než vstanu!" odpověděl, vstal a mířil ke dveřím, aby ho přivítal. Čekal, že Majk ustoupí, ten se ale nehnul. Zůstali stát v postoji aktérů westernu před přestřelkou. Než mohl zaznít výstřel uťal je Sid:
„Majku!  Alexi, buď tak hodný a nech nás o samotě, prosím."
Alex by křičel, ale netušil, co by vlastně křičet měl. Ohlédl se ve snaze vyměnit si se Sidem pohled, jenže měl smůlu. Díval se jinam. Usmíval se, ale  úsměv nepatřil jemu. Odbelhal tedy z místnosti a opřel se za překližkou. Tam v transu naslouchal jejich rozhovoru. Slyšel Sida jasně přiznávat, že je jím stále přitahován. Tím příjemná část končila, protože se za svou slabost omluvil.
„Nevím, jestli tohle zvládnu, jestli stojím o takový vztah,“ ozval se Majk.
„Bylo by úplně zbytečný nechat  chemii nás rozdělit. Časem stejně odezní. Nám je spolu dobře. Rozumíme si. Vážím si tě jako nikoho. Proč to ničit kvůli pitomci, jako je Alex? Nemyslíš? Včera jsi chytil rapla, a já to docela chápu. Možná bych ho v podobné situaci dostal taky. Musíme se oba snažit ovládat a počítat s tím, že i tak se to třeba úplně nepovede... I pár ran za všechno ostatní mezi námi stojí. Mám tě moc rád."
Alex naslouchal, a svíralo se mu hrdlo i žaludek. Dostal závrať. Lapal po dechu. Zavřel oči. Propast nicoty se otevřela. Obklopila ho lepivá mlha. S každým slovem ho utáhla v sevření. Marka si všiml, až když se postavil těsně proti němu. Lekl se ho. Markovi se nepodobal. Neusmíval se a jeho pohled byl vyčítavě bodavý. Se Sidem si byli zas tak zatraceně podobní...
„Alexi, doma tě neučili, že když posloucháš za dveřmi, je dobrý zároveň i koukat klíčovou dírkou?" poznamenal. Hláška zněla nezvykle drsně a kupodivu i vtipně. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by se smál.
Beze slov šli kousek dál. Marek si  v automatu koupil kolu. Alex ho pozoroval. 
„Víš, včera... přemýšlel jsem, možná by to šlo ještě zkusit."
Šokovaný Marek zahodil plnou plechovku do koše. Nerozhlížel se, vrhl se po něm a zuřivě ho líbal. Jeli rovnou k němu. Rozdali by si to snad hned za dveřmi, kdyby se  Marek nebál,  že se spálí o koberec.
„Nemluv, " žádal ho Alex. Vyhověl, i když mít celou noc zavřenou klapačku byl pro něj nadlidský výkon.
Ani jednomu z nich tak skvěle dlouho nebylo. Jenže Alex se nedotýkal Marka. Ten, koho svíral v náručí, se jmenoval Sid Reien. 

 Když ho budil rámus vycházející z útrob kuchyně, pochybnosti o včerejším rozhodnutí  každou vteřinou rostly. Náplast v podobě Marka byla mimo postel pro zlost. Alex nevěděl, jak vybruslit. Mohl mu říct, že to byla chyba a poslat ho pryč, jenže neměl sílu sledovat hysterickou scénu. A proč mu to vlastně říkat? Díky Bohu odpoledne odletí natáčet další z „klenotů“ pro ženské v klimakteriu. Nechal to tedy být. U snídaně tisíckrát přemohl chuť zařvat, aby držel hubu. Sám nemluvil a skoro ani nesnídal. Marek přitom připravil snídani pro krále. Vstal kvůli tomu o hodinu dřív.
„Nemáš hlad?" ptal se svého porince zklamaně .
„Mám, ale nemám chuť," odpověděl Alex. 
„Nechápu. Chceš abych udělal něco jinýho? Nebo objednáme..."
„Ne!“ oznámil rázně a rezignovaně mu opakoval, „nemám prostě na nic chuť."
Dál se s ním nebavil. Nechal ho žvanit, zvedl se od stolu a předstíral, že něco chystá do práce. Když ho vysadil u vrátnice, doufal, že si oddychne, ale mizerně mu bylo pořád . Žvatlání toho otrapy nemělo na jeho rozpoložení žádný vliv.
Všichni si rychle všimli, že není ve své kůži.  Alex, co je všechny dirigoval a sršel energií, jen bloumal.
„Vypadá, že mu ulítly včely i s úlem," komentovala jeho chování Silvie.
„Sotva se dali dohromady a Viner musí zas hned odjet," měl  Sid pro jeho stav vysvětlení.
Marek ale jen svítil. O pauze se postavil  doprostřed haly a svolal štáb. Když se vypovídal s Potatisem, což trvalo skoro půl hodiny, a kdyby ho režisér neutnul, trvalo by ještě déle, spustil:
„Děkuji vám za spolupráci. I přes drobné počáteční karambole byly výsledky téhle práce lepší než podle představ, přátelé," začal svůj projev. Jeho monolog brzy nikdo nevnímal. Což ho neodradilo, nejspíš si toho nevšiml.
 Sid byl jedním z mála, co věděli, o čem doopravdy řeční. Vlastně je to dobře, říkal si. Z Alexe se možná stal hajzl, protože byl osamělý a zahořklý. Možná se k všeobecnému blahu změní. Jsou každý tak extrémně jiný, že se můžou  ideálně doplňovat. Lidi holt mají občas zvláštní preference, a že jejich vztah nedává smysl jemu, přece neznamená, že nemůže perfektně fungovat. Však v minulosti jim to taky klapalo, ne? Už dnes se zdál Alex jiný, vláčný, snad by se dalo říct zasněný. Kdyby to chtělo vydržet, bude natáčení procházka růžovou zahradou...
Viner konečně  slezl z improvizovaného pódia. Silvie mu třepala zápěstím a žebrala o číslo.
„Nám bylo všem ohromnou ctí s tebou spolupracovat, Marku," 
Rob ji lehce šťouchl: „Příště mluv sama za sebe, jo. Mně třeba to jako ohromná čest nepřišlo."
O Vinerově románku si začali špitat i pověstní vrabčáci; hotová událost roku. Díky tomu se nikdo nepozastavoval nad Majkem a Sidem. Ti potvrdili šuškandu, když před všemi zveřejnili, že jsou víc než kamarádi. Jen Rob to přijal s rozpaky:
„Nakonec tu jsem jedinej normální," řekl a vrtěl hlavou nad všudypřítomnou sodomií.
„Nebuď smutnej, Robíku. Určitě taky časem potkáš toho pravého!" vyprskla Silvie. Rob se tomu zasmál:
„Asi budu muset nějakého borce klofnout, nebo mě tu začnou za odlišnost šikanovat.“
Celá  parta se tím bavila.
Zato na Alexe padly deprese. Aby se uklidnil, dal si skleničku. Proč by se vlastně nemohl ožrat, když to tak pohnojil? Snažil se přivolat zpátky Ansuze. Marně. Ansuz nepřicházel, ani když prosil. 

Majk a Sid se rozhodli jít na večerní promítačku. Měli tam být všichni. Jindy na ni nechodili, ale Silvie byla natěšená vidět, jestli jí to vedle Vinera sekne. Okamžitě jim přišla podezřelá Alexova nepřítomnost. Ten tam měl ve zvyku sedět pokaždé. Sid si říkal, že být na jeho místě, přišel by o to spíš, než dřepět  doma a slaměně truchlit. Jenže Alex byl prostě jiný. Evidentně mu asi nikdy nerozuměl, jen si to rád namlouval.

Viděli sotva polovinu a už jim docházelo pití. Sid se jako púrvní nabídl, že něco donese. U lednice zaregistroval Alexe.  Seděl na stole, ani se nehnul. Podle flašky, dělající mu společnost, se Sid dovtípil, že nebude z nejstřízlivějších. 
„To všechno kvůli podobě s Markem, že? Mně to je jasný. Přiznej to konečně, o víc mi nejde."
Alex otázku pochopil jinak. Postavil se, došel k němu, chytil ho za ramena a prudce jím zatřásl. 
„Děláš to samé. Jen se na něm snažíš zahojit." 
„Nesahej na mě!“ odstrčil ho Sid. Popadl přepravku a zmizel. Vůbec toho cvoka nechápal. Sám taky neměl rozum. Co od někoho v podobném stavu čekal ? Měl se na to vykašlat, jak  sliboval. 

 ***
Alex nepatřil k tak vyrovnaným lidem, jak se jevil. Prohra na milostném poli zafungoval jako rozbuška. Bipolární porucha, kterou si nikdy nepřipouštěl, se hlásila o slovo. Jeho chování se změnilo. Jenže se nejednalo o změnu, kterou si někteří přáli. Začal pít. Otupělost mu dělala dobře. Aby to omezil, ho žádal i Potatis, který si sám rád přihnul.
Lepší bilanci zaznamenaly změny na jeho zevnějšku. Během pár měsíců zbledl, zhubl a s holením si moc starostí nedělal. Z vizáže playboye přešel k image psance, a dámy v maskérně se nemohly shodnout, co mu slušelo víc. 
Optimisté to považovali za dočasnou záležitost z přepracování. Pesimisté vybírali věnce. Ostatní se ho snažili přesvědčit, aby vyhledal odborníka. Alex je posílal k šípku. Choval se nevrle i k těm, na které nepříjemný nebýval. Týden po týdnu se jeho loď nakláněla. Když se začala potápět, táhla ke dnu i seriál. Nikdo neměl nápady jako on, a nové díly vznikaly převářením ze starších. Koncem jara kdosi ze štábu přišel s nápadem:
„Bylo by dobrý všechny poslat časovou branou do minulosti. Třeba, například do středověku. Představuju si to jako exteriér, koně..."
„To by šlo zařídit," nezavrhl alternativu Potatis.
Nápad to byl hloupoučký, znamenal by ale vypadnout na pár dní z ateliérů. Všichni byli nadšení, jen Alex se stavěl odmítavě.
„Ten nápad je esence pitomosti!" vyjádřil se.
Od chvíle, co začal takzvaně blbnout, ale neměl jeho názor u vedení váhu. Brali to za jeden z truců. Se schválením tedy nebyl problém, a štáb si brzy užíval jako na dovolené.  

Z jízdy na koních měli kluci nejdřív strach, pak je rajtování začalo bavit. Všude zeleň všech odstínů, o pauzách osvěžení v jezeře, pohoda s jediným mrakem v podobě McLeana na obzoru. Tomu se nechtělo nic. Jen  posedával ve stínu a pil. Už ani Silvie s ním mluvit netoužila. Choval se totiž hnusně i k ní. 
Sidovi ho bylo líto, ale snažil se na to nemyslet.  Bránil se kazit si náladu a zneklidňovat Majka. Jenže ho to užíralo a pokud se přes den neunavil, míval problém spát. Teď měl navíc Alexe neustále na očích

„Jaká troska se z McLeana stává, se nedá dívat. Musím se  setkat s Vinerem. Ten zgelovanej panák ho musí něčím deptat. Jeden by to do něj neřekl, působil, že neumí  do pěti, ale tohle není jinak možný... , " svěřoval Silvii myšlenku, co mu dlouho krátila spánek, když byl Majk s Robem zrovna ve vodě.
„Zgelovanej panák? A trápit někoho? Nikdy jsem neslyšela, že by udělal cokoli špatnýho. Ten kluk musí být zlatíčko," bránila ho. 
„Možná je zlatíčko pro tebe na ty tři metry, ze kterých ho znáš," ucedil a litoval, že o tom  začal.
„Hej, holky, koho drbete? Pojďte za náma do vody," volal na ně Rob. Sid vstal a Rob si za drzost vysloužil pobyt pod hladinou.
Poledne se ještě nepřehouplo, a Alex načínal další flašku. Díval se na molo a přemýšlel. Tohle byl přesně ten důvod, proč sem nechtěl. Kdyby byl Potatis co k čemu, mohl by zalézt do keře a natočit jako vedlejšák twinkspéčko. Nestačí, že se s nima musí potkávat normálně? Pořád se jim snaží vyhnout. Denně se modlí, aby každý přišel sám a nadosmrti spolu nepromluvili...
Ať dělá co dělá, Sid si ho ani nevšimne. Hodit si mašli, určitě by ho ani nepospíchal odříznout. Možná by byl dokonce rád. Možná by udělal službu všem... Dost! Zbývá věřit, že to zatracené natáčení brzo odpískají, a zapomene. Protože sejde z očí, sejde z mysli. Tedy aspo mu to psali, když se anonymně ptal na internetu. Kdyby zrušit smlouvu nebylo problematické, dávno by to udělal. 

***

Scéna západu slunce se měla stát vrcholem  dne. Podařilo se to jinak, než se plánovalo. Alex se totiž neudržel v sedle. Pád se obešel bez následků. Znovu se vyhoupl na koně, a odehrál, co měl. Jen Sid si všiml výrazu, když vstával. Dle něj si musel ošklivě pochroumat levačku. Když dal Potatis pokyn k balení  techniky, odvážil se za Alexem přijít.
„Ukaž mi to! Hlavně běž zítra k doktorovi, prosím!" promluvil, když si prohlížel jeho zápěstí. Alex zvedl hlavu, usmál se a zadíval se mu do očí. Sid uhnul pohledem, nasucho polkl, nechal ruku rukou a  byl pryč.
Jenže brzo zjistil něco, co přesahovalo rámec jeho chápání. Během soubojů  totiž Alex  viditelně trpěl bolestí, a jeho ruka nenesla známky po odborném zásahu. Nechtělo se mu to líbit. Věděl, že Majk o něm nechce slyšet ani půl slova, o tomhle ale mlčet nemohl. Riskoval sice, že ho naštve, jenže tady končila sranda a pokud existovala možnost, že zná způsob, jak s tím hnout, pak je povinnost konat.
„Nebudeš tomu věřit. Ten vůl Alex má asi přelomenou hnátu a kašle na to," nadhodil u večeře.
„Z toho pádu? Podle tebe to má zlomený? Jemu dobře kape na karbid. S ním nic nenaděláš, já taky ne," odpověděl Majk chladně a tvářil se, jako by ho to nezajímalo.
„Vím, ale napadá mě, kdo by mohl...“
„Myslíš Vinera?“
„Jo, v tom má stejně určitě prsty. Si vem, kdy to s McLeanem začalo. Nebude ti vadit, když si s Vinerem promluvím?“ řekl a nervózně se kousl do tváře. Čekal, co Majk odpoví. Ten si dával na čas, ale ať by zaujal jakékoliv stanovisko, stejně by ho nezastavil.
„Bude mi to vadit. Jenže jestli máš důvod si myslet, že to má smysl...“
Sid ani nedojedl, hned volal Silvii kvůli kontaktu na Vinera.
Noční telefonát Marka zaskočil. Sotva vyslechl, co se přihodilo, zaševelil jeho hlásek z reproduktoru:
„Přiletím zítra!" 
Tím zas on překvapil Sida. Zůstala mu v záloze spousta argumentů, které si pro jistotu předem napsal na papír. Teď ho mohl tak akorát zmačkat a hodit do koše. Nasadil by i prosebný tón. Až tak daleko byl ochotný jít, aby ho přiměl přijet. Viner mu prostě udělal čáru přes rozpočet. Před spaním  o jeho chování uvažoval, a protože nepatřil do jeho fanklubu, předpokládal, že si “Mareček“ hraje na dobráčka a ve skutečnosti... No, však toho parchanta zejtra už hezky vyzpovídá.
***

Na schůzku v zastrčené kavárně přišel Sid o trochu dřív. Marek dorazil se zpožděním. Sotva se stačil posadit, čelil obvinění ze sobeckosti a dalších neduhů ďábelské povahy. Byl z toho zmatený.

„Nevím, proč si  myslíš tolik ošklivých věci. Počítal jsem, že chceš něco ohledně Alexe.“
„Chci. Ani ve snu mě nenapadlo, že budu někomu žvanit do vztahu...“
„Počkej. Ty máš za to, že se Alex divně chová kvůli mně? To si nemyslím, nebo nemám nejmenší tušení, co dělám špatně. Jezdím za ním, jak to jen jde. Odmítl jsem i nabídku na roli v Bondovce. Snažím se dělat všechno podle jeho představ. Nevím, nechápu a netuším... Ptal jsem se ho  tisíckrát..." 
Sid si uvědomil, jak skleslým dojmem působí. Od posledně zestárl aspoň o deset let. Neusmíval se ani moc nemluvil. Byl to Sid, kdo zaníceně líčil obavy nejen o osud Alexova zápěstí. Nejvíc ho štval nezájem podat slušný herecký výkon, na němž si Alex, vždycky neskutečně zakládal.
„Někdy se na scéně plouží víc duch než démon," pronesl na závěr.
Viner mu ale nedal odpověď, ve kterou doufal. Jen vzdychl a bezmocně krčil ramena. Sid přemítal, kdo jiný by na McLeana, mohl mít vliv... Zaplatil a odešel přesvědčený, že udělal všechno, co mohl. 
Marek zůstal sedět s hlavou položenou v dlaních. I on se mystériem kolem Alexovy proměny zabýval už dlouho. Ač bystrostí neoplýval, rébus do sebe zapadal. To, jak se ho tenhle Reien posledně vyptával, jeho divný omyl na scéně, Alexův výstup v šatně, nezvyklá starost o omdlévající, poslouchání za dveřma, současné excesy...
Definitivně ho přešla chuť na frappuccino. Narazil si kšiltovku a svižným tempem mířil k Porsche stojícímu o dvě ulice dál. Pak se pekelnou rychlostí řítil za Alexem. Na přechodu málem srazil stařenku se psem, a bylo mu to úplně jedno.
Whiskou načatý miláček ho  vřele uvítal: „Ty? Už zas?"
„Někdo mi volal, že prý máš něco s rukou. Abych ti prej domluvil, abys šel k doktoru."
„Sid?  On ti volal?" vyptával se dychtivě a zornice se mu rozšířily. Marek stále odmítal uvěřit.
„Jsi do něj hotovej, viď?" odříkával napůl v mrákotách.
„Bravo, máš mě, Sherlocku!" odpověděl Alex a šel si dolít skleničku.
Marek si od něj nechal nalít taky. Teď, když znal odpověď, nenacházel sílu k výčitkám. Sesypal se na sedačku a brečel. Najednou po dlouhé době zaslechl od Alexe přátelský tón.
„Nechtěl jsem to tak. Promiň. Ale i kdyby Sid nebyl, jsme stejně každý z jiné planety. Vždycky jsme byli. Pokud chceš někoho proklínat, pak ne jeho, ale mě."
Marek neodpověděl. Seděl a pil, dokud bylo co. Alex ho nechal vyspat a ráno přiměl odpřisáhnout mu mlčenlivost.
„Běž hlavně k doktoru a seber se. Mám o tebe strach," řekl mu Marek , až když stál mezi dveřmi.

***
Majk měl všech  vylomenin a zlomenin právě dost. Ovládal ho neklid, jako kdyby mu vysoko nad hlavou kroužili supové. Rozpálený horizont ho noc co noc nutil zírat do tmy.

McLean se už dočista zbláznil. Strhával na sebe Sidovu pozornost, což Majka pořádně štvalo. Bonusově  ohrožoval i natáčení, což mu sice nevadilo, ale hodilo se jako argumentace. Rozhodl se vyřešit to sám. Možná Alexoví, že se chová jako magor a měl by se léčit, zatím nikdo neřekl tak důrazně, aby to pochopil. Všichni na něj rukují jen s prosbami, což je slabý kalibr. S lidma, jako je on, se prostě nesmí mazlit!

Na příležitost nemusel čekat, protože Sid o víkendu jel k mámě. Nastal tedy čas vyčistit nedýchatelné ovzduší. Tělesná schránka jeho soka strádala půl roku natolik, že z následku případné rvačky strach neměl. Psychicky se ale připravoval na pořádnou hádku. Než nasedl na mašinu a sklopil hledí, se ještě zhluboka nadechl a na uklidnění si vzal hned dvě žvýkačky. Poté, co dorazil, musel dlouho bušil na dveře. Věřil, že Alex doma je, i když zvonek ignoroval.
„Nazdar, potřebuju s tebou něco probrat!" vybafl , sotva mu otevřel.
Alex by raději seděl u zubaře, než se vybavovat s Michaelem Plantem. Nestál mu o jeho moudra. Sám nechápal, proč zas okamžitě nezabouchl. Místo toho z něj vypadlo:
„Ok. Pojď dál... ale je tu bordel."
Během poslední doby nebyl Majk první, kdo měl snahy kecat mu do života. Zrovna jeho ale  nečekal. Chvilku dokonce uvažoval, jestli se nepropil do deliria. Pak ho napadlo, proč tomu frajírkovi nedat okusit pravdu. Přesně to by mu určitě poradil i starej dobrej Ansuz, kdyby tu byl.
Majk se musel posadit, když se mu Alex svěřoval:
„Chceš pravdu? Povím ti ji,  protože u tebe zůstane jak v hrobě. Nikomu jinému bych nevěřil, ale tobě ano," řekl a  poplácal ho  po rameni. Zasmál se a pokračoval. „Miluju Sida! Dokud ho budu mít na očích ve tvé společnosti,  nic se na mém chování  nezmění!"
„Lžeš, nevěřím ani slovo. Jen to hraješ. Snažíš se mě  nasrat. Víš, že o tom, co bylo, vím.  Jsi odborník na to, jak mě vytočit. Je to průhledný!" 

„Myslíš?" řekl a kývl hlavou k levačce. „A proč jsem s tím nikam nešel?"
 S výrazem šílence začal vysvětlovat, proč si libuje ve své bolesti: „Za prvé, je to věc, která Sida zajímá. Za druhé, když musím přemáhat bolest, nemůžu se soustředit na ostatní věci. Mé utrpení je tak menší. Věř mi! Chlast už nezabírá a pokud vypiju víc, je to vidět."
Majk ztratil náladu diskutovat.
„Jsi magor. Normální, vypatlanej magor!" vyštěkl a chvatně odešel, aniž by se nechal  vyprovázet.
Cestou ho zastihla nepříjemná myšlenka... Co když nelhal? Doba, kdy mu začalo hrabat, by tomu nasvědčovala. Zněl přesvědčivě a to kolem jeho haksny... Musí to být pravda! Ne, tohle nemůže Sidovi vyprávět. 

***

Stalo se to, co už všichni tak nějak čekali. Sponzoři se rozhodli dát prostor novým projektům a natáčení Lovce v dohledné době utnout. Potatis proto nechal udělat pár změn ve scénáři, aby se děj seriálu rozumě zakončil. Přišel pak Alexovi oznámit démonovu osudovou lásku k Lindě. Ten nesouhlasil:
„Láska se pro Ansuze vůbec nehodí. Je to naprosté popření jeho podstaty a Linda dělala id začátku do Marka..."
„Ne," trval si Potatis na svém, „ty se  prostě zamiluješ a hotovo! Všichni totiž čekají, že se Linda dá dohromady s Markem, ale přesně proto to tak nebude. Nešťastná romance s Ansuzem bude daleko víc emoční, efektivní... a tak. Na konci nesmí  jedno oko zůstat suché!"
Alexovi nezbývalo nic jiného než šéfovo rozhodnutí přijmout. Chtěl si tedy aspoň sám napsat slušné dialogy, aby to nebyla blamáž a dávalo to trochu smysl. Potatis mu rád vyhověl. Jednalo se totiž o jedinou práci po dlouhé době, o níž se hlásil dobrovolně.
Nejen v praci ztratil Alex zájem o většinu aktivit. Nestál ani o společnost. Před časem ho ještě bavilo náhodnými známostmi trestat Marka za to, že si dovolil nebýt tím, koho chtěl. Potom, co odešel, nebyl důvod je vyhledávat. Netoužil s nikým mluvit, ani spát. Přestal zvedat telefon a otvíral už jen listonoši, kterého ani nepozdravil.
Jenže jeden z jeho někdejších favoritů byl skutečně neodbytný. Výmluvy na Sikiho neplatily. Dál mu nechával vzkazy, u dveří vyzváněl pomalu denně, dokonce neváhal sedět a čekat v autě před jeho domem. Vyhnout se mu prostě nedalo. Alex měl svým způsobem vytrvalost rád, ta vlastnost mu imponovala. Rozhodl  se jeho neutuchající zájem odměnit an aplánoval si s ním  vyrazit na skleničku. Měl totiž důvod slavit, protože  jeho trápení mělo skončit s posledním dílem Lovců. Už ho čeká jen pár scén, pak bude volný, nějam si vyrazí a dá se znova dohromady.

***
Muž v bílém polotriku a slunečních brýlích velkých přes půl ksichtu postával v rohu parkoviště. Přešlapoval okolo McLeanova auta a kouřil. Když Alexe zahlédl, zahodil oharek a šel mu naproti. K Alexově mírné nelibosti ho velmi, velmi vřele objal. Přesně tuhle scénku viděll Sid a ani nevěřil svým očím. Chřípí se mu rozšířila na maximum, svět se zabarvil do ruda. 
Vždyť McLean má přece Marka Vinera, jak se může oblejzat s nějakým cizím kreténkem? K tomu ještě klíďánko takhle veřejně? Nač si dělal štráchy, že... Proč je to takovej neskutečnej šmejd? On podrazí fakt úplně každýho!
„Stůjte!" zařval  z plných plic, čímž je úspěšně znehybnil. Než se stačili rozkoukat, držel  Alexe za flígr a pravačkou mu přistál na čelisti. Alex se nebránil, byl vděčný i za tenhle druh  pozornosti. 

„O co ti jde?" zastavil další nápřah Siki.
„O to, že má přítele!" zavrčel Sid. Siki ho na to provokativně šťouchl do ramene.
„Pokud vím, tak ne, a i kdyby... jsi chůva?"
Alex  stále nepohnul ani brvou. Sid se na něj s opovržením podíval, pustil ho a lehce odstrčil. Mávl na znamení, že je má na háku a nasupeně odkráčel. Alex si dlaní překontroloval sanici. Bolela ho pořádně.
„Jsi v poho?" ptal se Siki.
„Jedem!" zavelel.
Oba nastoupili do vozu, a Siki se zajímal, co to mělo od toho střelenýho romantika znamenat. Po chvilce měl Alex otázek nelichotivých slov na Sidovu adresu tak akorát. Zastavil u krajnice.
„Vystup si."
„To myslíš vážně?"
„Vypadám na to, že bych si dělal prdel? Vystup!"
Siki něco zamumlal, nechápavě zakroutil hlavou a naštvaně třískl dveřmi.
Alex jel na drink sám. Sedl si do rohu a barmančinu snahu o konverzaci důsledně ignoroval.
„Takovej krásnej mužskej a přitom takovej kretén," zaslechl ji ze skladu. Přišlo mu to dokonale výstižné. Takhle všechno pokazit a myslet si, že jen tak zapomene. Na Sida přece nemůže zapomenout! 

Sid o zážitku do zápisníčku pouličního bitkaře  vyprávět nechtěl. Jenže jeho přítel na něm  poznal, že se mu něco přihodilo. Neochotně, s provinilým výrazem mu tedy řekl, co se stalo, když si z krátil cestu přes parkoviště. Rozumně Majkovi  vysvětlit, proč ho to tak vytočilo, bohužel nedokázal. Mělo by mu být  jedno, co s kým provozuje nějaký Alex McLean. Měl na sebe vztek. Majk se zdál rozmrzelý. Chodil kolem něj zadumaně sem a tam. Sid čekal, že se utrhne. Těšil se na to, protože ticho bylo k nepřečkání. Rád by schytal pár ran, nebo aspoň nadávek. Zasloužil si je.
„Moc se zlobíš? Zítra bude po všem, Majky.  Alex bude pryč, a vymažu ho definitivně," začal raději sám. „Přísahám, že už o něm nikdy neuslyšíš!“

Neúčinkovalo to. Majk se posadil a dlouze zíral do zdi. Pak konečně promluvil:
„On nemiluje Vinera, ale tebe!"
Sidovi se podlomila kolena. Copak se Majk snaží takhle blbě odhalit jeho reakci? „O... o čem... o čem to mluvíš?“
„Byl jsem u něj. Řekl mi to. Myslel, že ti to nepovím. A já fakt nechtěl..." vyprávěl příběh, po kterém  bezcílně pochodoval pro změnu Sid. Skrz jeho synapse kolovala bouře. Asi by prošlapal koberec, než by se uklidnil, vtom mu ale Majk stoupl  do cesty, a aby zatarasený prostor neobešel, vzal ho za ramena.
Pomalý nádech, výdech, nádech... Majk se rozdýchával, jako by se zrovna chystal na hluboký ponor. 
„Miluju tě. Právě proto chci, abys šel za ním. Nemůžu dál, nedokážu stát v cestě tomu, co vím, že chceš. Nezkoušej to okecávat! Neříkej, že to tak není. Znám tě."
Sid ho sevřel v náručí:
„Děkuju ti.“ zašeptal.
Dohodli si poslední  noc. Ráno se rozloučili. A i když to sami nechápali, oba si připadali dokonale šťastní. Majk už žádný výstup před kamerou mít neměl. Jeho postava Dana zemřela v předchozím díle. Zůstával jen kvůli Sidovi, a tak šel balit. Lukrativních nabídek  měl momentálně dost.
 
***
 
Začínat s natáčením se mělo před víc než půl hodinou, Alex ale stále nedorazil. Čekalo se. Zatím se nestalo, aby přišel pozdě.  Sid byl minimálně tisícikrát nervóznější než všichni ostatní lidi v hale dohromady. Přistihl se při okusování nehtu , což se mu léta nestalo. Alex si přišel v momentě, kdy začínaly padat návrhy na nouzová řešení. Dostal od Potatise pořádnou čočku. Kluky, hochy, chlapečky, a dokoncei pitomými fracky na něm před očima celého štábu ve svém kázaní nešetřil. Alex pak všechny záběry  kazil. Byl zesláblý a k tomu ještě pořád na plech. Sid ho musel v některých scénách doslova podpírat. Měl přitom sto chutí ho proplesknout, hodit  přes rameno a odnést někam do bezpečí. Jenže kde hledat takové místo? Asi někde daleko od Alexe!

„Alexi, můj bláznivý Alexi,“ mumlal si pro sebe. Nakonec jejich utrpení Potatis odmávl s tím, že z tolika natočeného materiálu se snad aspoň něco použitelného vybere.
Zbývaly jim tak už jen dva klíčové záběry. Ansuzovo milostné vyznání Lindě byla dnes první scéna, ve které poznali starého Alexe. V kleče před Silvií odříkával:
„ Představuji to nejhorší, s čím se můžeš na své dráze střetnout. Ty ale vládneš silou supernov. Byl jsem to já, kdo díky tomu zabloudil ve vlastní temnotě a začal snít, že mě potkáš jiného... Miluju tě! Mohl bych říct, že vším dobrým ve mně, ale toho je málo. Miluji tě i tím zlým. Ona myšlenka je klíčem , co umožní procházet branami prostoru i času.  Až zhasnou naše hvězdy, pak tomu bude proto, aby znovu mohly zářit...“
Jeho řeč zněla tak silně, až se Sidovi z návalů horkosti udělalo mdlo. I Potatis uznale pokýval hlavou, než se ozvalo jeho:
„Stop!"
Alex se otočil od Silvie a nejistě se na Sida usmál.
„Pořád umí, pacholek," prohodil Potatis k ansámblu za sebou a zařval:
„Poslední scéna! Side, Alexi, dejte to na první, ať se tu spolu už dýl netrápíme!".
Sid se zasmál a kývnul: „Jasný!“ 
Tohle je poslední výstup, pak na Alexe počká a poví mu, že jeho text a úsměv pochopil.
 Poslední bitva byla náročná, a Alex musel nasadit všechny  síly. Ve finále, kdy Marek  Ansuze probohl jeho vlastnm kopím se na okamžik střetli pohledem.
„Sbohem, Side.“

Zavřel oči a skácel se k zemi mrtvý...