Zrzek

                            ZRZEK

     Vašík řečený Zrzek běžel se psem v patách jako o závod kolem paneláků. Miloval rychlý pohyb a  vítr ve vlasech. Chlapec jako mihotavý plamínek s černým psíkem po boku, tak jej mnoho roků vídávali znudění důchodci přilepení v oknech domů. Na nic nemyslet, jen utíkat, v kapse oblýskanou zaječí pacičku. Pro štěstí.

       Zrzek spával v noci vedle mámy. Tátu neznal, jen z fotky v šuplíku věděl, že je rezatý jako liška.

       Máma pracovala v továrně na výrobu lišt a rámů s vývozem do Arábie. Někdy po škole se synek stavil za ní ve fabrice. V hale bylo hodně prašno a hluk. Proto ho dávala ke známé do vedlejší místnosti. Dělnice seděla na štokrleti, v krabici na stole jemné plátky pravého zlata. Přikládala je na lištu umístěnou v podpěrách a vrstvičku zlata na rámu roztírala zaječí pacičkou. Jediná pozlacovačka v továrně. Vaškovi pověděla, že ani štětce nemají tak jemné chloupky jako zaječí nožky. Raději se neptal, odkud je mají, bylo mu ušáků líto. Jednu starší mu dala jako dárek.

       Máma vstávala denně v pět a Vašek se musel odmala do školy vypravovat sám. Aby se nějak uživili, vzala nejtěžší ženskou práci ve fabrice: nosila syrové kusy dřeva k prvotnímu ořezu na stroji. Během dlouholeté otročiny si našetřila na vlastní byt. Dřívější život na ubytovně, včetně několika milostných eskapád, byl zapomenut. S jedním dělníkem z Polska tenkrát však přišla do jiného stavu. Teď měla syna. Také práci a hezký byt. Někdy se setkala se svou starší sestrou. Neměla děti, a tak jí občas vypomohla s hlídáním Vašíka.

       Ten den slavil desáté narozeniny. Směl si domů pozvat pár kamarádů. Nakonec zazvonila jen Danuška od sousedů. Kluci nepřišli. Se Zrzkem nikdo moc nedržel partu, jen při matice se hodil, na tu byl kadet.

    „Vašíku, tady máš ode mne dárek k narozeninám,“ prolomila rozpačité mlčení maminka.  V náručí měla dvouměsíční fenku středního pudla černé barvy.  Zrzek ji pojmenoval Džesina. Za chvíli šli s  Dankou před dům venčit štěně. A hned bylo o čem povídat. Večer, přešťastný, usnul s psíkem v náručí.

      Ráno ho mamka nevzbudila do školy. Ležela na posteli, nehýbala se. Otevřené oči divně zvrácené bělmem vzhůru. Usnula navždy.   

        Vašek ještě dlouho po pohřbu téměř nemluvil. Pitva potvrdila těžký infarkt zadní stěny srdeční, který nebylo možné přežít.

      Zrzek se přestěhoval do jiné části města. Ujala se ho teta Jitka. Byt po mámě pronajali. Opět zůstal bez kamarádů, měl jen Džesinu. Vaška přijali v patnácti do učení na prodavače.

       „Budeš tam v teple a nenadřeš se. Jsi jako chroust a na těžší práci nemáš figuru,“ poradila mu teta. Učiliště měl poblíž domu. Kupecké počty šly Vaškovi dobře, nepotřeboval ani kalkulačku, čísla měl v hlavě. V nedaleké samoobsluze absolvoval povinnou praxi a uvedl se svou šikovností. Záhy nabyl přesvědčení, že všechny snadno přechytračí.

      „Pane vedoucí, tady je můj košík, u pokladny to zaplatím. Teta chtěla, abych domů nakoupil, když jsem tu na praxi. Ona je nemocná.“ Vyložil potraviny z košíku na pás. Vedoucí vše namarkoval a pak řekl:

        „Kolegyně, pojďte prosím blíž. Společně se podíváme nákupu Vaška na zoubek.“ Rozbalil dvoje uzeniny z papíru. „Podle nálepky salám měl být výrobní, nejlevnější. A podívejme, ona to je šunka od kosti. A tady místo běžných párků šest nožiček maďarské klobásy. Tak řekni, jak to vysvětlíš…“.  Chlapec zůstal jako opařený. Nemyslel si, že mu na ty jeho drobné podvody někdo přijde. Jako zručný učeň pomáhal většinou u krájení uzenin a mnoha známým poskytoval onu „službu“ s výměnou. A i když byl odhalen, podvod nepřiznal a zarytě zapíral. Učiliště sice dokončil, ale nikdo neměl zájem Zrzka, s nálepkou podvodníka, zaměstnat.

          „Vašíku, posaď se. Potřebuju s tebou něco důležitého probrat,“ vybídla jednou Jitka mládence k hovoru.

          „No co je, teto… makám, práci jsem si přece našel na farmě u spolužáka ze školy. Jsem v pohodě.“

       „Chlapče, víš, že jezdím do Budějovic na chemoterapie. Necítím se dobře, Vašíku. Po nocích se touláš s kamarády po hospodách, ráno bys vyspával.“

            Zrzek vztekle zvýšil hlas:

        „A to mám podle tebe pořád sedět doma u bedny jako ty nebo co? Už jsi stará, já mladej, tak chci trochu žít! S tebou není zábava. A k tomu ještě každou chvíli jen brečíš.“

          „Kdyby to se mnou nedopadlo dobře, budeš se muset přestěhovat do bytu po mámě. Na alkohol si dej pozor, víš, že tvůj otec se prý upil k smrti, ani alimenty už neposílal.“

            „Toho kreténa mi, teto, nepřipomínej. Nemám s ním nic společnýho. My jdeme s Džesi ven. A neboj, uzdravíš se…“

            „Kdo ví, jak to se mnou, chlapče, dopadne.“

           Zacpal si uši a křičel:  „Neslyším, nic nechci vědět!“ Rozběhl se po schodech s Džesinou ven. Běhal až do šera jako planoucí pochodeň kolem domů a hlavou se mu honilo: po fotrovi nic nemám, jen tu zatracenou zrzavou palici…

             Teta se nedožila Vánoc.  Podruhé zůstal sám se psem. Přestěhovali se zpátky na sídliště, kde vyrůstal.

             „Dáme ještě jedno, Zrzku? Chlastáme…ťuk!“

             „Nemůžu, od šesti makám na statku. Když zase nepřijdu, Irma mne už vyhodí. Řekla mi: třikrát a dost.“

             „Hele, on se bojí nějaký čúzy… co blbneš, práci najdeš vždycky. Ona tě nevyrazí, tak si s námi ještě dej.“

             Vašek měl konečně kamarády. Zůstal v hospodě.

           Další den spal celé dopoledne. Nemělo cenu jít do práce. A další zase. Bez vindry v kapse dorazil kolem poledne na statek. Majitelka farmy Irma ho pozvala dál.

            „Ty ještě žiješ? Pojď ke stolu.“ Sledovali s Džesinou, jak jim nabírá oběd, a hladově se pustili do jídla. Počkala. Pak teprve se rozhovořila na nepříjemné téma.

             „Koukni, Vašku, jsi spolužák našeho kluka a znám tě dlouho.“

             Přerušil její řeč: „Vím, paní Irmo, udělal jsem kravinu.“

          „Poskytla jsem ti u nás práci. Dostával jsi tu výplatu, jídlo, prala jsem ti, koupala psa. Měla jsem s tebou trpělivost. Dobře, nevadí. Ale já ke zvířatům potřebuju spolehlivého člověka, ne flamendra.“

              „Už se to nestane. Děkuju i za psa. Pojď, Džesí. Tak ráno.“

              Za týden opět nepřišel do práce. Irma po svém synovi poslala doplatek peněz a už jej nevzala zpět.

             Seděl v nonstopu. Džesina spala pod stolem. Zvykla si na hospodský ruch. Špatně slyšela. Zacuchaná, dlouho nekoupaná srst jí vytvořila na starém hubeném těle nevábný slepenec.

            Když se Zrzek rozhoupal, že půjdou domů, nechtělo se fence do zimy. Musel ji vzít do náruče. Pohledem zavadil o koženou bundu na věšáku. Její majitel si právě odskočil a nebyl by problém bundu obléct a odejít. Třeba má v kapse peněženku nebo mobil. Jen kvůli psovi na rukou oblečení nevzal. Venku byl rád. Není zloděj. To ještě ne.

            Každou noc obcházel parkoviště obchodních domů a prohlížel nákupní vozíky. Zákazníci občas nevyndali pěti či desetikorunu. Z odpadkových košů tahal prázdné lahve od piva a druhý den vracel. Džesinu  noční potulky vysilovaly. Pokud ji pán nechal samotnou doma, čurala do koberce. Slabým hlasem vyla, dokud nepřišel.

             „Vašku, jsi to fakt ty?“  Oslovila ho nějaká dívka, která vyšla ze zadního vchodu. Byla menší postavy, hnědovláska.

             „Odněkud tě znám, ale nevím, kam tě zařadit,“ zrudnul. Ještě, že byla tma.

             „Kdysi jsme spolu kamarádili, jsem Dana, Danka.“

             „Jo, už vím, byli jsme spolu venčit malou Džesinu.“ Tu noc mi zemřela máma, pomyslel si. „Co tady v tuhle dobu děláš?“

             „Doplňuji v noci zboží. Přes den studuju. Berou brigádníky, tak kdybys chtěl.“

             „Vlastně máme společnou cestu, jestli ještě pořád bydlíš tam, kde já. Dano, poznal jsem tě podle očí.“

          „Já tebe podle vlasů,“ zasmála se Danka a šli k panelákům. Byl rudý až za ušima. Rád by ji pozval k sobě na kus řeči, byl strašně sám. Jenže to by předsíň nesměla smrdět čůráním od psa. Co nejdřív to uklidí. Nahmatal něco v kapse. Zaječí pacička. Podal ji ve výtahu Dance.

             „Pro štěstí a měj se.“  Stál na schodech a naslouchal lehkému kroku dívky, dokud necvakly jejich dveře.

           Doma uložil Džesinu a šel do koupelny. Na kartáček vymačkal zbytek pasty z tuby a jemně kroužil po zanedbaných zubech. Krev z rudých dásní začala jako vždy trochu špinit umyvadlo. Zelenýma očima zkoumavě hleděl na svůj bílý, pihami posetý obličej do zrcadla. Krasavec nejsem, ale líbí se jí moje vlasy… Musím se dát konečně dohromady. Jistě Danku brzy zase uvidím, když bydlí ve stejném domě. A ráno vykoupu Džesinu.

              Zdál se mu sen, ve kterém utíkal. Ten běh byl bez konce, bez konce…