Motýlku

Nakreslil jsi mi inkoustem

svůj otisk na tělo

(přece jen trochu nepřesný)

pootočil jsi hlavou

aby ses mohl podívat z okna

a uviděl holku, co cupitala

po silnici

a rozdávala letáčky...

Skoro ses v té chvíli zamyslel,

v hlavě Ti zněla melodie

z ňákýho filmu,

po zácloně stíkali kapičky naděje

a červeně se leskly

v květnovým Slunku...

"To máš k narozeninám"

usmál ses.

Tehdy jsem Ti podala ruku,

trochu proti vlastní vůli

a nastavila dlaň.

Chladilo to,

víš,

dal jsi mi kousek ledu,

jestli si vzpomínáš...

Trochu jsem se lekla,

když proměnil ses v motýla.

Měla sem chuť Ti zamávat,

příteli můj,

ale já se ovládla...

Ovládla jsem se

a jen tak se vydala k oknu.

Hleděla jsem přímo před sebe,

neletěl si nad silnicí,

ale napříč

přes stromy a domky,

křížil si ulice a možná

si někoho potěšil nad hlavou...

Okno jemně zamrkalo

a najednou mi zbylo jen to moje tělo,

ležící tiše na posteli,

bez jedinýho pohnutí.

Záclona se zatřepetala

a pod ní ležela kaluž krve.

Krve nás dvou...

Motýlku...