Velký muž své doby

Kit nepocházel z bohaté rodiny. Jeho otec byl ševcem v Canterbury. Přesto dokázal sehnat dostatek peněz, aby mohl Kita vydržovat na studiích v Cambridge. Vždycky věřil, že to jeho milovaný syn jednou dotáhne opravdu daleko. Ve třiadvaceti letech, s čerstvým titulem magistra umění, Kit odjel do Londýna. Hned zpočátku se vetřel do skupiny slavných dramatiků v čele s Robertem Greenem a Thomasem Nashem, a směle rozhodil své sítě. První dramatické úspěchy sklidil s Tragédií o Dido, královně kartáginské a Tamerlánem Velikým. A to byl jen začátek. Nořil se stále víc do vln své fantazie a nacházel nové nápady. Čím víc her napsal, tím slavnějším se stával. Slavnějším a bohatším.

Tak se zrodil Christopher Marlowe.

Slavný a uznávaný spisovatel.

Velký muž své doby.

 

 

Bylo mu 29 let a měl všechno, co si mohl přát. Peníze, slávu, vzrušení.

Málo vzrušení!

Začal pracovat jako tajný agent ve službách Jejího Veličenstva. Opíjel se do noci v krčmách. Zaujatý historií a několika povrchními známostmi napsal hru o nešťastném králi Edwardovi II. Po premiéře byl kritizován za příliš zjevné tvárnění mužské lásky. Kolovalo o něm, že je to sodomita.

Stále málo vzrušení!!

Pustil se do studia černé magie a okultních věd. Následně napsal Tragickou historii o doktoru Faustovi. V roce 1591 si troufl na další hru z anglických dějin, kterou ovšem pro jistotu publikoval anonymně. Jindřich IV. sklidil úspěch. Kit byl jako utržený ze řetězu. Pro korunu začal být nebezpečný. Vydal pár silně ateistických děl a byl za to opakovaně vyslýchán Státní radou. Výhrůžky z jejich úst zněly zlověstně. Ale Kit se jim pouze smál. Poslední návštěva přišla kolem třetí hodiny ráno, když se Kit vracel z krčmy domů. Těsně u vrat ho kdosi drapl za krk a přirazil ho na dveře domu.

            „Tohle je poslední varování, Marlowe,“ zasyčel mu do tváře posel Státní rady, „jako agent jsi skončil. A pokud se okamžitě nestáhneš, skončíš úplně.“

Rozum by tuto dobře míněnou radu rád uposlechl, ale srdce, ještě nevybouřené, dychtivé po dalším dobrodružství, si nedalo poradit. Nedokázal se vzdát toho, co mu činilo potěšení.

 

 

Bohužel měl příliš málo času na to, aby se rozhodl, co bude dělat. Nevěděl, kdy na něj zaútočí někdo najatý Státní radou. S několika svými přáteli, nepříliš známými herci z divadla Rose, nazkoušel realistickou hru o smrti. Zcela pod svou režií a sebou samým v hlavní roli. Jednoho večera, na samém konci května roku 1593, dělal v hospodě v Deptfordu kravál jako nikdy v životě. Vykřikoval urážky proti královně, opíjel se, dělal oplzlé návrhy vyprahlým manželkám počestných měšťanů a odmítl zaplatit účet. Večer dopadl dle očekávání neslavně. Kit skončil. S umělou kudlou v oku a ovčí krví všude kolem. Uprchl ještě v noci, poté, co ho přátelé převezli do márnice.

 

 

Na venkově se dal do pořádku. Díky známosti s jistý bohatým dobrodruhem měl k dispozici přepychový dům v příjemné divočině za Londýnem. Přečetl spoustu antické literatury. Po večerech se vyžíval v Aristotelovi, Ovidiovi a anglických dějinách. V podivně malátném oparu spřádal stále další příběhy. Dokonce napsal dvě nové hry. Jednu historickou o králi Richardovi III. a jednu frašku v komickém stylu Tita Maccia Plauta, kterou pojmenoval Komedie omylů. Duševně se tříbil. Pozvolna krotil svou divokou povahu. Četl, studoval, psal. Londýn a divadlo mu začínaly chybět.

Nemohl odolat a jednoho dne, asi půl roku po své „smrti“ se vypravil do Londýna v převleku za potulného šlechtice. S radostí seznal, že ho pod převlekem nikdo nepoznal. Pronajal si pokoj v jedné krčmě blízko divadla Rose. Na představení chodil téměř denně. Toužil opět uvést nějakou svojí hru.

 

 

Začínající herec Will Shakespeare se mu zamlouval. Byl to venkovan, stejně starý jako Kit. Teprve nedávno se odloučil od manželky a harantů a choval se, jakoby se k nim už nikdy neměl vrátit. Pro Kita skvělá příležitost. Pod svým jménem už samozřejmě psát nemohl, ale v případě, že by je vydával za dílo Shakespeara …

Pokud k sobě měl být upřímný, vybral si Willa, protože mu byl podobný. Vlasy možná trochu tmavší, než ty jeho, ale stejná linie obličeje, vykrojená ústa, dokonce i stejná barva očí. Svého rozhodnutí takřka ihned litoval. Jak zjistil, Will byl idiot. Přišel ještě opilý od předešlé noci, se zarudlým nosem a mžourajícíma očima. Napřed nemohl pochopit, že před ním stojí sám Christopher Marlowe. Když konečně pochopil, spustil odporně divadelní hysterickou scénu, chtěl všem ohlásit zmrtvýchvstání velkého dramatika, dokonce se mu nabízel.

Kit byl nucen do něj investovat 50 liber za mlčení. Dalších 30 liber ho stál Willův souhlas s tím, že se prohlásí za autora. Pro hry se zastavil příští týden a divadlo Rose je po jedné mělo začít hrát jako anonymní. Obě sklidily bouřlivý potlesk a užaslé kroucení hlavou ve skupině dramatiků. Červenající se Shakespeare se hned po Komedii omylů upřímně doznal k jejich autorství. Peníze, které mu premiéry vynesly, hned první večer propil. Shakespeare se stal miláčkem Londýna.

Po mrtvém Christopheru Marlowi už neštěkl ani pes.  

 

 

Několik let bylo všechno v pořádku. Pak začal Will dělat problémy. Požadoval po Kitovi stále větší částky za mlčení. Stejně tak narůstala i jeho drzost, s níž kritizoval jeho hry. Začínal vyhrožovat. Přiváděl Kita k zuřivosti.

Jednoho večera, když se Kit opět vydal v převleku do Londýna, se s ním střetl v krčmě u divadla Rose a pohár jeho trpělivosti překypěl. Will se opil a blábolil o zdánlivě mrtvém básníkovi, který stále píše. Společnost se smála a nikdo mu samozřejmě nevěřil. Ale Kit se rozhodl, že už to nebude trpět. Cestou domů, když se Will zastavil na rohu ulice, aby se vymočil, ho Kit zezadu sevřel a podřízl ho. Tělo hodil do Temže o pár mil dál. Will zemřel tak, jak žil. Nic nechápající.

Další den Kit přišel do divadla a společně s ostatními začal zkoušet svoji novou hru, kterou přinesl s sebou. Jmenovala se Julius Caesar. Kit byl už od mládí dobrý herec, a nyní si z dobrých důvodů pěstoval vzhled geniálního Williama Shakespeara. Odkoukal jeho gesta, pohyby, způsob řeči. Nikdo si ničeho nevšiml. Ostatně, nikoho by ani nenapadlo pokládat dobře známého Willa za dávno mrtvého Kita.

Bylo mu 35 let a měl všechno, co si mohl přát. Peníze, slávu, vzrušení.

Tak se zrodil William Shakespeare.

Slavný a uznávaný spisovatel.

Velký muž své doby. 

---