Skleněné korporace

Velké korporace mají rády interiér ze skla: skleněné dveře, skleněné stěny, skleněné stoly, židle, velká okna. Je nejméně trojí vysvětlení:

1) Estetika čistoty. Není nic čistějšího než nic (jeden politik na svou obranu použil příměr „čistoty křišťálu“, aniž by bylo zřejmé, zda je míněna ryzost kamene, nebo jeho světelná propustnost).

2) Panoptikon. Vím o sídle, v němž je kancelář šéfa situována nad openspace kanceláří zaměstnanců a oddělena podlahou ze skla: šéf tak v jednom kuse shlíží na své podřízené; kromě funkce neustálého dozoru je naplněn i symbolický charakter hierarchického vztahu pána a raba.  

3) Transparentnost. Skleněnými útrobami se říká: jen pohleďte, nemáme co skrývat.

A nyní. Co z uvedeného lze korpracím věřit? A jak si důvody vykládat?

Estetika čistoty koření v obou dalších důvodech, neboť pán doufá v čisté úmysly raba, rab na oplátku doufá v čisté úmysly pána. Transparentnost doufá propustit jen obrazy čistoty. 

Panoptikon má nepochybně svůj perverzní rozměr. Stačí si představit v kanceláři šéfa dámskou návštěvu v sukni. Jde o peep show jako svého druhu zaměstnanecký bonus přidávaný navrch ke stravenkám a lístkům do divadla? Kdo by v takové společnosti nechtěl pracovat?!

A viditelnost? Není snad viditelnost velkým pojmem západního pojetí pravdy, totiž pravdy, která se skrývá? Konstrukce průhledných zdí vcelku snadno obsazuje podvědomé schéma zakrývající lži versus odkryté pravdy.

A na konec malý výlet s aktualitou:

Do oken se opíralo tropické světlo. V místnosti seděli opálení lidé v dobrých šatech. Před každým se krčil malý šálek s kávou, lesklý telefonní přístroj a různě velký štos papírů. Kdyby sklo propuštělo vůně, sálala by skrze směs vanilkového, temně dřevitého i ovocitého odéru. Kromě renesančně krásného výjevu by náhodný divák byl ještě i zmámen do sladkého úžasu. A jak lidé za sklem hovořili a hovořili, slunce bralo vrchu, moře v dálce šumělo a Panama i se  svými „papers“ se hotovila k večeru.

Co tedy korpracím uvěříme?