Ziggy dnes a včera když nebylo zítra

prapory modré a rudé klavirní sonáty hvězd

pomale bleděmodré bouřlivé hladiny moří

kde prvoky spřádají síte svých životú

hvězdný prach slétajíc na tyto koberce

rozvlněné dcerami a syny Neptuna

pod klenbou dychtivých ornamentů noci

a hormonů

´ je takové ticho ´

´ ticho ´

´ pláčeme jen ven zdá se

  pověz mi kdo jsem ? ´

´ ty to nevíš ? ´

´ ptám se ´

´ jsi modrou svých temných proudů ´

´ bezmyšlenkovitě ? ´

´ s ní ´

´ seru na takové barvy a žlutá ? ´

´ tvé světlo má odliv ´

´ měsíc ? ´

´ proležel právě teď jeden ze svých boků ´

´ hledám krabičku s klíčem ´

´ každý hledá svoju krabičku

  svůj spůsob ´

´ a rovnice hledání ? ´

´ v dialozích ´

´ máš na všechno odpověď ? ´

´ věří lidi tvým slovům ? ´

´ je takové ticho ´

´ ... ´

.

.

.

teď má následovat přestávka

já si zapálím další

vy se odkliďte domů

najeste se, pomilujte se svými protějšky

nebo jen běžte s časopisem na záchod

můžete kadit, močit je mi to jedno

zapněte rádio když Vás nudím

ja mám čas, budu číst zase zítra

je dnes, sedíte ?

už mne čtou jiný Já

sem všude zdá se

.

.

.

po trvání praxe stínů nebylo čeho se bát

propletence klubíček mých myšlenek

tónují v barvách alternativních rovin

v sympatiích koček cyberpunkových měst

.

ty duny neonů, které se vrší na ulicích znám

byl jsem očima dětí hledících na portrét

v ránu blikající postindustriální krajiny

hleděl jsem na sebe jako otec na dceru s cizího okna

.

to mé, pokryté lužencem z blízké fabriky je černé

a vidím jen to čemu depresáři říkají deprese

na mé nenapsané úkoly kape krev z nosu

a čaj je už studený jako severní jezera

.

protrhnul jsem blánu první dívce, která mi řekla

´ já sem pana ´ mé zdání tomu věřilo - má naivita -

tak já proklouznul do hlubin vlhkých šatů

a semafory zapomenutého ružence ukazovali všemi směry

.

pak prvně přišla pomalost modrých praporů

a já začal psát o spaní na podlaze

toaletní onanii před levnou pornografií

a chtíči dostat se někam

kde můžu spontánně vzplanout

.

mám sen, cyklycky vracejíc tu samou můru

okénko po okénku překlápají se mé pohyby v temné vodě

a já cítím za sebou cizí přítomnost

chci se otočit a náhle ležím na stropě mé ložnice

pod sebou já a mé démonické zoči - voči

.

dnes jsem dneškem a zítra budu jiný

budu to já, jen mé oči budou starší

protože viděli to, co jsem nedokázal chytit rukama

a možná budu i psát, já nevím