katatma a můra

pro krystalky ve svých očích, už skoro neviděla jestli se stmívá, nebo svítá. měla závoj šedý jak křídlo můry, co v pronásledování měsíčního svitu ztratila sama sebe. ostatní světlušky se předháněly po lámajících se větvích tmy

o půlnoci potom vešly všechny siluety v jeden táhlý nůzný pláč, který je formoval do podob děsů. třásly se a padaly jedna přes druhou, jako padají blesky které nikdo nevidí. sáhnou si až na dno, a pak zjistí, že se to tam vlastně dá vydržet. že vlastně už nic ani nepotřebují

v tom přechodu na hraně, bývá tam vždycky zvláštní chlad. je to jasné jak skála a přece vzdálené a matné. růže v propasti vedle mě se změnila v prach. nezbylo tedy, než dále ležet. je to i krásné

tam dole už víš jaké to je. nic tě tam nemůže překvapit, a tak se bez úsměvu nevysmíváš jen realitě, ale i všemu prázdnu. a vlastně je ti toho líto, protože už víš, jaké to je a bude. pro krystalky v jejích očích jsem neviděl nic, než oble se formující dny. chci pár jejích krystalků, abych je mohl nasypat do propasti, jako sůl