Stravovací slasti lidu aneb o smyslu

Veřejnoprávní televiz epečuje o stravovací slasti lidu. Buclatá holka Kamu brázdí Vietnam a jí. Jí pořád, moc a ráda, snědla by nazgulů celá stáda. A jak se tak dosytosti nají, koulí očima, poulí tváře a blaženě se směje. Nakonec prozradí recept. A zakoulí očima, vypoulí tváře.. Ale to už známe.

O jídle se už psalo z různých úhlů. Jídlo jako náboženský rituál. Jídlo jako fetiš. Jídlo jako (úpadková) estetika.

A co třeba jídlo jako zaplnění prázdna?

O tom, že exploze zábavního průmyslu ve spojení se zbohatnutím napříč západním světem zapříčinila úpadek vzdělanosti, není pochyb. Už staré tradice varovaly před přílišným hédonismem (instrukce k životu ve střídmosti) a v Gibbonově slavné studii je jedním z důvodů úpadku Říma i degenerace zbohatlých a zlenivělých středních tříd.

Je vskutku smutné sledovat, jak se komunikace mezi mladými lidmi omezuje na už ani ne jednoduché věty, ale rovnou obrázky (tzv. emotikony). Není pro návrat někam k středověkému způsobu dorozumívání pomocí obrazového písma lepší příklad? Třeba jednou z obrazovek počítačů a mobilních telefonů skutečně sejmeme ona sluníčka s tvářemi a znovu je vyvěsíme na štíty domů; v historických městech bude stačit jen oprášit původní domovní znamení.

Ale vraťme se na pěšinu tématu. Tím je jídlo. Při sociologicky motivovaném (a přiznávám, rovněž únavou podmíněném) sledování pořadu o gastropouti slečny Kamu mě napadá: Není to lačnění po jídle ve všech jeho odstínech, tvarech, vůních, chuti a původu jen sublimovanou touhou po smyslu? Jistěže smyslu v jeho hlubokém pojetí, tedy smyslu jako cesty za podstatným, ať už je to poznání, dobro, poezie, láska a další.

Jak totiž žije současný člověk, obklopený digitálním světem? Žije v jistém prázdnu. Paradoxním prázdnu: množství obrazů generovaných digitálními technologiemi vytěsní vše autentické. Zbývá jen hyperrealita, věci skutečnější než skutečnost (Baudrillard). A – banalita. I pokud věc sama je závažná, jako třeba mrtvé děti naskládané v řadě, její podání digitální provoz devalvuje na nejobyčejnější informaci. Obvyklá situace: zpravodajský portál vedle sebe zařadí zprávu o masakrech a zprávu o nových silikonových prsou celebrity, nakonec ještě reklama na luxusní vůz nebo tabletku podporující erekci. A samozřejmě jedním klikem se lze tomu vzdálit. Kam jinam než do světa počítačových her (v Japonsku u nich lidé umírají žízní, neboť euforie je tak veliká, že zapomínají pít).     

Jedna z hermeneutických zásad říká, že každý náš čin / promluva je odpovědí na otázku, přičemž k správnému pochopení je namístě objevit právě onu otázku.

Na jakou otázku záplava pořadů o vaření a gastroturistice odpovídá? Na co odpovídá lačná Kamu, když si do úst cpe masové knedlíčky báječné polévky Pho?

Je v Kamu hlad po smylu? A z nedostatku jiných příležitostí se rozhodla zaplnit prázdno tím, co je nejblíž po ruce a nenáročnému pohledu může připadat dokonce jako výraz estetiky? Třeba proto, že jí nikdo neukázal, jak svět, kupříkladu uvnitř knihovny nebo pod měsíčním světlem v tichu pokoje, může smysl nabízet. Ale dnes se razí jiné způsoby, řekněme až životní formy: rychlost (klik – klik), třeskutost (dobrodružství daleké cesty), exotika, luxus.

Tak zamlaskala Kamu. (A nic z toho nebude…)