Jak voní soudkyně

Maková panenka

Má sukýnku z vlčích máků, černovlasá blednička. Jede do práce, vzít zas za nějakou páku. Ještě ani nerozmrzla po noci chladné aprílovým žertem a už se musí tísnit v tramvajích a na přestupních stanicích. Svítí svou notu v písni rána a ani dunění provozu ji tak docela nepřehluší. Tak stojí tu a tam a kdekdo by ji bral. A kdekdo by si v máku hrál.

Jak voní soudkyně

Přihnala se jak polní soud, nečekaně a bez kompromisu. Ale měla i něco z polního kvítí, strakatou sukni a hřívu co svítí. A vůni jarní stráně a tělo laně. Čekáme stále na chodbě a doufáme, že nechová v sobě též cosi z líté saně.

V salonu

V kadeřnickém salonu panuje dělná nálada. Crčí voda, mihotají nůžky, hučí fény. Barva stéká korýtky. I lysým hlavy kvetou do kytky.

Kosmopolitánci

Croissant s pomerančovým máslem, smetačíno a pochopitelně kapku datlového pepé. Kosmopolitánci usedli do proutěných křesel a učinili své odpolední vyznání. Povedou se řeči o golfu, víně a taky kdo je jaká svině. Prostě řeči do preclíku zahnuté a plané. A pak dlouze a významně budou míchat smetanu na hladině horkého nápoje, jako by nad světem kroužili svou stříbrnou lžičkou. A co na to svět?  

Kazit hru

V televizi, veřejnoprávní, po desáté večer pečují o smysl pro něhu. Dva maldí lidé se k sobě mají, nazí pod peřinou v polibcích se k sobě vinou, jak květiny v mírném vánku poléhají. Opakuje se to téměř každý večer. Je to výzva divákům, aby nebrali život na lehkou váhu a sledovali příklad. Rainer Just v eseji Proti lásce napsal: Kdo nerespektuje předepsanou kopulační závist, ten milostnou hru kazí. Se špatným svědomím že kazím hru, vypínám televizi a jdu spát.