Pod naší věží

O všednosti neděle

Neděle. Den všednější než jiný. Rys všednosti: objednatelnost, vše k dispozici. Kakao, studio Kamarád, hovězí vývar, pudink, detektivka. Koncentráty všednodenního obstarávání. Kdykoli jsem se tu neděli vyklonil z okna, cítil jsem je. A teď, večer? Co teď se plazí po brizolitu panelů? Růžový parfém. To v peřinách se schyluje k docela všednímu milování. A není to náhodou protimluv? (Má-li nevinnost svůj důkaz odpovědí, pak je za tím tato otázka.)

Silenzio

Město popadly husté mraky, jako svatého Víta nechuť k tanci. Někdy celá města, ba ani svatí nemají šanci. A tak s nedělí na krajíčku bdíme do oblohy bez hvězd. Parapety odrážejí to malé vodní concerto, silenzio, o lesk se postarají světla ulic a kaluže. Za deště je všeho víc: ticha je jako krapajících krapek, lamp dvojitě. Kéž odrazilo by se i tiché: Chci tě…

Krize identity

Město. Všude provoz, auta, hluk a lidé zasažení, po sociologicku, krizí identity. Dnes by paní Marta už nevzývala ztracenou vládu věcí, dnes by lidu písní přála návrat identity. Odkud brát? Z plakátů a výloh, kastlí aut? Z televizního žvástu nebo všech třeskutých funkcí ajfonu? Z citátů kolujících sociálními sítěmi? Těžko. A tak se pomalu vaří onen tekutý hněv. Zloba, závist, zášť ať pominou. Co ale na jejich místo? 

Pod naší věží

Tři Rusky pod Jindřišskou věží. Gotika není, oč těm ženským běží. V pase jsou samý tvar, jsou jak buclatý samovar. A plné barev, živé kremelské zátiší. Pod naší věží.