V sevření těhotných žen

Pár hodin ticha

Pár hodin ticha. Nárok z předpisu. Noční klid. Tady na sídlišti mezi paneláky není ticho stejné jako to mezi horskými štíty, mísící se s oparem temného plesa. Anebo jako to vprostřed lesa. Ale i tak si ho každý střeží. V němém spánku nechá se unášet jeho tišinami. A s čím se na nich setká, to přejde mlčením. A zákon mlčení? Kdepak, ticho i mlčení, jsou-li autentické, bývají nad zákon. 

V sevření těhotných žen

Na nástupišti v Lysé nad Labem ocitl jsem se v sevření těhotných žen. Břichy ukazovaly jak střelkami kompasu: tam někde na ně čeká Nový svět, Amerika, jejich urozený divoch. A tak jsme proti sobě stáli na tom nádraží, s vědomím, že každý nesem si životem své závaží. 

Kam směřuješ svou tmou?

Být paneláky celé ze skla, dějiny by nejspíš měly jiný spád. Žádná Korea nebo vězení, jaké ráje soukromí, to tenhle obří panoptikon by z člověka udělal dokonale ochočeného tvora. Slabosti a sny, vše to příliš lidské a individuální by se v průhledném světě stalo viditelným. Každý by byl předem přečtenou knihou, vymizela by slova jako tajemství, ale i zločin, neboť by byl ihned odhalen. A jenom tma noci by člověku ulevila. Kam směřuješ svou tmou?