Zápisky z blázince

Na svém obličeji mám dva lipomy (tukové bouličky) to by nebylo to nejhorší, kdyby nebyly tak symetrické. Jednu napravo a druhou nalevo. Nevím proč, ale dnes jsou lidé přímo posedlí symetriemi.

Všichni v nich vidí něco nadčasové a božského a moudří tohoto světa volají: „Ze symetrií jsme vznikli a do symetrií se vracíme“ zní nejnovější vědecká teorie.

Ale zpět k tomu co vám chci říci. Stalo se mi něco neskutečného. Já vím, říkáte si, z obyčejného úředníka může vyrůst zase jen úředník nebo hůř, ale já říkám: „Může i nemusí“ ale ať si nad tím hlavu láme třeba samotný Jupiter! Stejně se to nezmění.

I obyčejný úředníček jakým jsem já, může zažívat dobrodružství, i uťáplý šedý krysák se může něčím pochlubit a ostatní nazývat pimprrly.

Nejsem silný, jsem spíše průměrný a každý mě může zbít, rozdrápat a naplivat na záda a já se stočím do klubíčka, ale ať si! Pravda se nedá vypáčit žádným násilím.

Mozek se mi taví a měkne. Jsem jako housenka, která nemůže jinak a obaluje se vlákny a vytváří kokon, vše proto, aby se rozložila a zanikla, ale ne z nějaké beznaděje, nebo frustrace, ale čistě z podstaty věci;  něco bylo dokonáno a musí se pokračovat dále.

Pamatuji si, s jakou rozkoší jsem se vzdal své dřívější podoby a zažíval novou a neztíženou minulostí, jako narozené dítě. Vím, vědci by se mnou nesouhlasily a těžko by si dokázali takovou proměnu představit (možná ani vám čtenářům se to nezdá pravděpodobné) ale tehdy jsem se cítil jako v oparu a pod vlivem něčeho nového, které jsem ještě nechápal. 

Jednoho dne mě zaujala malá včelka. Přelétávala mi nad hlavou a já ji začal pronásledovat;  nemohl jsem si pomoci. Úplně jsem se ztratil v čase, a když jsem se kolem rozhlédnul, zjistil jsem, že se nacházím parku.

Podívám se k zemi a vidím vosy, jak vylétávají z díry; jedna po druhé a začínám počítat kolik jich tam asi je a najednou zjistím, že jsem zapomněl na svůj oběd. Už nebyl čas a musel jsem se vrátit do kanceláře. Ještě nikdy co úředničím a úředničím už patnáct let, jsem nezapomněl a přesně o půl jedné si svůj oběd vždy snědl. Myslíte si: Taková drobnost! Ale já jsem nad včelkou a nad vosami přemýšlel dlouho do noci … a taky nad tím, že každá nemoc začíná malým plamínkem, a dokud má palivo tak se šíří, a pokud má paliva hodně tak může spálit i samotného stvořitele.

Nové se ve mně nabalovalo jako sněhová koule a staré se rozpadlo a trouchnivělo. Dostal se do mne červ, ale ujídal jen mou minulost, o kterou jsem nestál. Vypustil jsem ten zatuchlý rybník myšlenek a nechat prostor pro nové ryby.

Svou metamorfózu jsem nechal plynout a nezasahoval jsem, tak jako dítě, které se narodí, a které už se nechce vracet. Vyskočil jsem z válce a nebylo cesty zpět.  Člověk, přece nepadá do nebe, ale jenom k zemi, ale může se také zavrtávat do sebe.

Na lavičce v parku jsem dovedl prosedět celé dny a pouhý strom mne dokázal zaujmout natolik, že nebylo pokdy na lidi.  Nejraději jsem vysedával pod jedním stromem, jako varan pod lampou. Měl jsem to rád, a i když nebylo nic vidět, kvasila ve mně prázdnota a tvořilo se něco nového. 

Lidé, které jsem znal, byli najednou tak záhadní; vůbec jsem se v nich nevyznal. Stali se tak složití a komplikovaní, že jsem neměl odvahu o nich přemýšlet.

Celé měsíce jsem přemýšlel nad jedinou otázkou:

Co je výš? Představa nebo realita?

Teď už je mi to jasné ale tehdy jsem to ještě nechápal.

Nedávno vlétnul do mé cely čmelák. Proletěl úzkým oknem vysoko u stropu …  Jak byl jeho let směšný. Jak nemotorně se ve vzduchu pohupoval, jako by se to teprve učil. Jeho tělo bylo tak velké a huňaté a moc se nehodilo k malým křídlům.

Kdyby ho spatřila včelka, mohla by si lehce pomyslet, že jeho kolega trpí záhadnou nemocí v horším případě, že se zbláznil.  Jak se ve vzduchu podivně kolébá a jak je nemotorný (připusťme, že o alkoholu včelka nevěděla nic.)

Říkám vám, že čmelák je přechodem mezi starým a novým. Už není tou starou včelou.

Člověk tak jako čmelák přece nemusí být uvězněn v tom, v čem se poprvé nadechne. Může jít dál, aby změnil svůj osud a hlavně, aby se proměnil. Měl by být jako boxer a neustále se pohupovat a poskakovat sem a tam bez pevného bodu, vše proto, aby neuvíznul ve sladkém bahně, které nazýváme člověkem. 

Proměna je něco daleko vyššího, jiného, proměna je v přesahu, proměna je vertikální a člověk musí na své cestě odhodit vše, co doposud miloval, neboť vše co poznal, ho drží jako lepidlo.

Obzor zůstane vždy jakýmsi snem a člověk ho může sledovat celé věky a jít za ním, ale nikdy se nedostane za horizont, který zůstane vždy kousek před ním. Vertikála je vyskočením ze všech horizontálních hloupostí.

Není to tak dávno, kdy si lidé mysleli, že je země plochá, že vede od někud někam. Všichni přece víme, že žádná hrana, přes kterou by člověk přepadnul a padal do neznáma, neexistuje, a že je země kulatá a že se vše odvíjí v kruzích nebo v cyklech. A co je smrt a život? Jsou to jen hemisféry, které se navzájem doplňují. Vezmi jednu a druhá zmizí.

Zrovna nedávno jsem četl cestopis. Vše se odehrávalo v Tichomoří na malinkatém ostrůvku, kde si lidé nemuseli lámat hlavu nad svým živobytím, kde jídlo rostlo na stromech a bylo teploučko. Ale vždy tomu tak nebylo. Před dávnými lety, žili na ostrově obyvatelé, kteří uctívali kokosový ořech. Řeknete, na tom přece není nic zvláštního, vždyť jim dodává obživu a tak dále a tak dále, ale pozor, ostrované tehdy nevěděli, že je v kokosovém ořechu mléko a jen pokračovali ve své legendě o magickém plodu z dávných dob, který byl záhadným a tajemným pokladem a co nejhůř byl nedotknutelným.

Až jednoho dne přišlo dítě a kokosový ořech rozbilo! Zlost obyvatel byla anihilována překvapením nad záhadnou tekutinou, která z ořechu vytékala.  Dítě přirozeně mléko ochutnalo a bylo to. Užitek pokladu je přece v jeho užití a ostrované pochopili jaký blahobyt a štěstí jim kokosové mléko přineslo. 

Já dělám něco podobného. Rozbíjím „ořechy“ ale dělám to tak nějak nešikovně, že je nedovedu roztlouct najednou a jen sklouzávám po skořápce, a mezi tím na mne lidé házejí kameny, plivou po mně a nadávají. Ne v každém „ořechu“ najdeme poklad, ale jeho otevřením, alespoň víme, jak na tom jsme. 

Hledám další možnosti a pořád ty „ořechy rozbíjím.“

Pravím vám, že člověk může prakticky vše, ale nesmí usínat na polštáři civilizace a měl by přece jenom vyskočit z horizontálního myšlení, jinak zůstane pouhým stínem, pouhým semínkem zachyceným v časové pavučině. Jedině metamorfóza je řešením.

Co je mi po tom, co bude. Počátek nikdy nebyl a nebude ani jeho konec a člověk co bude živ, se bude ztrácet ve svém opakování, ale neměli bychom se brát tak vážně a spíše prolétávat životem jako čmelák, přece každý z nás si nese ve svém srdci poklad, který čeká na otevření.

 

Zápisky z blázince  

---