o modré mašli

Slušelo jí objímání. Třepotala se na špičkách, paty ve vzduchu, ruce pevně zaklíněné kolem  pasu, bradu zabořenou pod jeho krkem v řetízku, který mu dala k svátku. 

 
Zatlačil do modrých mašlí nos a zadržel dech, jakoby chtěl zastavit čas. Když se znovu nadechl, byla pryč. Ještě zahlédl vlnění květovaných šatů. Byla vůní, kterou nezastavíš. Zvedl tašku a vydal se ulicí nahoru ke kolejím. Plakal a doufal.

Běžela podél domů, minula je a běžela dál do strání. Ve chvíli, kdy jí došel dech, padla do trávy. Zavřela oči, plakala a doufala.

A den se vysrážel na malé kousky beznaděje. Vítr nabral do studených rukou ztracenou mašli a zavěsil ji na lampu. Zběsile se zatřepotala, vytrhla své konce ze sevření a vylétla k návsi. Z domu vyšla žena. Mašle slétla k jejím nohám a znehybněla. Žena se ohnula, zvedla mašli a vrátila se do domu. 
Od nádraží pomalu přicházel poslední chodec.  Prošel tmavou ulicí těžkým krokem.

Otevřel vrata a vešel do průjezdu. Vítr mu sundal klobouk a roztočil ho na dlažebních kostkách. „Pojď si hrát, pojď si hrát“, volal na něho. Muž mávl rukou a vešel do modrých dveří.
Kočičí hlavy chvíli vracely ozvěnu, vítr ještě párkrát nadzvedl klobouk… a pak už bylo konečně ticho.

Byla jsem modrý nadělení
naivní že cosi změním
jako když chytíš mezi prsty mašli
a nikdo se tě neptá      máš-li
tam někde uvnitř mezeru

jak si tak letím drobný sbírám
v dotecích jiných samá díra
vítr mnou třese  cáry lítaj
nakonec letí naivita

a z rozedřených nití svítá
na louce kdesi v bájný zemi
 

to už jsem jinde     tady není

.