Escape? (1/2)

Možná jste už slyšeli o "únikových" hrách. Rostou jak houby po dešti. A jeden se předhání před druhým v realističnosti a v tom, jak působí na vaší logiku. V tomto příběhu se do jednoho takové Escape místnosti vydáme...ale není realistický až příliš?

                                                Escape?

 

       Zcela nové pojetí únikových her! Nečekaná realističnost a napětí.

Pojďte zažít něco neobyčejného a intenzivního. Budete se bát, namáhat svůj mozek až k hranicím jeho možností a hledat cestu ke svobodě. Dostanete na to 60 minut a po nich zapomenete na všechny ostatní únikové hry.

        U nás zažijete něco zcela výjimečného!

 

                                                    1.

„Tak to sem teda zvědavej,“ řekl trochu jízlivě Petr. „Nové pojetí, realističnost, zažijeme něco výjimečného. Fakt by mě zajímalo, jestli si ty firmy od sebe kopírují reklamní slogany nebo je to jenom náhoda.“

Stáli jsme před hodně starým barákem, který nesl všechny znaky chátrající budovy. Omítka spadaná, někde chyběla okna a člověk se bál, aby mu něco nespadlo na hlavu ze střechy. Dům měl dvě patra a kolem sebe betonový plot. Na něm byl i poměrně skromný plakát, poukazující na skutečnost, že tady je „Escape?“.

„Ale v Chomutově to přeci bylo bezvadný,“ řekla nadšeně Verča. „Třeba to bude podobné.“

„Nesmí to bejt podobný! Říkaj, že to je zcela novééé pojetí!“ protahoval „éčko“ Petr, jak jen mohl.

„Ty si zas chytrej, viď. Hlavně ať je to zábavný a my si to užijeme,“ krotila ho Jana, naše krasavice party. Drobná blondýnka s postavou modelky, která se vyžívala v krvavých příbězích, které tak ráda četla.

„Tak na co čekáš? Běž první, když je ta rezervace na tebe,“ šťouchla do mě Verča a já vykročil směrem k domu.

Byl únor a tak panovala docela zima. Sníh už roztál, ale za to bláta bylo kolem dost. V tom neveselém počasí ještě víc vynikala nevzhlednost budovy, která zvenku vypadala opuštěně a spíš jako dobrý objekt na odstřel. Dům stál i na poměrně odlehlém místě, asi kilometr od nejbližší vesnice.

Zazvonil jsem na zvonek, který vypadal jako nově namontovaný a asi za minutu se dveře se skřípáním otevřely.

„Pojďte dál, jsem ráda, že jdete včas, už na vás máme vše připraveno,“ vítala nás bez pozdravu žena kolem čtyřicítky. Nebýt nepříjemného výrazu ve tváři, byla by i docela hezká.

„Ta je nějaká hr hr,“ pošeptal mi Petr.

Vešli jsme do chodby, která už nevypadala tak sešle jako dům zvenku. Bylo čerstvě vymalováno. Na konci chodby byly schody nahoru a dolů, ale byla před nimi cedule s nápisem „horní patro je uzavřeno.“

„Teprve to tu dáváme do pořádku,“ řekla naše prozatímní průvodkyně, jako by vyčetla, kam se díváme. „Pojďte za mnou.“

Vešli jsme do malé místnůstky, kde byl stůl, za ním židle a na stole notebook. Byl tu věšák na oblečení, malá skříňka, několik plastových flašek s vodou a to bylo vše.

Žena začala něco psát na notebooku.

„Překvapilo mě, že je o vás tak málo informací na netu. Jenom webová stránka s telefonem, mailem a lákací anotací. Jinak nic, žádné fotky a fejsbukovou stránku jsem taky nenašel,“ řekl Petr.

„A přesto vás to nalákalo, abyste nás navštívili,“ poprvé se usmála žena a když dopsala, co potřebovala, vytáhla z tašky nějaká lejstra.

„Jsme hrozně zvědaví a milujeme únikové hry,“ řekla nadšeně Verča. Byla z nás nejmenší, nikoliv nejmladší, ale vždycky mi připadala tak roztomilá. Bylo to jejím mladistvým vzhledem a bezprostředností. Těžko byste hledali upřímnější a čistší duši.

„To je dobře. Ale zvědavost může být i nebezpečná,“ zamumlala ta žena, když vytáhla několik papírů z lejster.

„Proč myslíte?“ zeptal se Petr.

„Vidíte? Jste zvědavý. Ale já mám zvědavé lidi ráda, takže můžete být v klidu.“

Petr si ji změřil nechápavým pohledem a přiznávám, že ani mně ta ženská zrovna neseděla.

„Víte, všechny ostatní eskejpy mají spoustu informací na svých stránkách a hlavně na fejsbuku mají spoustu recenzí. Vy ne. Proč?“

„My si zakládáme na diskrétnosti a tajemnosti. Tohle je totiž zcela jiný druh únikové místnosti než ty, ve kterých jste doposud byli. A tím se dostáváme ke smlouvě.“

„Ke smlouvě?“ divil jsem se. „Vždycky se podepisuje jen takové prohlášení…“

„Musíme chránit naše…ehm, know how. Zakládáme si na diskrétnosti. Proto se musíme chránit smlouvou. Když ji nepodepíšete, nemůžete jít do hry.“

Rozdala nám každému smlouvu k přečtení a Verče podala propisku. Podepsala a předala podepisovací štafetu mně. Mám ve zvyku si smlouvy číst, než je podepíšu a tak jsem začal. Klasické potvrzení o tom, že netrpí nikdo z nás epilepsií nebo klaustrofobií doplňoval souhlas o tom, že vstup do hry je na vlastní nebezpečí.

„Tohle je zajímavá smlouva,“ podivil jsem se. „Máme souhlasit s tím, že o hře nikde a s nikým nepromluvíme.“

„Ukaž,“ houkl Petr a já mu předal papír.

„Musíme se chránit před konkurenčním bojem,“ řekl naše průvodkyně. „Neradi bychom, aby se informace z naší hry dostali třeba do Chomutova nebo Mostu. Únikových her přibývá čím dál víc. My jsme unikátní. Navíc, tohle přeci dokresluje tu atmosféru neznáma a tajemna, ne?“ usmála se.

„Ani jste se nám nepředstavila,“ upozornil jsem.

„Ach, tak to se omlouvám. Já jsem Alžběta,“ řekla a podávala mi ruku. Podání jsem jí oplatil, ale její ruka byla jak leklá ryba.

„Máme souhlasit s tím, že nikdy nebudeme vaší firmu žalovat a požadovat odškodné?“ ptal se Petr studující smlouvu.

„Dnes je doba, kdy lidé mohou žalovat i za pouhé leknutí a to se vám může lehko přihodit,“ reagovala Alžběta.

„Dobře, do hry jdeme na vlastní nebezpečí. Jasně, chcete si uchovat tajemství vaší hry, ale proč bych vám měl dávat adresu, telefon, mail a rodné číslo?“

„Děláme si statistiku, odkud k nám návštěvníci jezdí. Přes mail bychom se vás pak rádi zeptali, jak se vám hra líbila a zda máte návrhy na zlepšení.“

„Prostě to podepiš, stejně tyhle věci chtějí dnes úplně všude,“ řekla Jana a sápala se po propisce.

„No dobře,“ reagoval nerudně Petr, ale podepsal. Stejně tak i já a Jana.

„Výborně,“ pochválila nás Alžběta. „Můžeme tedy přistoupit k samotné hře, začínáte za deset minut.“

„Doufám, že to bude opravdu tak nevšední, jak to prezentujete,“ řekla Jana.

„Myslím, že na to do smrti nezapomenete. Je to dost náročná hra. Úspěšnost není vysoká.“

„Kolik procent?“ zeptal jsem se, protože statistika mě vždy zajímala.

„Přibližně pětadvacet. Pojďte za mnou, přemístíme se.“

Alžběta je vyvedla zpět na chodbu, odkud došli ke schodům a sešli níže. Zastavili jsme v poměrně velké místnosti, kde bylo spoustu dřevěných regálů a velkých sudů, patrně na uskladnění vína. Přemýšlel jsem, zda jsou plné, ale Alžběta už začala mluvit.

„Jsme ve sklepení, ale než vás odvedeme na začátek hry, poprosím vás o vaše mobilní telefony.“

Na to jsme nijak neprotestovali, protože to bylo zvyklostí ve všech únikových místnostech. Slyšel jsem hluk na schodech a za okamžik byli ve sklepě dva vysocí muži.

„No konečně, jste tady chlapy,“ promluvila na muže Alžběta. Ty na ní jen houkli pozdrav a mluvila zas ona.

„To je Edgar a Igor. Jsou to naši stavitelé hry.“

Pozdravili jsme je a já si nemohl nevšimnout jejich podobnosti. Byli to bratři. Oba vysocí a ramenatí. Ruce jako lopaty a výraz ukrajinských dělníků žádající o zvýšení platu. Trochu mě děsili.

„Chlapci vám zaváží oči a pak jednoho po druhém zavedou na vaše startovací místo.“

„Bezva, zavázané oči jsou prostě bezva,“ řekl Petr, protože tohle jediné mu na těchto hrách upřímně vadilo.

Verča stála u mě velmi blízko a pošeptala mi: „Nevím proč, ale mám takový nepříjemný pocit. Bojím se a nevím proč.“

Potřebovala podpořit, tak jsem ji obejmul a řekl: „Nic se neboj, je to jenom hra a jsme tam všichni spolu.“

Pravdou je, že z nějakého důvodu jsem se také necítil ve své kůži.

„Pásky přes oči si sundejte, až dostanete pokyn. Od té doby začne ubíhat hodinový limit. Ve skrytu duše doufám, že najdete východ…i když, tahle hra nedává nic zadarmo,“ řekla tajemně Alžběta a rychle odcházela ze sklepa nahoru.

„To bylo velmi milé,“ poznamenal ironicky Petr a pak už nám nasadili pásky.

Svět byl najednou černý a člověk si musel dávat pozor, aby o něco nezakopl. Igor a Edgar nás pak začali odvádět na začátek hry.

 

                                                                 2.

Nebylo mi příjemné nechat se vodit cizím člověkem a spoléhat na něj. Občas jeden z bratrů, nevěděl jsem, jestli Igor nebo Edgar, houkl, ať zvednu nohu nebo že bude schodiště. Vedl mě docela daleko, přičemž schodů kamsi do podzemí bylo také spousta. Cesta trvala několik minut.

„Šátek si můžete sundat až po pokynu k jeho sundání,“ zamručel hluboký mužský hlas a slyšel jsem, jak můj průvodce zamyká nějaké zámky. Pak už jen zvuk vzdalujících se kroků.

Stál jsem tam jak tvrdé „y“ a snažil se osahat své okolí. Nahmatal jsem dle očekávání mříže a jednu stěnu. Má cela nebyla vůbec velká, měl jsem problém se v ní vůbec otočit. Sundat šátek jsem si ještě nemohl a zrovna vedli další nové „vězně“. Slyšel jsem kroky i oddechování. Opět zvuky zámku. Komunikovat spolu jsme zatím nesměli a tak jsem si užíval dočasné sleposti v klidu a v duchu se těšil, až zazní pokyn k začátku hry.

Když člověk nic nevidí, zbystří se mu prý ostatní smysly. Je pravda, že jsem slyšel všemožné zvuky. Někde kapala voda, mí přátelé v dalších celách se pohybovali, někdo zakašlal, v dálce něco spadlo. Cítil jsem vlhkost a plíseň. Kdybych nevěděl, že je to jen hra, začal bych se asi hodně bát.

Konečně se ozval hlas:

„Jste obětí šíleného milionáře, který se vyžívá v týrání lidí. Zavřel vás v celách a dal vám šedesát minut na to, abyste se zachránili. Pokud nestihnete do té doby utéct, zůstanete tu navždy! Nyní si sundejte pásky.“

Přemýšlel jsem, zda to byl hlas jednoho z bratrů či nikoliv, nicméně působil hrozivě a vážně.

„Hm, tak úchyláckej milionář! Tvůrci únikových her si tedy dávají záležet na scénářích,“ zabručel nedaleko Petr.

Sundal jsem si pásku a chvilku se rozkoukával. Moc to nepomohlo, protože jsem nic neviděl. Tmou se však míhaly dva kužely světla z baterek. Jednu měla Verča, druhou Petr. Z toho, co jsem postřehl, byly jsme ve velké místnosti, jejíž konec jsem nezahlédl a naše čtyři cely byly srovnány do čtverce. Naproti mně byla Petrovo cela, pět metrů nalevo potom Jany cela a naproti ní Verča. Z reproduktroů, které jsem zatím nezahlédl, se linula tajemná hudba, jejíž úkol bylo podtrhnout strašidelnou atmosféru hry.

Nastal čas začít hrát.

„Sakra, nic nevidím. Co mám dělat?“ ptala se Jana.

„Dali nám jen dvě baterky, tak chvilku počkej, co najde Verča ve své cele. Já čekám na Petra,“ řekl jsem a byl napjatý, co se bude dít dál. Petr chvilku s baterkou lomcoval sem a tam, potom se na cosi zaměřil a viděl jsem, jak se snaží něco vyndat z výklenku ve zdi.

Po chvilce držel v ruce malou krabičku a vytáhl z ní nějaký papír.

„Klíč od mé cely je někde u tebe Honzo,“ zavolal na mně.

„To je sice fajn, ale nic nevidím.“

„To vyřešíme,“ řekl Petr a natáhl ruce z mříží. Od jeho cely k mé byl natažen provázek, který byl provlečen skrz dvě oka, takže se s ním dalo manipulovat. Na provázku byl uvázán malý kelímek. Petr do něj vložil baterku a začal tahat za provázek. Brzy byl kelímek u mé cely a já se natáhl pro baterku.

„Díkes.“

„Neděkuj a hledej klíč.“

 

Hledal jsem. Nejdříve jsem se zaměřil na zem, ale tam byla jen hlína a v ní mou vyšlapané stopy. Stěny nebyly omítnuté a tak jsem se mohl pokochat pohledem na holé cihly, které byly na dotek mokré, a mě napadlo, že tohle stavení zrovna odizolované není. Baterkou jsem zasvítil i na vedlejší Janinu celu. Seděla na bobku a čekala, jak si poradí Verča naproti ní. Jana na mne pohlédla a usmála se.

„Zajímavý začátek, jen čekám,“ řekla.

„Verčo, jak si na tom?“ křikl jsem.

„Zatím jsem našla jen nějakou fotku, mapu a krabičku.“

„Co je v ní? zeptala se Jana.

„Kosti.“

„Jaké kosti?“

„Nevím, ale určitě zvířecí…doufám.“

„Tak co je s tím klíčem?“ ptal se netrpělivě Petr.

„Hledám, ale nic tu není.“

„Žádný výklenek nebo schovka?“

„Ne.“

„A zkusil ses podívat nad sebe?“

„A kruci.“

Musel jsem se zasmát. Skutečně fajn schovka na klíč. Nad hlavou vysela šnůrka s háčkem a na něm byl navlečený malý klíček. Natáhl jsem ruce a jednoduše jej sundal. Petrovi jsem ho vzápětí poslal v kelímku zpět.

Za chvilku zvolal: „Svoboda!“

„Taky bych rád ven,“ řekl jsem a baterkou se snažil vyloudit nějakou doposud neobjevenou nápovědu. „Petře, nebyla u tebe ještě nějaká indicie, jak se mám dostat já ven?“

„Kdepak.“

Zaměřil jsem se na mříže a samotný zámek. Musel jsem najít trojmístné číslo, jenže nikde na stěně jsem nic takového neviděl. Pak mi to došlo. Zámek samotný byl nápovědou. Byl na něm vyražený pentagram. Tři šestky byly jasnou volbou.

Zámek jsem otevřel a dostal se z cely ven.

Zamířil jsem k Petrovi, ale nikde jsem ho neviděl. Baterkou jsem osvítil celu a potom její okolí. Napravo od našich cel byl malý prostor, holé stěny a vchod, kterým nás nejspíš přivedly. Tvořily ho mříže, za nimiž jsem viděl schodiště vzhůru. Posvítil jsem nalevo a zeptal se holek, jestli neviděli, že by kolem nich Petr prošel.

„Cože? Ne, neviděla,“ lekla se Verča.

„Petře, Petře,“ volala Jana, ale nikdo se neozýval. Jen tichá, avšak zneklidňující hudba z reproduktorů, které jsem však nikde neviděl. Jen ty kamery. V každém horním rohu jedna byla. Díval se ten šílený milionář?

V levé části místnosti byla dvoje dveře. Jedny plné, ocelové, druhé naproti zamřížované. Zasvítil jsem do prostoru za těmi mřížemi a spatřil spousty řetězů visících z nízkého stropu, malou skříňku v rohu a jinak nic. Petr nikde.

„Možná otevřel nějaké z těch dveří,“ řekla Jana.

„Ale proč? Vždycky pokračujeme všichni pohromadě, navíc bychom museli slyšet nějaký rámus při otvírání.“

„Byli jsme zabráni do hledání,“ řekl Verča.

„Já ne, ale nic jsem neslyšela,“ řekl Jana a postavila se. „No tak Verčo, trochu pohni, chci se odtud hnout dál a vynadat Petrovi, že šel napřed bez nás.“

„Potřebuju klíč, ale tady žádný není.“

„Půjč mi svou baterku, dám jí Janě, ať se podívá ve své cele,“ požádal jsem Veroniku. Přešel jsem k ní a na chvilku se naše pohledy potkaly. Bála se. Ale ne, tak jako při hře, ale opravdově.

„Neboj se, to zvládnem.“

„Petr zmizel jen tak, to se mi vůbec nelíbí a divně to tady smrdí.“

„To je plíseň a koroze. Podívej, jak jsou ty mříže zrezlé.“

„To není plíseň. Cítím hnilobu.“

V jejím pohledu byla prosba. Utečme odtud. A o tom celá hra byla. V duchu jsem pořadatele pochválil za atmosféru, ale uvědomil jsem si, že ten pach je opravdu podezřelý. Přešel jsem k Janě a podal jí zdroj světla.

„Konečně. Málem jsem se ukousala nudou.“

Jana začala okamžitě prohledávat nevelký prostor, ve kterém byla uvězněna.

„Podívejte se na tu potvoru. Zasypaná hlínou v malé díře. Krásná dřevěná krabička.“

Jana krabičku otevřela a cosi z ní vyndala.

„No fuj.“

„Co tam máš?“ ptala se Verča.

„Vlasy. Velkej, hustej chomáč vlasů, co smrdí, jak kdyby byly ohořelé.“

„No nádhera. Co tam je ještě.“

„Vzkaz.“

„Tak ven s ním,“ pobídl jsem ji.

„Pan M má rád, když se jeho oběti snaží. Když bojují. Když jsou opravdovou trofejí, ne jen odevzdanou kořistí. Tak bojuj a snaž se. V tmavých koutech jsou schovaná čísla. Identifikuj je infrasvětlem a dostaň se ven.“

„Máš tam to světlo?“

„Jo, je tady. Na, vem si ho a najdi čísla.“

„Rozkaz paní,“ odpověděl jsem a vzal si malé infrasvětlo, které byste si mohli připnout na klíče.

Tmavé kouty. Rozhodl jsem se chodit kolem stěn a svítit světlem. Systém byl jednoduchý. Prostě jsem obešel celou místnost kolem dokola. Světlo však nic neodhalilo. Tmavé kouty.

Strop nebyl rovný, nýbrž mírně zakulacený. A v jeho koutech se držela tma nejvíce.

„Máš něco?“ houkla Jana.

Infrasvětlo mi ukázalo hned tři čísla. V té tmě díky infrasvětlu zářily jak neony.

„Šest tři sedm, Pět dva jedna, Dva dva tři,“ zahlásil jsem. „Asi zkus prostě všechny, jedno z nich to snad bude.“

„Dva dva tři? Já se narodila dvaadvacátého března.“

Jana číslo zadal a zámek se otevřel.

„To jsou náhody,“ řekl jsem s nefalšovaným překvapením.

„No já doufám, že je to jenom náhoda, protože datum narození jsem nikomu nedávala.“

„Ale máš ho na fejsbuku,“ kontrovala Verča. „Tak si to mohli najít, protože jsme museli napsat svá jména.“

„Ale tak rychle by přeci nenastavili zámek a to číslo nenamalovali na strop.“

„Nechme to jako náhodu a pojďme dostat Verču ven,“ řekl jsem a otevřel mříže od Janiny cely. Když vyšla ven, protáhla se a začali jsme hledat klíč od poslední cely.

„Tak se pořádně snažte, už bych taky chtěla ven,“ popíchla nás Verča a já doufal, že ji dostaneme co nejdřív ven. Hodinky jsem neměl, ale tipoval jsem, že už uběhlo nějakých deset nebo patnáct minut z času.

Pak se ozval hlas, který nám na začátku hry dal pokyn k sundání šátků.

„Moc se vám nedaří a pan M se nudí. Sdělím vám tedy nápovědu a já doufám, že za odměnu pana M pořádně pobavíte. Nápověda zní: Klíč patří do dveří.“

V první chvíli jsem se musel smát, protože nápověda zněla tak absurdně a vysmívavě. Zároveň se mi nelíbily zmínky o panu M. Opravdu existuje?

„Tak to je vynikající nápověda! Teď už ten klíč najdete levou zadní,“ postěžovala si ironicky Verča.

„Ne, hele počkej, to nebude tak blbá nápověda,“ krotila jí Jana a začala se motat kolem kovových dveří. „Kruci, jsou pootevřené,“ pokračovala a šla je otevřít. Chtěl jsem jí zastavit, aby počkala na mně, ale byla rychlejší.

„Visí tady na šňůrce, přímo přede mnou, jinak nic nevidím. Vezmu ho.“

Viděl jsem, jak se otočila směrem ke mně a vítězoslavně se usmála.

„Na, chytej!“

Sotva jsem klíč chytil, spěchal jsem Verču propustit z její cely. Zámek cvakl a ona byla volná. Měla ohromnou radost, jako bych ji pouštěl z opravdového vězení a objala mě radostí. Vzápětí jsem si uvědomil svou chybu. Rychle jsem se otočil zpět směrem ke dveřím. Zavíraly se a Jana nikde. Rychle jsem se rozběhl vpřed.

„Jano, Jano!“ křičel jsem, ale kamarádka se neozývala. Než jsem doběhl ke dveřím, zavřely se. Lomcoval jsem s kliku, ale bezúspěšně. Vztekle jsem začal bušit do dveří a křičel Jany jméno. Pak mně cosi odhodilo od dveří a já dopadl tvrdě na zem. Ve vteřině byla Verča u mě.

„Jsi v pořádku?“

„Ty bláho, někdo pustil do těch dveří proud.“

„Můžeš se postavit?“

„Jo, nic mi není.“

Díval jsem se pořád na ty dveře a byl na sebe naštvaný, že jsem na Janu nedával větší pozor. Proč nekřičela o pomoc?

„Je to všechno součástí hry? Není to už trochu přehnané?“ ptala se zoufale Verča, jako by chtěla slyšet, že je všechno v pořádku a patří to ke scénáři.

„Trochu? Tohle je už za hranicí,“ odpověděl jsem. „Háló, chceme ukončit hru!“ křičel jsem.

„Slyšíte mně? Chceme ven!“ zkoušel jsem to znovu, ale nikdo neodpovídal, jen se začal ozývat vzdálený smích. Smích zněl zpoza kovových dveří, zněl odněkud shora, slyšel jsem ho i pod sebou. Byl všude a naplňoval mě vztekem. Verča se natiskla na mně a mi tam stáli sami dva uprostřed temné místnosti a bály se, co se vlastně děje.

---