z dlouhé chvíle

z dlouhé...

 

stále se vracejí

tak jako tažní ptáci

dvakrát do roka

jsou mi vlastní

 

oči vlhnou a ruce pálí

po nocích bloumaj´moje oči

pohledy jsou přímé a bolestné

duši hlídám..

 

na slunci blednou

a se zimou se probouzí

ach, má deprese

tolik je mi let – krát dva

 

byla jsem baletkou

kterou udupala dnešní doba

do mezí, které si nechci připustit

tolik ran a tolik jizev

 

nespočítám

dvacet osm krát dvě plus něco navíc..

(minimálně...)

 

 

 

 

křik kormorána

 

studená jsou rána

tak jako křik kormorána

 

každý den klopýtám o tvůj stín

kde je ten můj?

 

na, na, na, na

k čemu je dobrá lež?

když nemůžeš vstát

 

tak jen tiše

jako bosé nohy.. pana básníka

bez otálení, vyhodila jsem

všechny podložky z plyše

 

 

 

 

proč

 

nechtěla jsem to vidět

utekla jsem k sobě, dovnitř

zahnala slzy do salaše

a vlkům dala náhubky

 

jak je ten svět nespravedlivý

proč tolik opatření?

..snad pro jistotu, která

nikdy nepřijde

 

nechci tě vidět

nechci víc těch oveček

po rozloučení

 

snad jednou tě vysvětlím

proč(?)

 

 

 

polozávorková

 

jsem skořápkou rozšlápnutou

která postrádá význam

(když není podzim)

 

jsem kapkou krve

která v tobě probudila beznaděj

(snad v život.. ještě ho mám)

 

jsem hlasem ticha

když tě chybí...

 

 

 

 

 

velkoměsto

 

zasela jsem do sebe ticho

a nechala jej klíčit

..bez zámků, nač tedy

 

po tmě jdu tou

střapatou ulicí

do chřtánu velkoměsta

 

skleněné zuby prorážejí cestu

skrz maso až do kostí

každý pohled do výlohy bolí

 

setkávám se se sebou

ruku v ruce se strachem

a nakonec

stanu tváří stínům

pouličních lamp

 

 

 

 

 

---