Momentka

Ano, zneuznaný genyj, který nepotřebuje dýchat a obejde se bez kyslíku.

No jo, svoboda. Tak papír snese všechno, to je dávno známá pravda. Jen nevím, jestli ti třebas v hudbě přijde stejně zvrácený takový notový zápis. A docela by mně zajímalo jak bys mi svobodně zahrál kupříkladu na saxofon. A jako sochař bys k žádanému tvaru jistě zvládl otesávat žulové bloky pouhým pohledem, čirou vůlí a nespoutaností své imaginace. To víš, že jo. 

Básníkovým materiálem, který opracovává, je jazyk a ten má své zákonitosti a už jen to, že členíš text do veršů, užíváš rýmů, atd... se sám hlásíš k určitým pravidlům, ať už si toho vědom jsi či nikoli.

Řemeslo, hochu, poctivé řemeslo je základem jakéhokoli umění. Samozřejmě, že je to podmínka nutná, nikoli postačující, to se přít nebudu. Ale ty nesplňuješ ani tu nutnou... a teď vůbec nemluvím jenom o rytmice či rýmech, to je to nejsnadnější. F. X. Šalda kdysi v závěru jedné své poměrně zajímavé stati napsal: Nemohou zpívat po svém lidé, kteří neumějí po svém ani koktat.  

Nač vysvětlovat tajemství, když se dá rovnou rozpitvat a zavraždit. Tedy vlastně zavraždit, a pak rozpitvat. Někdy je potřeba podívat se i z jiného, než ze zafixovaného úhlu. 

Možná by se dalo takto rozebrat i všechny písně, aby z nich nezbylo naprosto nic. Rozeberme všechno, vždyť přeci poezie se tajemství jen dotýká, ona ho nevysvětluje. Ale zdá se, že ho může pitvat a vraždit. :-)

Já jsem velice rád, že v za slovy nevidím kvantovou fyziku, že za nimi nesleduji aritmetické vzorce a už vůbec ne zdrojový kód matrixu. Kdybych vše viděl očima těch zákonů, jimiž se je takto někdo snaží svázat, nebyla by v tom žádná svoboda. A co se týče obsahu, to je subjektivní..... možná, kdybych napsal něco o fotbale, nebo o ženách, nebo o čemkoli co zajímá daného čtenáře, tak ho potěším. To, že nenacházíš nic za těmito slovy ještě neznamená, že za nimi není víc, než jsi schopen matematicky pobrat.

Umění básnické spočívá právě v tom nevychrstnout nezpracovaný kbelík vnitřností a nepoblít svým nitrem čtenáře či posluchače. To je pak pouhý výlev, nikoli báseň. To, že to není jednoduché, naopak setsakramentsky těžké a v konečném důsledku většině i přes vytrvalou snahu nedosažitelné, je věc druhá. Rezignace na onu snahu je ovšem výrazem zbytečnosti, přinejmenším z hlediska nezaujatého čtenáře literatury. 

Nepracuji s formou, spíš s významem.

Velice se mýlíš:

- forma pracuje s tebou, ústupky korespondenčním pravidlům (jakkoli mohou být nevědomé či pomýlené) významně deformují artikulaci tvé výpovědi

- možná tě to překvapí, ale neexistuje nic jako obsah/význam a forma

- tenhle text je významově velice řídký a mělký

Pokusím se to nějak prostudovat... ale já v podstatě jen opisuji. Ono to přijde a tak to udělám. Dříve jsem do toho zkoušel zasahovat a víc si s tím hrát. Ale pak to přestalo chodit. Chtěl jsem to vymýšlet, místo toho, abych to cítil. A uvědomil jsem si, že slova jsou potřeba až tam, kde není porozumění. Kdyby to, co píšu, šlo říct beze slov, což ono jde, ale není to pak tolik slyšet a dá se to vidět jen, když člověk ví, na co se dívá, tak bych je nepoužíval. Pak si zase ale říkám, že lepší, než nedělat nic, je alespoň to zkusit. A tak se to snažím dávat skrze prožitek. Když předčítám, pak pokud v tom někdo něco zaslechne, je možnost si o tom popovídat i jinak. Navíc tím, jak to přednesu, tomu dám živou energii. Asi proto je ta teorie básnictví taková, aby ta slova na papíře nebyla mrtvá, ale aby žila tou samou energií i bez živého přednesu. A je možné, že když je budu psát takhle, nic z nich nezůstane. Ale dokud tu jsem, pořád mám možnost sdílet. Co bude potom, to už stejně není na mě. Nepracuji s formou, spíš s významem. A občas se i tak poštěstí a najdou se i věci, které mají správnou formu. Ale to se stává spíš jen u kratších útvarů. Každopádně moc děkuji, cením si toho, že si to někdo přečte, už jen to je potěšení, natož, že se k tomu někdo vyjádří, nebo mi zkusí ze své pozice dát nějakou radu. Je krásné vidět, že tu jsou lidé, kteří věnují pozornost i tomu, nad čím by někdo jiný jen pohodil hlavou.

Dal jsem to sem právě proto, že si uvědomuji, že když to čtu jako čtenář, myslí a bez vědomí toho, jak to zní, když je to vyhlazeno tím přednesem, působí to kostrbatě. A chtěl jsem zkusit, co to udělá. Možná by to tedy méně bolelo, kdybych to dal do kategorie volný verš....

:-) A děkuji... Chci sem toho dát víc, něco bude lépe čitelné, něco ještě hůře. A domněnek už mě jedenáct let života i tvoření zbavilo. :-)

Inu, to máš, asi jako kdybys mi na otázku: víš, kolik je dva a dva? odpověděl: když chci, poměrně snadno mi to vyjde.

Takže jinak. Sice nevím, jak jsi na tom s přednesem, nicméně poměrně snadno si lze ukázat domnělý i skutečný rytmický průběh tvých veršů. Otázkou zůstává máš-li o něm nějaké domněnky?

P.S.

Tady se někdo za 11 let nenaučil posílat avíza ;)

:-) no... je pravda, že davem určitě... :-)

správná cesta se vždycky trestá :)

Když to předčítám, tak ho tam přednesem dokážu dát poměrně snadno..

A víš ty, co je to rytmus?