Bohočlověk

Netvrdím, že tvá duše je bez obsahu. I kdyby taková věc byla možná a shodli bychom se na její interpretaci, já tě přece vůbec neznám, co je mi po tvé duši? Zajímá tě snad ta moje? A co o ní víš?

Co ti mohu říci je, že pro své duše, city, utrpení, prožitky, myšlenky... právě pro ně nepochybně jsme lidmi - nikoli však nutně básníky. 

To, jestli říkáš něco "jako člověk", je úplně stejně relevantní asi jako poslední slova afrického dítěte umírajícího hlady... a vlastně méně.

Čtenáři nejsou (nutně) tví přátelé, čtenáři čtou a případně komentují přečtené texty. Čtu-li tedy tvé texty jako náhodný nazaujatý kolemčtoucí, jako poezii, tedy pokouším-li se, je můj závěr jasný. Jako básník nic neříkáš, jen opakuješ a rozmělňuješ, co a jak už mi řekli jiní mnohokrát a mnohem lépe před tebou *. V tomto smyslu tam nevidím nic skutečně tvého. Z jiných hledisek to posuzovat nechci a neumím.

Na velkou vzdálenost se nám lidé zjeví takoví, jací jsou, nesmyslně tančíce a zmítajíce se, pohopsávajíce po naší nebohé zemi. A hned se smějeme tomu, kdo pohopsává a zmítá sebou, aniž by někdo vedle něho pískal na píštalu. Což víme, jaké hudbě naslouchá v mlčení svého srdce?

(Miguel de Unamuno)

A já se nesměju. Tomuhle ne. Takže mne prosím neurážej, buď té lásky.

*) jen na okraj, zkus si důkladně pročíst vrcholný skvost barokní poezie, báseň Bedřicha Bridela Co bůh? Člověk? a pak si ještě zkus představit kolik dalšího mohlo být řečeno od onoho roku 1659.

A ještě jedna důležitá věc.... tvrdíš mi, že má duše je bez obsahu, protože má slova vycházejí z mé duše. Jak vůbec můžeš něco takového říct? Že pro tebe nenesou jakousi naddimenzovanou intelektuální stopu neznamená, že já jimi nežiji každý den svého života a ten život je celkem naplněný a šťastný. Pokud ovšem nejsi buddhista a nenarážíš na onu prázdnotu, ze které vše povstává, pak tedy ano, pak je vše bez obsahu. Jinak je známo, že každé slovo má svůj význam, a tedy jejich kombinací není možno ten význam nechat zmizet.

Nač vysvětlovat tajemství, když se dá rovnou rozpitvat a zavraždit. Tedy vlastně zavraždit, a pak rozpitvat. Někdy je potřeba podívat se i z jiného, než ze zafixovaného úhlu. Dle tebe nic neříkám... možná tě zajímá něco jiného. Nebo tomu nerozumíš. Jak bys chtěl spatřit barvy, když jsi barvoslepý, to pak prostě nejde. Ale naštěstí, ne každý je barvoslepý.

Víš, vlastně jediný problém na tom je, že vlastně nic neříkáš. A to i kdyby záleželo na tom CO a ne JAK ;)

Jakýkoli monolog je užitečný až ve chvíli, kdy dojde k navázání dialogu. :-) 

( Ježíš: Teď a tady :-) )

Všem vám moc děkuji....

Poezie nepřichází tajemství vysvětlit, poezie přichází na tajemství upozornit.

To je opravdu krásné a pravdivé. Akorát... já nejsem poezie. A navíc, nelze vysvětlit něco, co člověk, kterému je to vysvětlováno, sám neprožije, dá se to jen připodobnit. Vysvětlit nelze nic, pokud s tím člověk sám nemá osobní zkušenost. Takže vlastně nevysvětluji, jen něco říkám. Instantně jsem a žvatlám. Což ovšem dělají všichni, jen si každý vybírá, co jemu je blízké. A někteří lidé chrlí tolik zbytečných slov, že už jimi zaplnili svět natolik, že žijeme více zbytečnostmi, než instantními moudry, která budou platná i tehdy, až my tu jakožto přestavitelé inteligence na výši, nebudem.

Ježíši, to jsou ale kecy. Instantní mudrosloví. Žvást.

Poezie nepřichází tajemství vysvětlit, poezie přichází na tajemství upozornit.

(Ivan Diviš: Poslední básně)

Poslední sloka překlep ve slově království

No, obsahově se mi to nezdá úplně pitomé, ač že bych z toho pochytla nějakou hloubavou myšlenku se říct nedá... ale technicky to bude asi das hrůza. Chválím jen pravidelnou délku slok a to, že rým je aspoň stále sdužený a ne stylem co dům dal. Dokonce rýmy snad ani nejsou gramaťáky, ale hádala bych že počet slabik bude nahodilý a pochybuju o nějakém rytmu, ale na to já jsem hluchá jak pařez, to už musí posoudit někdo jiný...navíc mi to připadá nebásnicky užvaněné...