Tercie

Tercie je můj první pokus o povídku, který jsem se rozhodl publikovat. Uvádím ji jako sci-fi, protože mi tahle kategorie připadá jako nejvhodnější. Povídku jsem zveřejnil už i na jiném serveru, zatím ale bez větších úspěchů. Tak snad potěší nebo inspiruje? Předem dík za shovívavost, dobrý slovo potěší, kritika neurazí... hezký den všem :)

Probudil jsem se právě včas, abych nepropásl začátek. Už se mi to stalo, přišlo jemné vlnění a já nereagoval, ale dnes ne. Dneska opět svítím jasně, jako další lampy v řadě. Krásný pocit, ladit s ostatními, být u toho, nevyčnívat… neumíte si představit, jak je to matoucí a nepříjemné když nesvítíte. Najednou jste černý pasažér, zdržujete ostatní a přitom neplníte svou základní funkci. A věřte nebo ne, ostatní si toho všimnou zatraceně rychle.

Možná vás taky napadlo, odkdy lampy mluví? Jenže to ony nedělají, jsem tak trochu výjimečný, ale o tom snad až později. S ostatníma udržujeme kontakt pomocí vln, spojuje nás proudící elektřina a tak se dozvídáme vzájemně o všem možném. I když, podstatné bývá jen hodnocení efektivity svícení, zapojení v síti a riziko přetížení sítě. Ono to vypadá jako nepodstatné informace, ale když svítíte málo, zvyšujete riziko zatmění, přitom mým úkolem je ulici osvětlit. Stejné je to se zapojením, kdo má časté výpadky, musí ze hry ven… a přetížení sítě? Zrovna onehdy jsme cvičili nejhorší možnou variantu, takzvaný „Black Out“ a nestačili se divit. Když jsme s naší řadou zjistili, že zrovna naše lajna by při výpadku proudu vpustila do ulice na 85% tmy, málem nám popraskaly žárovky údivem.

Jenže to máte tak, právě naše lajna je hrdá na vysokou úspěšnost. Panuje mezi námi celkem velká rivalita, a když začne směna, každý kouká, aby svítil jak má. Totiž i mezi lampami panuje tradičně vysoká řevnivost a konkurence. Pro vás lidi jsme jen součást veřejného osvětlení, ale zdání klame. Běžná lampa svítí na málo frekventované ulici a dokonce ji občas zakrývají stromy svými větvemi. Čistí se dvakrát do roka a někdy se stane, že dokonce ani nikdo nezaregistruje, když nesvítí. Umíte si představit, že jste první na ráně, když se vypínají přebytečné okruhy? Neznám větší ostudu, než když ostatní poctivě svítí, jen já ne, protože osvětluju jakýsi zbytečný plácek, případně mám pro vadnou žárovku utrum. Vyšší kastou pouličních lamp jsou ty, co osvětlují důležitá místa. V našem prostředí představují jakousi honoraci a potají se přes proudící elektřinu traduje, že lampa s vysokou úspěšností má i jisté výhody? Taková předpisová Prima, která stojí na extra frekventovaném místě, ta si panečku lebedí. Musí svítit plným světlem, jasným a krásně vymezeným. No jen si to zkuste někdy… svítit rovnoměrně a stále, vytvářet jasně definovaný kužel světla a ještě držet míru zatmění na desetiprocentní úrovni. Nene, na tohle je potřeba víc než jen schopnost stát na vhodném místě.

Ony tyhle lampy, říkáme jim „singl“ umístěné na exponovaném štaflu, ty mají vůbec lepší podmínky pro práci. Takový nerez nátěr pláště obnovovaný jednou za rok? Mi řekněte, kdo na to má… co teprve nové jističe, bezvadné startéry a ty dráty? Ach, škoda mluvit. Takovou péči samozřejmě zasluhují, koneckonců stojí na začátku řady tyhle primadony a jen na nich záleží, zda zatraktivní celou osvětlovanou ulici, ve které stojíme my ostatní…

Víte, takhle se traduje, že kromě extra péče a výsadního postavení ve společenství existuje ještě cosi víc. Moc o tom toho teda nevím, ale proč nevěřit proudu, který prochází všemi dráty? Sem tam se podřekne a pak vznikají pověsti a legendy… jedna taková koluje, že kdysi dávno prý byla v naší řadě single, kterou si zničehonic odvezli. Všichni si mysleli, že je stará a míří do důchodu, ostatně dobrých deset let prý sloužila na křižovatce. Jenže ouha, co vás nemá… tahle šťastná povýšila, neb se nad silnicí velmi osvědčila. Svítila prý tak krásně a jasně, že její kužel rovnoměrně osvětloval kus křižovatky, až se téměř ze dvou stran dotýkal protilehlých kuželů. A dva zbylé rohy? Tam prý si zas ostatní netroufly dosvítit a raději v nižším jasu nechávaly dostatečný prostor pro tuhle královnu mezi všemi. No a tak se prý stalo, že tahle ukázková lampa stala se postupně vzorem všem. Byla první v okruhu, která zajiskřila, když směna začínala. Určovala ostatním kdy a v jakém prostředí se rozsvítit a nekompromisně trestala opozdilce. Nakonec prý si svým přístupem získala pozornost z nejvyšších míst a její kariéra začala nabírat na rychlosti. Postupně jako Prima převzala funkci jakési Primy Primissimy. Stala se nadřazenou ostatních řídících lamp a v křižovatce byla tou, kdo první pocítil proud. Ona určovala, zda je proud kvalitní a stálý, kdo jak svítí a zda dostatečně… V dobách vrcholné slávy to byla právě ona, kdo ostatním podřízeným posílala signál, že mohou vůbec začít. A konečně to byla ona, komu se dostalo nevídané pocty, když místo důchodu dostala nabídku osvětlovat velkou křižovatku s hlavním silničním tahem.

Tahle legenda se traduje a dneska vlastně nikdo neví, kolik je na tom pravdy, pokud vůbec nějaká? Zeptáte se sousední lampy a každá další pošle stejnou odpověď. Že se zeptá single v řadě a ta určitě po síti zjistí od ostatních, jak to teda je. Nakonec se vše ztratí v šumu a vy máte leda potřísněnou nohu. Proč na nás psi močí a lidi s námi spí?

Vždyť jsme přece lampy, máme důležité poslání a do toho si přiběhne kdovíjaké psisko, chvilku hraje divadlo, jako že jen čmuchá a pak bez ostychu vykoná potřebu přímo na mé tělo. Víte jak je to ponižující? Když tohle udělá desátý pes za večer a vám na noze vzniká nová mapa světa ze psí moči? Je to jak špatné vodítko k pokladu, jež se mění dle velikosti psa… no soustřeďte se pak na práci. Ale to odbíhám, chtěl jsem vám říct, že prostě takový je náš svět. Svět rozdělený na síť lamp, který má vlastní pravidla.

O odlehlých místech už řeč byla, tam se svítí spíše vzácně a snad i málo. Dílem kvůli úspoře, dílem proto, že není, kdo bych jejich svit ocenil. Pak jsou tu lampy vyšší kategorie, pouliční, co svítí aspoň z nějakého důvodu. Sice osvětlují kolikrát naprosto zbytečná a marná místa, ale činí se a odpracují větší část směny. Ne, ani tyhle nepožívají nějaké zvláštní úcty, přesto zaslouží aspoň tu trochu pozornosti. Neboť právě z nich se rekrutuje osvětlení pouliční, mezi které patřím také já. Nás potkáte všude, v okolí parků, v ulicích, u silnic, nemocnic… kde jen vás napadne, tam svítíme a sloužíme svému účelu poctivě. Máme taky své vedoucí, zmíněné Primy, co odpovídají za zažehnutí, průběh noci a konečně taky zhasnutí nad ránem. Vždyť kdo by o to stál? Svítit bez ustání a nepřetržitě i v době, kdy ostatní odpočívají? Ne, to opravdu ne, děláme svou práci poctivě.
No a pak jsou tu právě zmíněné šlechtičny… my jim tak říkáme, neboť kolikrát vznešeně v řadě splývají a osvětlují právě jen vymezený dlouhý pruh silnice. Málokdy vám odpoví na pozdrav, ale jejich krása je omlouvá. Jednou zmínil se proud elektřiny, že je to krása, když zastaví se na moment někde na kopci a podívá se kolem. Tehdy prý vidí kromě nás také tyhle královny noci. Září víc než ostatní a pro tmu vytváří svébytnou přistávací dráhu… tvoří málem umělecké dílo, když kopírují silnice, takto žíly města a zajišťují nehnutě stálý provoz. A pak jsem tu já…

Nemám jméno kromě toho, kterým se hlásím single. Pro lidi znělo by to jako „Tercie“, protože jsem třetí v řadě a svítím nejen na chodník a do oken nemocnice, ale taky na silnici. Naše umístění patří mezi lepší, neboť svítíme s řadou na silnici a chodník, domy a křižovatky. Dvě křižovatky… jaká čest? Máme dvě Primy na koncích ulice, a byť jsou přísné, přece si nestěžujeme. Ostatně není k tomu ani důvod. Máme dobrou zdravotní péči i sociální podmínky, jistotu práce a pracovní doby, co víc chtít? Věřte nebo ne, není to málo… když Vám dosvítí žárovka, během dne ji opraví – to dělá ten dobrý štafl, být na jiném méně výsadním místě, asi by to bylo jiné. Sociální podmínky jsou také dobré, ze strany od silnice chrání nás zábradlí a nese se novina, že snad spodní části noh budou opatřeny v brzké době ochranným nátěrem? A pracovní doba? Přímo skvostná… takže jestli budete chtít? My se řídíme světlem a tak přes léto přibývá odpočinku. Vlastně to má jeden malý háček, vůbec nevím, jak jsem se dostal k téhle práci a přitom bych vám ji málem nabídl?  

Přesně tak to je, jednou jsem si uvědomil sebe a najednou byl. Vnímal jsem, že cítím dole v drátech nějaké vlnění a vzápětí už přišel příkaz od Primy, abych nezdržoval. Zcela automaticky jsem přepnul obvody a začal svítit, pak přišla najednou úleva a byl klid až do rána… díky tomu jsem měl čas přemýšlet, jak a co se vlastně stalo? V jednu chvíli nic a pak najednou dole uvědomění si proudění elektřiny, vzápětí cvak a nějaké klapání, poté pošťouchnutí k činnosti a než jsem se stihl vzpamatovat, už jsem svítil.

Kdy se to stalo? Nejspíš už je to pěkně dlouho, co jsem tady… čas tu běží trochu jinak a i když by se zdálo, že stačí sledovat východ a západ slunce, opak je pravdou. Prostě rozsvěcím a zhasínám, monotónně podle toho, jak se blíží tma. Občas přijde údržba, to pak se rozhlížím, hledám změny a srovnávám, zda nesvítím nějak líp? Jenže i tohle je nahodilé, zdánlivě bez rytmu a tak jen těžko se dopočítám, jak dlouho už si takhle povídám.

Párkrát jsem se ptal ostatních lamp, ale buď vyzvídání zarazila single, nebo se vše ztratilo v proudu elektřiny… a tak vlastně nevím? Nevím, jestli jsem sám. Netuším, jestli je nás víc a pokud ano, jak se spojit? Už jsem se přistihl i při úvaze, že by bylo elegantním řešením vše ukončit. Ale jak? Jsem jen vědomí v těle lampy, jak mám skončit? Mám snad počkat na projíždějící náklaďák a skočit mu pod kola? Nebo snad šikovně spoléhat na troleje, že nebudu uzemněný? Mohl bych třeba počkat, až zas bude značkovat nějaký ten pes a s jeho pomocí dosáhnout nějak svého? Nejspíš ani jedno z toho nevedlo by k úspěchu.

Jak vidno, času mám víc jak dost… podobných úvah bylo už tolik, přitom jsem na nic nepřišel. I když, na něco přece jen. Jak běží čas, sem tam se objeví střípek čehosi, úvahy či vzpomínky. Pečlivě si je uchovávám, třídím a ohledávám, však zatím nedávají valného smyslu. Jsou to jen obrazy, fragmenty, občas zvuky… Nic souvislého, natož smysluplného. A tak mi nezbývá, než svítit a počítat, kolik psů dnes vykoná u mě zastávku… protože to je to jediné, co ostatní lampy považují za zábavu.

Opravdu, na konci dne děláme si statistiku, kolik prošlo lidí a kolik zvířat. Počítáme, kolik lidí se u nás potkalo a kolik jich na setkání nepřišlo. Jaký je počet koček, myší a psů, vznikají celé grafy s vývoji v závislosti na počasí a ročním období. Nevěřili byste, jak krásně ta čísla vypadají… a těch historek co jsme už slyšeli… Jednou za měsíc děláme si výstupy a přehledy, dozvídáme se z nich, kolikrát ta která lampa čelila psí značce, kde jsou místa s hojným výskytem marných nadějí z neuskutečněných setkání… Ale třeba taky známe místa nebezpečná, kde stávají se nehody a nejen auta bourají. Smutná je statistika opilých lamp, kolegyň, jež snad opilcům překážejí a slouží jen jako opěrné body pro jejich vyprázdnění…

Jistě, máme i data jiná, třeba o počtu neuzavřených sňatků. Téhle disciplíně vévodí kolegyně stojící opodál hospod a restaurací… kolikrát vypráví, jak se opilec zastaví na kus řeči a začne je objímat. Pak s nimi dlouze rozmlouvá, až nakonec neodolá a nabídne jim sňatek. Prý krásně naslouchají a jsou tak pevné v postoji… který jim oni vnutí. Tiše jim občas všechny závidíme, i když jsou to jen plané naděje. Ale tak to prostě máme… jako se někdy stane, že některá kolegyně padne ve službě třeba po nárazu autem. Jindy si ji oblíbí cyklista natolik, že ji za jízdy v plné rychlosti obejme tělem a nebožačce pak nezbývá než doufat, že vstane nešika po svých a skončí to jen boulí…

I na tohle máme čísla, víme, kdy se to děje častěji a jaká je šance, že bude noc klidná. Proto občas svítíme jinak, ale to vy lidi nepoznáte. Jsou směny, kdy svítíme z radosti, neboť víme, že v řadě lamp jedna z nás bude registrovat novou lásku, jiná se musí připravit na 38 značkování a některá nejspíš dojde újmy z drobného karambolu. V neposlední řadě jsou tu nehody, kdy svítíme pro smutek, ne pro radost. To když nás opouští kolegyně, kterou si vybere nějaké auto k zaparkování. Obvykle to končí stejně, světel přibude a je kolem toho shon a zmatek. Spousta lidí a množství otázek, přesto nás se nikdo nezeptá. A zvláště ne, když potřebuje vypnout proud. Přitom jsme tady a taky pracujeme, všechno jsme viděly…

Do statistiky jsem už taky párkrát přispěl hodně cennými údaji, ostatně jako Tercie mám přece jen výsadní postavení oproti jiným. A víte co? Převyprávím vám příběh, který se prý stal:

Jednou se měli potkat dva lidé, Ona a On. Osobně se neznali, jen ve schránkách si nechávali vzkazy a potají ve svých nitrech doufali, že ten druhý vše pochopí správně a odpoví. Toužili a doufali v kouzlo, plní nadějí, snů. Seznámili se na dálku, pojily je právě a jen sdílené ideje skrze anonymní internet. Jak čas plynul, mělo dojít na první setkání, o kterém budou vědět jen oni dva. Protože v nejistotě a obavě ze zklamání, snad vlastního selhání, rozhodli se tehdy prožít to své poprvé bez vědomí přátel a nejbližších. Dohodli se, že do poslední chvíle vše utají. Nevěděli, že lampy budou němými svědky tajného setkání.

Ona přijela později, jako dáma měla na to snad i právo říkal si. On byl na místě včas, stál kousek od šesté lampy a vyčkával. Nevěděl, jak vypadá, natož jakým autem přijede, psali si jen zprávy a e-maily. Spoléhal se na pocit, že jí rozumí. Myslel si, že jejich vztah dozrál natolik, že musí se poznat. Vše svěřil intuici.

Ona zas posté dodávala si odvahy, zas a znovu se ujišťovala v odhodlání. Do poslední chvíle hlodala v ní nejistota. Sebou si byla jistá, ale co ten, koho nezná? Vždyť jediným poutem je zatím nejistá budoucnost. Přesto chtěli poznat jeden druhého, našli se na internetu čirou náhodou. Už to mělo být znamení, společná záliba v poznání? Co na začátku byl jen společný zájem, více náhoda než záměr, to časem přerostlo v cílené očekávání, zájem nabýval na intenzitě. Poznávali už více jen sebe než ostatní a zálibu obecně našli v ohledávání druhého. Naučili se na sebe těšit a věděli, kdy druhý napíše. Nikdy nevynechali a psali si čím dál důvěrněji. Až jednou se On odhodlal a Ona přijala. Dali si dostaveníčko na parkovišti u hřbitova, tam co On zanechal už tolik vzpomínek a Ona prolitých slz. Jenže to ani jeden nevěděli, potřebovali místo na setkání. Místo veřejné, otevřené a anonymní, přesto bez lidí a trochu mimo civilizaci. Z důvodů, které nevěděli možná ani oni sami, se nakonec dohodli na tomhle parkovišti, kde On stál včas se svým ojetým autem. Ona přijela v nablýskaném velkém skoro náklaďáku o chvilku později. Aby oba zjistili, že je to jeden velký omyl.

Jak se později svěřily přítomné lampy, z deseti bodů si tohle setkání připsalo celkově asi jen čtyři. Její nástup na pomyslnou scénu měl dobré načasování, povedlo se jí elegantně vyskočit z prostorného vozu a dokonce se i mírně zavlnila během těch pár kroků k němu. Lehce pohodila vlasy, nevědomky odkryla výraznou pihu na tváři, která dělala její krásu nevšední. A tak ještě ladný pohyb boky, aby dala na moment vyniknout liniím postavy. Ani On svou roli nepojal úplně marně, zkusil skrýt jako Ona vše, co mohlo by poukázat na případné nedostatky. Zvolil chůzi váhavého kovboje a zkusil i jemný náznak letmého úsměvu. Snažil se nepůsobit nejistě, ale v porovnání s jejím nástupem to jaksi nebylo ono. A tak od lamp dostali výslednou čtyřku, protože ani jeden nebyl tím, kým být měl. Tvářili se překvapeně a neměli si co říct… div, že si ruku podali a nepřešli druhého v rozpacích. V páru jim to nevycházelo a trapné skrývání nervozity, kombinované s rozčarováním z podoby druhého, dávalo celé šarádě punc neobyčejné kvality.

Přesto, a možná právě proto se rozhodli, že tenhle divadelní kus dohrají. On ji vzal do auta k sobě, aby zbytečně neprojížděla svým super autem kilometry. Ona zas ocenila, že mohla vzpomínat na léta chudoby, kdy i tohle auto bylo nedostižným snem… jejich světy si v té chvíli nemohly být vzdálenější. Samotný průběh setkání je zahalený málem zpráv a tak nezbývá, než dát na slova kolegyň. Ty potvrdily, že asi po dvou hodinách tenhle pár se loučil opět na parkovišti. On pak sedl si k lampě pravé zprava, zapálil si cigaretu a vyprávěl svůj příběh. Díky tomu se drahé kolegyně Kvinta a Sexta, takto pátá a šestá v pořadí od Primy, dozvěděly, že slepé rande, co mělo svést dva dohromady, naopak je nevratně rozdělilo. Ona, zahalená anonymitou internetu, prezentovala se jako mladá úspěšná žena, se smyslem pro humor a málem času, nakonec byla ženou středního věku. Úspěch tkvěl na bedrech pracovitého manžela, který obětoval vše pro její pohodlí. A smysl pro humor? Ano, měla málo času, neb musela se starat o zájmy financované mužem. Nadto se už nikdy nechtěla ušpinit o někoho pod její úrovní. Že vyrostla ze stejného podhoubí? Hlavně to jí prosím nepřipomínejte…

Musel si přiznat, že ani on nebyl tak úplně jejím vysněným idolem. Vždyť On měl ke hřbitovu přijet jako mladý podnikatel, sebevědomý a lehce rozšafný. Přitom přijel strhaný muž, s přebytkem v břišní oblasti a počínající pleší. Přijel v autě, které pamatovalo snad ještě století páry, a ohromit mohl leda tím, že se uvolnil od rodinné večeře bez většího lhaní.

Jak tak pokuřoval, docházelo mu, že tohle setkání se tak trochu nepovedlo. Vlastně vůbec, nepovedlo se vůbec nic, dvě hodiny trávil marným nasloucháním ženě, která se snažila jen přežít nutný čas a snad jen ze slušnosti mu vyprávěla věci, které ji zrovna napadly. Zpětně mu docházelo, jak moc trapné to bylo a jak uměle museli na sebe působit. Dokouřil a rozhodl se, že stráví noc jinak. Byl čas tak akorát na místo u stolu v oblíbené hospodě. Když už domů nespěchal, proč toho nevyužít?

Tehdy udělal asi tu osudovou chybu? Rozhodl se ještě vyvenčit, jak říkal vykonání potřeby, a tak se rozhlížel, kterou lampu by znesvětil. Z nějakého zvláštního důvodu se rozhodl pro Sekundu, lampu, která odjakživa stojí ve stínu Primy. Nevšiml si přitom, že parkoviště dávno potemnělo a jeho vůz byl jedním z mála přítomných. Místo se stalo útočištěm pro setkání party výrostků s upravenými auty a jedno z nich se k němu blížilo až příliš rychle…

Než si stihl cokoli uvědomit, Sekunda zaznamenala náraz hlavy člověka do své kovové konstrukce. Nebylo v silách řidiče auta, které projelo kolem vysokou rychlostí, zareagovat na muže, který se náhle vynořil ze stínu. Silný náraz ho odmrštil přímo proti lampě a On upadl do bezvědomí.

Tady by vlastně mohl celý příběh skončit ne? Kdyby… kdyby mi nějací výrostci neničili kryt žárovky kameny. Proč hází kameny proti světlu a snaží se urputně strefit? Proč se mnou lomcují a třesou, vždyť mě zlomí, rozbijí… povedlo se… šestý pokus s větším kamenem a má směna končí. Pro dnešek zavírám krám a můžu jen smutně koukat, jak ostatní lampy plní své povinnosti. Příběh vám dopovím jindy…

***

Mžourám do světla a slyším nějaké hlasy, cítím neskutečnou bolest a všechno je jaksi rozmazané. Pomalu přicházím k sobě a rozpoznávám jednotlivé tváře. Naprosto cizí lidé na mě mluví, cítím, že se mnou hýbou, ale ještě nejsem schopný reakce. Přesto jako by se usmívali? A tak ještě na chvilku zavřu oči, milosrdný spánek vezme si mě do náručí…

***

Tak jsem zpět… svítím. Od Primy přichází zpráva, že tohle bylo naposled a já nevím, co říct? Mám zvláštní tušení, že se se mnou něco děje? Mám vědomí a neměl bych tu být. Jsem snad duch? Pak ale sakra… připadám si jak nepovedená kopie Hopkirka. Kde je Randall, aby vše uvedl na pravou míru? A proč se u všech svatých nemůžu změnit v normálního ducha? Proč nejsem jako Sam a nemám možnost hledat Molly, co je tohle za hru? Přitom podle filmu to je tak snadný… ale ne, já prostě nemůžu ani tohle prožít normálně… Kolik jen jsem viděl seriálů na to téma, kolik filmů… a teď tu sídlím v lampě, jako Tercie, neschopný pohybu. S povinností svítit na silnici, ulici, nemocnici… proč tam lidi vůbec nespí? A co zas je tohle, proč mě nenechají? Cítím kámen, trefuje se přímo do krytu k žárovce… a další… přestaňte a nechte mě být!

***

Otevírám oči a koukám přímo do světla. Je to nepříjemné, mám chuť zaklít, místo toho ale jen zachrčím. Slyším ženský hlas, cosi říká a druhý mužský hlas zesiluje. Všechno mě bolí, nemůžu se hýbat. Jakoby snad mluvili na mě? Snažím se soustředit, zorientovat a uvědomit si, kde to vlastně jsem? Po chvilce konečně oči přivykají světlu a rozeznávám i tváře. Slova nabývají na významu a skládají se do vět. Koukám do překvapených očí lékařů, kteří na mě mluví… říkají cosi o spánku a že měl bych se udržet vzhůru. Chci promluvit, ale nějak to nejde… a tak zas jen zachrčím.
Ti dva si nechtějí dát pokoj, stále mluví a otravují… proč? Proč mě nenechají být? Slyším, jak říkají, že mám pohnout prsty u rukou a zamrkat pokud rozumím. Poprvé mi dochází, že měl bych reagovat. Jsem nejistý, ale mrkám na znamení souhlasu. Konečně také cítím brnění v prstech u ruky a ti dva se usmívají. Proč maj´ radost z mých pohybů?
Au… proč mě píchají do palce u nohy? Vždyť to bolí… to už přicházím postupně k sobě a vnímám bolest. Prý je to tak správný… dozvídám se, že ležím v nemocnici a prý jsem snad byl v bezvědomí? Nic z toho nevím, stále jsem tak trochu mimo a paměť zatím vynechává… snad časem…

Uběhlo pár dnů, konečně se cítím být sám sebou. Čeká mě dlouhá rekonvalescence a na nohách se udržím jen s oporou, přesto počítám každý krok za úspěch. Podle doktorů je vše na dobré cestě a mám snad i štěstí? Prý mě srazilo auto a letěl jsem hlavou proti lampě… snad na hřbitově, jak symbolické… nic z toho nevím, jmenuje se to snad amnézie, co chrání mozek před rozpomenutím. Jdu na obvyklou procházku po pokoji, mám výhled na silnici… tolik se těším, až odsud odejdu a prvně se nadechnu vzduchu. Mám přímo před okny lampy, řadu snad deseti… rozsvěcí se jak na povel… a můj pohled pokaždé vábí ta jediná, co vyčnívá z davu. Třetí v pořadí, poutá můj pohled a kolikrát večer dívám se s ní na ulici, do míst, jež osvětluje… jako bychom se znali? Den střídá noc a tak stále dokola, je z toho skoro rituál. Pár kroků napříč pokojem k oknu, pár zpět ke dveřím a zpět. Znovu, sem a tam a konečně hurá do okna, dívat se jejím směrem…

Po pár týdnech se můj stav vrací do normálu. Loučím se s lékaři, další pobyt už prý není nutný. Mám se šetřit a paměť prý se mi taky vrátí? Nevím komu být vděčný dřív, ale s pomocí rodiny jistě vše překlenu. Naposledy se otáčím ve dveřích nemocnice a konečně vdechuji vzduch z ulice. Dělám prvních pár nejistých kroků a zastavuju u lampy. Slyším zvuk brzdící sanitky, na lůžku vynáší zraněnou ženu. Má obvázanou hlavu a je v bezvědomí… koho mi jen připomíná? Jako bych už někdy tu pihu na tváři viděl… nechci hloupě zírat a sledovat výjev. Odvracím oči, slyším jen lékaře, jak diktuje zápis. Že došlo k autonehodě, ženu srazilo auto na parkovišti u hřbitova. Slova ztrácí se náhle v dáli, podlamují se mi kolena a já musím se opřít o lampu… třetí lampu v pořadí u silnice… a v hlavě rezonuje mi Tercie…

 

 

 

 

---