Železobetonové zdi nářků

Oni jsou Karlín!

Karlín už zas kvílí. Skrz ránem zavlhlé okno vlaku to není slyšet, ale on kvílí. Nevěříš? Vždyť se osměl a přistup blíž. Ivan to udělal a pak mu připsal černou duši, ten romantik. Potkáš tu ženské ve strakatých sukních, a můžeš soudit, jak jim sluší. Potkáš tu chlapy s obřími břichy, jak se hádají, hrozny hněvu. Potkáš tu nespočet dětí, stopy po bezpočtu hříšných nocí rodičů. A ti všichni kvílí. Protože oni jsou Karlín! 

Pravda žlutých polí

Ve světě na troud zkaženém můžeš se vydat hledat pravdu do polí řepky olejky. Svítí teď svou žlutou píseň do daleka a když zafouká vítr, roztančí se. Zastav své velké auto u krajnice, neboť pravda je spíš lehkonohá tanečnice než těžkopádný brouk ze železa, uhas cigaretu, neboť sám se rozhoříš, a staň se tou kvetoucí spoustou.  

Noc na mandarinky

Noc je voňavá na dvě mandarinky, a do ticha už se procinkaly sklínky. Uspáni vínem stávají se milenci tmou a dechem. A odkudsi to ještě zazní nepatrným vzdechem.

Železobetonové zdi nářků

Za nocí se sídliště mění v rezervaci plachých existencí. Někde do panelů šeptají beznaděj a někde rovnou nouzové volání. Železobetonové zdi nářků. A jinde se prvně shodli na lásce, jářku. V téhle rezervaci je jim mezerou v plotu, dočasným úkrokem z cesty na Golgotu.