Apokalypsa srdce

Na obloze výheň plane, s nocí jde spát,s ránem zas vstane,

jak oheň se v Tvých očích odráží.

Temný mrak paprsky skrývá, prudký déšť vždy krásu smývá,

jen z Tebe ne a to mě zaráží.

Jsi přec květinka,ty z deště neblázní, kapky jak perly Tvůj půvab zvýrazní

a větřík něžně pročísne Ti šat.

Svět je jak rozkvetlá louka, v níž poeta si báseň brouká,

jak dívka začla v svůdnou ženu zrát.

Čas plyne dál,mužům bystří zrak, ze srdce se snadno stane vrak,

proč i má mysl ten cíl nemine.

Na touhu není žádný lék, má moc ji zahnat jen trpký vztek,

duše plná vrásek, jen kvůli jediné.

Tvá krása je mocnou zbraní, proč já se rád nechám zranit

trny, pro polibek? Pro Tvůj květ?

Octl jsem se v jiné sféře a láska pevně drží dveře,

jimiž mohl bych se vrátit zpět.

Bolest se marně snažím skrýt, mám puklé srdce,s tím nechci žít,

nemohu dál vidět svět,jen jak zlý sen.

Slyším,okno dokořán říkat: „Jsi velký kormorán a ten ví,jak lítat“,

pozdě mi vrací chuť žít,chladná zem.