Znovu a lépe

Bylo dvacátého října 2016, šest hodin a pět minut a moje auto se beznadějně řítilo mimo silnici. Znovu a znovu jsem stlačoval pedál brzdy, ale vůz nereagoval. Kdybych teď otočil volantem, určitě bych se dostal do smyku. Stromy za oknem se změnily v zelenou šmouhu. Nezbývalo než doufat, že auto projede skrze alej okolo silnice a zastaví ve žlutém řepkovém poli. Z reflexu jsem si zakryl hlavu překříženými pažemi.

 

Křach. Nárazník auta se rozlomil o kmen stromu. Přední sklo praskalo a sypalo se na malé krychličky které se rozlétly po kabině. Píseň z rádia přehlušil hlasitý náraz a já jsem letěl obličejem na volant. Říká se, že se vám v takových chvílích má před očima promítnout celý život. Já jsem ale nic takového nepozoroval. Ucítil jsem na obličeji silný, měkký náraz. Airbag. V tu samou chvíli mým tělem trhl dozadu bezpečnostní pás a mrštil mě zpět do sedadla řidiče. Byl jsem naživu.

 

Kabinu auta zaplnil zvláštní jemný prach a nezvyklý zápach. Zalapal jsem po dechu a po několika marných pokusech se mi podařilo nadechnout. Po nárazu do airbagu mě bolela ruka, ale hýbat se s ní dalo. Rozehnal jsem prach a ohlédl jsem se na místo spolujezdce.

 

Ze sedadla trčela nízká klikatá větev, která si našla cestu skrze moje rozpraskané čelní sklo. Moje žena! Uvědomil jsem si s hrůzou. Tou větví byla k sedadlu přišpendlena její hruď. Po světle modré podzimní bundě stékal pramínek krve. Její oči byly vyhaslé. Byla mrtvá. Michal Malátný v rádiu právě vyjadřoval svoji náklonnost jisté Kláře a moje Anežka u toho hleděla skrze okno mrtvým pohledem. Vzduchem se začal šířit pach hořícího plastu. Neměl jsem moc času všechno spravit. Zhluboka jsem se nadechl a začal jsem se soustředit.

 

Když jsem byl ještě malý kluk, objevil jsem, že mám jednu zvláštní schopnost, kterou nikdo jiný nemá - aspoň co já vím. Bylo dvanáctého července 1976, mně bylo čerstvě pět let a rodiče mě poprvé nechali samotného doma. Maminka se trochu strachovala

 

„Něco si udělá,“ říkala ustaraně tatínkovi. Vždycky se o mě tak bála. Tím se nijak nelišila od všech ostatních matek. Tatínek se jen se svojí typickou bezstarostností pousmál

 

„Vždyť jsme hned zpátky. A ty už jsi velký kluk, že jo. Zvládneš to tu?“ otočil se na mě.

 

Rozpačitě jsem mu to odsouhlasil. Samozřejmě jsem se bál, ale to oni nesměli poznat. Byl už jsem totiž velký kluk, tak jak říkal táta. Velcí kluci se doma sami nebojí. Tatínek na mě mrknul, usmál se, políbil maminku a potom spolu vyšli ruku v ruce do horkého červnového dne na ulici. Byl jsem tu sám. Úplně sám. Pán bytu. Mohl jsem si dělat co jsem chtěl. Nikdo mi teď nemohl nic zakázat.

 

Můj pohled upoutal náš plynový sporák. Vždycky když maminka vařila, zapalovala ho sirkou. Bylo na tom něco magického. Vytáhla vždycky zápalku, škrtla, a na konci dřívka se objevil malý hezký plamínek. Určitě bych to dokázal taky tak. Jenže maminka mi říkala, že jsem na to malý a že s tím si hrát nesmím. Teď tu ale maminka nebyla. A mamince se při vaření přece nikdy nic nestalo. Mě by se také nic nestalo kdybych jen jednu zapálil. Za chvíli už jsem šplhal po úchytech kuchyňské linky. Když jsem si stoupl na pracovní desku, dosáhl jsem na poličku, kde maminka zápalky schovávala.

 

Vytáhl jsem z krabičky sirku a udělal stejný pohyb, co vždycky dělala maminka, ale hlavička zůstala chladná. Zkoušel jsem to znovu a znovu, až jsem odrolil hlavičku. Já jsem ale byl odhodlaný, že si ohýnek vykouzlím. Vysypal jsem z krabičky další zápalku a škrtl. A najednou jsem ucítil známou vůni hořícího fosforu a hlavička na konci se rozsvítila plamínkem.

 

Ale ten plamínek byl tak horký! Rychle jsem zahodil hořící zápalku a ta letěla rovnou na roličku s kuchyňskými ubrousky. Než jsem se vzpamatoval, ubrousky hořely plamenem. Byl malér. Co až se to dozví tatínek? Věřil mi, že jsem samostatný já jsem teď jsem zapálil kuchyň. Oheň se mezitím šířil dál. Vrchní skříňky začínaly černat a po chvilce se i na nich objevily plamínky.

 

Jenže takhle to být nemělo. To bylo špatně. Zavřel jsem oči, zacpal si uši, a začal jsem se soustředit. Plamínky na skříňkách uhasly a černým místům se navrátila původní barva. Plamen se zmenšoval a sestupoval nyní dolů po roličce ubrousků. Zápalka, která mezitím vyhasla znovu vzplála a letěla zpět do mé natažené ruky. Plamínek uhasl. Zápalka vlétla zpět do krabičky. Druhá, odrolená, se mi v ruce zacelila a následovala první. Všechno bylo v pořádku. Takhle to mělo být.

 

Vzal jsem krabičku, položil ji na poličku a šel jsem si hrát s autíčky k sobě do pokojíku. Tam bylo bezpečněji. Co se to vlastně stalo? Z myšlenek mě vytrhl zvuk klíče v zámku. Maminka s tatínkem byli zpátky. Vyběhl jsem ke dveřím a oba jsem je objal. Tatínka jako prvního, potom maminku. Tatínek si spokojeně přeměřil byt pohledem, pak mě, a hrdě mamince řekl
„Tak vidíš. Je to velký kluk. Zvládl to.“ Nechal jsem se pochválit a o své nové schopnosti jsem jim nic neřekl.

 

Znovu jsem ji použil až o mnoho let později. Bylo třetího listopadu 1983 a paní učitelka nás právě požádala, abychom si připravili kousek látky a knoflík, který jsme si měli přinést z domova. Měli jsme se učit, jak se takový knoflík přišívá. Zalila mě hrůza. Úplně jsem na to zapomněl. Z opačného koutu třídy se ozval řev učitelky.

 

„Jak jsi to mohl zapomenout?“, křičela na spolužáka.

 

Přihlásil se další.

 

„Ty taky? Takhle vy kašlete na školu? Dávám vám pětku a ještě poznámku.“ Učitelka zuřila.

 

Později, když jsem byl starší, mi došlo, že musela být hrozně přepracovaná. Ve druhé třídě mi to ale bylo dost jedno. Paní učitelka se zlobila a za malou chvíli se bude zlobit i na mě.

 

Jenže tak to nemělo být. Zavřel jsem oči. Paní učitelka chodila pozpátku a křičela pozpátku. Pozpátku jsem došel domů a pozpátku jsem odložil školní tašku. Všechno bylo v pořádku. Poprosil jsem maminku o kus látky a knoflík a po chvíli už jsem obojí vkládal do tašky a vydal se do školy.

 

Ukázalo se, že jsem byl jeden z mála, co látku a knoflík nezapomněli. Paní učitelka mě pochválila. Byl jsem na sebe pyšný, i když snad neprávem. Nebylo to naposledy co jsem svoji schopnost použil ve škole. Vlastně bych ani nedokázal spočítat, kolikrát jsem ji použil. Písemky, zkoušení, ale i fotbalové zápasy – vždycky když něco bylo špatně, vrátil jsem to a udělal jsem to lépe. Měl jsem samozřejmě samé jedničky a učitelé si mysleli, že jsem bezmezně talentovaný ve všech ohledech.

 

Nikdy jsem ale svoji schopnost nepotřeboval tak moc, jako teď. Jak daleko se budu muset vrátit? Nebyl čas přemýšlet, rozhodl jsem se vrátit malý kus před havárii a prostě auto zastavit. Větev se vysunula z hrudi mé ženy a vyjela ven z auta. Sklo se za ní poskládalo z kostiček a zacelilo se. Strom se vzdaloval a auto se ocitlo zpět na silnici v zatáčce, ze které jsem předtím vylétl. Protože jsem nemohl zabrzdit, došlo mi. Nefungovala brzda. Rozhodl jsem se proto převinout čas ještě o něco dále, abych stihl zabrzdit motorem. Silnice byla hezky rovná, lemovaná listnatou alejí. Stromy se pozadu míhaly za okny mezi mým autem a polem vedle silnice.

 

Když jsem si byl jistý, že jsme od zatáčky dost daleko, pustil jsem čas. Bylo dvacátého října 2016, šest hodin a čtyři minuty a já jsem začal okamžitě podřazovat. Anežka se na mě zaraženě podívala.

 

„Proč podřazuješ?“, zeptala se zmateně.

 

„Zdá se mi, že máme něco s brzdou, “ řekl jsem s hranou nejistotou.

 

Teprve teď jsme na brzdu zkusil šlápnout. Přesně jak jsem očekával se nic nestalo. Zastavil jsem s autem na kraji silnice. Kola si ustlala na opadaném listí vedle cesty. Anežka otevřela dveře, vystoupila z auta, zapálila si cigaretu a šla postavit výstražný trojúhelník. Až jednou umře na rakovinu, nebudu to mít jak spravit, říkal jsem si vždy když přede mnou kouřila. Vytáhl jsem telefon a zavolal jsem nejbližší autoservis. Automechanik mi sdělil, že se ke mně dostane za dvacet minut.

 

Došel jsem k Anežce a pevně jsem ji objal. Kdybys věděla, že jsem tě na chvíli ztratil, proběhlo mi hlavou. Kdybys věděla, že už jsi byla mrtvá. Na chvíli mě přepadl strach z toho, co jsem udělal. Nikdy předtím jsem nikoho neoživil. Vybavila se mi kniha Řbitov Zviřátek od Stephena Kinga, ve které hlavní hrdina oživil svoje dítě, jenže ono se vrátilo do života zlé a všechny okolo pozabíjelo. Anežka ale vypadala úplně normálně. Po tom, že by mě chtěla zabít zatím nebylo ani stopy. Navíc já jsem ji neoživil, jenom jsem vrátil čas.

 

„Vím že je to klišé, ale oni fakt rostou tak rychle,“ řekla zamyšleně Anežka a odfukovala cigaretový kouř.

 

Rozehnal jsem teatrálně obláček dýmu, aby viděla, že mi to vadí. Navíc to po ní ještě zdědil náš syn. Jedna návštěva u něj a už jsem smrděl jako popelník. Ale aspoň že jsme ho konečně zase viděli.

 

„Je to fakt, kdyby aspoň zavolal, šupák,“ přikývl jsem.

 

Vzpomínal jsem, jaký byl když byl menší. Také jsem mu často potajnu vypomohl. Poprvé když byl ve třetí třídě. Bylo desátého května roku 2000 a můj syn se právě vrátil domů celý ubrečený. Dostal ve škole pětku. Pohladil jsem ho, vzal jsem si od něho písemku, celou jsem si ji přečetl, a za chvíli už bylo zase ráno toho samého dne a já jsem mu čistě náhodou vykládal vše, co potřeboval vědět pro dnešní test.

 

Stejně jako já měl náš syn vždycky samé dobré známky. Všechno se mu vždy podařilo napoprvé. Teď u silnice jsem ale pochyboval, jestli to tak bylo správně.

 

„Je to na prd“, vyprávěl nám u svého umaštěného stolu a vysypal u toho z měkké krabičky lacinou cigaretu.

 

„Práce je na prd, ženský jsou na prd, jestli to je to co vás zajímá,“ taková byla jeho odpověď na klasické všetečné rodičovské otázky.

 

„Šéf po mě chce, abych pracoval dvanáctky. Se mu na to vyprdnu, ne? Stejně vždycky odejdu dřív. Přišel jsem na bezva způsob jak ochcat píchačku,“ rozjařil se a začal popisovat technickou závadu na systému, kterým se odhlašovali z práce.

 

Ani si u toho nevšiml, jak se Anežce změnil výraz ve tváři, když slyšela jeho nový slovník. Já jsem jí ale do tváře viděl. Bylo tam zklamání. A smutek.

 

„A hledáš něco lepšího? “ zeptal jsem se ho. Típl cigaretu do plného popelníku , Vyfoukl kouř nosem, vytáhl další cigaretu – poslední v krabičce, zapálil si ji a pak ze sebe dostal

 

„Nikde normálního člověka nechtěj. Všude buď s vejškou nebo na noční směny. Já jim žádný noční směny dělat nebudu, no ne? No a jak to dopadlo s mojí vejškou to víte“ pousmál se a podrbal se na odhalené části svého už poněkud tlustého zadku.

 

Věděl jsem. Bez mé pomoci byl k ničemu a stejně k ničemu mu byly jeho jedničky ze střední školy. Pak se omluvil, že jde koupit další krabičku cigaret. Tedy přesněji že „Jde pro cigára.“ V němém úžasu jsme na sebe s Anežkou koukali. Toto jsme vychovali.

 

„No a ta blbá kráva Petra,“ pokračoval když se vrátil s novou krabičkou a stále si nevšímal Anežčina znechucení,

 

„prej už s ní nemám ani mluvit. Svině, vždyť ji taky nepotřebuju, ne? Všechny ženský jsou svině.“ To už Anežka nevydržela a napomenula ho.

 

„No tak promiň mami ježíš, no. Jsou asi výjimky. Co, táto, řekneš mi kde takový hledat?“ Ze slušnosti jsem se pousmál a netrvalo dlouho než jsme se s falešnou výmluvou odebrali k jeho vchodovým dveřím a nasedli do auta, vedle kterého jsme teď postávali a čekali na servis.

 

Automechanik, který přijel s odtahovým vozem vzhledem docela připomínal našeho syna, akorát byl o něco starší. A vychovanější. Netrvalo dlouho a naše auto stálo na zvedáku mezi rozházenými částmi motorů, převodovek. Místnost voněla benzínem.

 

„Pane jo, to se nevidí,“ divil se opravář.

 

“ Ale to snad ne“, drbal se na pleši.

 

„Podívejte se sem,“ ukazoval na jakousi změť hadiček, které jsem skutečně nerozuměl,

 

„vidíte to? Vidíte to tady? To vám někdo tady prořezal. Já teď radši budu muset zavolat policii. Myslím že je musím zavolat“ omluvil se a vytáhl telefon.

 

Co do něj chtěl říct už jsem se ale nedozvěděl. Vrátili jsme se pozadu na silnici a k bytu našeho syna a dovnitř.

 

Syn se omluvil, že jde pro cigára. Počkal jsem až bude z dohledu a pak jsem Anežce řekl, že si s ním zkusím promluvit jako chlap s chlapem. Nerad jsem jí lhal, ale tohle bylo potřeba. Navíc jsem si říkal, že když tu lež potom vrátím, nic se nestane. Je možné že by po nás chtěl dědit? Nechtěl jsem tomu věřit.

 

Potichu jsem otevřel vchodové dveře a vykoukl jsem právě když se syn vracel z vietnamské večerky s plnou krabičkou. Přesně jak jsem čekal se zastavil u našeho auta. Z povzdálí jsem s hrůzou sledoval, jak se nám ten tlustý šupák vrtá v autě. Kdyby si u toho aspoň zakryl tu holou prdel, problesklo mi hlavou. Tak takhle ne. Takhle vážně ne. Takhle to být vůbec nemělo. Nakonec mi tedy život přece jen proběhl před očima, nebo aspoň jeho podstatná část.

 

Bylo desátého května roku 2000 a můj syn se právě vrátil domů celý ubrečený. Dostal totiž právě ve škole svoji první pětku z písemky. Vrazil jsem mu pohlavek a poslal jsem ho do pokoje, ať se učí. Anežku trochu zarazilo, jak jsem najednou tvrdý,

 

„Neměl bys na něj být trochu mírnější?“ zeptala se ustaraně.

 

„Ještě mi za to jednou poděkuje,“ odpověděl jsem.

 

Doufal jsem. Doufal jsem že se nebudu muset vrátit do jedné krásné noci roku 1991 a říct rozvášněné Anežce, že jsem unavený a potřebuji jít spát. Ale byl jsem to připravený udělat. Já mám času dost.

---